Je to tak trochu paradox, léta jezdím na chalupu do severních Čech a častokrát jsem při cyklistických toulkách projížděl kolem majestátního statku nedaleko Blíževedel. Pamatuji rozlehlou ruinu z dob socialismu, po revoluci jsem obdivoval, jak se najednou začal celý areál zázračně měnit a znovu ožíval. Mnohokrát jsem si v duchu říkal, kdo se podvolil věnovat statku tolik úsilí a námahy, že bych chtěl takového nadšence poznat. A já ho přitom už vlastně několik let znal a spolupracovali jsme!
Onen statek je totiž zpět v soukromých rukou a hospodaří v něm rodina Vodňanských, ano, rodina MVDr. Miroslava Vodňanského, majitele Středoevropského institutu ekologie zvěře Wien – Brno – Nitra, autora mnoha článků v Myslivosti a jednu dobu i člena redakční rady našeho časopisu. Svět je prostě někdy velmi malý…
A tak sedím na dvoře u dobré kávy a bábovky s doktorem Vodňanským a jeho synem Erichem, na kterém leží hlavní tíha fungování statku a povídáme o tom, jak se vlastně žije v dnešní době soukromým zemědělcům, kterým nejde jen o výnosy a zisky, ale hlavně o zachování a zvelebování rodinného majetku v podmínkách přírodě blízkého zemědělství a s ohledem na zájmy zvěře.
Statek tedy léta znám z vnějšího pohledu, ale nikdy jsem zatím neslyšel pohnutou historii statku…
Je to původní rodinný statek, který byl ve dvacátém století vyvlastněný vlastně hned dvakrát. Protože jsme v Sudetech, poprvé byl vyvlastněný za Němců, kdy za mými rodiči přišli po připojení Sudet němečtí úředníci a řekli, že buď se přihlásí k německému občanství nebo statek ztratí. Odmítli se přihlásit k německému občanství, a tak statek byl začleněn pod správu německých říšských statků v Drážďanech. Než rodiče odešli do Protektorátu, tak tu bydleli, ale pod německou správou. V roce 1945 se sem hned vrátili a snažili se dát statek do pořádku, ale v roce 1948 po komunistickém převratu bylo hospodářství vyvlastněné podruhé. Bylo dané do správy místního zemědělského družstva, které vše totálně zdevastovalo, doslova zbyly jen ruiny, místní lidé si už dokonce rozebírali zbytky zdí na stavbu svých domků. Hned v roce 1990, jakmile otec viděl možnost restituce, tak se přihlásil k našemu rodinnému majetku, byl jeden z prvních po schválení restitučního zákona a šel po navrácení velmi intenzivně. Celý týden strávil na ministerstvu zemědělství, kde se dohledaly v bednách spisy z vyvlastnění, téměř všechny doklady a záznamy se mu podařilo dohledat, a tak místní družstvo muselo vydat nejen budovy, ale i pozemky. Začal zachraňovat co se ještě dalo a začal také v náročných podmínkách v roce 1991 hospodařit. Takže to je vlastně onen základ naší novodobé historie.
Jak velký je dnes statek, na kolika hektarech hospodaříte?
Asi na 560 ha, z toho je 330 ha orná půda a přes 200 ha jsou pastviny, trvalé travní porosty, určitá část je ale také neproduktivní půda. Vše ale není naše, část půdy máme pronajaté k hospodařením od jiných majitelů, máme s nimi partnerský vztah, velice dobře s nimi komunikujeme a dáváme jim i solidní nájem, aby si uvědomovali, že jsme dobří partneři.
Z celkové výměry orné půdy se v letošním roce pěstuje na 159 ha ozimá pšenice, na 85 ha řepka, na 40 ha hrách, na 31 ha bob, na 8 ha směsi bílkovinných plodin a na 9 ha se nacházejí nektarodárné biopásy. Celkem 80 ha je každoročně po sklizni hlavní plodiny oseto ozimou meziplodinou. Na 9 ha je pěstován chmel, tradiční odrůda Žatecky poloranný červeňák. Z celkové výměry trvalých travnatých porostů v rozsahu 213 ha, které jsou obhospodařovány v rámci programu AEKO, připadá 133 ha na druhově bohaté pastviny a 61 ha je zařazeno do titulu Modrásek
Základem hospodaření je asi rostlinná výroba, ale vidím i živočišnou část hospodaření. Můžete stručně charakterizovat, jak máte členěnou produkci?
