Časopis Myslivost

Leden / 2019

Nejčistší bastardi

Myslivost 1/2019, str.35  Petr Ziegrosser
V Německu přibývá vlků. Roční přírůstek je 30 %. Půjde-li to tak dál, budou Němci brzy mít 2000 vlků. Tak, jak přibývá vlků, narůstají také problémy a dělí se názorově společnost na ty, kteří si návrat vlků přejí, a na ty, kteří se šířením vlků nesouhlasí. Obě strany logicky shání argumenty, aby obhájily svůj názor, rozdělila se už nejen laická, ale i odborná veřejnost, je už vykopán hluboký příkop, který nechce ani jedna, ani druhá strana překročit, natož se pokusit zahrnout.
K evropské a německé „vlčí politice“ se vyjádřil kromě jiných i prof. Valerius Geist, osmasedmdesátiletý emeritní profesor biologie volně žijících živočichů na univerzitě v Calgary. Je nejenom vědec, ale i lovec. Podle jeho názoru je vlk, žijící v severní Americe, kam přišel ze Sibiře, z ekologického hlediska vlastně „sněžný pes“. Je přizpůsoben krajině, která je v dlouhých zimách rozsáhle pokryta sněhem a ledem, na jaře, v létě a na podzim je zase plná vody v potocích, řekách nebo v bažinách. Takže vlk musí lovit nejen v měkkém, často hlubokém a někdy velmi zrádném sněhu, ale také v měkkých močálech a bažinatých loukách. Dohnat unikající kořist v mělké vodě nebo plovoucí kořist v hluboké vodě mu nedělá problém. Nedělají mu problém ani rozvodněné řeky, po kterých se během jarního tání často valí vražedné ledové kry, které musí vlci překonávat, když nechtějí hladovět na některém malém ostrůvku s minimální možností získání potravy. Vlk je skutečně nadaný plavec, který často uloví svoji kořist ve vodě a i tam jí požírá. Není to hezký pohled, jak vlk trhá ještě živému jelenovi kusy masa z těla. Ale skutečnost je taková, žádná televize však takové obrázky nevysílá.
Vlk si může najít svou kořist jak ve vodě, ve skalách, v lese, tak ale i v kulturní krajině. Není proto překvapující, že vlci mají zřetelně relativně větší tlapy v porovnání s jinými psovitými šelmami a domácími psy. Jedná se o tlapy, které se mohou velmi roztahovat a podle potřeby mohou sloužit jako „sněžnice“ nebo „pádla“.
Aby se vlk mohl jistě pohybovat po tvrdém podloží, na strmých svazích se zmrzlým a tvrdým sněhem, stejně tak i na zamrzlých jezerech s hladkým ledem bez sněhu, jsou vlčí prsty opatřeny tvrdými drápy.
Na jihu v Asii a Africe, v rámci celosvětového šíření populace psovitých šelem, jsou ale oblasti bez sněhu a vody, tam musí tlapy vlkům v první řadě zajistit rychlý pohyb na tvrdých površích. Zde by velké, měkké tlapy severských vlků nepřinesly žádné výhody, naopak výhodou jsou tu tvrdé, malé tlapy s nízkým rozložením. Typickým příkladem na porovnání je přední tlapka zlatého šakala, jejíž prsty se nemohou roztáhnout. Podle prof. Geista je tedy vlčí tlapa geograficky definovaná a je jasným diagnostickým identifikátorem.
Zajímavé pro naše oblasti je vědecky prokázaná skutečnost, že za určitých okolností se mohou vlci úspěšně křížit se šakaly a psy. Výslední kříženci mají buď šakalí, nebo jasně rozeznatelné malé, málo roztažitelné psí tlapky. Oba druhy jsou proto ve volné přírodě znevýhodněny v zimním počasí v porovnání s čistokrevnými vlky.
A z výše napsaného prof. Geist učinil závěr: „Vlci, kteří se nově objevují v Německu, už nejsou vlci, ale na základě jedinečné struktury jejich tlap se jedná o křížence vlků se šakaly nebo domácími psy!“ S tímto názorem však narazil u německých odborníků, kteří tvrdí, že posuzování vlků podle velikosti tlap je nevědecké a pohybuje se v oblasti pouhých spekulací.
Podle prof. Geista nemá právní ochrana vlků nic společného s vědou nebo ochranou přírody. Je to zřejmý podvod nezodpovědné tzv. „zelené politiky“.
Daleko horší a politováníhodné je úmyslné zkreslování a falšování dat se všemi jeho negativními dopady i na samotného čistokrevného vlka. Chránit křížence, trvat na jejich přísné ochraně a investovat do jejich ochrany peníze daňových poplatníků, to je výsměch a zrada na poctivých ochráncích přírody a zainteresované veřejnosti.
Ale my přece chceme chovat skutečného vlka! Ale kde ho vzít?
V severní Americe to není jen „velký vlk“, ale také „malý vlk“, kojot nebo americký prérijní vlk, velmi chytrý chlapík, který má stejnou pověst mezi americkými domorodci, jako liška v Německu a kterému, v důsledku americké vlčí politiky nyní hrozí vyhynutí hybridizací.
Pokud se jedná o genetické studie jako takové, nemůžeme se rozhodovat o křížencích a „čistých“ vlcích, pokud nemáme k disposici vzorky z vlků, kteří žijí ve volné přírodě bez kontaktu se psy. A to znamená jít na východ do Ruska nebo dokonce na západní Sibiř, kde je snad možné tyto vlky najít. Ruští odborníci tvrdí, že pokud jdeme v Evropě od východu na západ, nacházíme u vlků stále více psích genů.
Ale i skandinávští odborníci poukazují, a to opakovaně, na účelové křížení vlků a psů v Rusku pro účely pohraniční stráže, vojska a policie. Velká část těchto kříženců je vypouštěna do volné přírody. Profesor genetiky, Dr. med. Oje Danell tvrdí, že švédští vlci pocházejí z kříženců vlků a psů v Rusku a na rusko-finských hranicích. Problémem v Evropě je tedy to, že vše, co na dálku vypadá jako vlk, je nazýváno vlkem a takoví jedinci se dostali do „genetického souboru čistokrevných vlků“.
A je vůbec to, co nyní probíhá v Lužici v souvislosti s vlky, věda? Nebo ochrana přírody? Vlk nemůže zůstat v osídlené krajině z dlouhodobého hlediska, protože se stále častěji kříží se psem. Pes a vlk jsou velmi různá zvířata navzdory velké genetické podobnosti.
Psí geny v genetice vlků jsou tedy velmi špatné, protože zničí vlka jako druh. A to je, z tohoto pohledu, nejen nezodpovědné, ale také to poukazuje na to, co současná lidská populace zavinila svojí nezodpovědnou vlčí politikou. To nemá nic společného s etikou! A můžeme se jen domnívat, na co jiného ještě němečtí zastánci vlků přijdou! Chceme-li zachovat vlka jako druh, musíme postupovat velmi odlišně, než je tomu nyní v Evropě nebo v Severní Americe.
Před tisíci lety lovci a sběrači z jedné světové oblasti zkrotili vlka a udělali z něho psa. To vyplývá z genetické studie v časopise Nature Communications, ve které se podíleli badatelé z univerzit v Mainzi a Bambergu.
Předtím existovala teorie, podle které se vlci na několika místech nezávisle stali přítelem člověka. Přechod od vlka na psa probíhal podle výzkumníků od 20 000 do 40 000 let. Nicméně se nezjistilo, kde leží přesně místo v Euroasii, kde lidé udělali z vlků své společníky. Podle výzkumníka Mainze Amelie Scheu však výsledky ukázaly: „Bylo to v jedné oblasti, v jednom regionu, domestikace byla komplikovaná a mohla trvat několik set let“.
 
