Časopis Myslivost

Klid v prostředí života zvěře je faktor, který zůstává zachován jen v málokteré volné honitbě v ČR, až to skutečně nemusíme opakovat a zdůrazňovat. Připomenutí rozdílu počtu pastevních cyklů v klidném či rušivém prostředí je reálnou úvahou zkušeného chovatele. Mechanický příjem potravy a následný klid v úkrytu k přežvykování a zpracování tráveniny v předžaludcích je základem fyziologického procesu všech druhů přežvýkavých býložravců a stejně tak se týká i zajícovců, kteří přežvykování nahrazují příjmem mikrobiálně zpracované potravy ze slepého střeva (cékotrofie).
Pro majitele obor nebo farem je známá okolnost, že předžaludky jelenovitých se přizpůsobují ročnímu období a zdrojům krmiv zásadní měrou právě množstvím a složením potravy. Většina chovatelů zvěře už ví, že jadrné příkrmy musí podávat po návykovém období, s postupným přidáváním, aby mikrofóra stačila svým druhovým a početním složením využít nové krmivo bez nástupu acidózy při nadbytku snadno a rychle rozložitelných cukrů (např. škrob).
Málokdo si ale uvědomí, že změny v populaci mikroflóry probíhají neustále podle změn v množství, složení a dietetické kvalitě i zdravotního působení všech přijatých krmiv.
Stejně tak, i když pomaleji, se přizpůsobuje sliznice bachoru a jeho kapacita. Platí to i pro počátek zimního období, kdy postupně ubylo šťavnatých krmiv nebo zdrojů škrobu. Bachor zmenší svůj objem a sliznice povrch. Mikroflóra se svým druhovým složením přizpůsobí zvýšenému podílu více či méně zdřevnatělé vlákniny a také celkově menšímu množství přirozené potravy.
Z tohoto pohledu mají zcela a nezpochybnitelně pravdu odpůrci podzimního a zimního přikrmování: zvěř má v přirozeném prostředí dostatečné zdroje krmiv a je schopna je využít.
Problém ovšem představuje právě zachování přirozeného prostředí zvěře v současných podmínkách a zejména v polních honitbách či monokulturách lesních porostů. Musíme ale reálně uvažovat se současnými nepříznivými změnami klimatu a tím snížením přirozené úživnosti prostředí.
 
Silážování a senážování jakožto nový přístup v přikrmování zvěře
 
Současnou výzvou je úvaha o silážování (senážování) objemných krmiv. Je to víceméně nový přístup v  přikrmování volně žijící zvěře. Majitelé větších oborních chovů už na tuto prospěšnou praxi přistoupili a výsledky jsou velmi dobré.
Konzervace zelené hmoty silážováním je zemědělci v ČR skutečně tradiční a dlouhodobě využívaná. Vývoj, který následoval po zlomovém roce 1989, umožnil značný rozvoj v nové a velmi kvalitní technologii i metodice. Týkalo se to strojů (řezačky, sběrací zařízení s lisy i balicím zařízením s nástřiky) i přípravků usnadňujících a zlepšujících konzervační proces. Významný je genetický pokrok většiny pícninářských plodin, který umožnil zvýšit výnosy a odolnost proti nepříznivým vlivům, včetně neprávem zatracované metody GMO.
Co je ale hlavní a podstatné, u nás už zaběhlé technologie a metodiky umožňují za rozumných zpracovatelských nákladů zakonzervovat spolehlivě a kvalitně bílkovinné i glycidové plodiny. Není přitom nutné sklízet velké plochy, technologické minimum je dnes řádově už jen několik hektarů.
Ani samotné rozhodnutí sklidit porost a zakonzervovat jej silážováním si neklade žádné neuskutečnitelné nároky. Jedná se jen o dodržení několika základních předpokladů a také pochopení podstaty konzervačního procesu. Snad jen první sklizeň vyžaduje spolupráci zkušeného praktika.
A právě proto přicházím s tímto článkem v době, kdy je ještě čas si před příští vegetační a následně krmnou sezónou vše promyslet a naplánovat, prodiskutovat v místě se zemědělci či farmáři možnosti spolupráce. Dokonce si troufale myslím, že se tu otevírá možnost vzájemně prospěšné spolupráce mezi zemědělci a několika uživateli honiteb společně. Umím si vcelku reálně představit, kdy se zemědělským podnikem uzavřou dohodu třeba tři čtyři okolní myslivecké spolky, uživatelé honiteb, a společnými silami si zajistí zakonzervování dostatečného a odpovídajícího množství krmiv pro své honitby.
 
