V srpnovém čísle časopisu Myslivost jsem se snažil méně zkušeným nebo začínajícím myslivcům ozřejmit problematiku vábení srnců. Cílem bylo vyvarování se chyb a využití poznatků vedoucích k úspěšnému obeznání nebo lovu srnců tímto krásným způsobem.
Po kladných reakcích čtenářů a po velmi častých dotazech na mysliveckých akcích jsem se rozhodl pro pokračování a napsat něco o vábení černé zvěře.
V případě vábení černé se ale jedná o vábení založené na jiných principech. Na rozdíl od vábení srnců v říji, kdy vábíme krátký časový úsek v roce, můžeme černou zvěř vábit celý rok. Vábení je v tomto případě založené na nutričních a částečně teritoriálních potřebách.
Následující popis se vztahuje k aktuální době a je dost možné, že postupem času může ztratit v mnoha radách a poznatcích svou platnost. Pokud bude v naší přírodě srnčí zvěř, tak žádná směrnice EU nezruší ani čas srnčí říje, ani ji nepřesune na leden, ale bohužel se velmi citelně z pohledu černé zvěře mění zemědělské hospodaření a v některých případech i krajinotvorba jako taková. Černá zvěř je vysoce inteligentní a na tyto změny poměrně rychle a pružně reaguje. Zejména monokultury kukuřice, řepky a dalších plodin nám lov velmi ztěžují.
Při vábení černé zvěře platí stejné zásady jako u vábení jiných druhů spárkaté zvěře, ovšem s větším důrazem. Černá zvěř má vynikající čich, je to její dominantní smysl, proto je nezbytné mít vždy dobrý vítr. Velmi dobrý má i sluch, a proto jsou i jiné zvuky, kromě zvuků které používáme při vábení, nežádoucí. Protože se ale většina myslivců naučila tyto dvě podmínky dodržovat, aby byli i nadále lovecky úspěšní, černá zvěř se i tomuto přizpůsobila a začala protěžovat i třetí ze základních smyslů, kterým je zrak. Je sice ze tří jmenovaných smyslů nejhorší, ale v žádném případě tak špatný, jak se někteří milně domnívají.
Při vábení černých rytířů mějme na paměti, že nelze stanovit obecný návod, který bude vždy funkční. Rozmanitá krajina naší země nabízí rozličné podmínky pro reprodukci černé zvěře. Na tom jsou pak i přímo závislé podmínky pro lov a samotné vábení.
S nárůstem populace černé zvěře, jejíž lov je velmi atraktivní, se na trhu objevilo i značné množství vábniček. A jak už to bývá, některé jsou velmi dobré, některé ovšem stěží použitelné. Někdy ani sami prodejci nevědí, k čemu je ten či onen konkrétní typ určen, jaký vábnička imituje zvuk a jak ho správně použít. Zato se velmi obratně odkazují na „renomovaného výrobce“ a na „vysokou“ kvalitu výrobku, který je zárukou jistého úspěchu.
Základní zvuky při vábení
Prvním je hlas bachyně vedoucí selata. Jedná se o krátké jemné pochrochtávání, kterým bachyně se selaty komunikuje, vede je. Bachyni sice asi lovit nebudeme, malá selátka pravděpodobně také ne, ale to neznamená, že se budou pohybovat pouze v tomto složení. Může se jednat o početnější tlupu, ve kterém bude jiná bachyně s již staršími selaty atd.
Druhým, a také nejčastěji používaným zvukem, je imitace hlasu černé zvěře při žíru. Skládá se z pochrochtávání a občasného zakvičení selat nebo lončáků, kteří se vzájemně odbíjí od potravy. Může je odbíjet i bachyně nebo kňour.
Tlupa, kterou chceme přivábit, pak přichází ze dvou důvodů - buď vyhnat svého potravního konkurenta, nebo ze zvědavosti. Zvědavě se přijdou podívat většinou také lončáci nebo odrostlá selata, zajímavé je, že nejčastěji samčího pohlaví.
Dalším zvukovým projevem jsou pronikavé zvuky kňoura při chrutí. Jsou těžko popsatelné, ale pro ilustraci se jedná o jakési chroptivé kvičení. Na tento zvuk přivábíme nejčastěji jiného kňoura, ovšem stává se, že přijde bachyně, kterou následuje celá tlupa. Z hlediska říjné bachyně jde o celkem logickou situaci, nejen na podzim a v zimě, doba chrutí je dnes v podstatě celoroční, a mnohde je nedostatek dospělých kňourů...