Ochránci vlků a myslivci - jedna strana vidí snílky, druhá vrahy. Dva nesmiřitelné tábory, které nechtějí zasednout ke společnému stolu, mají jen malou snahu najít společnou řeč. Ochránci vlků by si ale měli uvědomit, že dokud myslivci bojují slovně, je to dobře. Jakmile přestanou argumentovat a začnou situaci řešit po svém, budou to mít vlci těžké.
Před lety se stejně bojovalo o rysa. Nyní se o rysa již nebojuje, rys se řeší. Na jedné straně sice odhodlané, ale bezbranné rysí hlídky, na druhé straně mlčící, ale konající myslivci. Podle údajů Akademie věd ČR bylo v naší zemi za posledních dvacet let upytlačeno nejméně 500 rysů. Bez zastavení nelegálního odstřelu budou časem opět vyhubeni.
Rád bych zde připomněl jeden příběh: Byl kdysi moudrý král a každý rok posílal své biřice vybírat daně od podaných. Jednou se biřici vrátili a sdělili králi, že se poddaní bouří, daně že jsou vysoké, že poddaní sice ještě zaplatili, ale za rok to prý bude již nemožné nějaké daně vybrat. Moudrý král biřicům poděkoval a nařídil zvýšení daní o 20 %.
Za rok se biřici vrátili s tím, že sice daně vybrali, ale mezi poddanými že to vře a že se již bojí mezi ně i ozbrojeni. Král poděkoval a znovu zvýšil daně, tentokrát o 30 %.
Za rok se biřici vrátili celí rozradostnění a sdělili králi, že výběr daní proběhl bez problémů, po celém království byl klid, každý zaplatil tak, jak měl a nikdo nereptal. Protože to byl moudrý král, věděl, že je zle a okamžitě nařídil snížení daní o 50 %. Moudrý král totiž ví, že pokud lid reptá, je to v pořádku. Ale pokud lid přestane reptat a začne věci řešit po svém, je to cesta do pekel.
A protože nám moudrý král chybí a znám mentalitu našich myslivců, nezbývá, než použít slova klasika: „Dávám vlkům rok, maximálně dva“. V době běžného používání nočních vidění a termovizí se mi to zdá být docela reálný odhad.
podle časopisu WuH
zpracoval Petr ZIEGROSSER
 
