Časopis Myslivost

 
Měl jste v rodině nějaké myslivecké předky či zázemí? Jak jste se dostal k myslivosti?
 
Od dětství mě zajímala příroda a filmy o ní. V okolních lesích jsem trávil hodně času a navíc jsem měl dost starších kamarádů, kteří již myslivci byli. Stejně tak jsem choval domácí zvířata. Největší zájem jsem měl však o psy. Asi proto, že se psy je možné nejvíce komunikovat, spolupracovat a utvářet je tak, aby byli člověku prospěšní. Jen jsem se musel rozhodnout, zda se budu věnovat sportovní nebo lovecké kynologii. Zvítězila myslivost a lovečtí psi. Ke sportovní kynologii jsem se ale nakonec stejně dostal a musím přiznat, že mne v mnohém obohatila. Ptala jste se mne na předky. Můj děda provozoval myslivost po válce na svých i na pronajatých pozemcích. Z jeho vyprávění vím, že používal krátkosrsté ohaře při lovu koroptví. Druhý děda měl zase německé ovčáky.
 
Jakými plemeny jste si prošel?
 
Jako první byla černá fena labradora, na kterou samozřejmě nikdy nezapomenu. Přijela 4. března 1989 vlakem, aniž bych ji předtím viděl. Byla jiná doba a neměl jsem ani možnost si pro ni dojet. A bylo na dlouhou dobu rozhodnuto. Tato fena založilo můj chov Od Spikalských lip. Následovalo několik dalších labradorů a až po čase jsem se začal více zajímat o ohaře. Měl jsem doma i několik českých fousků, které jsem cvičil a předváděl kamarádům na podzimních zkouškách. Měl jsem také jednoho pointra, kterého jsem půl roku hlídal a práce s ním mne tak nadchla, že už jsem jiné lovecké psy než ohaře nechtěl.
 
Jste zastánce vycvičit si psa od malička, od štěněte, anebo berete také na výcvik už starší psy?
 
To záleží na tom, k jakému jedinci se dostanete. Určitě je lepší mít psa od štěněte. Od začátku si ho formujete podle svých představ. Když ovšem něco zanedbáte, můžete si za to sami a není to na koho svést. Není také špatné přebrat psa ve věku 7 až 12 měsíců. To jsou psi hodně tvární, chtiví něco dělat a případné špatné návyky nemají ještě tak hluboko zafixované. Výhodou je, že s nimi můžete ihned začít cvičit. U psa starého dva roky a více trvá již déle, než si na sebe zvyknete. Hovořím samozřejmě o psech nevycvičených.
 
Čeho si německém krátkosrstém ohaři jakožto plemeni ceníte?
 
NKO je všestranný lovecký pes, který vyniká v poli a dnes, po obohacení německou krví, také ve vodě a přitom si dokázal zachovat dost elegance. Možná mi dáte za pravdu, že je jen málo věcí na světě, které se vyrovnají pohledu na vystavujícího krátkosrstého ohaře. Němečtí krátkosrstí ohaři mají vynikající nos, a když k tomu přidají prostorné hledání s vysoko nesenou hlavou a jejich dobré vystavování, tak je to krása. Nevýhodou je jejich zvýšená náročnost na výživu a ustájení v zimním období. Pokud člověk není ochoten se o psa, který je na něm závislý, postarat a vrátit mu tak jeho oddanost, žádného psa by si pořizovat neměl.
 
Chápu asi správně, že Columbo není váš první ohař…
 
To není. Jako prvního jsem měl jednoho „zkaženého“ kraťase útěkáře, který když se cítil ohrožený, tak kousal. Když jsem ho převychoval, tak složil podzimní zkoušky, byl použitelný pro myslivost, ale kousání mu bohužel zůstalo. Musel jsem neustále hlídat, aby se k němu někdo nechtěl přiblížit a pohladit ho. To opravdu neměl rád. Byla to pro mne zajímavá zkušenost.
Druhá byla zakladatelka mého chovu, Magda z Vtelenských polí. Tu jsem měl od štěněte. Byla výborná v poli, měla skvělý nos a nádherně vystavovala. Účast na nominacích mi tehdy utekla o pár bodů, zřejmě kvůli mé nezkušenosti.
Bylo ale na čem stavět a její dcera Asina se již na memoriál Richarda Knolla probojovala. Kvůli hárání se však nemohla zúčastnit.
Její syn z druhého vrhu Baddy od Spikalských lip již to štěstí měl a obou slavných memoriálů se mohl zúčastnit. Baddy byl také velmi brzy zralý pro výcvik. V 18 měsících zvládl IKP a také měl takové hledání, že mohl běhat traily.
Mezitím jsem měl několik dalších psů. Za zmínku stojí Abrey, zajímavý pes, díky němuž jsem se naučil jak vycvičit hlásiče.
 
