Časopis Myslivost

Dříve u starých myslivců platilo jedno pravidlo: Myslivče, rozvaž každý výstřel v dál, nejdříve miř a až potom pal!
Bohužel viníci střelných nehod na toto pravidlo zapomínají. Strženi loveckou vášní přestanou vnímat svoje okolí přílišným soustředěním na zvěř, často táhnou zbraň za zvěří, aniž by si všimli, že již míří mezi střelce, honce nebo v úhlu k řadě střelců, který je při případném odrazu střely fatálně nebezpečný. Příčinou neštěstí tak bývají zbrklé, uspěchané výstřely na zvěř a tzv. „hlad po ráně“. Jindy zase střelec jen zahlédne, že se „něco“ pohnulo v křoví a už střílí, aniž by řádně věděl, co je jeho cílem. Bohužel někdy je to člověk.
Pikantní příklad se udál před velmi krátkou dobou. Střelec, dokonce vysokoškolsky vzdělaný člověk, vypálil do křoví, protože se tam právě „něco“ hnulo a zasáhnul honce rovnou do obnažené zadní části těla, neboť si byl odskočit vykonat tělesnou potřebu do křoví. Neskutečná nezodpovědnost. Přitom základním pravidlem by mělo být raději zvěř pustit a neulovit, než vypálit riskantní ránu, která může ohrozit jiného účastníka lovu.
Viníky bývají neuvážení, nezodpovědní, zbrklí a nedisciplinovaní střelci, ale málo se také věnujeme prevenci. Dříve byly povinné každoroční kontrolní střelby, kde si střelci zlepšovali střeleckou dovednost a kondici včetně vštěpování zásad bezpečného zacházení se zbraní a bezpečné střelby. Dnes kontrolní střelby nejsou povinné a je chybou, že mnoho střelců získává cvik zacházení se zbraní až při „ostré“ střelbě na lovu a cvičnou střelbu na střelnici, jako důležitou součást docílení bezpečné střelby, pomíjí.
Neřešenými, ale častými spoluviníky nehod bývají i organizátoři společných lovů, myslivečtí hospodáři a zejména závodčí, jejichž povinností je poučit účastníky lovu o bezpečnosti střelby, které je většinou jen velmi formální a nedostatečné. Jako často používané a obvyklé poučení o bezpečnosti střelby na společném lovu nestačí pouhá výzva typu: „Chlapi, při střelbě dejte pozor, aby se nikomu nic nestalo!“.
Je třeba mít na mysli, že většinou jsou účastníky lovu i hosté neznalí místního terénu, a tak je tedy nutné, aby řídící společného lovu – myslivecký hospodář, také upozornil na zvláštnosti jednotlivých lečí a nebezpečí střelby s ohledem na konkrétní terén s jednoznačným určením perimetru střelby. Definice jednotlivých lečí a rozmístění křídel střelců a směr postupu honců, musí být rozvážně určeny předem bez improvizace až na místě.
Každý myslivecký spolek připravující naháňku musí s dostatečným předstihem projít jednotlivá stanoviště střelců, místa označit nejen číslem, ale třeba i značkami na stromech vyznačit, odkud kam možno střílet.
Při výběru střeleckých míst, pokud to konfigurace terénu umožňuje, je nutno vybírat taková místa, kdy mezi sousedními střeleckými místy je buď přirozená překážka, například vystupující skalní výběžek, a nebo v plošším terénu je jednoznačně vidět střelecká linka a oba sousední střelci.
Samozřejmostí každého střelce by mělo být po zaujmutí střeleckého místa signalizovat své místo oběma sousedním střelcům například pozvednutím klobouku či jiným jasným signálem, jednoznačně si s oběma sousedními střelci dát najevo, kde každý stojí.
Velmi důležitá je i role závodčího. Závodčí zavádějící střelce na stanoviště nejenže musí postupovat pomalu, obezřetně a ne zbrkle, aby už už se mohlo lovit, ale musí každému střelci na místě jednoznačně určit a vymezit bezpečný směr a segment střelby. Jednoznačně sdělit směr odkud přijdou honci a místa, kam se střílet nesmí.
Místo toho závodčí často jen rychle umístí „Lojzu“ zde a „Frantu“ támhle, aniž by splnili svoji povinnost řádného poučení o bezpečném směru střely, případně směru střelby nepřípustném, a to každého střelce samostatně a sám spěchá zaujmout nejvýhodnější místo.