Reakce na článek „Nejčistší bastardi“
 
Byl jsem osloven jako vedoucí Katedry myslivosti a lesnické zoologie, abych se vyjádřil ke článku „Nejčistší bastardi“, který pro časopis Myslivost přeložil Ing. Petr Ziegrosser.
Hned na úvod musím konstatovat, že nejsem odborníkem na problematiku vlků a že mě mrzí, že se k této problematice nemají šanci vyjádřit odborníci, kteří výzkumu ekologie vlků zasvětili často podstatnou část svého života. Jako u mnoha jiných témat, které vzbuzují ve společnosti emoce a protichůdné názory, se totiž do pozice odborníka, v tomto případě na vlky, pasuje leckdo, aniž by k tomu měl potřebný odborný fundament.
Ihned po přečtení článku jsem se zajímal o to, kdo jsou jmenovaní páni profesoři a zda jsou alespoň trochu odborníky na vlky, když se k nim vyjadřují.
Pan profesor Geist je kanadský zoolog, který se zabýval jeleny, losy a dalšími divoce žijícími kopytníky. Z jeho vědecké práce, která je dohledatelná na Web of Science (portál pro vědce, kde jsou téměř všechny informace o vědeckých publikacích z celého světa) je jasné, že se problematikou ekologie vlků nikdy nezabýval.
Profesor genetiky Öje Dannell působil na prestižní univerzitě ve Švédsku (již tam nepracuje, pravděpodobně je v důchodu). Opět díky Web of Science jsem zjistil, že stejně jako pan profesor Geist, nikdy vlky vědecky nestudoval. Jeho doménou je genetika dřevin a soba polárního.
Tedy shrnuto, od pánů profesorů, jsem nenašel žádnou vědeckou práci na ekologii vlků, genetickou variabilitu nebo hybridizaci vlka. Nechci jakkoliv zpochybňovat znalosti jelenovitých nebo genetiky dřevin obou pánů, ale považuji od nich jakožto od vědců za nekorektní šířit názory, které nejsou podloženy vlastní výzkumnou prací. Vždyť v Německu je mnoho významných odborníků na ekologii a genetiku vlků.
Je přinejmenším zvláštní, že němečtí kolegové z časopisu Wild und Hund neoslovili řadu odborníků na vlky, které v německy mluvící oblasti není zase tak obtížné nalézt a z mého pohledu poněkud účelově převzali informace od zahraničních vědců, kteří nejsou v této oblasti nijak etablováni.
Optikou přírodovědce je obzvlášť kuriózní ta část textu, která se zabývá „tlapoznalstvím“ a patří spíš do minulého tisíciletí. Pro soudobé výzkumy je základním nástrojem genetický rozbor. Rozhodovat podle tvaru tlapy o bytí či nebytí vlků, to v seriózní debatě skutečně neobstojí! Vždyť ani opravdový odborník si netroufne určit podle stopy, zda se jedná o stopu psa, vlka nebo jejich křížence. Ruští a skandinávští odborníci něco v článku konstatují, ale není to opřeno o žádný jasný výzkum s jasným závěrem. To je opět velmi nekorektní.
Když vědec chce něco prokázat a publikovat, tak musí mít dobrou metodiku, dobré vyhodnocení dat a vlastní výsledky musí diskutovat s jinými autory. Každý vědecký článek prochází přísným oponentním řízením minimálně dvou nezávislých oponentů, kteří hledají slabá místa a pokud je autor článku není schopen odstranit, tak editor článek jednoduše nepřijme. Nejde pouze konstatovat: „já si myslím a někdo říkal“. To je nejenom neprofesionální přístup, ale takové závěry mohou v reálu být velmi nebezpečné a ublížit - v tomto případě nám všem myslivcům. Zdiskreditovat se pro seriózní partnery diskuze, je totiž velmi snadné. Získat zpět kredit důvěryhodnosti je naopak cesta na dlouhé lokty.
Ještě jednou se vrátím k problematice křížení a genetice vlků. Autoři v článku píší: „Vlk nemůže zůstat v osídlené krajině z dlouhodobého hlediska, protože se stále častěji kříží se psem“. Rád bych se autorů zeptal, zda jim nevadí, že se jelen sika kříží s jelenem evropským, že se muflon může křížit s ovcí, že se divočák může křížit s prasetem domácím, ale to, že se vlk může křížit se psem je zásadní důvod pro to, abychom jej odmítli? To si vážně neumíme najít lepší hůl na „psa“, kterého chceme bít?
Nejsem obhájce ani kritik návratu vlků do naší krajiny. Nikdy bych si nedovolil se k této otázce vyjádřit, protože to mají dělat odborníci na vlky, kteří je studují. Chci jen postupovat korektně, neukvapeně a na základě pravdivých informací. Informací od odborníků a ne od lidí, kteří si na odborníky pouze hrají.
Ten kdo by měl mít v této otázce hlavní slovo, je Ministerstvo životního prostředí ČR a Ministerstvo zemědělství ČR. Pokud ministerstva nekonají, je to chyba a je jenom pár nástrojů, jak to změnit. Na Ministerstvu životního prostředí ČR leží již dva roky Program péče o velké šelmy, který sepsali odborníci na velké šelmy. Ten nebyl dosud předložen ke schválení. Jsem přesvědčen, že právě to by měl být předmět našeho zájmu a měli bychom požadovat urychlené řešení od našich zákonodárců. Vlk se dnes stal už politickou otázkou, kterou by měli urychleně řešit ti, kteří byli do svých funkcí zvoleni občany.
Poslední část textu, kterou psal Ing. Ziegrosser, je ale hluboce pravdivá. Pokud nezačne stát konat, tak vlk v ČR dlouhou šanci na přežití nemá. Jedním dechem by ale od vedení ČMMJ a na stránkách tohoto časopisu mělo zaznívat rázné varování před tím, aby myslivci přišli s „vlastním řešením“ a dopustili se tak trestného činu pytláctví! Musíme jasně deklarovat, že ilegální odstřel nemá s myslivostí nic společného!
Na závěr se všem čtenářům omlouvám za tvrdší formu a konfrontační styl, který jsem pro tento komentář zvolil. Po přečtení článku „Nejčistší bastardi“ a ověření informací, jsem ale nemohl jinak. Doufám, že do budoucna vypustíme zavádějící a nekorektní informace nejen z repertoáru tohoto časopisu, ale i z naší „každodenní“ argumentace, ať již k vlkům zaujímáme jakýkoliv postoj. Pokud chceme, aby myslivost byla opět brána jako řemeslo a my myslivci jako seriózní partneři společenské diskuse, musíme se vyvarovat přebírání neověřených informací a nesmíme se nechat strhávat emocemi. Jinak totiž ten hluboký příkop, o kterém Ing. Ziegrosser píše, opravdu nikdy nepřekročíme, ani jej nezahrneme.
 
