Časopis Myslivost

Ať již je seskupení jezevců jakéhokoliv typu, jedná se téměř vždy o soužití individualistů. Přestože žijí na společném území a vzájemně se kontaktují, zpravidla každý sám (i jezevec a jezevčice z jednoho páru) si shání obživu a také po většinu roku odděleně jednotlivě přespávají. Pouze při přezimování může více jedinců (nejčastěji ale jen dva) sdílet společnou noru, ale většinou spí i v zimě každý osamoceně v různých kotlích jednoho a téhož jezevčího hradu.
Pokud přezimují v jednom kotli dva jezevci, bývá to obvykle rodičovský pár nebo sourozenci. Někdy však mohou i jezevec a jezevčice z jednoho páru přespávat každý v jiném od sebe vzdáleném hradě a zdržovat se na svém individuálním území, které s okrskem druha vůbec nesousedí. Takže se vzájemně stýkají vlastně pouze v době chrutí.
Jezevčata z minulé sezóny obvykle zimují v jiném kotli než rodiče. Samec, pokud zimuje se svou jezevčicí, tak jen do porodu mláďat. Pak je nucen se také přestěhovat do jiné části hradu a závěrečnou fázi zimního spánku již absolvuje sám.
Počet dospělých jedinců jedné skupiny může v širokém rozmezí představovat dva až dvacet jezevců.
Jezevci vytváří především hierarchicky uspořádané skupiny příbuzných i nepříbuzných jedinců. Všichni členové společenství jezevců se navzájem dobře znají a obývají společný domovský okrsek i společné hrady v něm. Ve společném okrsku se ale pohybuje každý jedinec samostatně.
Při hustém zazvěření jsou skupiny jezevců značně stabilní (některé mohou být větší, jiné menší). Tam kde je osídlení řidší, jsou společenstva jezevců méně stálá. V takovém případě někteří členové společenství používají v okrsku několik hradů, mezi kterými nepravidelně přecházejí.
Ustálená skupina jezevců využívá pravidelně větší počet nor. Naopak skupina, ve které se teprve vytváří sociální systém, užívá méně nor. Jezevci nové skupiny teprve hledají vhodné stanoviště k založení hlavního hradu. Častěji se přesouvají mezi norami, rozšiřují je nebo hrabou nové.
Maximální pozorovaná početnost společenství je 35 jezevců, z toho asi 5 až 10 jezevčat. Na jaře se může v jednom hradu nacházet několik kojících jezevčic, několik samců a několik jednoletých jezevců, kteří společně přečkali zimu. Často je takový hrad rozdělen na více oddělených částí.
Ustálená společnost jezevců má průměrně 4 až 6 dospělých jedinců. V nově vznikající skupině kolísá počet jedinců mnohem více než ve stabilní skupině. Nejčastěji se vyskytují skupiny o dvou dospělých párech. V početnějších skupinách bývá většinou více jezevčic. Těch může být až sedm, samců bývá nejvýše pět.
Dosti často se vyskytuje případ, kdy je v societě jen jeden dospělý samec (nebo dva) a více dospělých jezevčic.
Jen výjimečně nemusí být přechodně jedno nebo druhé pohlaví ve skupině jezevců vůbec zastoupeno. Pokud se takováto jednopohlavní skupina vyskytne, bývá to většinou společenství samců.
Rodinná skupina sestávající z jednoho jezevce, jezevčice a jejich jezevčat bývá 3 až 5členná (někdy i 7 až 8členná).
V početnější skupině zaujímá dominantní postavení obvykle jediný pár, který se také pravidelně rozmnožuje. Mezi všemi dalšími dospělými jedinci ve skupině však již nemusí být vytvořeno žádné hierarchické pořadí. Všichni jsou si pak tedy společensky rovni, ale přitom podřízení dominantnímu páru.
Dominantní jezevčice je nadřízena všem ostatním jezevčicícm vlastní skupiny. Obvykle je to starší jezevčice, která má také možnost vybrat si nejvhodnější místo k vrhu svých jezevčat.
Agresivní chování mezi jezevčicemi vlastní skupiny se objevuje zejména v době kojení mláďat. V té době nepouští jezevčice do určité vzdálenosti k mláďatům ani jinou jezevčici, ani žádného jezevce.
Také však mohou ve skupině fungovat takové vztahy, že se v době chrutí vytvoří několik trvalých párů, z nichž každý má své vlastní potomstvo, a přesto všichni i nadále zůstávají členy téže skupiny. To zda se ve skupině jezevců rozmnožuje jen jeden nebo více párů, závisí do značné míry na obývaném životním prostředí a příslušném roce (zejména na dostatečných zdrojích potravy).