Mnozí myslivci používají různé drobné modifikace zvuků, které jim fungují, ovšem většinou vždy vycházejí z místních podmínek. Je k tomu ale potřeba značná dávka znalostí ze života černé zvěře.
Zvukem, který naopak nesmí pro úspěšné přivábení zaznít, je delší hluboké fouknutí. Nejedná se o projev při spokojeném žíru, nýbrž o varovný signál znamenající nebezpečí. Kdo se s ním ještě nesetkal, může si ho otestovat například na obsazeném krmelišti a sledovat reakci - ta bývá okamžitá a stoprocentní.
Zvuky, které jsou naopak více než vhodné, jsou tzv. doprovodné zvuky při vábení. Často má jejich použití větší význam než vábivé zvuky samotné. Jsou rozličné podle stanoviště, kde se právě nacházíme a navozujeme jimi přirozenou aktivitu divočáků. Můžeme zalomit větvičku při došlapu, utrhnout palici kukuřice, zlomit celý stvol, drbat se o strom, v mokřinách imitovat kalištění, mlaskat atd.. Nemusíme se bát improvizovat, ale nic se nemá přehánět a zvuk musí vždy znít věrohodně.
Černá zvěř je velmi citlivá a je na místě použít některý z doprovodných zvuků. Zvěř, která uslyší naše pochrochtávání a zajímá-li ji, většinou ztichne a jistí. Pakliže ale budeme pokračovat v „koncertním výkonu na vábničku“, bude to pravděpodobně ten poslední divočák, kterého uslyšíme. Budeme daleko úspěšnější, pokud i my jistíme pohyb zvěře, musíme být trpěliví, zvěř nikam nespěchá a jde jí o vlastní bezpečí.
Zkuste dojít za zvěří
Výše popsané vábení neslouží pouze k tomu, abychom zvěř přivábili k nám. Dalším, velmi oblíbeným způsobem je, abychom se ke zvěři přiblížili my. Stává se velmi často, že černá zvěř nereaguje na naše vábení, a pak se můžeme za zvěří vydat i do krytu. Použijeme, ale velmi krátce a opatrně, zachrochtání, ideálně ještě kryté nějakým doprovodným zvukem. Cílem je, aby zvěř měla co nejvíce ztíženou identifikaci a nemohla poznat lest.
Postupujeme s dobrým větrem směrem ke zvěři, nebo šikmo k ní. Přitom se chováme co nejpodobněji samotným divokým prasatům. Jsme zvyklí se při šoulačce chovat co nejopatrněji? Pak v tomto případě ale musíme od našich zvyklostí upustit a chovat se právě naopak. Všeho ale opět s mírou.
Tento způsob lovu je poměrně obtížný. Musíme mít dobrý vítr, musíme být velmi obezřetní při pohybu, zvěř nesmí slyšet jiné zvuky, než které sama vydává při své aktivitě, neustále musíme kontrolovat i reakci zvěře. V samotném závěru musíme poznat hranici, kdy se už nesmíme hýbat a vyčkat, až se nám zvěř sama ukáže. To může být vzhledem k početnosti jedinců, ploše, na které se pohybuje a kultuře, ve které se nacházíme, poměrně obtížné. Jestliže již zůstaneme stát, můžeme i nadále některými zvuky udržovat zájem divočáků.
Černá reaguje rychle
Na černou zvěř je dnes vyvíjen enormní lovecký tlak všemi možnými způsoby. Povoleny jsou dnes různé typy přístrojů pro noční vidění, zdroje umělého osvětlení, lov při probíhajících pracích na polích, naháňkami, odchyt do pastí a další. Ze zvěře s původně denní aktivitou jsme „vychovali“ zvěř s aktivitou noční, navíc s nevyzpytatelným a špatně čitelným chováním. Nezalehává vždy tam, kde jsme byli zvyklí, nechodí pravidelně, a i když není rušena, mění často po jedné nebo dvou návštěvách stanoviště.
Černá zvěř velmi citlivě reaguje na vysoký lovecký tlak a je „krok před námi“. Znovu podotýkám, že nelze chování černé zvěře paušalizovat a napříč naši zemí se zkušenosti s černou a její chování značně různí. Záleží zejména na krytových, a tudíž i klidových, podmínkách, na úživnosti a tlaku, který na ni vyvíjíme. Na tom je i přímo závislá i úspěšnost při vábení, protože zvěř, na kterou je vyvíjen tak vysoký tlak, se bude chovat daleko obezřetněji, než zvěř, která není neustále ve vysokém stresu.
Přeji všem mnoho úspěchů při vábení černé zvěře
Pavel KUMŽÁK
Nordik Predator