doc. Ing. Vlastimil HART, Ph.D.
vedoucí Katedry myslivosti a lesnické zoologie
Fakulta lesnická a dřevařská ČZU v Praze
 
Redakční poznámka, opravdu jen drobná, na závěr:
Dovolím si drobně reagovat na výtku, že nemají šanci se vyjádřit k vlkům ti „opravdoví“ odborníci. Osobně jsem kontaktoval jakožto šéfredaktor, a to opakovaně a několikrát, minimálně tři mně známé, respektované a na výzkumu kolem vlků se podílející odborníky. Opakovaně a dlouhodobě, již od prvního „objevu“ vlků u nás, jsem žádal o napsání článku, o vyjádření názorů a o aktuální pohled na věc. Stejně tak vím, že obdobně činili i někteří představitelé ČMMJ. Proto není třeba podsouvat myšlenku, že není možnost publikace a oslovení myslivců, čtenářů časopisu Myslivost. Naopak, dveře k publikaci jsou otevřené a budu jen a jen rád, pokud se doc. Hart, třebas jen z pozice člena Redakční rady, u dalších známých odborníků přimluví, osloví i on za čtenáře časopisu ty, kteří mají k problematice co říci. Hluboce si vážím všech výzkumníků, není mojí parketou výzkum vlků, ale možnost publikace jistě zaručit mohu. Těžko ale vařit z ničeho.
Jiří KASINA - šéfredaktor
 
vychází v 7:46 a zapadá v 15:58 vychází v 14:45 a zapadá v 4:18 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...