Časopis Myslivost

V neposlední řadě je nutné si uvědomit, že jakákoliv náhlá změna ve výživě přežvýkavců může mít fatální důsledky vlivem vzniku acidóz.
Správná výživa je tedy neodmyslitelnou součástí péče o zvěř a jedním z klíčových faktorů k dosažení dobré kondice, konstituce a v neposlední řadě zvýšení chovné a trofejové kvality srnčí a jelení zvěře.
O výživě bylo v mysliveckých časopisech a odborných knihách napsáno hodně, bylo jí věnováno mnoho vědeckých prací a výživa patří ke stěžejním a stále diskutovaným tématům myslivecké praxe. Navzdory všem těmto skutečnostem se v oblasti výživy velmi často chybuje a mnozí myslivci svojí neznalostí a nevědomostí zvěři spíše ubližují, než pomáhají.
 
Pro pochopení všech souvislostí s výživou a přikrmováním srnčí zvěře spojených, musíme hned na úvod konstatovat, že naše krajina a životní prostředí se v průběhu evoluce znatelně změnily. Přírodní biotopy ustupují ve prospěch zemědělství, což nutí zvěř přizpůsobovat se stále novým podmínkám.
Velkoplošné zemědělské hospodaření v zájmu vyšších výnosů vytvořilo z kdysi bohaté a úživné krajiny území poskytující kryt a potravu srnčí zvěři velice omezeně a chudobně. Rychlý proces sklizně obilnin, pícnin a okopanin z velkých ploch s následnou orbou a kultivací pozemků představuje pro srnčí zvěř drastickou změnu v nabídce přirozené potravy.
O něco lepší postupně začíná být situace v lesních ekosystémech, kdy se začínají preferovat porosty smíšené nebo listnaté. Přesto však je srnčí zvěř v naší kulturní krajině odkázána i na pomoc člověka.
 
V souvislosti s problematikou přikrmování, zaměřenou na její správné principy a význam pro mysliveckou praxi, je třeba uvést, že povinnost přikrmovat zvěř „v době nouze“ ukládá všem uživatelům honiteb zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb. Termín či pojem doba nouze ale není přesně stanoven a lze otevřeně konstatovat, že nikde není popsána jeho přesná slovní definice. Dobu nouze si tedy každý myslivec či uživatel honitby vysvětluje po svém a podle toho pak přistupuje k péči o zvěř v podobě podzimního a zimního přikrmování.
Každý rozumný a problematiku chápající myslivec by měl ale vědět, že pro srnčí zvěř v polních honitbách začíná doba nouze sklizní a následnou podmítkou polí po obilovině. Ovlivněna je také klimatickými podmínkami, zejména v suchých obdobích, kdy je v honitbě nedostatek zdrojů vody.
 