Složení skupiny je různověké, většinou zahrnuje tři až čtyři generace jezevců. Při narůstání počtu jezevců ve skupině, opouští mladí jezevci rodný okrsek. Když je jezevčí skupina příliš početná, mohou se z ní také vyčlenit nové samostatné páry, které jsou základem dalších nezávislých skupin.
V takovém případě dochází k intenzivnímu hrabání nových nor a případnému obhajování vlastních okrsků. Nová skupina si může vybudovat své nory i v rámci původního hradu. Jezevci přitom rozšiřují komplex nor a postupně začínají obývat okrajové části hradu. Střední část hradu navštěvují jen občas a později již vůbec ne.
Při rozdělení jedné skupiny jezevců na dvě, dojde i k rozdělení původně společného okrsku. Společná hranice nyní již sousedních okrsků prochází v takovémto případě obvykle středem hradu.
V oblastech s vysokou hustotou osídlení opouští svůj okrsek a přechází do jiné sociální skupiny příležitostně jen několik mladých jedinců. Při střední hustotě osídlení je rozptyl o něco větší, týká se asi 8 % jedinců.
Při nízkém zazvěření odchází ze skupiny většina mladých jezevců samců. Největší pohyb a rozptylování jezevců je patrný v letním období chrutí od května do října, s vrcholem v září. Tehdy se jezevci při svých přesunech pohybují zčásti i ve dne.
Značně vysoký rozptyl jezevců se projevuje ve více urbanizované krajině. Tam se od své skupiny vzdaluje asi 28 % jezevců a 11 % jezevčic. Při rozptylování se jezevčice pohybují spíše ve dvojicích nebo trojicích, jezevci se potulují individuálně. Společně putující jezevčice bývají sestry nebo matka s dcerami.
Sociální hierarchie a vyhraněná teritorialita je typická pro větší skupiny a početnější populace. Pokud je osídlení řidší, značkují si jednotliví jezevci spíše jen vlastní potravní okrsky než společný okrsek.
Všichni jedinci skupiny se podílejí na hrabání nor a obraně společného okrsku. Každý člen skupiny si vyhledává potravu samostatně, ale využívá přitom společné chodníky vedoucí k nejlepším zdrojům potravy. Značkování chodníků dalšími členy skupiny jej ke zdrojům potravy přímo navádí. Mohou proto nalézat dobré potravní zdroje bez námahy a ztráty času. V tomto ohledu využívají zejména jezevčice a mláďata do jednoho roku věku chodníky značkované samci.
Podobně také pomocí značených chodníků lze nalézt nejvhodnější cestu k hradu nebo k úkrytové noře v případě ohrožení. Může se také stát, že i mladý, nezkušený jedinec při své potulce najde náhodně nově vzniknuvší bohatý zdroj potravy a díky jím označené přesunové trase tento zdroj v dohledné době navštíví a využije většina členů skupiny.
Při kolektivní obraně okrsku odpadá soupeření mezi členy téže skupiny, a proto je obrana účinnější. Obrany se účastní všichni dospělí jedinci skupiny, jezevčice jsou přitom méně aktivní než samci.
Jezevčice ve skupině snáze odchová mláďata, protože se nemusí jen sama starat o obranu okrsku, kterou zajišťují i ostatní členové společenstva pro ni a její jezevčata. Hájení okrsku je nejintenzivnější právě v době vrhu a odchovu jezevčat, tedy asi do konce dubna. 
Jezevci zejména díky pachu velmi dobře rozlišují členy vlastní sociální skupiny od cizích jedinců. Každý jezevec ze skupiny má vlastní odstín rodinného pachu, který se však mění podle ročních období. Častým vzájemným označováním a dotýkáním se dochází do určité míry ke smísení jejich pachů, takže vzniká jednotný skupinový identifikační pach společný všem členům téhož společenství. Pomocí tohoto pachu se příslušníci skupiny snadno identifikují i v temné noci a v noře.
Pokud je jeden člen skupiny několik dní mimo kontakt s ostatními, a tím pozbude skupinový pach, může mít při návratu komplikace s opětovným přijetím.
Také jezevče, které se dostane na několik dní mimo kontakt s matkou, nemusí již být od ní zpět přijato.
Sociální postavení ve skupině je udržováno příležitostným vzájemným značkováním výměškem podocasní žlázy a recipročním kousáním do místa nad kořenem štětce. Zejména značkuje příslušníky své skupiny dominantní jezevec, který je kromě výměšků sádelníku označuje i postříkáním rzí. Jezevčice značkuje sádelníkem svá jezevčata.
