Časopis Myslivost

Radost nad počínajícím obnovením smrků z náletů, tedy potomků porostů vysazovaných mezi roky 1920 až 1930 mi připadá dětinská a naivní. Ano, je krásné, že se ohavné jizvy v porostech smrků způsobené kalamitním holožírem (například v okolí pramenů Vltavy) začínají zacelovat. Je stejně krásné, že se šumavské a další horské lesy v místech poškozených kůrovcem obnovují, ať už byla prvotní příčinou větrná kalamita s neodklizeným dřevem nebo snad prosté zanedbání. Roste tu tedy další generace smrků…
Není ale jejich genetika znevýhodněna chaotickým semenářstvím období z období počátku dvacátého století? Nelze u této generace smrků očekávat sníženou obranyschopnost vůči měnícímu se klimatu? Nebo naopak smrky silou vývoje, takové, které říkáme touha po životě, dokáží dosáhnout na vodu v hlubších vrstvách?
Kdyby většina populace smrků ztepilých v porostech konkrétních podmínek CHKO a Národních parků byla geneticky identická se skutečně původními porosty, jak bude právě s tímto genotypem odolávat už podstatně zhoršenému klimatu během jejich pozdějšího vývoje?
A co se bude dít ve smrkových porostech za 30 až 40 let, až dojdou do věku vhodného pro lýkožrouta?
Bude zhoršené klima s rovněž velkou pravděpodobností doprovázeno vichřicemi a orkány častěji než nyní?
Jak jim budou odolávat smrky, které kořenily v půdě postižené tvorbou neplnohodnotného humusu, typického pro smrkové porosty, tedy v půdě mělké a bez dostatečné schopnosti vázat vodu? Tatáž půda má nutně omezený oběh živin, tedy vazbu i uvolňování pro jemné kořenové vlášení.
Přejme tedy obnově těchto porostů co nejlepší sílu a klima, raději bez očí upřených na nejasnosti a otazníky.
 
Smrk je bezpochyby nejrozšířenější a nejvýznamnější dřevinou v severní a střední Evropě. Po víc než dvě století byl považován ideální k pravidelnému lesnímu hospodaření se schopností poskytovat měkký typ dřeva se širokým spektrem použití. Jeho monokulturní pěstování je projevem civilizační a technické nutnosti, stejné, jako na poli pěstujeme obiloviny a olejniny.
Rozvoj pěstování smrku se rozšířil daleko mimo přirozené oblasti, včetně vysazování subtypů, které do místních podmínek zhoršených monokulturním pěstováním byly zcela nevhodné. Příkladem snad může být jeho varieta či subtyp smrku ztepilého smrk horský, který je přizpůsoben vysokým polohám, ať je to schopnost sklonu větví pod váhou sněhu a kvalitnější dřevo díky jeho pomalejšímu vývoji.
Dovolte mi tedy citaci: LESNICKÁ PRÁCE, časopis pro lesnickou vědu a praxi, ročník 78 (1999) číslo 10 (1999). SMRKOVÉ MONOKULTURY VE STŘEDNÍ EVROPĚ, Mezinárodní seminář o současném stavu a perspektivách smrkových monokultur ve střední Evropě (Brno, 22. -25. června 1998), Prof. ing. Emil Klimo, DrSc., ing. Jiří Kulhavý, CSc., Ústav ekologie lesa LDF MZLU v Brně: Na nevhodných stanovištích umělých kultur pozbyl smrk svou přirozenou rezistenci a stal se málo odolným vůči různým škodlivým činitelům abiotickým a biotickým.
Jeho území se rozšířilo daleko za hranice jeho přirozeného areálu. Nejnovější výzkumy o růstových trendech evropských lesů koordinované EFI naznačují dlouhodobé změny produktivity lesa. Vliv kolísání klimatu na lesy byl v minulosti často podceňován. Ukazuje se, že intenzita růstu a mortalita mají úzký vztah ke klimatickému stresu, a to zejména k suchu. Existují známky toho, že v některých oblastech střední Evropy vykazuje smrk zvýšenou citlivost ke změnám klimatu.
 