Pro pochopení všech souvislostí s výživou a přikrmováním přežvýkavé spárkaté zvěře spojených, je nutno vědět, že tato zvěř se neživí přímo tím, co přijme za potravu, ale tím, co z přijatých krmiv vytvoří mikroorganismy, žijící v jeho trávícím ústrojí. Zplodinami jejich metabolismu jsou oxid uhličitý, metan a těkavé mastné kyseliny. Vytvořené plyny jsou vylučovány, kyseliny vstřebávány většinou přes stěnu bachoru a v organismu dále metabolizovány. Také mikrobiální biomasa je využívána jako zdroj energie, bílkovin a dalších živin.
Potřebná dávka energie je obvykle ze 70 % zajišťována těkavými mastnými kyselinami bakteriálního původu a 20 % energie přežvýkavec získává z mikrobiální hmoty vytvořené v bachoru. Z 90 % tedy přežvýkavec závisí na mikroorganismech a 10 % energie pochází ze živin, které unikly fermentaci.
Nejsou-li tedy zajištěny vhodné podmínky pro mikroorganismy, může mít jedinec k dispozici v neomezeném množství ta nejkvalitnější krmiva a přitom hladovět.
V bachoru jsou dokonalé podmínky pro kontinuální fermentaci. Komponenty krmné dávky jsou pohyby bachoru míchány a jejich hrubší části jsou přežvykováním rozmělňovány. Fermentační substrát je obohacován slinami i živinami vylučovanými z krve do bachoru přímo přes jeho stěnu.
Stálé doplňování potravy a nepřetržité odstraňování fermentačních produktů i nestrávených zbytků krmiv, zachovává relativně konstantní podmínky pro rozvoj velmi silné mikrobiální populace. V jednom mililitru bachorové tekutiny je několik miliard bakterií, až milion prvoků, velké množství mikroskopických hub a bakteriofágů. Rozhodující úloha však náleží bakteriím. Dovedou štěpit celulózu a rozkládají bílkoviny obsažené v krmivech. Z jednodušších dusíkatých sloučenin vytvářejí vlastní bílkoviny, syntetizují řadu vitamínů a zneškodňují některé antinutriční látky.
Bakterií jsou stovky pozoruhodně rozmanitých druhů. V bachoru jsou mikroorganismy vysoce specializované, ucházející se o několik málo krmiv, a jiné, široce přizpůsobivé, schopné využívat různé druhy krmiv. Mikroorganismy, které se na určitém substrátu nejrychleji množí, potlačují jiné potenciální cesty fermentace.
Druhy, kterým složení krmné dávky vyhovuje, v bachoru převládají a bakterií, které nemají příliš vhodné podmínky, je v mikrobiálním ekosystému naopak málo. Proto je nutno si uvědomit, že při změně krmiva (krmné dávky) bereme příznivé podmínky některým z těch druhů bakterií, které se podílely rozhodující měrou na výživě jedince. Jejich rozmnožování se zpomalí, zastoupení v mikrobiální populaci rychle klesá, nevytvářejí tolik kyselin jako dříve. Jiné druhy však dostávají příhodný fermentační substrát a jejich zastoupení narůstá.
V období potřebném pro plné přizpůsobení mikroflóry ke změněným podmínkám pro vytvoření nové rovnováhy v bachoru přežvýkavec sice přijímá dostatek krmiv, z jejich živin však nemá plný užitek, popřípadě i hladoví, neboť mikroorganismy nevyužívají živiny krmiva k produkci mastných kyselin v žádoucí míře.
Na nová krmiva je proto třeba zvěř pozvolna navykat a s návykem začít vždy s předstihem.
Při překrmení jadrnými krmivy, bez pozvolného návyku, velmi často dochází k laktacidóze bachoru. Nedostatečně přizpůsobená bachorová mikroflóra nestačí krmiva zpracovat, a proto začnou intenzivně působit bakterie mléčného kvašení, které se do předžaludku dostaly s krmivem. Kyselina mléčná není těkavou mastnou kyselinou, v bachoru se nevstřebává a zakonzervuje jeho obsah. Bachor přestane plnit svoji funkci a laktacidóza bachoru se začne naplno rozvíjet, což nezřídka vede k úhynu postiženého jedince.
Přecházíme-li tedy na jadrnější typ krmení, musíme dávky krmné směsi zvyšovat pozvolna v navykacím období 2 až 3 týdnů.
 
Jak ve výživě srnčí zvěře?
 
Srnec obecný si vybírá z našeho kulturního prostředí tu nejkvalitnější vegetaci, kterou mu příroda poskytne. Tento aspekt by se měl zohlednit i při výběru krmiv pro podzimní a zimní přikrmování v rámci mysliveckého hospodaření a péče o zvěř.
Je nutno si uvědomit, že srnčí zvěř si vybírá z přírodních zdrojů jen potravu, kterou v daném ekosystému, v rámci svého životního prostředí nachází. Srnce obecného tak můžeme z hlediska výživy zařadit do kategorie typu selektivních konzumentů a okusovačů. To znamená, že v přírodě vyhledává a konzumuje jen potravu s vysokým obsahem živin a co nejvyšší stravitelností.
Mezi tuto potravu patří zejména nejmladší části dřevin s vysokým obsahem bílkovin (dusíkatých látek), tuku a minerálních látek, byliny či různé druhy trav s preferencí jemných částic.
Je nutno připomenout, že příjem potravy z přirozených zdrojů je významně ovlivněn jejich fenologickou fází. To znamená, že čím je porost starší (druhá polovina vegetačního období), tím je srnčí zvěří méně navštěvovaný a ztrácí postupně na atraktivitě. Například odkvetlý luční porost, nebo porost v pokročilém vegetačním stadiu, není pro srnčí zvěř již zdaleka tak atraktivní jako například šťavnatý porost v první polovině vegetačního období. Trávy ve vyšších fenologických fázích jsou již nutričně nevýznamné a mimo nízkou chuťovou atraktivitu mají výrazně sníženou výživovou hodnotu.
V tomto pokročilém vegetačním období srnčí zvěř zpravidla upřednostňuje okus dřevin, resp. konzumaci produktů zemědělských kultur. Také se postupně přeorientovává na konzumaci přírodních plodů a semen, která obsahují vysokou energetickou a nutriční hodnotu.
Z výše uvedeného je také nutné vycházet při správném načasování sečení vegetace pro zajištění kvalitního usušeného objemného krmiva atraktivního pro srnčí zvěř.
 
