Časopis Myslivost

Obraz druhý: Na mnoha mysliveckých akcích a výstavách jsem se v posledních několika letech setkával s drobnou šedovlasou paní, vždy pečlivě myslivecky ustrojenou, která nikdy nezapomenula přijít, prohodit pár slov, krásnou češtinou mluvila dojemně o krásách myslivosti, popřála dobrého zdraví a úspěchů a nikdy neopomenula pozdravovat rodiče. Doslova milé zjevení ve vřavě výstavního shonu a kalupu myslivecké akce. Myslivecká dobrá víla!
Bohužel už se nemohu mým rodičům pochlubit, ale teprve po letech se oba obrazy slily v jeden, ona bájná postava z vyprávění mých rodičů získala hmotnou podobu a já s překvapením zjistil, že se ze dvou postav v mém životě stala jedna konkrétní – paní Marta Nebeská. 
A tak když v deštivém počasí při letošním Mysliveckém dnu v Rožnově zasvítila už z dálky milá přivětivá tvář, zašli jsme do tepla a sucha, pustil jsem diktafon, a konečně jsem se odhodlal požádat „mysliveckou dobrou vílu“ o rozhovor.
 
Vídáme se už vcelku dlouho, ale nikdy jsem se nezeptal, jak jste se dostala k myslivosti?
 
K myslivosti jsem se dostala v podstatě velmi jednoduše. Seznámila jsem se s manželem, který byl sice profesí lékař, ale narozený v lese na fořtovně a pro něj byla myslivost doslova všechno. A protože byl do myslivosti tak zabraný a každou volnou chvilku strávil v lese, tak kdybych řekla, že s ním nepůjdu, tak bych seděla doma a štepovala ponožky. A to jsem teda opravdu nechtěla, přidala jsem se k němu. Víte, já ještě předtím už byla skautka, měla jsem ráda přírodu, pobyt v přírodě mi byl známý a milý, i když v rodině jsme žádného myslivce neměli.
 
Co se vám na myslivosti líbilo, co vás přitahovalo?
 
Kromě té obecné lásky k přírodě a ke zvěři, kromě krásných pocitů při pobytu v přírodě, jsem měla ráda taky kynologii, ta k myslivosti přece patří. Pejska jsme měli téměř pořád, měli jsme kokry, tchán měl chovnou stanici českých fousků. Posledního loveckého psa jsem měla drsňáčka jezevčíka.
 
Prý jste si ale manžela musela brát nějak narychlo?
 
Myslivosti jsme se věnovali na Prostějovsku, ale manžel jezdil na jelení říji na Slovensko. Blížila se říje, a v té době bylo společensky neúnosné, abych s ním jela jako mladá svobodná osmnáctiletá holka do lesa. A tak byla 19.9. svatba, jeli jsme na říji a teprve 23.9. mi bylo devatenáct.
 
Vím, že se u takových elegantních dam nemá prozrazovat ročník narození, snad prominete, ale nedávno jste slavila úctyhodné narozeniny…
 
Ale já si na nějaké tajnosti nepotrpím, jsem ročník 1931, letos mi tedy bylo už 87. A když už jsme u těch čísel, myslivecké zkoušky jsem si dělala v jedenadvaceti, v roce 1952, takže to je už 66 let, co jsem myslivcem.
 
A vlastně jsem se nikdy nezeptal, jaké bylo vaše povolání
 
Já jsem povoláním zdravotní sestra, měla jsem specializaci na EEG, pracovala jsem na neurologii, posledních 27 let jsem byla na lůžkové neurologii.
 
V době vašich mysliveckých začátků jste ale jako žena musela být docela unikátem…
 
V té době nás bylo opravdu velmi málo, ale chlapi mě brali jako rovnocennou, nikdy jsem nějak nepociťovala, že by na mne divně koukali.
 
Kdy jste ulovila svého prvního srnce nebo jelena, pamatujete si?
 
Určitě si vybavuji prvního srnce, protože to skončilo špatně. Manžel byl o sedmnáct roků starší než já, jeho přátelé byli v jeho věku, takže já jsem v té jejich myslivecké společnosti byla přece jen trochu jiná, ale měla jsem se mezi nimi moc dobře. Když jsem udělala lovecký lístek, tak mě manželovi přátelé pozvali na srnce do jedné honitby na Olomoucku.
Nebudu vás napínat, byla to katastrofa, dopadlo to tak, že jsem místo srnce střelila srnu, navíc v době hájení.
Přišli jsme na kraj houštiny a byla před námi louka, kde byl ostrůvek kamení a pár stromů. Hned vedle stál kus srnčího a můj průvodce obeznal, že to je srnec, který by se mohl lovit. Začal mě proto instruovat, co mám dělat, jak odjistit, napnout napínáček, jak v klidu vystřelit. To víte, měl obavy, aby byl lov úspěšný. No a já vystřelila, soustředila jsem se hlavně na správný zásah a vše, co mi říkal, abych udělala dobře.
A představte si to zděšení, přišli jsme ke kusu a tam ležela srna! Stály tam totiž dva kusy a průvodce sice srnce obeznal, ale jak se mně věnoval, chvilka to přece jen byla a srnec mezitím popošel dál a na místo přišla srna. No katastrofa, hrůza děs, ale snad už je to po letech odpuštěno.
 