Dostatečně o nevhodnosti vypovídají hmyzí kalamity (bekyně mniška, lýkožrout smrkový), které se projevují zejména mimo přirozený areál rozšíření. Kalamita značných rozměrů zasáhla symbolicky před asi deseti lety právě oblast Šumavy, kde by se dalo soudit, že horské podmínky byly pro smrk optimální. Zlidovělá úvaha pravila, že dokud se v lesích na Šumavě a jinde na horách hospodařilo, výskyt kůrovce se dařilo zvládnout. Jistě, kromě následků vichřic a orkánů a kromě imisní kalamity v Krušných horách. Jenže, skutečný vlastník lesů, a dokonce i socialistické hospodářství, se snažilo vyvézt a vytěžit polomové porosty téměř za každou cenu. To ale nemůže být řešení lesního hospodářství.
Citace z téhož zdroje: Ačkoliv původní lesní pokryv v Dánsku tvořily smíšené listnaté lesy, dnes je asi 50 % lesního území pokryto smrkovými porosty. Poslední dekády jsou dánské smrkové monokultury pod silným tlakem změn lesního prostředí (mírné zimy, suchá léta, kůrovec, vysoká úroveň ozónu, acidifikace a eutrofizace). K tomu je nutné přidat interní faktory jako struktura porostu a pěstební postupy. Východiskem se jeví transformovat současné smrkové plantáže na smíšené lesy s větším podílem listnatých druhů, i když po destrukci lesního bioklimatu působené holými sečemi bude dosti obtížné dostat do budoucích porostů např. jedli a buk.
Vida, odborník ze země bez periody socialistického hospodářství, s vyspělými vlastnickými vztahy a snad také bez projevů fanatické a hysterické pseudoekologie hledá řešení a uznává, že náprava nebude snadná.
V tomtéž článku je uvedena úvaha pro naše poměry jako na míru: Transformace současných porostů na porosty s vyšší biodiverzitou nebude lehký úkol. Objeví se zejména tlaky v otázkách ekonomické efektivnosti, finanční návratnosti transformovaných porostů a v nemalé míře i absence vhodných demonstračních objektů, které by byly příkladem alternativních systémů.
Že by snad i v Dánsku znali politické tanečky, v lepším případě kompromisy, které se podle našich zkušeností podstatnou měrou podílely na vytváření zásahových a bezzásadových zón v národních parcích?
 
Dalším otazníkem je možnost tendence k obnově alespoň zčásti přirozených porostů. Ve vyšších polohách jsou buky zastoupeny ve snad dostatečném podílu, který by umožňoval kvalifikované a perspektivní semenářství.
Jinak je to u jedlí, konkrétně jedle bělokoré, která byla v minulosti po dubu a buku třetí nejčastější dřevinou. V současné době nedosahuje její v našich lesích zastoupení ani 1 %. Byť byla před smrkem ztepilým nejvíce zastoupeným jehličnanem (vzpomeňme si na řadu historických dřevěných staveb z jedlového dřeva a materiálu k výrobě šindelů), má oproti smrku několik nevýhodných vlastností: zpočátku se vyvíjí pomalu a rychlý růst začíná až po patnáctém roku, značně trpí okusem, loupáním a vytloukáním, silné poškození zvěří vede k úhynu.
Optimálním prostředím pro jedli bělokorou jsou vlhká stanoviště, vyžaduje jak půdní, tak atmosférickou vlhkost, sucho snáší podstatně hůře než smrk. V souvislých porostech si zčásti udržuje vhodné mikroklima. Vyžaduje hluboké půdy s alespoň střední zásobou živin.
Jedle na rozdíl od smrku koření hluboko a rovnoměrně využívá živiny, nedochází k tvorbě surového humusu a nepoškozuje půdy slehnutím a vyčerpáním. Výškové optimum jedle bělokoré je mezi 500 až 1100 m nad mořem. Handicapem perspektivy jedle jako náhrady smrku je nižší odolnost vůči suchu a vyšším teplotám, poškozují ji také časné a pozdní mrazy. Dřevo a jeho kvalita je se smrkem zhruba porovnatelné.
 
Další možností je využití introdukované jedle douglasky tisolisté. Otázkou bude přístup všemocných a všeznalých ochránců a kádrováků našich dřevin, neboť jak bychom řekli před třiceti lety, i modřín má skvrnu ve spisech. Douglaska tedy bude ještě nějaký čas trpět pozicí sprosté podezřelé, neboť pochází, nešťastnice, z Ameriky a Kanady. Dobré a pozornosti hodné slovo by v této souvislosti měl mít Výzkumný ústavu lesního hospodářství a myslivosti (VÚLHM), včetně podpory lesnických fakult České zemědělské univerzity v Praze a Mendelovy univerzity v Brně.
Držme douglasce palce, protože za reálnou náhradu smrku může být volena pro schopnost snášet hlavně sucho a i klimatické extrémy snad lépe než domácí dřeviny. Poskytuje vysokou produkci kvalitního dřeva na úrovni mezi smrkem a modřínem. Dřevo samotné je relativně křehké a snad se obrábí hůře než smrk, ale jak řekl jeden ze zpracovatelů: „Když nebude nic jiného, stolaři po ní rádi sáhnou.“
Z praxe v porostech je známo, že douglaska dobře odolává větru a stromy v osmdesáti letech věku zjevně netrpí žádným škůdcem a velmi dobře by se hodily do porostů spolu s buky. To je také poznatek z naší praxe.
Stojí za zmínku, že douglaska tisolistá je v mýtní zralosti s vysokým objemem dřeva dříve než smrk.
Z praktického i pěstebního pohledu ji vyzvedává odborný text na stránkách ŠLP Křtiny. Kromě jiného jiné právě pro výšku o objem, neboť: …douglaska je zřejmě i nejvyšší a nejobjemnější dřevinou v českých zemích. Nejvyšší douglaska změřená v severních Čechách měla výšku 64,5 m, výčetní průměr, tedy průměr ve výšce 1,3 m nad zemí, 87,5 cm a její objem byl podle německých tabulek stanoven na 14,82 m³. Patří tak k nejvyšším stromům v Evropě. Ta nejsilnější měla pak tloušťku 132 cm, výšku "pouze" 56 m a objem 27,24 m³. To vše při věku 138 let, s čímž nemůže soutěžit v našich podmínkách žádná jiná dřevina….
 