A kdy jste vlastně získal Columba? Dalo se na něm poznat, že má potenciál být dobrý? Jak byste popsal jeho vlastnosti?
 
Columba jsem získal jakou dvouletého. Viděl jsem ho v poli. Líbilo se mi na něm, že chodí s vysokou hlavou a že má jemný nos. Dostal se ke mně proto, že jeho původní majitel měl zkušenosti pouze s fenami a nikdy necvičil na všestranné zkoušky.
Columbo byl pěkný pes, takže cíl byl předvést ho na VZ a uchovnit ho. Dostal jsem ho v květnu, a hned jsem se mu začal věnovat. Jak jsem již řekl, u dvouletého psa trvá déle, než si zvykne na váš přístup. Změnil jsem mu jméno, abych ho co nejrychleji odstřihl od bývalého domova. Přirovnal bych to k nahrání nového softwaru. V září šel na VZ, i když jsem to považoval za riskantní. Něco ještě nebylo docvičeno podle mých představ, ale nechtěl jsem ztrácet další rok jeho výcvikem. S tím, že by mohl startovat na memoriálu Karla Podhajského, jsem ale vůbec nepočítal.
Na VZ udělal 486 bodů, což je hranice bodů na nominace. Kdyby mě nepřesvědčili jiní, na nominace bych ho ani nehlásil. Měl jsem v té době body s Abreyem a věděl jsem, že s Columbem nemám docvičenou barvu. Kromě toho jsem měl program na jaro opravdu nabitý.
Nakonec jsem tedy Columba přihlásil a byl první náhradník a vzhledem k tomu, že dva vůdci se omluvili, tak jsme se na nominace dostali. Cvičil jsem tedy dva psy najednou a možná proto nakonec Abrey nominacemi neprošel.
 
V čem je Columbo silný?
 
Základem pro něj je pole. Když pes nemá dobré pole, nemá smysl přemýšlet o barvě a natož o tom jít jako hlásič. V poli má Columbo dobré hledání a přitom je v kontaktu s vůdcem. Na všech akcích se mu zatím povedlo udržet klidy a ovladatelnost, což je základ. To co v poli předvedl na Knollovi, se mu podařilo předvést i na Podhajském.
Pravda je, že k dobrému výkonu na velkém poli potřebujete také velkou dávku štěstí. Nikdy totiž dopředu nevíte, jak se bude chovat zvěř, která je na pole většinou dodána, jak na ni bude reagovat pes a zda se vám ji povede ulovit. Psa také mohou strhnout ostatní psi na společném honu a také je otázka jaké představy o dobrém výkonu má ten který rozhodčí.
Na Columbovi si cením toho, že čím více se cvičilo, tím více se zlepšoval a že během měsíce mezi oběma memoriály dokázal vstřebat výcvik na hlásiče a hlavně, že mu to neudělalo zmatek v hlavě.
 
Které tedy byly pro vás nejtěžší disciplíny na Podhajáku?
 
Bál jsem se ohrádky. Columbo ji sice měl vždy za čtyři, ale vždy se mi zdálo, že by ji mohl dělat o něco lépe. Dokud nemám lišku v ruce, trnu hrůzou jak to dopadne. Navíc ohrádka je divácky atraktivní disciplína.
Další neznámou je, jak dopadnou vlečky v lese. Pes může ztratit orientaci a zbloudit. Napjatý jsem byl před barvou a při jejím vypracování. Hlavně pak při vypuštění od lože. Pes nemusí srnce najít, může ho načnout, zabloudit, nevrátit se v časovém limitu. Musím přiznat, že první barvu jako hlásič vypracoval bez chyby poprvé až na Podhajském. Věřil jsem mu, ale bylo to o nervy.
 