Srnčí zvěř je poměrně náročná na koncentraci živin v krmné dávce. Podstatnou podmínkou přečkání zhoršených klimatických podmínek je stálá krmná dávka. Podávat však jadrné krmivo od časného podzimu až do jara ve větších dávkách bez fyziologického navykání jednou za tři dny nebo dokonce jednou za týden, jak se v praxi často stává, je doslova hazardem, který se vzhledem k nebezpečí vzniku laktacidózy bachoru nemusí vyplatit!
Jak je z výše uvedeného patrné, bachor srnčí zvěře je nutné nejprve na jadrné krmivo přizpůsobit, a to menšími dávkami v delším navykacím období. Jakmile je zažívací trakt přizpůsoben, mělo by se jádrem krmit neomezeně, formou ad libitum, a to až do jarních měsíců.
Tento způsob krmení je možné praktikovat pouze v samospádových, konstrukčně kvalitních krmných zařízení odolných proti dešti a sněhu. Velikost samospádového krmného zařízení by měla být úměrná koncentraci zvěře v konkrétní honitbě. V lokalitě, kde se koncentruje větší množství srnčí zvěře, je nutné instalovat větší krmné zařízení, ještě lépe na jedno místo rozmístit více těchto krmítek, aby se k potravě dostali i slabší kusy. V místě, kde se koncentruje menší množství zvěře, vystačíme s menším krmítkem.
Bylo by tedy naprosto bezhlavé a neúčelné do míst, kde se zdržuje tlupa o počtu např. 25 kusů instalovat jedno malé krmítko o objemu 20 kg jadrného krmiva. Takové krmítko je obvykle do druhého dne „vymetené“ a další dny srnčí zvěř hladoví.
Je nutné si také uvědomit, že srnčí zvěř naprosto ignoruje deklarovanou, tabulkově předepsanou denní krmnou dávku, která u jadrného krmiva činí 0,2 kg na kus a den. V zimním období s vyšší sněhovou pokrývkou, kdy teplota vzduchu padá hluboko pod bod mrazu, odebírá srnčí zvěř přes jeden kilogram jadrného krmiva denně. Při formě krmení ad libitum si jedinec vezme pouze potřebnou dávku a nemá důvod se jádrem přecpávat.
Prakticky ověřeno bylo, že při správně koncipovaném způsobu přikrmování (formou ad libitum), při kterém má srnčí zvěř neomezený přístup ke krmítku, vezme jedinec v jedné pastevní periodě kolem 0,05 až 0,1 kg jadrného krmiva. Během 24 hodin se ke krmítku několikrát vrátí a odebere přibližně vždy stejné množství. Krmná dávka v případě deseti pastevních period činí 0,5 až 1 kg na kus a den.
V období silných mrazů a vysoké sněhové pokrývky, kdy srnčí zvěř nemá přístup k přirozeným zdrojům potravy, se může odběr jádra zvýšit na 1 až 1,5 kg na kus a den!
Při nárazovém způsobu krmení, kdy myslivec přinese do krmítka jednou za týden malé množství krmiva, se zpravidla dominantní jedinec nekontrolovatelně „přecpe“ a zkonzumuje v jedné pastevní periodě až 0,7 kg jádra. Takový způsob krmení je naprosto nevyhovující a nezřídka končí úhynem postiženého jedince. Kvůli nárazově předkládanému krmivu se nemůže stabilizovat mikroflóra zažívacího traktu a bachor přestává plnit svou funkci.
 