Naopak zažil jsem naháňky zcela profesionálně řízené, kde byli závodčí beze zbraní a jen dbali na řádné rozmístění a poučení střelců, ale také na vystřelené rány jimi zavedených střelců, a to i z důvodu dosledu případně postřelené zvěř. Na profesionálně řízeném lovu je potom pravděpodobnost nešťastné událostí značně minimalizována.
Na některých naháňkách, kde se třeba zúčastňují i hosté ze zahraničí, je vhodné postavit mezi hosty zodpovědné místní myslivce, kteří by se kromě střelby měli zároveň věnovat průběžné kontrole postavení sousedních střelců a směru přibíhající a odbíhající zvěře.
Naprostou a zcela nepřekročitelnou samozřejmostí je to, že střelec ze svého stanoviště nikdy neodchází do skončení leče, nehledá si vhodnější místo, nikam nepřechází, dodržuje střeleckou linku, nabíjí zbraň až při zaujmutí místa a po signálu pro zahájení střelby, zbraň stále drží v bezpečné poloze a při skončení leče vybije zbraň a vyčká s odchodem ze stanoviště až na příchod závodčího.
Ještě bych rád zmínil o jedné věci, které by mohla mít vliv na bezpečnost při společných lovech. Dříve existovaly disciplinární senáty při OV ČSMS, kde se případné bezpečnost ohrožující chování účastníka lovu projednávalo, mělo to velmi efektivní preventivní účinek. Taková instituce dnes neexistuje, ale na druhou stranu se naprosto nevyužívá pravomoc mysliveckého hospodáře nebo vedoucího lovu vyloučit z lovu jedince, který sice doposud nic nezpůsobil, ale svým jednáním ostatní ohrozil. Důslednost mysliveckého hospodáře s využitím jeho zákonných pravomocí má velký morální a preventivní účinek, jen je třeba mít odvahu toho využívat.
Důsledností a rozhodným chováním se myslivecký hospodář, jako hlavní odpovědná osoba za zajištění bezpečnosti na společném lovu, chrání i sám sebe, protože v případě mimořádné události je prvním, kdo je dotazován orgány činnými v trestním řízení na splnění zákonných povinností případně na jejich porušení.
V případech postižených osob byla zjištěna zajímavá shodná okolnost - nebyly vybaveny dostatečně výraznými reflexními prvky na oblečení. Česká republika je jednou z posledních zemí Evropy, kde nošení takových doplňků zatím není povinné, a tak je na místě otázka, kolik mrtvých či postřelených ještě musí být, než se odpovědní úředníci rozkývou a uvedenou povinnost vhodným předpisem konečně nařídí.
Na druhé straně znám myslivecké společnosti, kde na společný lov není připuštěn lovec nebo honec nebo jiný účastník bez reflexního prvku oblečení. Za dostatečné se přitom považuje u honců pouze celá vesta a u ostatních část oděvu nebo jeho doplněk, který je viditelný ze všech stran stojící osoby, například čepice, pásek na klobouku viditelný ze všech stran (tak je to například ve Finsku nebo Německu) nebo šála nebo reflexní kšandy s opaskem převlečenými přes svrchní část oděvu (podobné například rozdávala Policie ČR motocyklistům).
Za nedostačující jsou považovány pásky pouze zastrčené do lemu čepice, které nejsou z větší části pozorovacího úhlu zřejmé. Tedy za vyhovující je považován doplněk viditelný na účastníkovi lovu ze všech stran. Pro střelce se ale klasické reflexní látkové vesty nepovažuji za vhodné, protože nejsou přizpůsobeny pohotovému zalícení zbraně a mohou z hlediska bezpečnosti působit naopak kontraproduktivně. V dnešní době je ale na trhu ke koupi dostatek reflexních bund a vest speciálně určených na lov, oboustranné bundy a čepice, návleky a jiné doplňky za přijatelné ceny. Asi není třeba diskutovat o výši ceny, jedná-li se přece o vlastní bezpečnost a zdraví.
K zajištění vyšší bezpečnosti na lovu povinným vybavením reflexními prvky, může myslivecký hospodář rovněž využít plně své pravomoci dané mu zákonem, nemluvě o tom, že upozornění na použití dostatečně výrazných bezpečnostních prvků by mělo být zcela samozřejmě uvedeno i na pozvánce ke společnému lovu.
Dr. Ing. Jiří HANÁK,
člen Myslivecké rady ministra zemědělství