Jak se vám vůbec z obecného hlediska líbil letošní Memoriál Karla Podhajského?
 
Sám o sobě byl už výjimečný tím, že byl jubilejní a v Litomyšli, to je v každém ohledu nadstandard. Pořadatelé kolem pana Nováka a pana Matějky zvládli organizaci na výbornou a při tom všem nám ještě stihli ukázat krásy Litomyšle. Pokládaly se věnce u hrobu i rodného domu Karla Podhajského. Jedno zahájení bylo v sobotu na zámku a druhé v neděli v Klášterních zahradách. Pro nás to bylo velmi pěkné, ale pro pořadatele muselo být velmi náročné připravit vše dvakrát.
Další bonus byl autobus, který vozil koronu na lesní disciplíny a zpět. Dobře byla zvolena vodní stanoviště. Korona měla dobrý výhled a přitom nerušila práci psů. Dobře byli vybráni i rozhodčí. Posuzovali, co viděli, a tak to má být. I vůdci, kteří nedopadli přesně podle svých představ, si na výkon rozhodčích nestěžovali. Jen pole pro individuální hledání mohlo být větší. Možná šlo o to, aby bylo dostupné i koroně, což je na takovéto akci důležité.
Už od doby, kdy jsem poprvé četl v myslivosti o Memoriálu Karla Podhajského jsem si říkal, že by bylo pěkné ho jednou vyhrát. To že se mi to podaří již na druhý pokus a navíc v Litomyšli, to je sen.
Dovolte mi v této souvislosti jednu poznámku. Od doby, kdy jsem poznal Luďka Müllera, při každém jeho startu, jsem mu toto vítězství přál. Letos bohužel odešel a vítězství mu nebylo dopřáno. Za to, co pro kynologii za celý život udělal, by si vítězství zasloužil mnohem více než já.
 
Máte během soutěže vůbec čas pozorovat a konzultovat výkony soupeřů?
 
Pořadatelé připravili na jednotlivých stanovištích velké obrazovky s aktuálními výsledky, takže nějaký přehled byl. Smutné bylo třeba setkání s Matoušem Charvátem a jeho sdělení že odstupuje. Byl to velký favorit a má skvělou fenu.
Musím říci, že neděle pro mne byla hodně krušná. Když jsem zjistil, že jsou po sobotě jen tři psi v první ceně a my jsme mezi nimi. Byla to chvíle, kdy si říkáte, že druhé i třetí místo je sice pěkné, ale stejně ho nějak nechcete. V neděli jsem se proto snažil soustředit jen na jednotlivé disciplíny. Až po poslední disciplíně se můžete zajímat o to, jak jsou na tom ostatní. Dříve to nemá smysl.
 
Při práci jste partneři, takže asi není dobré přenášet nervozitu na psa. Vycítí to vůbec?
Ale to víte, že vycítí, a právě proto vy se musíte snažit před psem nervozitu skrýt. Já jsem mu nevěřil v tréninku, věděl jsem, co ho nebaví, ale na soutěži pes musí vědět, co má dělat, musím mu dodat jistotu a věřte, že pes pozná, že o něco jde, na takové vrcholné akci se i pes změní. Columbovi se kolikrát nechce, ale na soutěži to vždy odmaká, naopak třeba jiný pes by z nervozity přestal na vrcholné soutěži poslouchat. Ale to je právě o souznění vůdce a psa, musí si vzájemně vyhovět a podpořit se.
 
Kolik času věnujete tréninku? Kolik času trávíte se psy?
 
Jsem se psy v podstatě neustále, pokud nejsem v práci. Vždy jsem měl psů víc, cvičil jsem kdykoliv to šlo, občas nestíhám a pak je to práce do tmy. Někdo mi možná nebude věřit, ale já jsem s Columbem toho hlasiče cvičil většinou doslova potmě. V září se začne stmívat brzo, když přijdete z práce, tak to všechno za světla už nestíháte.
 
A nepomáhá vám někdo z rodiny?
 