Srnčí zvěř je nutné jádrem přikrmovat již koncem srpna, nejpozději však od první poloviny září. V té době má zažívací trakt přizpůsoben na příjem obilovin, které intenzivně přijímala v okolí sklizených lánů. Včasným přikrmováním ji proto nemůžeme nijak dieteticky ublížit.
Krmit jádrem by se mělo bez omezení až do jarních měsíců, tedy do doby, kdy srnčí zvěř sama přestane navštěvovat krmeliště. Délku krmné sezony výrazně ovlivňuje charakter počasí v konkrétním roce a diametrálně odlišné charaktery honiteb.
V podhorských a zejména horských honitbách je někdy nutno pokračovat v krmení až do konce dubna, či ještě déle.
Aplikace jadrných krmiv od začátku září až do konce března či dubna je tedy v přímém rozporu s dosud uváděnými poznatky různých autorů v oblasti výživy srnčí zvěře. Část z této doby spadá také do období vývoje parůžků u srnců a vývoje plodů u srn, kdy je nutný dostatečný přísun energie pro jejich vývoj.
Ze získaných poznatků z exaktních pozorování je zřejmé, že v případě vyrovnanosti a neměnnosti složení druhů krmiv a jejich adlibitního množství, nedochází k fyziologickým změnám zažívacího traktu a s tím spojenému snížení kapacity plochy klků bachoru a jedinec tak nepřechází na „úsporný“ zimní režim.
 
Kvalitní výživa před obdobím růstu parůžků i během jejich vývoje významně ovlivňuje hmotnatost a celkovou kvalitu trofeje. Zvěř musí mít již po žních dostatek vhodné potravy, přičemž je nutné, aby k ní měla neustále volný přístup a mohla si již na podzim vytvořit dostatečné podkožní a útrobní tukové zásoby jako energetické rezervy pro zimní měsíce. Posklizňové období je pro tvorbu tukových rezerv nejvýznamnější. Srnčí zvěř může mít podle výsledků výzkumu tukové rezervy až 2 kg, s nimiž vystačí ke krytí základních metabolických nároků až šest týdnů i při kruté zimě.
Dnes je již známo, že stavební a růstové látky důležité pro tvorbu parůžků, jakož i jejich kvalita a celkový vývoj, jsou zabezpečovány převážně z potravy přijímané před obdobím jejich růstu. Tento argument by měl být pro chovatelskou praxi zásadní a rozhodující.
Mají-li se parůžky srnců, jakožto útvar vznikající z přebytku látkové výměny, dobře vyvinout, musí mít srnec v době parožení dostatek všech potřebných živin sloužících k jejich přeměně. Jsou to zejména bílkoviny uplatňující se hlavně při růstu předkostní tkáně, která určuje velikost a tvar parůžků. Z minerálních látek je to zejména vápník a fosfor zajištující dobré vyztužení rostoucího parůžku.
V oblasti výživy se lze ztotožnit s výsledky a poznatky manželů Bayernových ze štýrské honitby, kteří po několikaleté praxi v chovu srnčí zvěře dospěli k závěru, že není ani tak důležité, čím se zvěř krmí, ale kdy, kde a jak se krmí. Měli tím na mysli především začít s krmením včas, přikrmovat zvěř již na letních stávaništích a hlavně nepřetržitě.
Vliv výživy na tvorbu paroží u jelenů, resp. parůžků u srnců a celkovou hmotnost kusu ukazují i pokusy Franze Vogta v oboře na Děčínském Sněžníku. Vogt již ve 30. letech minulého století dokázal, že kvalita a síla trofeje je úzce spjata s hodnotnou výživou. Při zkoumání obsahu výživných látek v různých obilovinách dospěl Vogt k závěru, že nejlepším krmivem jsou sezamové pokrutiny. Předkládal zvěři ve své oboře zpočátku pokrutiny smíchané s kukuřicí a teprve poté, kdy se přesvědčil, že jejich podávání nemá negativní vedlejší následky, začal v době růstu paroží, resp. parůžků srnců, používat jako jadrné krmivo výhradně sezamové pokrutiny. Vogtův systém výživy vedl ke zvýšení tělesné hmotnosti srnců z 15 kg (po vyvržení) na 25 kg a hmotnost parůžků z 250 až 300 g až na 600 g.
 
Tyto pokusy jsou významným příkladem toho, jak je pro cílený chov srnčí zvěře důležité správné přikrmování. Sezamové pokrutiny jsou v našich podmínkách sice těžce dostupné, ale lze je nahradit jinými jadrnými krmivy, jako je například především oves nebo ječmen.
Vše samozřejmě musí být v odpovídající kvalitě! V žádném případě nelze zvěři předkládat zatuchlé, toxiny napadené či jinak znehodnocené krmivo. Je nutno mít stále na paměti, že zimní období je doba, kdy srncům začínají narůstat parůžky a biologickým matkám se v těle začínají intenzivně vyvíjet plody. Špatně koncipované přikrmování v této produkčně nejvýznamnější době se negativně promítne nejen do vývoje parůžků u srnců, ale především degraduje vývoj plodu srny, a tím postupně i celou populaci srnčí zvěře.
 