Lesnický laik, který rád pobývá v přírodě, uvažuje o obnově porostů po kalamitních těžbách. Je mu jasné, že z náletů se smrková monokultura obnovit na úroveň druhově pestrého lesa nedá. Je těžké představit si, jaký podíl bylin, travin nebo nežádoucích křovin přežívá jako semena v půdě a probudí je výsadba semenáčů. Jaký zápas s buření musí lesníci očekávat. I stav půdy na úrovni surového humusu a devastace jejich fyzikálních vlastností bude úkol výsadby a ošetřování porostů v prvních letech podstatně ztěžovat.
A další dalekosáhlý problém. Náklady na oplocenky nebo škody působené zvěří? Divoká prasata nějaká lehká oplocenka nezastaví a hned bude cesta pro srnce, jeleny či daňky. I zajíci si rádi přijdou na své. Nebude obnova lesů krutým zásahem do stavů volně žijící zvěře a nemáme se obávat ztráty nejen stavů, tedy kusů, ale hlavně nenahraditelného genotypu?
Nálet řady pionýrských dřevin bude reálný, a když ne nálet, tak by si podle nadmořské výšky i konkrétní oblasti snad zasloužily výsadbu a podíl v porostech třešeň ptačí, javor klen, olše… Zvláštní pozornost by si zasloužil jeřáb ptačí, vyhlášený Lesy České republiky za strom roku 2013. Prosperuje nejlépe na chudých a kyselých půdách a poskytuje tvrdé a ohebné dřevo, vhodné mimo jiné k výrobě holí, nebo hudebních nástrojů. Kromě toho plody, oranžové malvice dozrávající koncem léta jsou významnou složku potravy zvěře a ptáků.
Méně známý je jeřáb břek, který poskytuje dřevo vynikající kvality vhodné pro soustružení nebo nejnáročnější dřevěné výrobky. V porostech ŠLP Křtiny jsou jednotlivé stromy označovány třemi bílými pásky po obvodu kmene a z toho plynoucím zákazem či vyloučením možnosti (náhodného) kácení.
Přicházíme o využití a perspektivu jasanů (Chalara fraxinea) a jilmů (grafióza). Je to další výzva ke kontroverzi mezi domácími a introdukovanými druhy.
Paradoxem je, že paměť ochránců domácí čistoty lesních porostů nesahá do geologicky starších dob. A už vůbec nechtějí uznat, že pradávné změny klimatu, stejně jako ta současná, některé druhy potlačily a jiné zvýhodnily. A tak si pro nedostatek času musíme sáhnout do jiných pásem i krajů. Pro naši přírodu i její službu člověku dovézt a opečovávat, nebát se zkoušet v našich podmínkách jiné druhy dřevin než několik set či tisíc let staré domácí druhy. Vždy se může na jejich vývoji a sledování podílet skutečně odborná veřejnost, bez ekopředsudků a s dobrým úmyslem hledat praktická řešení i vpravdě vědecké nuance a perspektivy obnovy a zachování přírody. To je ovšem tenký led, kterého se úředník bojí….
 
Nezbude než očekávat, ale raději být připraveni na škůdce a nemoci lesních porostů, které zatím známe jen teoreticky či vůbec. Je těžké zbavit se negativních dojmů a chmurných perspektiv z obrovských celků obilovin a olejniny v pěstovaných v hospodářsky produktivních oblastech. Současná legislativa už směřuje k jejich omezení, na výsledek v praxi si raději počkáme. Podobnost s celky smrkových monokultur je zřejmá.
Rozumní a sebekritičtí lesní hospodáři ale nemohou zamezit současným nesmyslům principů výběrových řízení, které působí přinejmenším směšně a nelogicky v boji s kůrovcem, který ve velmi příznivých podmínkách vítězí také díky současné legislativě. I lesům by, jak soudí sotva poučený laik, prospěla větší pestrost, menší celky a hlavně kus srdce a rozumu, jak jej bezpochyby vkládaly minulé generace vlastníků a hospodářů.
Ing. Martin MOHELSKÝ