Pomáhají mi tím, že se sami o sebe postarají, a to je pro mě důležité, musím poděkovat rodině, že je soběstačná.
 
Kolik máte momentálně psů v chovu nebo ve výcviku?
 
Mám teď doma pět ohařů. Jednoho, se kterým bych rád šel na nominace, dva mladé a devítiměsíčního syna Columba. Ten se zatím jeví velmi pěkně, ale nechci ho chválit předčasně.
 
Máte nějaký speciální přístup z hlediska výživy a dalších záležitostí kolem chovu a výcviku?
 
Krmím granulemi a přidávám maso. V zimě více, v létě méně, od půlky října až do konce března krmím dvakrát denně, je zima a je větší spotřeba energie. U kraťasů je to obzvlášť potřeba. Když je chladno, tak je umisťuji do teplejších kotců, zrovna chci stavět ještě další kotce, které budou zateplené.
 
A kam chodíte cvičit? Vystačíte si tady v okolí?
 
Já jsem členem v mysliveckém spolku ve Skalsku. Máme skvělého hospodáře i předsedu a i ostatní si uvědomují, že myslivost bez loveckých psů nelze provozovat. Doma ve Skalsku cvičím především pole. Za lesem a vodou musím dojíždět. Jsem domluvený se spolky v okolí a ti mě pouští do lesa či na vodu a já jim za to velmi děkuji.
 
Máte vůbec čas v rámci výcviku a starostí kolem psů jít se psy na hon?                                                                                     
 
Na hony chodím se psy rád. Jednak je po zkouškové a výcvikové sezoně, a jednak se zúročí to, co jsem psy naučil.
 
Pojďme trochu k obecnějším věcem. Jaký je váš pohled na současnou loveckou kynologii? Nepřipadá vám, že zvlášť počty ohařů jdou dolů?
 
Mění se struktura lovné zvěře, s tím se mění i plemena loveckých psů. Poslední dobou stoupá spíš obliba barvářů, honičů a plemen použitelných na vyhánění a dosled černé zvěře. Lidem také vyhovuje, že tito psi nejsou tak nároční na prostor při přepravě a také spotřeba krmiva je menší než u velkých psů. Na druhou stranu vám nikdy nedopřejí zážitky, které vám může zprostředkovat pouze ohař, ani nejsou tak komunikativní. Ohaře musí mít člověk z lásky, sportu nebo tam, kde je ještě drobná zvěř a kde se uplatní při honech či na kachnách.
Zda se stavy drobné zvěře vrátí, to nevím, ale před lety jsem mluvil s člověkem, který dělal knihovníka na Hluboké a ten říkal, že podle historických záznamů se druhy lovné zvěře proměňují již několik století. Buďme tedy optimisté a doufejme, že se hojnost drobné zvěře vrátí a že naši potomci budou moci zažívat to, co naši předci a k lovu budou používat kvalitní ohaře, které jim tu zanecháme. Myslivec, že bude především myslivec a ne ochránce všech možných dravců.
Také by se muselo změnit zemědělství, aby se nám vrátila česká krajina. Podívejte se co se děje kolem vlků nebo kolem medvěda, to nadšení, když zabije domácí zvířata. Není tu něco nenormálního? Dnes je problém, že každý se vyjadřuje ke všemu, aniž by problematice rozuměl.
 
Na závěr bych se vás chtěla zeptat, jak cítíte podporu ze strany okresního mysliveckého spolku. Jaká je vůbec kynologie na Mladoboleslavsku?
 
Určitě na Mladoboleslavsku od okresního mysliveckého spolku kynologie podporu má a já si toho vážím. Máme dobrého kynologického předsedu pana Drahotu a předsedu okresu pana Jíru. Nejen oni lovecké kynologii fandí. Jsem rád, že se vítězství na memoriálu Karla Podhajského na Boleslavsku konečně dočkali. Už si to za pořádání mnoha vrcholných národních i mezinárodních kynologických soutěží zasloužili. Byl bych rád, kdyby tento výsledek přispěl k tomu, že se na Boleslavsku najdou další kynologové, kteří ho budou chtít zopakovat.
 
S poděkováním za rozhovor
připravila Marcela KASINOVÁ