Ulovila jste pak v životě ještě mnoho srnců?
 
Ano, ulovila, nemohu si stěžovat. Lovila jsem i ty jeleny, na které jste se ptal. Svého prvního jelena jsem ulovila v roce 1956 u vojenských lesů na Plumlově, pravidelně jsme jezdili na jelení říji na Slovensko do Malacek.
 
Takže s jeleny máte spojeny ty nejlepší lovecké zážitky?
 
Lov jelena v říji je vždy krásný nezapomenutelný zážitek, ale asi ještě víc si cením lov tetřeva v toku, to je moje srdeční záležitost. Dnes už je to vzácnost a tetřevi se neloví, ale já jich mám několik ulovených.
 
Kde se vám s myslivostí nejvíce líbilo?
 
V Čechách jsme lovili v okolí Olomouce, Šternberka, několikrát jsem byla v Jeseníkách a Beskydech, ale asi nejvíce loveckých zážitků mám ze Slovenska. Tam jsme byli mnohokrát na mnoha místech, je tam nádherná krajina a byla tam vždy velmi dobrá myslivost.
 
Když se ohlédnete zpět za ta léta, zkuste zhodnotit, jak moc se změnila myslivost?
 
Strašně, všechno špatně, z myslivosti se stal obchod, kšeft, peníze a peníze a peníze a nehledí se na dlouhodobý chov zvěře, loví se i to, co by se lovit nemělo.
 
Ztratilo se ale asi i kamarádství a přátelství?
 
Naprosto. My jsme měli početné myslivecké přátele, do Malacek jsme poprvé jeli v roce 1960 a dělal nám průvodce hajný, doteď jsem s rodinou v kontaktu, rodiče už nežijí, tehdejší děti jsou už dnes v důchodu, stále si píšeme a voláme. Stejně tak je to s lidmi, které jsem poznala při lovu tetřevů a při jiných loveckých pobytech. Bohužel se už ale nesetkávám s těmi myslivci, ale s jejich potomky, víte, já už nemám s kým vzpomínat. To je úděl stáří. Někdy si tak sednu v pokoji, koukám na trofeje, vybavuji si ty lovy a hlavně lidi okolo, je to někdy moc smutné, že už si s nimi nemohu popovídat. A v poslední době mě trápí, že koukám na jelení trofej, sedím a zoufale vzpomínám, ale už si nevybavím, odkud je ten jelen. Bohužel stáří přináší i takové neduhy.
 
Pojďme k něčemu veselejšímu. Pokud vím, tak jste zakládala jeden z prvních mysliveckých kroužků a celý život jste se starala o děti a mysliveckou mládež…
 
V původním mysliveckém sdružení jsme měli dětský kroužek, nemohu tvrdit, že byl první, ale chodili jsme s dětmi do přírody, promítali filmy, jezdili jsme i na letní tábory, prošlo mi rukama plno dětí.
 
V tu chvíli vstupuje do rozhovoru Jaroslav Mráček z OMS Prostějov: Marta Nebeská je 42 let členkou kulturní komise na našem okresu, stále je aktivní, stále se angažuje při besedách s dětmi. Já ji často dávám za příklad mladým, když může přijít Marta Nebeská, tak můžou přijít i ti mladí. Stejně tak přijde na střeleckou akci,  na plesu prodává tombolu. Není na okrese akce, kde by se paní Nebeská neobjevila. Klobouk dolů před takovou ženskou.
 
Ale, prosím, nedělejte ze mě nějaký příklad, protože já už nejsem k ničemu, vždyť jsem musela vloni v listopadu postavit auto na špalek, protože už špatně vidím. Ale mám dobré přátele a díky nim doma sedět nemusím!
 
No, jak vidím, tak jste donedávna jezdila autem. A co lov, do kdy jste lovila?
 
Posledního srnce jsem ulovila předloni, vloni jsem odležela celou sezónu s boreliózou, sice jsem byla dva dny na srnčí říji, bohužel jsme neměli štěstí. Na 85. narozeniny jsem dostala od přátel, manželů Berčíkových, odstřel daňka. Tak toho jsem ještě ulovila. Ale k tomu srnci. Víte, mám smůlu v tom, že už hůř vidím. Takže jsem si srnce přivábila, ale už jsem na něj dolů z kazatelny neviděla.
 
Takže jste si navíc srnce přivábila sama?!
 