Podstata konzervačního procesu
 
Klíčové pojmy:
Anaerobní prostředí: bez kyslíku
Aerobní prostředí: atmosféra, vzduch, dostatek kyslíku
Saprofytická mikroflóra: přirozená mikroflóra, která se podílí na rozkladném procesu.
Patogenní mikroflóra: bakterie, vytvářející riziko kontaminace siláže choroboplodnými zárodky.
Zdrojem patogenních bakterií je půda nebo rozmezí atmosféra až půda. Mohou to Clostridia tetani, Listéria (většina druhů je neškodná, potenciálně patogenní je Listeria monocytogenes, způsobující listeriózu lidí i zvířat, a Listeria ivanovii, která způsobuje listeriózu ovcí), Escherichia coli jako následek fekálního znečištění prostředí.
Silážování je biologický proces, při kterém bakterie mléčného v prostředí bez přístupu vzduchu produkují kyselinu mléčnou. Ta rychle sníží pH (stupeň kyselosti prostředí). Pokud byla hmota stlačena natolik, že vytěsnila vzduch (jedná se ale o kyslík) a obal skutečně účinně brání jeho přístupu, pak se nemohou rozvíjet nežádoucí plísně a bakterie.
 
Spojení pojmů siláž a senáž
 
Tradiční pojem siláž znamená konzervaci zelené hmoty bez předsušení, např. kukuřice. Senážování je původní název pro konzervaci plodin, které obsahují méně pohotových cukrů, bez kterých se neobejde spolehlivý konzervační proces. Posečené rostliny se ponechají 1 až 2 dny na poli k zavadnutí (předsušení) a pak se při zvýšené sušině sbírají a při současném slisovaní ukládají do jámy, rukávu či vaku.
V současné praxi používáme pojem siláž pro oba způsoby sklizně a konzervace. Zvýšená sušina zvyšuje koncentraci cukrů. Podle obsahu sušiny rozlišujeme siláže z čerstvé hmoty s obsahem sušiny 22 až 26 %, z částečně zavadlé hmoty se sušinou 26 až 35 % a siláže ze zavadlé píce se sušinou 35 až 50 %.
 
Jednotlivé fáze průběhu silážování
 
1. Posečením začíná zavadání, neboli zvyšování sušiny. Na živých rostlinách je přirozený obsah velmi bohaté mikroflóry, převládají bakterie žijící v dostatku kyslíku (aerobní prostředí), kvasinky, plísně a jejich spory. Mléčné bakterie a ostatní druhy, kterým vyhovuje anaerobní prostředí, jsou zastoupeny jen málo. Mohou být a bývají mezi nimi i nebezpečné patogeny. 
2. V posečených plodinách končí asimilace a začíná rozklad živin. Buňky v rostlině stále dýchají, čímž rozkládají cukry na oxid uhličitý a vodu. Další ztráty na živinách způsobuje enzymatický rozklad bílkovin. Fáze zavadání musí být proto co nejkratší, vždy jen k dosažení sušiny vhodné k optimálnímu fermentačnímu procesu. Ta je podle teploty a větru a požadavkem na výslednou sušinu mezi částí dne až dvou dnů.
3. Posečené rostliny na poli působením slunce a větru zavadly, sušina dosáhla optima vhodného k silážování. Sklízecí řezačka je posbírá a nařeže na potřebnou délku a při co nejvyšším stlačení zabalí do válcovitého balíku či dlouhého, širokého útvaru, kterému říkáme rukáv. Válcovité balíky se využívají v menších rozměrech sklizně, rukávy na malých či středních farmách. Velká hospodářství nařezanou hmotu ukládají do jam, stlačují těžkými mechanizmy a zakryjí fólií se zátěží (panely, pneu).
Délka řezanky a procento sušiny mají zásadní vzájemný vztah: čím vyšší je sušina, tím kratší musí být řezanka, aby se dosáhlo maximálního stlačení a vypuzení vzduchu. Občas nějaký začínající samorostlý popleta vynechá řezání a tím v samém začátku odsoudí fermentační (konzervační) proces k neúspěchu.
4. Čím lépe se vytěsní vzduch, tím dříve ustane dýchání ještě živých buněk i rozklad a ztrát živin. Začínají hynout bakterie a další mikroorganizmy, které potřebují kyslík.
5. Uvolněné rostlinné šťávy obsahující cukry, živnou půdu pro bakterie, které ke svému rozvoji potřebují anaerobní prostředí. Mohou to být nežádoucí patogenní Clostridia, nebo bakterie produkující kyselinu máselnou. Současně s nimi se rozvíjí mléčné bakterie, produkující kyselinu mléčnou.
Pokud se při posečení a sběru dosáhlo optimální sušiny, rostliny byly posečeny ve vhodné fenofázi a v hmotě rostlin není bláto nebo prach a řezanka svou délkou nebrání potřebnému stlačení, pak jsou splněny všechny podmínky k dostatečnému rozvoji mléčných bakterií a kvašení (fermentaci) za dostatečné produkce kyseliny mléčné.
Snižování pH napřed zastaví rozvoj bakterií Clostridia (udává se hodnota pH 4,5) a později i produkce nežádoucí kyseliny máselné (pH 4,2). Nakonec dochází k poklesu pH pod 4,0 a to zastaví i produkci kyseliny mléčné.
6. Takové zakončení fermentačního procesu je optimální. Kyselina mléčná utlumila veškeré mikrobiální kvasné (fermentační) procesy a tím i rozklad živin. Konzervuje tak hmotu na dlouhou dobu. Fermentační proces proběhl úspěšně a za šest týdnů po uložení hmoty je zcela dokončen.
 