Někteří myslivci zastávají názor, že zvěř je produktem svého prostředí a přikrmovat by se neměla. Vysvětlují to tím, že před mnoha lety se také nepřikrmovala a žila pouze z přirozených zdrojů potravy. Mají sice pravdu, ale pak již nelze v této souvislosti hovořit o chovu a zušlechťování zvěře.
Pokud by se srnčí zvěř nepřikrmovala, scénář by byl naprosto jednoduchý. Došlo by k přirozené selekci, kdy nemocná, konstitučně slabá a zimou oslabená zvěř by uhynula. Bezpochyby by přežili jedinci nejzdatnější, kterým ještě nějaká energie zbyla. Při tomto scénáři však nelze očekávat, že srnci budou produkovat silné trofeje a srny budou klást kvalitní, silná a životaschopná srnčata.
Vyčerpání tělesných rezerv biologických matek z nedostatku kvalitní výživy se bezesporu negativně promítne do prenatálního vývoje plodů a tato skutečnost se odrazí v nízkých porodních hmotnostech srnčat. Srnčata, která nedosáhnou porodní hmotnost alespoň 1,5 kg, budou z chovatelského hlediska naprosto bezcenná. Z nich nikdy nevyrostou kvalitní matky, které by měly do budoucna produkovat kvalitní srnčata, ani trofejově velmi kvalitní srnci.
Na místě je také vyvrátit domněnku, že při intenzivním či dlouhodobém krmení, budou srny příliš zabělené a budou mít potíže při kladení. Toto se při sedmnáctiletém výzkumu v chovu srnčí zvěře u P. Scherera neprokázalo.
 
Jak tedy přikrmovat srnčí zvěř?
 
Ideálním jadrným krmivem pro srnčí zvěř je kvalitní oves nebo ječmen. Působí dieteticky a má strukturální vlákninu potřebnou k přežvykování. Je také možné připravit různé směsky, například smíchat oves, ječmen, pšenici, kukuřicí, či připravit jinou kombinaci.
Srnčí zvěř dokáže využívat živiny z krmiva v maximální míře pouze za předpokladu, že má k dispozici stejné krmivo, na které má adaptován zažívací trakt.
Proto je důležité již před začátkem krmné sezony se rozhodnout, jaká krmiva budeme srnčí zvěři předkládat, vypočítat si předpokládanou spotřebu a tato krmiva si včas zabezpečit.
Důležité ale je nepřecházet z jednoho jadrného krmiva na druhé bez potřebného fyziologického navykání. Proto je nezbytně nutné jedním krmivem, či připravenou směskou krmit celou krmnou sezonu.
V případě nutnosti přejít na jiné jadrné krmivo, musíme zvěř postupně navyknout, a to tak, že ke stávajícímu krmivu přidáváme nejprve menší množství nového a tento poměr postupně zvyšujeme.
Zejména v období se sněhovou pokrývkou je také vhodné nabídnout srnčí zvěři kvalitní nezaplísněné seno, popř. zpestřit potravní nabídku o letorosty okusových dřevin.
Z myslivecké praxe vyplývá, že dodržování správných principů přikrmování je zásadní. Než přikrmovat špatně, raději nepřikrmovat vůbec!
 
A jak ve výživě jelení zvěře?
 
Jelen evropský je řazen mezi potravní oportunisty, kteří jsou schopni konzumovat lehce i hůře stravitelné potravní složky, mohou se živit jako spásači nebo okusovači a časové rozloženi pastvy mají mezi těmito dvěma extrémy.
Zásadním faktorem je, že potravní nároky jelení zvěře nejsou v průběhu roku stejné, proto je nutné, zejména v oborách nebo a ještě více na farmách, přizpůsobit krmnou dávku a péči o výživu času a prostoru, kde se tato zvěř chová. Elementární odlišnost obory od farmy je v tom, že na farmách se většinou chovají odděleně laně od jelenů, na intezivních farmách dokonce oddělujeme i věkové kategorie samců, což umožňuje podávat vyváženou krmnou dávku.
 