Když se potkají dva příslušníci téže skupiny, pozdraví se mručením a vzájemně se označí výměškem sádelníku. Značkují se zejména na štětci, na bocích a pod štětcem.
Při značkování se k sobě přiblíží pozpátku se zdviženými štětci a přitisknou se navzájem oba najednou. Jezevci jedné skupiny se při setkání také třou o sebe svými čenichy.  
Při nalezení vydatného zdroje potravy může jezevec značkovat s velmi vysokou frekvencí po půl minutě. Jezevec značkuje převážně tak, že sádelník přitiskne na předmět, kterých chce označit, jako by se chtěl na něj posadit. Značkuje tak většinou poněkud vyvýšená místa jako kameny, kmeny stromů, pařezy, trsy trávy, ale i holou zem. Výše položené předměty někdy značkuje také tak, že se postaví na přední běhy a vysune záď 30 až 40 cm nad povrch země. Pokud jezevec značkuje prostřednictvím rzi, vyhrábne předtím jamku, do které se vyždíme.
Také značkovací trus umísťuje do vyhrabaných či čenichem vyrytých jamek a brázd. Obvykle odhrabe povrchový pokryv pazoury a do obnažené zeminy vyryje čenichem jamku.
Více než 70 % důlků na trus se nachází na hranicích okrsku. Bývají nejčastěji umístěny podél řady keřů, lesních cest, pěšin, potoků a při okraji lesa. Mohou být také roztroušeny na volném prostranství u jezevčího ochozu. Nachází se rovněž v okolí nory a na místech bohatých zdrojů potravy.
Po uložení trusu popojde jezevec nedaleko od jamky a přitiskne zadní část těla na zem, aby tak místo označil ještě přířitní žlázou. Při značkování země má jezevec zadní běhy pokrčené do podřepu a přední zapřené šikmo kupředu, hlavu má vztyčenou vzhůru.
Také když jezevec vstupuje do nory, zanechá na jejím okraji pachové znamení tím, že se zadkem dotkne země. V době chrutí, kdy sádelník v místech svého vyústění silně zduří, dochází ke zvýšenému vylučování sekretu. V té době má výměšek sádelníku tmavě oranžovou až červenou barvu. Spodní strana štětce je proto po dobu říje zbarvena červenožlutě.
Jezevci i jezevčice v době chrutí často navštěvují stále stejná místa, která označují výměšky sádelníku. Intenzivně se v té době také označují navzájem.
Jezevci si pachem sádelníku značkují i materiál, kterým vystýlají kotle a nory. Při značkování se mísí výměšky sádelníku i přířitních žláz. Na roznášení pachu sádelníku i análních žláz se podílí i tlapky.
Pachovými (i zvukovými) signály se jezevci dorozumívají i pod zemí. Pachové značky vytváří i jezevčata, jakmile jim začnou fungovat podocasní žlázy, a to aniž by je to někdo učil anebo to mohla od dospělých okoukat. Přitom značkují nejen společné, ale i vlastní pěšinky, které používají nezávisle na dospělých. Jezevčata ovšem značkují pouze cesty a nikoliv hranice okrsku. Do značkování okrsku se zapojují až jedinci starší jednoho roku.
Pach výměšků žláz jezevce se udržuje na různých předmětech značně dlouho. Sekrece těchto žláz může být vyvolána také leknutím, sexuálním vzrušením, rozrušením při hře nebo při nalezení potravy.
Hranice okrsku označují většinou samci a zejména dominantní samec skupiny. Při běžném značkování jezevec označí asi sedm míst za hodinu. Při obnovování značek po zimě a nebo na zcela novém území může být však tato frekvence až zdvojnásobena.
V latrínách se nachází více jednotlivých jamek s trusem (deset až dvacet). V druhé polovině roku (po skončeném chrutí) teritoriální aktivita poněkud ochabuje a do hraničních latrín ukládají jezevci méně trusu.
Na podzim se intenzivně věnují shánění potravy, takže většinu dalších činností (včetně značkování okrsku) poněkud opomíjejí. V tomto neteritoriálním období roku nevadí jezevcům ani přítomnost cizích jedinců v jejich okrsku a dokonce ani v jejich norách, ovšem mimo vlastní kotel, který si hájí vždy.
Cizí jezevec, který se dostane v tomto „tolerantním“ období do systému nor domácí skupiny, tam tedy může bez komplikací určitou dobu obývat některý volný kotel. Optických značek k vymezování okrsku jezevci nepoužívají.