Vracím se sem každoročně, již nějakých šestačtyřicet let. Ty hory, skalnaté bralá a modrozelená plesa jsem si zamiloval na první pohled. Z Tatranských zrubů i odjinud jsem vyrážel na Rysy, Slavkovský štít, Kôprovský štít, ke Štrbskému či Velickému plesu, na Ostrvu. Zdejší příroda dokáže člověka uklidnit, ale také inspirovat. Tatrám jsem věnoval dokonce několik svých povídek a další možná ještě čekají na svůj zrod.
Region Tatry se ztotožňuje s okresy Poprad a Kežmarok, s výjimkou obcí ležících za Spišskou Magurou. Je to oblast také objímaná třemi národními parky – Tatranským národním parkem na západě, Národním parkem Slovenský ráj na jihovýchodě a Národním parkem Nízké Tatry na jihozápadě.
Až do doby celkem nedávné byl celý horský stupeň na slovenské straně Vysokých Tater prakticky celý souvisle zalesněn. Horské lesy poskytovaly domov řadě živočišných druhů, jako je rys ostrovid, medvěd hnědý, vlk, karpatský jelen, kamzík horský i černá zvěř, z ptáků pak tetřev hlušec, čáp černý i orel křiklavý a skalní. To se dramaticky změnilo večer devatenáctého listopadu 2004.
Byl jsem tenkrát přímo na místě, když se Tatrami přehnala rychlostí až dvě stě třicet kilometrů za hodinu tzv. bóra, orkán. Strach vystřídalo zděšení, bezmoc, slzy. Kam jen oko dohlédlo, všude ležely rozštípané stromy, vyvrácené pařezy, polámané větve, jako když rozsypete krabičku zápalek. Bóra je ničivý větrný úkaz způsobený rozdílným atmosférickým prouděním na návětrné a závětrné straně hor, kdy na závětrné straně dojde k odsávání vzduchu a následně vzniklá výrazná tlaková níže je prudce vyplněna vzduchem, který se převalí přes hřeben hor.
Během několika desítek minut bylo zpustošeno přes třináct tisíc hektarů lesa a podle údajů Tatranského národního parku byly vyvráceny přibližně dva milióny kubíků dřeva. Další škody způsobil velký lesní požár nad Tatranskou Polankou v červenci následujícího roku vzniklý nejspíše při odstraňování následků kalamity, ale hlavně přemnožení kůrovce v polomech, který následně napadl dosud zdravé plochy horských smrků.
Na odkrytých plochách došlo poté k prudkému rozvoji bylinného patra a změně charakteru horského stupně. Značná část zničených ploch je již znovu zalesněna, a to jak přirozenou cestou, tak i působením člověka. Ale i tak bude trvat ještě dlouhou řadu let, než dojde k obnově původní tváře Vysokých Tater. Postupně se sem navrací i zvěř, která, pokud přírodní katastrofu přežila, si musela hledat nový domov v nižších patrech hor, případně sousedních regionech.
Ale na veselejší notu. Jako každý slovenský region, tak i Tatry mají svá NEJ, dokonce je jich možná i více než kdekoliv jinde. Šestadvacet vrcholů je vyšších než dva tisíce pět set metrů, s nejvyšším Gerlachovským štítem, dosahujícím 2655 metrů nadmořské výšky.
Činnost dávných ledovců připomíná na sto dvacet ples, největším je více než dvacetihektarové Veľké Hincovo pleso. A mimochodem, nejvýše položeným plesem je Sedielko, ve výšce 2376 metrů nad mořem. Tatry patří k baltskému a současně i černomořskému úmoří. Známé Štrbské pleso je známé tím, že z něj voda vytéká na obě strany, do obou moří.
Řadu tatranských potoků zdobí nádherné vodopády, za vidění rozhodně stojí Kmeťov vodopád v Kôprovské dolině, vysoký přes osmdesát metrů. Je zde i několik termálních pramenů. Pramen napájející lázně ve Starém Smokovci vyvěrá z masívu Slavkovského štítu.
Mezi boční hřebeny hor se zařezávají tatranská údolí. S délkou jedenácti kilometrů jsou nejdelšími Kôprová a Bielovodská dolina. Pokud jste milovníky botanických zahrad, nenechte si ujít nejvýše položenou, velmi zajímavou a různorodou, botanickou zahrádku. Určitě byste ji nečekali na Lomnickém štítě, v nadmořské výšce 2634 m.n.m.
Na střeše hotelu FIS na Štrbském Plese funguje zase od loňského roku nejvýše položená „včelnice“ na Slovensku. Pět včelstev v nadmořské výšce 1380 m. n. m. Sto padesát tisíc včelek a zdravý horský les dávají tušit úrodu naprosto úžasného medu. Prostě Tatry jsou unikátní přírodní pokladnicí!
