S průběrným odstřelem srn je nerozlučně spjat i odstřel srnčat. Tělesně silné a životaschopné srnče je právě to, co od kvalitní biologické matky srny očekáváme a je také vlastním základem cíleného chovu. Má-li srnče bez rozdílu pohlaví vyrůst v nadějný kus srnčí zvěře, musí být již do příchodu zimy dobře vyvinuté a dosahovat minimálně 65 % hmotnosti průměrných dospělých kusů.
Naopak srnče, které se v tomto rozhodujícím úseku svého života opozdí, svůj tělesný deficit již nikdy nedožene a nikdy nevyroste ve zdatný chovný kus. Přitom je vcelku jedno, bylo-li pozdě kladeno či je od narození slabé, ať již jako potomek slabé či přestárlé srny nebo ve vývinu zaostalo z jiných důvodů.
U slabého srnečka je navíc opožděn vývoj jeho pučnic, které nebývají dorostlé ještě ani v době, kdy nadějní vrstevníci již shodili prvotní paličky a začínají tvořit druhé paroží. Na takto opožděných, obyčejně slabých pučnicích dorostou v druhém kalendářním roce nejvýše jen paličky. Tyto paličky bývají pak shozeny až téměř současně s druhým parožím nadějných ročků.
Takoví srnci vzešlí ze slabých srnčat ztratí ve vývinu paroží prakticky celý rok a tuto ztrátu již nikdy nevyrovnají. Jejich pučnice, jakožto základna dalšího parožení, nebývají koncem druhého kalendářního roku života silnější než pučnice nadějných, o rok mladších srnčat. Z těchto jedinců pak vyrůstají průběrní paličkáči a knoflíkáči, kterých máme v našich honitbách nadbytek a kteří cílenému chovu jen škodí.
Vývojový cyklus srnčích parůžků a problematika srnců paličkáčů a knoflíkáčů je výstižně popsána a obrazově doložena v prvním a třetím díle trilogie o srnčí zvěři - Srnčí zvěř I. a III..
Zpozdí-li se ve vývinu (v průběhu postnatálního období) srnečka a přežije-li zimu, bude sice jako srnka podprůměrného vzrůstu oplodněna, avšak výživou plodu v zimě se její tělesný vývoj ještě více přibrzdí. Dospěje tak v nejlepším případě v podprůměrnou, tělesně slabou srnu, od níž nemůžeme očekávat nikdy silné potomstvo. Z těchto důvodů je nutno slabá a pozdě přebarvující srnčata vyřazovat z chovu co nejdříve, bez ohledu na pohlaví a nečekat, jak se budou dále vyvíjet.
Často se stává, že ze dvou srnčat je jedno vcelku dobře vyvinuté, druhé je zaostalé a tělesně slabší. V tomto případě odstraníme co nejdříve slabší srnče bez ohledu na pohlaví, aby se druhému dostalo více péče a mateřského mléka, třebaže je mléko na podzim již jen doplňkem výživy.
Při odstřelu srnčat se myslivci často dopouštějí chyby, že se sice nezdráhají střelit slabou srnečku, ale zdráhají se střelit velmi zaostalého srnečka v klamné naději, že z něho ve vyšším věku vyroste trofejově „slušný“ srnec. Jak již jsem v publikacích několikrát obrazově doložil, ze slabého srnečka nevyroste nikdy trofejově silný srnec, a proto je nutno takové slabé jedince z chovu vyřazovat tzv. na potkání a pod heslem Čím dříve, tím lépe!
Koncem doby odstřelu holé zvěře jsou na hlavě nadějných srnečků zejména při pohledu z boku dobře viditelné pučnice, které mají v kůži skryté prvotní paličky. To je hlavní atribut jejich nadějnosti, a proto srnečky tělesně sice průměrné, ale s dobře vyvinutými pučnicemi, je nutno považovat za chovné a zásadně je šetřit. Tito jedinci mají totiž velmi dobré vlohy k parožení a ve vyšším věku mohou překvapit velice dobrou a hmotnatou trofejí. Průběrná srnčata samčího pohlaví, která nemají ještě koncem září vyvinuté pučnice a místo nich jen bělavé kadeřavé skvrny v srsti, je nutno vyřazovat na potkání.
Střelíme-li slabé srnče voděné tělesně silnou srnou, musíme obyčejně rozhodnout, zda neulovit i matku. Máme-li ve stavu srny, jejichž odstřel je naléhavější, můžeme takovou srnu ponechat v naději, že bude za rok vodit silnější srnčata. Jinak neuděláme chybu, když střelíme i tělesně dobrou srnu vodící slabé srnče. Je totiž pravděpodobné, že kladla-li pozdě, šla také později do říje a klade tedy pozdní srnčata pravidelně. Není ovšem také vyloučeno, že sklon k pozdní říjnosti, a tím i k pozdnímu kladení, je u srn dědičný.