Zásadní chyby, které mohou do procesu vnést lidé, příroda a počasí
 
A. Do posečené hmoty naprší.
Tím se oddálí zavadnutí a zvýší ztráty živin. Dojde k pomnožení rozkladné mikroflóry na povrchu rostlin. Pokud jsou srážky veliké, rozbahní se půda a zelená hmota obsahuje zvýšené množství hlinitých částic (je zablácená). Tím se podstatně zvýší kontaminace půdními bakteriemi (běžnými saprofyty i patogeny) a také vápník z půdy váže kyselinu mléčnou. Ostatně, zemina v krmivu není pro předžaludky přežvýkavců nic dobrého. Může také nastat situace, že z přesušeného pole zvedá silný vítr prach, který znečistí zelenou hmotu skoro stejně jako bláto.
Výsledek: Silně kyselá a nestabilní siláž s krátkou skladovatelností.
 
B. Není dodržen vztah délky řezanky x sušina hmoty, nebo z jiného důvodu nedojde k dostatečnému stlačení.
Nedostatečně posečená hmota je pružná, odolává stlačení a obsah kyslíku podporuje rozvoj nežádoucích druhů bakterií, kvasinek a plísní.
Výsledek: V siláži převládnou rozkladné až hnilobné procesy, riziko obsahu patogenů.
 
C. Nesprávně odhadnutá sušina silážované hmoty.
Spolu s dostatečným stlačením se správný obsah sušiny přímo podílí na dobrém výsledku fermentačního procesu. Nízká sušina (nadbytek vody) zvyšuje pravděpodobnost fermentace ve prospěch kyseliny octové a máselné. Zbytečně vysoká sušina (nadbytečné zavadnutí nebo pozdní fenofáze u kukuřice) zase zvyšuje riziko či pravděpodobnost rozvoje plísní a nežádoucích kvasinek. Vysoká sušina také vždy brání stlačení, i když je řezanka velmi krátká.
Nadbytek vody také znamená potíže se silážními šťávami, kromě jejich odtoku i obtížnou manipulaci s balíky a pravděpodobnost poškození „rukávu.“
 
D. Pozdní fenofáze. Tvrdá, hůře stlačitelná píce a zdřevnatělá vláknina na úkor obsahu množství využitelných živin.
Výsledek: stejný jako ve variantě B.
 
Mezi přímé chyby musíme také počítat zvolení nesprávné metodiky při silážování konkrétní krmné plodiny.
 
