Časopis Myslivost

Mezi myslivci asi nejznámějším, avšak také tím nejméně pravděpodobným výkladem, je spojitost tohoto zvyku s osobou sv. Huberta. Jedná se o příběh vypravující legendu o tom, jak mladý kníže Hubert, ještě před započetím svého bohabojného života, oddávajíce se hojným lovům a veselí, měl při jedné hostině po skončeném lovu po své pravici krásnou ženu hostitele, které se Hubert věnoval více, než se líbilo jejímu muži. Nižší postavení mu však nedovolovalo se na Huberta ohradit, a tak, aby odvedl jeho pozornost od sličné ženy, pozvedl číši k přípitku na zdařilý lov. Hubert však nezaváhal a svou číši uchopil levicí s odůvodněním: „Když pravá ruka loví, levá připíjí“.
Druhé vysvětlení dává za vznik ryze praktickým příčinám. V době velkých štvanic a parforsních honů se účastníci lovu pohybovali na koních, přičemž jezdci v pravé ruce měli podle této teorie držet otěže a k přípitku jim tedy zbývala volná levá ruka.
O tomto jednání však nenalézáme žádné písemné doklady a dobová vyobrazení tuto tezi naopak vyvracejí. Pokud se totiž zaměříme na lovecké výjevy jezdců, vidíme v jejich pravé ruce většinou loveckou zbraň a otěže v ruce levé. Že jezdci ovládali koně levou rukou, dokládá například také iluminace z roku kolem 1400 zobrazující lovce jedoucí na lov.
Připustíme-li vůbec možnost, že se přípitek skutečně mohl odehrávat na koních, což je přinejmenším velmi nepraktické, byla by pravděpodobněji odložena zbraň z pravice, ať už předáním pomocnému personálu, anebo zavěšením do postroje, zatímco v levé ruce by jezdci zůstaly otěže pro udržení kontroly nad koněm. Za těchto předpokladů by tedy byl přípitek veden spíše pravicí.
Rovněž nepodloženě je původ tohoto zvyku spojován s psovody, kteří měli u složeného jelena připíjet levicí, protože v pravé ruce drželi řemen psa. Pokud si však uvědomíme tehdejší nízké společenské postavení psovodů, je nepravděpodobné, že se psovodi přípitků na zdar lovu vůbec účastnili, natož aby se stali vzorem uznávané zvyklosti.
V některých pramenech je původ přípitku levicí spojován s pradávným zvykem předávání běhu uloveného jelena. Tento obřad prováděný na závěr úspěšného lovu pochází patrně z Francie, z doby parforsních honů, kdy paroží nebylo známkou kvality uloveného jelena a pro lovce tedy nebylo tou nejcennější trofejí. Ulovenému jelenovi vrchní lovčí oddělil levý přední běh a v pokleknutí jej předal šlechtici, který jelena skolil. Je doloženo, že tento běh byl považován a uchováván ke vzpomínce na úspěšný lov. Teorii o spojitosti těchto dvou zvyků částečně popisuje ve své knize i František Bezděk (BEZDĚK, 1999), a odkazuje se na vyobrazení francouzského dřevorytu z roku 1561, na kterém je zachyceno předávání levého předního běhu levou rukou lovčího do lovcovi levice.
Ačkoliv se tento výjev k určité spojitosti nabízí, po dalším studiu zvyku předávaného běhu nebylo ani zde potvrzeno pravidlo používání levých rukou, což dokladují některá další dobová vyobrazení tohoto aktu.
Obřadné předávání běhu bylo podle francouzského vzoru převzato Anglií, avšak, jak popisuje spisovatel a básník George Turbervile v knize Booke of Hunting z roku 1576, zde lovčí namísto běhu předává urozenému lovci lovecký nůž, aby jelenovi provedl symbolický záraz. Turbervile v knize zdůrazňuje, že rituál nemá být s ohledem na bezpečnost panovníka prováděn, pokud není jelen bezpečně mrtvý.
Existence těchto rituálů je doložena v dobových textech i vyobrazeních, avšak již nelze spolehlivě prokázat jejich přerod v symbolický levoruký přípitek, tím spíše, že v nich samotných nebylo nalezeno rituální pravidlo s používáním levých rukou.
Co přesně stojí za tímto mysliveckým zvykem a za jakých okolností byl přijat v mysliveckou tradici, zůstane tak pravděpodobně současnému myslivci neobjasněno. Dost možná je však číše pozvedávána levicí z mnohem méně prozaických důvodů. Třeba jen protože je levá ruka blíže srdci, či snad pro pouhé ozvláštnění mysliveckého veselí.
 