Základem krmné dávky (dále KD) pro jelení zvěř je objemové krmivo, kde v průběhu roku preferujeme jetelotravní směsi, a to zejména v uzavřených chovech. Ideální je přístup zvěře k pastvě po dobu 8 měsíců v průběhu roku. Tato doba je obtížněji zvládnutelná především na farmách bez závlahového systému a střídání pastevních ploch.
V uzavřených chovech a v zimním období i u volně žijící jelení zvěře je nutné nahradit chybějící pastvu kvalitním objemovým krmivem, především máme na mysli seno, kde jsou nižší rizika zaplísněný než u siláží a senáží. Pro ideální bylinný porost pro pastvu i sušení sena je vhodná např. kombinace jílku vytrvalého 45 %, bojínku lučního 20 %, kostřavy luční 25 % a jetelu plazivého 10 %.
Z pohledu jadrného krmiva není potřeba kombinovat různé druhy pro různé kategorie jelení zvěře z hlediska pohlaví nebo věku. Vhodné je vytvořit si jeden typ, který se pouze přizpůsobuje potřebám zvěře v jednotlivých kategoriích v množství KD na kus a den. Ideální je mít kompletní krmnou směs (dále KKS) jako granulát o velikosti granule 4-6 mm, kde je možné mít vyváženou výživovou, vitamínovou a minerální složku, která doplňuje objemové krmivo.
 
Je důležité si uvědomit, že pro jelení zvěř tvoří hlavní složku potravy objemové krmivo, které je zpestřeno krmivem jadrným.
Jako u srnčí zvěře, i u jelena je základem trávení bachor s mikroorganismy, které rozkládají rostlinnou složku na základní stavební prvky – aminokyseliny, sloužící např. pro přírůstek hmotnosti, vývoj plodu, tvorbu mléka, růst paroží apod. Jako jadrné krmivo lze však dobře využívat mačkané nebo zlomkové zrno (oves, ječmen, triticale, kukuřice) s premixem v koncentraci od 6 do 10 %. Premix obsahuje v práškové formě směs vitamínů, minerálních látek a ostatních složek pro doplnění celkové KD. Velmi však při podávání takového zrna s premixem záleží na zamíchání, aby premix nekončil na dně krmítek a krmných stolů nebo na zemi, jelikož prášková forma je zvěří špatně brána. Z tohoto pohledu jsou vhodnější granule, kde však musíme eliminovat riziko jejich promáčení, což vede k jejich znehodnocení.
Je na místě také upozornit, že mačkané a zlomkové zno je lépe stravitelné, resp. lépe energeticky využitelné, než zrno nepoškozené.
 
Minimální hodnoty pro jadrné krmivo (KKS) jelení zvěře:
NL - 160 g/kg
ME - 12 MJ/kg
Vláknina - 100 g/kg
Ca - 9 g/kg
P - 5 g/kg
Na - 6-12 g/kg
vitamín A - 10000 m.j./kg
vitamín D2 - 1000 m.j./kg
vitamín E - 40 mg/kg
 
Kamenná sůl nebo mineralizovaná sůl by měli být celoroční součástí výživy zvěře, jelení nevyjímaje. Samozřejmostí by měl být i neomezený přístup ke kvalitní vodě. Vody je často podceňovaná a pokud není, především v uzavřených chovech, pod kontrolou, může být zdrojem mnoha infekčních mikroorganismů, které způsobují zdravotní problémy, včetně např. plodnosti samců a následně samic.
Dužnatá krmiva jsou určitě vděčným doplněním krmné dávky, avšak i zde je potřeba mít na paměti jejich postupné přidávání, aby nedošlo k problémům se zažíváním. Jednorázové nasypání řepy nebo jablek do honitby nebo do uzavřených chovů a postupné znehodnocování tohoto krmiva vlivem vnější klimatických podmínek povede pouze k závažným poruchám trávení, popř. k úhynu. Jednorázovým podáním vysoce bílkovinových nebo sacharidových krmiv mohu více uškodit, proto platí všeho s mírou, raději od menšího množství postupně přidat za delší časové období.
 