Pojmy siláž a senáž podrobněji
 
Silážování = konzervace bez předsušení. Kukuřice, pokud je sklizena mezi mléčně voskovou až voskovou zralostí zrna, obsahuje dostatek až nadbytek cukrů, které umožní rychlou a účinnou fermentaci s dostatkem kyseliny mléčné.
Kukuřice patří mezi snadno silážovatelné plodiny. Úspěšně se silážovala i v dávných časech socialistického zemědělství, s tehdejší nedokonalou mechanizací. Pokazit kukuřičnou siláž nebylo snadné, muselo se spojit více chyb. To byla velmi nízká nebo velmi vysoká sušina, nedostatečné stlačení nebo příliš dlouhé navážení hmoty do jam. Dříve se naváželo výhradně do silážních jam a bývaly problémy s odtokem silážních šťáv.
Jako dobře silážovatelná plodina se využíval zelený oves sklízený v mléčně voskové zralosti zrna. Tehdy ještě nebyly k dispozici hybridy kukuřice, schopné vytvořit dostatečný výnos ve výše položených, chladných výrobních oblastech. Někdy se silážovala zelená slunečnice. Patří ale mezi obtížně silážovatelné, hlavně pro vysoký obsah minerálních látek, které částečně váží kyselinu mléčnou.
 
Senážování = konzervace s předsušením na poli. Zde se dostáváme k pojmu obtížně silážovatelné plodiny. Patří mezi ně v prvé řadě vojtěška, jetele a jetelotravní směsky. Někde uprostřed jsou travní porosty, luskoobilné směsky a obiloviny na zeleno v raných fenofázích před mléčnou zralostí zrna.
Důvodem je nízký obsah cukrů a vysoký obsah bílkovin, což je pravý opak plodin snadno silážovatelných. Cukr chybí k produkci kyseliny mléčné a zvýšený obsah bílkovin váže kyselinu mléčnou, brání v okyselení hmoty (působí jako pufr).
Kdyby bakterie mléčného kvašení byly malými trpaslíčky, na kukuřici by se usmívaly a na vojtěšku mračily, protože jim přidává práci navíc a ještě jim vůbec nechutná. Pokud bude cukrů k fermentaci skutečně málo, budou ve fermentaci převládat bakterie máselného, či spíše hnilobného kvašení až rozkladu.
 
Výsledná kvalita
 
Po ukončení fermentace nebo při počátku krmení nám nezbývá, než ohodnotit, jak se nám siláž vydařila. Komplexně nám vzorek posoudí v laboratoři. Je ale třeba odebrat minimálně 1 až 3 kg hmoty, a to z více míst, uzavřít do neprodyšného obalu a předat laboratoři do asi 12 hodin. Výsledkem je protokol, kterému laik nebude rozumět, ale věcné posouzení v laboratoři vždycky dostane.
Jde to ale i jinak, našimi smysly. Vůně má být příjemně kyselá, při nižší sušině většinou připomíná kvašené okurky. Senáže mívají aroma po původní hmotě, kromě toho tabákové, někdy chlebové či medové. Barva je v souvislosti se sušinou. Siláže s nižší sušinou bývají světle zelené až do žlutého nádechu, se střední sušinou tmavozelené a s vysokou sušinou až hnědé. Pokud byl fermentační proces úspěšný, je vždy zachována struktura lístků a lze rozeznat nervaturu.
Naopak hmota narušená rozkladem při špatném založení je poznamenána nezřetelnou strukturou lístků až po mazlavou konzistenci. To už je slabá hniloba. Kromě kyseliny mléčné může vznikat i kyselina méně žádoucí octová. Prozrazuje se výraznějším, až štiplavým kyselým zápachem po octu. To se stává hlavně u siláží s nízkou sušinou.
Nepovedená siláž má méně příjemné aroma po kvasnicích, houbách nebo nevýrazné, neurčitě nakyslé znamená malý podíl kyseliny mléčné v hmotě. Pokud převládají skutečně nepříjemné pachy až štiplavé po čpavku, zatuchlé až hnilobné s fekální stopou, pak se siláž skutečně nevydařila. Pokud jsou v siláži černé kusy hmoty protkané plísní, je to známka skutečné hniloby.
 