Máme 100 kusů dobytka plemene Limousine na maso, je to chov krav s telaty, které jsou na pastvě od jara do podzimu. Sami si živočišné produkty nezpracováváme. Rostlinnou produkci se snažíme co nejvíc rozčlenit, principem našeho hospodaření je soulad s přírodou, máme tu obiloviny, pšenici, ječmen, žito, máme i řepku, proti řepce se sice hodně negativně mluví, ale v určité rozsahu je i v osevních postupech pozitivní. Rozčleňuje osevní postupy, máme hrách, zkoušeli jsme bob, máme jetel na semeno, takže máme široký záběr. Nesmím zapomenout ani na chmelnice. Nechceme stavět hospodaření na pšenici a řepce, protože si myslím, že zemědělství je i o něčem jiném. Když budeme mít úzký osevní postup, tak půda bude trpět, museli bychom to kompenzovat velkým množstvím pesticidů, hnojiv atd. Jestliže ale máme rozčleněné hospodaření tak, že dáváme dobré přeplodiny, které obohacují půdu dusíkem, tak nemusíme dávat dusíkatá hnojiva, a to se projeví i v celé ekonomice. Naše kritérium není jen to, co nám plodina vynese, ale co nám dá i do půdy. Například když plánujeme někam pšenici, tak rok předtím dáme na pole hrách, i když pro nás není tak ekonomicky zajímavý. Hrách nebo bob byl na některých polích totální propadák, ekonomicky jsme byli rádi, že se sotva pokryly náklady, ale nám se tak snížily náklady náklady na hnojení a zvýšily výnosy při následující plodině. Ekonomika je postavená na tomto dlouhodobém aspektu. Máme tedy široký osevní postup, z obilovin pěstujeme pšenici, ječmen, žito, máme odpovídající podíl řepky, jako přeplodina je dobrá, výborný je množitelský jetel. A určitě vyzkoušíme zase něco nového, nějakou jinou plodinu, je velmi zajímavé zkoušet jiné plodiny a osevní postupy.
Do toho asi zcela neodmyslitelně patří systém zeleného hnojení…
To považujeme za samozřejmost, máme všude, kde to jde, zaseté meziplodiny, většinou je to kombinace svazenky a jetelů, které necháváme do předjaří, abychom neměli holou půdu přes zimu. Využíváme externího poradenství Ing. Hemerky, se kterým vše konzultujeme. Například nám tu navrhoval jen svazenku, ale z ní jsem neměl takovou radost, protože není zase tak ideální pro zvěř. Takže jsme zkombinovali svazenku s pohankou, ale ta se zase ukázala jako ne úplně ideální meziplodiny, nahradili jsme ji proto pro zvěř mnohem atraktivnějšími jetelovinami. Takže nevidíme jen zemědělskou produkci a tvorbu humusu, to, co meziplodiny přináší do půdy, ale snažíme se volit meziplodiny tak, aby byly také příspěvkem pro zvěř. Je tu černá zvěř, srnčí, daňčí, ale velkou radost máme i z bažantů a zajíců, kteří tu dříve téměř nebyli. I když z mysliveckého a loveckého hlediska nehrají žádnou roli a hrát ani nebudou, úžasný je jen ten pocit, že bažanta slyšíme a vidíme, že tu probíhají zajíci. A to přitom máme stále nevyřešený obrovský problém s množstvím srstnatých i pernatých predátorů.
V poslední době se hodně mluví i o obrovských výměrách plodin, o nedozírných lánech jedné plodiny. Vím, že jsou tu přece jen trochu jiné přírodní podmínky než třeba v Polabí, ale stejně, jak řešíte členění ploch?
My plochy plodin, resp. jednotlivých polí rozčleňovali už od začátku, je tio přirozená součást našeho systému hospodaření. Asi největší plocha tu byla 40 ha, tu jsme rozdělili na třetiny, momentálně máme největší pole asi 18 ha, ale i to se snažíme rozdělit a osevní postup volit tak, aby se vytvářela pestrá krajina, aby tu nebyla monotónnost, aby bylo radost se na hospodaření v krajině podívat v kteroukoliv roční dobu. Druhým aspektem je, že krajina je prostředím pro spoustu živočišných druhů, nejen pro zvěř, ale i pro ostatní druhy, bezobratlé a hmyz atd. Jestliže tu chceme mít bažanty, musíme tu mít hmyz, který je ale potravou i pro mnoho druhů zpěvných ptáků. Nakonec i proto s místními skauty vyvěšujeme budky pro hnízdění, to je také součást pestré a živé krajiny.
Rodinná filosofie, kterou se řídí hospodaření na statku, vychází z tradic převzatých od předcházejících generací a její podstata spočívá v tom, že zemědělství není vnímáno jen jako produkce potravin a ekonomický faktor, ale že zároveň nese i zodpovědnost za ekologickou stabilitu a tvářnost krajiny. Tomu je přizpůsobováno obhospodařování zemědělských ploch, takže se nepodřizuje výhradně ekonomickým ukazatelům a zvláště ne dosahování maximálního zisku, ale důležitou roli hraje také podpora biodiverzity prostředí, ochrana půdy a formování krajiny.