MYSLIVECKÁ TROFEJ
 
Myslivecké trofeje jsou v odborné literatuře popsány na velmi dobré úrovni a pro zájemce o tuto oblast tak není těžké nalézt k trofejím potřebné informace. Obsahem této práce však není řešit trofej, jakožto upravenou část těla ulovené zvěře. Chceme v kontextu s vývojem loveckého vnímání pochopit její původní význam a podstatu, jež dala lovci potřebu k jejímu uchovávání.
Aniž bychom museli dlouze pátrat v historických pramenech, lze se dobrat úvah pojící lovcovu trofej s oblastí jeho duchovna, s pověrami a s bohy. Je možné předpokládat, že pravěký lovec, který přisuzoval úspěch či neúspěch při lovu věcem pro něj nevysvětlitelným, usiloval pravděpodobně o nalezení komunikace s touto nadpřirozenou představou. Lovec osamocený se svou vlastní schopností, vyzbrojený jednoduchými zbraněmi, uchovává a bere si za své jím vybrané fragmenty ulovené kořisti, které pro něj představují symboly toho, co on sám postrádá.
Snad protože stály za lovcovým neúspěchem či za smrtí jeho soukmenovců, jsou archeology v pravěkých obydlích nacházeny zuby šelem, kly a mohutné sobí a jelení parohy. Lovec obklopený těmito znaky síly mohl při svých náboženských rozpravách žádat o ochranu anebo o přisvojení jejich schopností. Dokladem o tom nám mohou být způsoby lovců primitivních kmenů, jež můžeme v odlehlých částech světa pozorovat ještě i dnes.
Lovci některých národů ve svých kultech donedávna věřili, že rituálním pozřením určitých částí své kořisti, přejímají její schopnosti a sílu. Také mnohé jeskynní malby nám dosvědčují, že předmětem uctívání pravěkých lovců byl nejen samotný lov, ale i veliká těžce dosažitelná zvěř.
Vodička ve své knize rozvádí tentýž předpoklad, že právě v této době náboženských prvopočátků, počalo i předkládání a rozvěšování kostí, rohů a lebek kolem uctívaných žárovišť a božišť. Podle něj takovéto ozdobování obřadních míst vedlo postupně i k obdobnému zdobení vybraných jedinců kmene, přičemž se odkazuje na J. Naumana, který popisuje loveckou trofej jako „nejprvotnější stupeň ozdoby lidského těla“.
Nejrůznější části zvěře se tak v prvopočátcích mohly stát pro člověka lovce oblíbeným prostředkem k nabytí nadpřirozených schopností, což vedlo ke zvyku v jejich nošení coby čarovných amuletů (Vodička, 1947).
Obdobně magický původ má patrně zavěšování parohů s lebkami na lidská obydlí. Jistý způsob umisťování trofejí před obydlím starého národa Hethitů popisuje také Vodička.
Hethité před vchody svých domů zavěšovali na tyč měch z ovčí nebo kozí kůže a do těchto vkládali předměty, které jim měly být přičarovány.
S podobným pradávným zvykem ve vyvěšování lebky jelena s parohy se můžeme setkat na Sibiři, Rusku, Kavkazu, Kamčatce a v Mexiku.
Slovanští tesaři zase vytesávali na rohových trámech jelení hlavu, která měla dřevěná stavení chránit. Rovněž z našich krajin známe umisťování hlavy jelena do štítu mysliven, hospod, ale i na hroby a jiná význačná místa.
K definici lovecké trofeje, tak jak ji vnímá dnešní myslivec, lze citovat Šimana, který loveckou trofej popisuje jako „milou upomínku na řádně získaný úlovek; trvalou a vhodně upravenou část těla ulovené zvěře, která patří lovci podle staré zvyklosti a lovčího práva jako viditelný doklad úlovku a jako památka na jeho lovecký úspěch.“ (Šiman, 1946).
 