Za 12 let praxe v uzavřeném chovu jelení zvěře (farmový chov) na Slovensku, lze vyhodnotit, jaké nároky a v jakém čase má různá kategorie této zvěře.
Při možnosti oddělených chovů lze samostatně krmit mladou zvěř od 6 měsíců do jednoho roku, potom laně a jeleny kategorie do 5 let a nad 5 let věku. Pokud je taková skupina zachována dlouhodobě, tak si vytváří svou sociální strukturu s vlastními pravidly o alfa jedinci a úlohách ostatních v tlupě.
Pro všechny kategorie platí, že intenzita výživových nároků se zvyšuje při vyšší koncentraci zvěře na hektar. V praxi to znamená, že při vyšší koncentraci zvěře nestačí spoléhat na přírodu a pastvu. V případě slovenského farmového chovu se jedná o intenzivní chov jelení zvěře, kde kategorie mladé zvěře do 12 měsíců je na pastvě a následně v zimním období na seně ad libitum s dávkou vyvážené KKS od 0.2 do 0.8 kg/ks/den.
Důležitá je pravidelnost krmení a cílenost. Ostatní složky, jako minerální lizy a voda je ad libitum, jako u všech kategorií.
Mladá jelení zvěř přechází z mléčné výživy od matek plynule na objemové a jadrné krmivo a po 4 měsících je mléko plně nahrazeno.
U kategorie laní je významná podpora jadrnou KKS asi týden po ukončení porodů, kde je zabezpečen přes KKS v množství 0,7 kg/ks/den dostatečný příjem minerálních a vitamínových složek do mléka v době laktace (květen až srpen). Zároveň s plnohodnotnou pastvou se jedná také o dostatečný objem pro vysoké přírůstky na hmotnosti kolouchů.
Důležité je začít s postupným přísunem jadrného krmiva až po ukončených porodech ve skupině, aby nedošlo ke komplikacím při porodech. V dalších obdobích chovatelského roku je aplikována záchovná energetická dávka v max. množství 0,3 až 0,5 kg/ks/den.
U jelenů je dávkování postupné v závislosti na růstu paroží a to od 0,6 kg/ks/den v měsících březen a duben, 0,8 kg/ks/den v měsíci květen a 1,2 kg/ks/den v měsících červen až srpen. Doplňkové krmivo je obohaceno o vyšší podíl vitamínů a mikroprvků, jako např. organický selen, který příznivě ovlivňuje reprodukční zdraví a plodnost jelenů. V dalších měsících je záchovná energetická dávka 0,5 kg/ks/den.
 
Pokud se jedná o krmení v oborách, potažmo ve volných honitbách, není takovéto dělení zvěře možné a plnohodnotnější zabezpečení výživy všem kategoriím lze zabezpečit pouze rozmístěním několika krmných míst s více krmnými zařízeními na jednom krmném místě.
Je nutné si uvědomit, že správná a kvalitní výživa nemá vliv pouze na parožení, ale především na zdraví a plodnost zvěře (přírůstky, funkce vaječníků, tvorbu spermií, oplodnění, embryonální mortalitu). Při splnění welfare podmínek a rozumné koncentraci jelení zvěře v přímě úměře ke znalostem její biologie, můžete dosáhnout zdravých a prosperujících chovných skupin a populací.
 
Závěrem je potřeba si uvědomit, že pro jelení a zejména srnčí zvěř můžeme zpestřit potravní nabídku nejen tvorbou kvalitních pastevních mozaikovitě rozprostřených ploch (jetelotravní, travinobylinné), ale také políčky pro zvěř, biopásy, dočasnými nebo trvalými remízky, liniovými výsadbami se zatravněním, okusovými plochami a kvalitními vodními zdroji.
Zároveň si dovolujeme čtenáře informovat, že v uzavřených chovech p. Scherera a p. Pokorádiho v současnosti testujeme granulovanou krmnou směs pro srnčí a jelení zvěř s přídavkem křídlatky (Reynoutria), kde předpokládáme pozitivní vliv na organismus zvěře.
Krmná směs byla vyvinuta ve spolupráci Mendelovy univerzity v Brně s firmou Dibaq, a.s. v rámci projektu TAČR č. TH02010325. O výsledcích budou čtenáři informováni po ukončení výzkumu.
Pavel SCHERER,
chovatel srnčí zvěře
Ing. Jaroslav POKORÁDI, Ph.D.,
Animal Reproduction Centre, Slovakia
Ing. Martin ERNST, Ph.D.,
Mendelova univerzita Brno
 
Podpořeno projektem TAČR č. TH02010325