Pro milovníky hor, lesa, fauny a flóry jsou Tatry především Tatranským národním parkem. Vyhlášen byl k prvnímu lednu 1949. V roce 1987 k němu byly přidruženy Západní Tatry a roku 1993 se stal biosférickou rezervací UNESCO. Od roku 2004 je součástí sítě evropsky významných lokalit Natura 2000.
Park se rozprostírá se na ploše 738 kilometrů čtverečních, roste v něm třináct set cévnatých rostlin, z nichž sedmapadesát je endemických, například vlnice ladní tatranská, zvonek kopinatý, bodlák alpský, zvonek tatranský, kostřava tatranská, mák tatranský, různé druhy hořců, konikleců či voskovka lysá tatranská. Rovněž zde žije sto padesát pět druhů ptáků, dvaačtyřicet druhů savců, osm druhů plazů a tři druhy obojživelníků. Za všechny jmenujme kamzíka horského tatranského, rysa ostrovida, kočku divokou, medvěda a vlka, sviště horského, hraboše tatranského, tetřeva, čápa černého či zmiji obecnou. Zajímavostí bezesporu je korýš, patřící mezi plazivky – Bryocamptus mrazeki, který jinak žije pouze v jezeře Bajkal. Nepřístupné skalní stěny poskytují bezpečné hnízdiště nejen orlu skalnímu, ale i sokolu stěhovavému. Početné jsou kolonie netopýrů, vápenec velký či netopýr velkouchý, kteří obývají početné tatranské krasové jevy.
Vznik TANAPu nese i výraznou českou stopu. Ve zdejší přírodě ji zanechal kutnohorský rodák profesor PhDr. Artur Karel Domin, řádný profesor botaniky, děkan Přírodovědecké fakulty a rektor Univerzity Karlovy. Již v čase první republiky se významně podílel na vypracování zásad pro zřízení Prírodného parku Tatranského. Když v roce 1919 poprvé nejvyšší hory Slovenska navštívil, staly se jeho celoživotní láskou a spojil s nimi kus života. V dvacátých, resp. třicátých letech vydal publikace Tatranské obrazy a Naše Tatry. Byť především botanik, v první z knih najdeme kapitoly Po stopách kozorožců, Setkání s medvědem v mlze, Ještě o medvědech, Kamzíci a jejich ochrana či Intimní poznámky z domácnosti svišťů.
V zásadách, které načrtl pro vznik Parku uvedl, že horské živočišstvo tvoří jednolitý celek, biologické společenství, a proto je nezbytné chránit všechny jeho složky. Připomínal, že zachovávání neporušených stanovišť a rostlinných společenstev umožňuje i rozvoj původní horské fauny.
Pohádkový kraj Tater učaroval rovněž německému průmyslníkovi, šlechtici a politikovi Christianovi Kraft Hohenlohe, který v letech 1879 až 1898 skoupil část Dunajeckého panství, oblast Javoriny, Lendaku s Bielovodskou a Javorovou dolinou, část Belianských Tater, Vyšné Hágy se sousední Batizovskou, Štôlbovskou a Mengusovskou dolinou. V Tatranské Javorine, na romantické Mačkovej poľane, si nechal zbudovat lovecký zámeček, přičemž čerpal inspiraci z podobných sídel ve Švýcarsku. Srubová, dvoupodlažní stavba na půdorysu kříže, je dílem vídeňského architekta Jeana Leyendeckera a jako stavbyvedoucí se na ní podílel český architekt Karel Zdeněk Líman. Slavnostní předání stavby se uskutečnilo dvacátého července 1885. Náklady na stavbu přesáhly čtyřiasedmdesát tisíc zlatých a na vybavení interiérů dalších šedesát tisíc.
Kníže byl vášnivým lovcem a chovatelem zvěře. Na svých pozemcích postupně vybudoval reprezentativní oboru. Největší počet chované zvěře zde byl zaznamenán při sčítání v roce 1912, podle něhož zde bylo šest set horských koz, dvanáct set jelenů, sto padesát kozorožců, třicet medvědů a jednadvacet zubrů. Pokusně choval jeleny z Kavkazu, Transylvánie a Ameriky, nebo bizony.
Po smrti knížete odkoupil koncem roku 1935 od dědiců zámeček s lesními i dalšími pozemky československý stát, a po válce, v roce 1949, se Hohenloheho lovecký revír stal jedním ze základních území Tatranského národního parku, která dodnes patří k nejzachovalejším a nejhodnotnějším.
Dnes zámeček spravuje Kancelář prezidenta Slovenské republiky a slouží převážně reprezentativním účelům. V roce 1996 zde státní lesy TANAPu zřídily pamětní síň připomínající historii myslivosti v této oblasti. Hlava státu umožňuje všem zájemcům jednou v týdnu návštěvu tohoto skvostu dřevěné architektury a jeho umělecky pojatých interiérů, který je zapsaný na Seznam národních kulturních památek Slovenska.
Oldřich KOUDELKA
Ilustrační snímky autor a Ivan KŇAZE