LOVĚNA – ČESKÁ BOHYNĚ LOVU
 
František Špatný v Mluvě myslivecké (1876) řadí Lověnu jako ekvivalent k Děvaně, k níž uvádí toto: „Děvana – bohyně lovu, Diana Římanů. Vacerad praví: Děvana Letničina a Perúnova dci: význam krásný z přirozenosti vzatý, neboť povídá tolik, jakož: Vzduch s vlažným letem plodí zelenosť hájů a lesů. Ženy a panny její obraz věnci okrašlovaly.“
Také Černý Lověnu popisuje jako shodnou postavu s Děvanou: „Pohanští Slované, a zvláště Čechové opěvali „Děvanu, Danu (Lověnu), Letničinu a Perunovu dci“ jako svoji bohyni honby. Dle bájesloví vozila prý se bohyně honu po horách, stojíc na zlatém vozíku dvoukolovém, taženém čtyřmi jeleny, kteří v rychlém běhu zlatými parohy proráželi hustý hvozd; kolem ní smečka věrných ohařův plném běhu sotva stačila. Hora úpěla, lesina se chvěla a ozvěna opakovala lovu ryk. Jindy zase, obklopena půvabnými vílami, těkala po lesích a pronásledovala zvěř. Naha, polonahá nebo v lehký šat myslivecký oděna, nosila na bedrách zlatý toulec, a v něm zlaté střely křídlaté; sněhobílá ruka hrála si s lukem. Temné kadeře splývaly po šíji a stříbrný půlměsíc skvěl se na temeni její hlavy. Nejpůvabnější – byla by opanovala celý svět, kdyby láska jen poněkud ji byla ovanula. Ale ona lásky nedbala a zůstala chladnou jako severní vánek. Jediného jen oblíbila si muže – Oriona – pro jeho statečnost, jakmile však odvážil se zdvihnouti k ní zraků svých, zastřelila jej šípy svými.“ (Černý, 1885).
Na tomto místě bychom se měli zaobírat otázkou, zda Lověna a Děvana je skutečně tatáž a jedna osoba či nikoliv. Vezmeme-li v patrnost fakt, že jakékoliv jiné zmínky a samostatný text vypovídající o existenci bohyně Lověny chybí, nelze tuto tezi zcela zavrhnout. Vždyť i laickému pohledu neunikne možné slovní spojení jména Děvana se slovem lov, ze kterého je možné získat právě jméno „Lověna“. Pokud tedy připustíme, že by Lověna mohla být opravdu pouhým synonymem Děvany a že se nejedná o dvě rozdílné postavy, můžeme se zaměřit na Děvanin mytologický obraz a hledat její spojitost s lovem, resp. s myslivostí. (Hart, 2017).
K popisu slovanské bohyně Děvany se na rozdíl od Lověny můžeme v dostupné literatuře dopátrat častěji.
Grohmann píše o Děvaně jako o „české panenské bohyni, jež byla dcerou boha hromu Peruna a bohyně Letnice. Podle něj lužičtí Srbové znají lesní bohyni Dźiwicu, krásnou a mladou ženskou bytost, která se za doprovodu loveckých psů potuluje po lesích vyzbrojena střelnou zbraní. Grohmann v knize také zmiňuje starého českého glosátora Vacerada, který Děvanu srovnává s Dianou. (Grohmann, 2009)
Heyduk k Děvaně uvádí další jmenný ekvivalent Sevana a rovněž ji označuje za dceru boha Peruna. O Děvaně hovoří jako o bohyni lesů, hájů i polí, která je ctěna u Poláků, Slezáků a Polabských Slovanů (Heyduk, 1863).
Vodička ve své knize zmiňuje Kajsarova, jež píše o tom, že Poláci Děvu ctili jako bohyni lovu i lesů a že se u Hornolužičanů traduje pověst o Dziewici, podle níž se tato mladá a krásná kněžka, ozbrojena střelou, putovala po lesích v doprovodu nejkrásnější psí smečky.
Hanuš píše, že lužická Děva, Dživica se v bájesloví zjevuje v měsícem osvícených nocích jako myslivkyně, panna, ale i za poledne jakožto krásná ženština se střelbou a s chrty. K tomuto dodává, že střelba je původně blesk a chrti rychlí obláčkové (Hanuš, 1860).