Děláte i opatření jako jsou meze, biopásy, remízky atd.?
Skoro všechny plochy, které máme, mají na okraji buď remízek a nebo biopás. A pokud biopás, pak s plodinami, které mají dobrou nutriční hodnotu pro zvěř a pro hmyz. Zkoušíme různé směsi plodin. Obnovujeme remízy a vytváříme pásy se stromy a keři. Například v minulém roce jsme vysázeli ve spolupráci s Chráněnkou krajinou oblastí Kokořínsko - Máchův kraj, se kterou máme velice dobrý vztah a spolupráci, 160 ovocných stromků, především staré původní odrůdy, které tu dnes vymizely. Je potřeba je uchovat a my budeme jen rádi, pokud se tu u nás vytvoří postupně jakýsi skanzen starých odrůd ovoce. Sice ta jablka a hrušky těžko někdy budeme sklízet ve velkém a nějak ekonomicky využívat, ale bude radost na jaře projít kvetoucími alejemi a když člověk půjde, tak si bude moci utrhnout a ochutnat. Staré odrůdy chutnají totiž jinak, než ty, které se kupují v supermarketu. Pro mě je velká radost, když jdu, jsou tam staré švestky, které sázela moje babička, to už se doslova těším, až vyrazím, ochutnám, zavzpomínám a půjdu zase dál. A také chceme sázet na pastvinách solitárně duby, aby ta krajina zase ještě trochu rozčlenila, odstínila, udržela se vlhkost a členila se trochu i vertikálně, duby sem do krajiny také patří a pro zvěř jsou atraktivní.
V rámci podpory biodiverzity prostředí a ochrany volně žijících zvířat jsou seče na trvalých travnatých porostech za účelem konzervace krmiv (travní siláže, seno) prováděny tak, že větší související plochy nejsou sekány najednou, ale vždy s určitým časovým odstupem, aby zvěř na těchto plochách stále nacházela dostatek potravy. Místa s výskytem vzácných druhů rostlin jsou při seči cíleně vynechávána.
Už před lety jste mi ukazoval v Rakousku veskrze jednoduchý způsob založení zelených pásů pomocí hrází z větví z prořezávek….
Samozřejmě, že to taky tady u nás najdete, to je taková specialita, před léty jsem to vyzkoušel v Rakousku, podporovali jsme tím koroptve v některých honitbách. Než se vytvoří klasický sázený remíz, tak to trvá, není to jednoduché, keře i sazenice stromů jsou vystaveny okusu zvěře, musí se chránit a zalévat. Ale dá se to velice snadno urychlit a efekt vyvolat téměř okamžitě. Z prořezávek stromů se vezmou větve, udělají se valy z větví, do toho můžeme zasázet sazenice dřevin. Ale hlavní vtip spočívá v tom, že se ponechá přírodě přirozený vývoj, val z větví vytváří kryt, začne prorůstat tím, jak se na větve sedají ptáci, nocují tam, přinesou v trusu semena. A tak od samého začátku val prorůstá, stává se docela rychle remízem a útočištěm pro zvěř, hmyz a ptáky. A takový val vlastně funguje hned od času nula, jakmile jsou navrstvené větve, hned začnou vytvářet přirozený kryt pro zvěř a ptactvo a také ochranou vzcházejících rostlin. Srnci mladé stromky a keře ani neotloukají, ani je neokusují, vcelku rychle se vytvoří krásný remíze. V Rakousku jsme už před lety takto založily mnoho kilometrů pásů remízů, dnes, když do té oblasti přijedu, tak jen žasnu, jak se z pásů stala přirozená součást krajiny, jsou to dnes velké a mohutné remízy a přitom tam kdysi nebylo nic, jen holé meze, na kterých jsme větve vrstvili.
Pojďme ale také k myslivosti. Jaká je tu honitba a jak se tu myslivecky hospodaří?
Jsme ve společenstevní honitbě, jsme jeden z hlavních vlastníků pozemků, okolní lesy patří litoměřické diecézi. Honitba má rozlohu asi 1300 ha, pes 500 ha je les, asi 700 ha je zemědělská půda, z velké části naše nebo námi obhospodařovaná.
Jaký je vztah s místními myslivci nebo jak funguje spolupráce mezi vámi zemědělci a myslivci?