Ale to víte, že ano, ráda vábím! Mám doma vábniček fůru, ale z toho jednu, tu mi všichni závidí. Je z umělé hmoty, taková malinká, byla prasklá, stále ale bezvadně fungovala. Co já na ni přivábila srnců! Všichni mi říkali, že bych si ji měla zasadit do zlata. Tak jsem si nechala od šperkaře udělat kroužek, mám už ji taky jen jako vzpomínku. Ale za život jsem navábila úspěšně spoustu srnců, to je moje hobby. Bohužel ten předloňský srnec byl už opravdu asi poslední v životě.
 
Předpokládám, že máte všechny trofeje na zdi doma. Kdo vám je preparoval?
 
Srnce jsem preparovala prakticky všechny, možná pár srnců ne, protože byly doby, kdy manžel lovil a já taky a nestačili jsme je preparovat. Měli jsme v Plumlově hajného, který se preparacemi zabýval, tak ten nám pár srnců udělal, ale jinak jsem preparovala všechny srnce sama. Dokonce jsem preparovala srnce i mnoha našim známým.
 
Pojďme zase o kousek dál. Poslední dobou se k myslivosti hlásí přece jen více žen, máte nějaké následovnice?
 
To víte že ano! Mám vynikající přítelkyni Janinku Toufarovou. S tou jsem neustále v kontaktu a sdělujeme si svoje zážitky.
 
A jak je to dnes s mladými?
 
Když máme besedy, obvykle to bývají třetí a čtvrté třídy, tak někdy je to k uzoufání, ale jsou občas pozitivní případy, někdy se najde třída nebo pár jedinců, kteří překvapí, že znají. Ale jinak je to spíš smutné. Když se zeptáte, co děti dělaly o víkendu, odpovědí vám je, že místo v přírodě byly v supermarketu. Když vyprávím o kunách a že kuny jsou skalní a lesní a rozlišují se podle náprsenky, tak mi klidně drzý mladík zvesela odpoví, že on má raději podprsenky. Děsivé je, že děti tvrdí, že se mléko vyrábí v továrně, a když jim ukážu vypreparovanou kunu, tak je to pro ně surikata. Je to někdy opravdu smutné. Změnila se i krajina, většinou řepka, kukuřice, všechno zabetonované. Děti sedí u počítačů. Je mi smutno z toho, kam se celá společnost žene, a nevím, zda je vůbec nějaká naděje, že by se to mohlo změnit, spíš ne.
 
Takže vám asi můžeme my přece jen mladší závidět, co jste prožila…
 
Já říkám zaplať pán Bůh a děkuji svatému Hubertovi za to, co jsem si užila, co mi bylo dopřáno!  
 
Vy jste vždy, kdykoli jsem vás viděl, byla perfektně myslivecky oblečená a byla jste také zastánce tradic. Asi nebudete příliš jásat z toho, jak myslivost upadá z hlediska i tradic a zvyků?
 
S radostí sleduji, jak se rozvíjí troubení, jak se konají Svatohubertské mše, to ano. Ale jinak tradice spíše strádají.  Ale abych nebyla jen negativní, vím, že když se loví například u Vojenských lesů  Lipník a uloví se jelen, tak je to se všemi poctami, troubí se, tradice se dodržují. Tradice se musí dodržovat a musíme o ně pečovat, vždyť to je přece to, co dělá myslivost myslivostí, to je odkaz našich předků, který musíme chránit.   
 
A co časopis, čtete?
 
Bohužel ne, už na čtení nevidím, ale mám Janinku, která za mnou přijede, já si vyberu a ona mi to přečte. Je mi taky líto, že už si nemohu kupovat nové myslivecké knížky, chtěla bych získávat stále nové poznatky, ale knihy už bohužel číst nemůžu. Přitom manžel byl šílený knihomol a knih bylo u nás vždy víc než dost.
 
Kde trávíte důchod a kde je vaše soukromé myslivecké království?
 
Na důchod jsme ještě s manželem začali stavět domek v Ptenském Dvorku nedaleko Prostějova, abychom byli blíž v honitbě, kde jsme byli členy. Bohužel, než se dům dostavěl, manžel zemřel, takže jsem tam zůstala sama. Ještě že mám věrné přátele myslivce, kteří mě berou na různé myslivecké akce, jako je třeba tady ta v Rožnově!
 
Jako vždy, tak i tentokrát to bylo nesmírně osvěžující a milé setkání v uspěchané moderní době. Kéž by patron myslivců sv. Hubert věnoval tolik sil, moudrosti a vlídnosti všem, tak jako věnoval paní Martě. A jen tak mimochodem na závěr rozhovoru - tušil jsem to už dávno, ale rozhovor mne definitivně přesvědčil – její příjmení je totiž nomen omen!
připravil Jiří KASINA