Základem úspěchu je správná volba fenofáze plodiny určené k silážování
 
Sečeme-li až v pozdním stádiu vývoje, znamená to špatnou stravitelnost bílkovin i vlákniny a celkové zvýšení zdřevnatělé vlákniny na úkor ostatních živin. Zároveň je obtížné stlačení, což vede k nesprávné fermentaci i zhoršenému příjmu zvěří.
Obecně platí, že trávy se sečou nejpozději ve stádiu metání převládajícího druhu, vojtěška v době tvorby poupat (lze nahmatat kuličky budoucích květů), jetel počátkem květu (začíná ukazovat červenorůžové kalichy). U kukuřice je to složitější, přesnou dobu sklizně jednotlivých hybridů doporučuje dodavatel osiva.
Příliš raná fenofáze pícnin znamená nízký obsah sušiny, obtížnou až velmi těžkou až silážovatelnost. Během fermentace vzniká zbytečně mnoho kvasných kyselin, včetně kyseliny octové a máselné. Výsledná hmota má vysokou kyselost a dojde k velkým ztrátám energie a živin při odtoku silážních šťáv.  Zkrmování takových siláží způsobuje acidózu bachorového obsahu, sníženého příjmu a využití živin včetně omezení využití vápníku, protože je vázán silážními kyselinami.
 
Optimální sušina a délka řezanky
 
Řešením je už zmíněné zvýšení sušiny zavadnutím: kukuřice 28 až 44 % sušiny, trav na 28 až 35 %, jetelů na 30 až 45 % a vojtěšky na 35 až 45 %. Se zvýšeným obsahem sušiny je nutné zkracovat délku řezanky. I když pro příjmem zvěří by bylo optimum 30 až 35 mm, pro úspěch fermentačního procesu, neboli řádné stlačení hmoty lze doporučit tyto hodnoty délky řezanky:
Víceleté pícniny se sušinou do 30 % na 30 až 40 mm; při sušině do 35 % na 20 až 30 mm a při sušině nad 35 až 45 % na 10 až 20 mm. Naopak při tradičním silážování bez zavadnutí hmoty píce s obsahem sušiny do 25 % je optimální délka řezanky 50 až 60 mm.
Malý fígl s mikrovlnkou místo laboratoře: Navážíme 100 g zelené hmoty, nařežeme na 2 až 3 cm a v mikrovlnné troubě s výkonem 750 w ohříváme 10 min, pak 2 minuty mícháme. Hmotnost vzorku v gramech po vysušení je procento sušiny. Siláž zahříváme 6 minut a 3 minuty mícháme.
 
V provozní zootechnické praxi se využívají přípravky, které by měly zvyšovat kvalitu silážované hmoty. Otrlí praktici na to mají svůj názor: …žádný přípravek kvalitu dobře provedené siláže sám o sobě podstatně nezvýší a pokažené nezachrání. Nicméně, do velkých silážních jam se používá nástřik kyseliny mravenčí, která celkově prohlubuje kyselost a udrží kvalitu hmoty pod povrchem krycí fólií.
Do hmoty píce se před uložením do rukávů, balíků nebo jámy nastřikují kultury bakterií mléčného kvašení, které pomáhají nastartovat fermentaci, stimulují ji a urychlují. Podrobný popis použití a komplexního působení těchto komerčních přípravků je ale už mimo rozsah příspěvku a týká se zootechnické, ne myslivecké praxe.
 
Zkrmování siláže
 
Je nutno začít pomalu, postupně přidávat. Ke kompenzaci silážních kyselin zvěř potřebuje sodu, kterou má přirozeně ve slinách. Zdrojem sody pro organizmus je sodík, a proto dbáme na zakládání kusové krmné soli do slanisek.
Základní pravidlo zkrmování siláže je: po dvou dnech v ní už probíhají rozkladné oxidační procesy. Dva dny jsou rozumné maximum, které snese siláž při volném přístupu vzduchu. 
 
Takže se, milí čtenáři, zkuste zamyslet ještě před sezónou sklizní pícnin, zda by nebylo možné zauvažovat nad tím, že by se příští zimu zvěř ve vaší honitbě přikrmovala siláží nebo senáží. Možná by stačilo se domluvit s místním zemědělským podnikem, a nebo soukromým farmářem, vybrat a vytipovat plodiny a lokality, kde by se po vzájemné dohodě mohly sklízet plodiny vhodné na senážování a silážování. Opravdu to už není jen o zootechnickém přístupu ve velkých hospodářstvích nebo ve větších oborách, i ve volných honitbách lze využít postupy konzervace relativně malých či menších množství krmiv s následným příkrmem v další zimní periodě.
Martin MOHELSKÝ