Velice dobře, my máme honitbu v nájmu, takže v honitbě myslivecky hospodaříme, ale nešlo nám, abychom tu lovili sami, prakticky nelovíme, ale snažíme se honitbu formovat a utvářet, prostě si hrajeme s chovem zvěře. Naše myšlenka od prvopočátku byla, že dáme možnost místním myslivcům aby lovili, ale za předpokladu, že se budou držet nějakých pravidel hry. Máme mysliveckého hospodáře, vše s ním proberu, jak a kam chceme myslivost vést a jeho úkolem je uvádět vše do reality, protože já nemám čas, abych sledoval kdo a jak loví a jak se o zvěř stará. Myslivecký provoz má na starost hospodář, my si stanovíme jasná pravidla na daný rok, jakým způsobem co se bude v honitbě dělat apod. Velký problém je tu černá zvěř, ta nám dělá školy, musíme se starat, aby byly únosné. Po dohodě s hospodářem se snažíme zaměřit lovecký tlak na problematická místa, musí se pravidelně lovit, a my musíme ale zase v systému našeho zemědělského hospodaření vytvářet vhodné podmínky k lovu černé zvěře. Žádnou plodinu nemáme až k lesu, vytváříme pruhy, vytipováváme vhodná místa k postavení posedů a kazatelen. Je to hlavně o dobré komunikaci a spolupráci, nám nejde o vlastní lovení, jen ať loví jiní, ale vždy s rozmyslem a ku prospěchu všech.
Loví tu momentálně deset myslivců, upravují staré cesty, pomáhají s prořezávkou starých remízů, mají také povinnost se starat o posedy a o krmeliště. Je to součást jejich aktivity, samozřejmě musí obstarávat krmné zařízení, aby v zimě zvěř nebyla o hladu. A protože posedy jsou také součástí krajiny a já chci, aby byly jednotné, máme člověka, který nám posedy vyrábí z námi dodaného materiálu.
Co se týká černé zvěře, tak to je opravdu potenciál škod. Proto máme domluveno, že kromě řadových myslivců platíme jednoho místního mladého nadšeného myslivce, který dostává určitou dohodnutou částku měsíčně s tím, že když uloví černou zvěř, tak dostává prémie. Cíleně loví, což sice platí i pro ostatní, ale on je pro nás takovým tím pravidelným lovcem, který loví operativně tam, kde je nejvíc potřeba. Je to šikovný kluk, příjemný, rád s ním konzultuji, co je potřeba, chci znát i jeho názory, protože on je v honitbě takřka neustále a ví nejlépe, co se kde děje. Je radost s ním probírat myslivecká témata.
A jak je to s placením nájemného majitelům honebních pozemků za myslivost?
Když si dělám porovnání, co se platí za nájmy v okolí, tak se snažíme, aby vlastníci půdy měli pocit, že je honitba v dobrých rukou a i na nich je, aby měli pocit, že půda má nějakou hodnotu i z hlediska myslivosti. Je to stejné jako při pronájmu pro zemědělské hospodaření, jak zemědělství, tak i myslivost mají jedno společné, hospodaří v krajině, s krajinou, v souladu s krajinou.
Co by se mohlo změnit v komunikaci se státní správou z hlediska myslivosti?
V České Lípě máme velice dobrý kontakt se státní správou, měli jsme ho vždy dobrý, nikdy jsme s nimi neměli problém a ani oni s námi.
A z hlediska normovaných stavů, sčítání, plánů lovu apod.?
My si na normované stavy nijak nehrajeme, to jsem nastavil od začátku. Při stanovování honitby tu sice byly stanovené nějaké normované stavy, my ale víme, že skutečné stavy jsou úplně někde jinde. Takže jestliže chceme se zvěří hospodařit solidně a dlouhodobě a jestliže nám jde o to, abychom tu měli zdravou a kondičně kvalitní zvěř, tak musíme uvést do souladu úživnost honitby a stavy, které tu v honitbě reálně jsou. Nebudeme si hrát na bonitaci, to je něco, co bylo nastavené podle nějakých téměř imaginárních kritérií. Jestliže budeme zlepšovat životní prostředí, dělat pastevní plochy, zvyšovat úživnost honitby, tak tím zlepšujeme úživnost a kvalitu prostředí a bonita se zvyšuje, aniž by to bylo nějakým způsobem se to odráželo ve stanovení normovaných stavů. To já vidím jako takové hraní si na něco.
Vy jste příkladem toho, že je potřeba se státní správou diskutovat, vyjasnit si pozici a říct reálný stav prostředí a od toho odvozovat plány a lovu.
Víme, že srnčí zvěře je tady dost, jestliže chceme zlepšit kvalitu, tak musíme sáhnout do stavů. A to hlavně do holé zvěře. Tím, že jsme začali u srnčí zvěře snižovat stavy holé, tím pádem se opravdu začaly objevovat srny, které mají silná dvojčata, srnci začínají ukazovat lepší parůžky, trofeje, těší mě, když tu vidím dobře vyvinutého srnce.