Hanuš Děvě věnuje celou rozsáhlou práci, publikovanou pod názvem „Děva, zlatovlasá bohyně pohanských Slovanův“ a předkládá nám o ní ucelenou informaci, coby o postavě patřící ke slovanským bohům. Jeho hledání v původní jmenné významovosti nás potom dokonce přivádí až k možné spojitosti Děvany s bohyní Dianou.
Podle Hanuše se ve všeslovanském slově děv-a odráží prastarý indoevropský kořen div. Div v jazyce Slovanů svým významem souvisí se světlem, což dokládá významovou podobností vybraných slovních spojení: na o-div je soudobě chápáno jako vynášet na světlo, div-ati je viděti, slovo div-ný původně označuje toho, na kterého se dívá pro jeho neobyčejnost a vzácnost, div-y jsou věci neobyčejné, sledování po-div-ných věcí budí ob-div-ování, diva-dlo původně označovalo věc, kterou se něco stává světlým či viditelným. Potom můžeme chápat původní význam slov div-a, div-ice, děv-a, děv-ice, jako světlou, bílou čistou, přičemž ve staroslovanském významu znamená světlost a bělost moc a svobodu. Potom tedy Děva coby světlá, je chápáno jako svobodná, či jako panna.
Hanuš dále v knize uvádí, že Staří Čechové znali Děvu pod širším jménem Děvana a zmiňuje se dále, že Vecerad píše „Děvana – Letničina i Perunova dci“. K tomuto přidává svou domněnku, zda se nejedná o pouhý Veceradův překlad latinského „Diana Latonae et Jovis filia.“ Vaceradovu tezi popisující Děvanu coby Dianu podporuje také to, že obdobě jako Diana je i Děvana považována za noční světlo, tedy měsícem ozářená. „Slovo Diana, původně též Divana, je kořenem svým stejné slovu Dione, Divone, Divanus…“ (Hanuš, 1860).
Ottův slovník naučný k heslu Diana uvádí v etymologii názvu kořen div-, dianus, jasné nebe nebo dies, den, a odkazuje nás k významu bohyně nebes nebo dne, bohyně světelná.
V obou případech, ve jméně Děvana i Diana, tedy nalézáme shodný slovní kořen div – a stejně tak se setkáváme s obdobným výkladem jejich významu. Ačkoliv ne přímo, mohou nám snad právě tyto informace poskytovat příležitost domnívat se, že v naší myslivecké tradici vzpomínaná Lověna, resp. Děvana, je jakýmsi obrazem římské bohyně Diany přetvořeným k podobě blízké našim předkům. Je však nanejvýš zajímavé, proč se tato „naše“ slovanská bohyně mezi českými myslivci nedochovala spolu s ostatními bohy a mytologickými postavami bdícími nad jejich ochranou.
 
V poslední části, kterou v příštím vydání časopisu uzavřeme tento třídílný seriál, se budeme věnovat mysliveckým výřadům ulovené zvěře. Čtenářům přiblížíme původ tohoto dodnes pevně dodržovaného tradičního ceremoniálu a podíváme se na výsledky průzkumu jeho provádění v současné myslivecké praxi.
 
Bc. Stanislav OŠTÁDAL
stanislav.ostadal@gmail.com
 
 

Iluminace z knihy Livre de chasse; (1387-1389)
 


Aimo and Vermondo gohunting; ilumince z roku kolem 1400, přisuzováno Anovelo da Imbonate
 


Dřevoryt zachycující předávání běhu úspěšnému lovci,  La Venerie de Jacques du Fouilloux, (1562)
 

Der Jagd – předávání běhu lovci; Wolf Johann du Fouilloux, (1579)
 

Mědiryt předávání běhu Johann Eliase Ridinger (1698-1767)
 

Provádění symbolického zárazu ulovenému jelenovi, George Turbervile, Booke of hunting, (1576)
 

Krok, str. 305, Děwana, zdroj Presl, 1831