Když se rozhodneme střelit srnu, musíme v každém případě střelit předtím její srnčata. Vyčkáme-li po ráně na srnče v klidu, pak i v případě, že srna odskočila, se zpravidla po krátké chvíli vrátí.
Naopak srnče vylekané střelbou na matku se sice zastaví nedaleko, ale často, zejména stálo-li v tlupě, odskakuje s ostatní zvěří a je pak velmi pracné a mnohdy nemožné je ulovit. V mnoha případech se to už nepodaří a takové srnče je pak z chovatelského hlediska bezcenné, a to i v případě, že naší vinou osiřelo třeba až koncem prosince. Neuhyne-li během zimy, ostatní zvěř je odráží od krmelců i z tlup a dospěje v nejlepším případě v „zakrslíka“, který cílenému chovu jen škodí. Proto je odstřel srny a jejích potomků otázkou lidskosti a cti myslivce.
Mnohdy se myslivci vyhýbají odstřelu vodících srn z obavy, aby nezpůsobili osiření srnčat, a raději střelí jakoukoli jinou srnu bez srnčat, aniž by brali ohled na její chovnou hodnotu. Dříve pokládali myslivci takové srny za jalové věkem, zvláště když na střelené srně zjistili, že je skutečně starší. Dnes spolehlivě víme, že všechny srny, pokud výjimečně nemají poruchu reprodukčních orgánů, kladou až do nejvyššího věku a že věkem to u neplodné srny není. Značná část oplodněných srn totiž ztratí plod nebo daleko častěji malé srnče, tedy téměř každá srna od dvou let výše, která nevodí a nemá patrné vemínko, s největší pravděpodobností o svého potomka přišla. Taková silná nevodící srna nebývá zpravidla zatížena mateřstvím a je ve velmi dobrém výživném stavu. V době odstřelu nosí v těle nové plody a bude příštího roku zcela jistě dobrou matkou. Bylo by proto bezmyšlenkovité a nesvědomité takové „nevodící“ srny lovit, i když je to daleko jednodušší než odborný zásah do celé rodiny. Proto nevodící srny posuzujeme podle jejich zevnějšku (vnějších tělesných znaků) – jen slabé a nemocné vyřazujeme, silné a kvalitní zásadně šetříme.
Ze srn tedy nutno lovit bez ohledu na věk především srny zraněné, nemocné, pozdě přebarvující, kachetické, se zježenou srstí a trpící průjmy. Dále selektujeme všechny tělesně podprůměrné i přestárlé srny a podle okolností i matky vodící velmi slabá srnčata, vždy ovšem i se srnčaty.
Naopak všechny tělesně silné dospělé srny musíme považovat za dobré matky tak dlouho, dokud jsou v dobré kondici a dobrém tělesném a zdravotním stavu, takže jsou schopny klást a vodit silná srnčata. Proto je třeba přestat střílet pod pojmem „starých“ srn právě ty nejsilnější hodnotné matky, jak se to zejména v období mysliveckých plesů na poslední chvíli praktikuje.
Přestože vlohy srn k parožení jsou skryty, máme někdy přece jen příležitost do nich, byť nepřímo, nahlédnout. Mnohdy známe v honitbě již od jara srnu, která vodila srnečky paličkáče, resp. knoflíkáče. Někdy známe takovou srnu vodící paličkáče po více let. Je zřejmé, že taková matka nese špatné genetické vlohy k tvorbě paroží, a proto, když ji v době odstřelu poznáme, je dobré ji i se srnčaty z chovu odstranit. Její domovský okrsek časem obsadí kvalitnější srna z okolí a pak poznáme i výsledek provedeného zásahu.
Myslivci na mých přednáškách velice často hořekují nad tím, že každoročně loví vysoký počet průběrných ročních paličkáčů a nemohou je vystřílet a zbavit se jich. Když se zeptám, zda provádí důsledný průběrný odstřel zvěře holé, koukají na mě, jako by nevěděli, o čem mluvím. A v tom je právě ten „zakopaný pes“! Je nutno si uvědomit, že producenty oněch paličkáčů a knoflíkáčů jsou právě srny, které předávající svým potomkům špatné vlohy pro parožení. Pokud je z chovu nevyřadíme, budeme lovit paličkáče a knoflíkáče stále dokola. Ten, kdo to nepochopí, jemu je naprosto zbytečné něco stále dokola vysvětlovat…
V souvislosti s genofondem srnčí zvěře je třeba zvláštní pozornosti a opatrnosti věnovat při průběrném odstřelu srn právě těm částem honitby, kde bývají pravidelně trofejově nejsilnější srnci. Bezpochyby je to zásluhou tamních srn.
Například již v průběhu léta můžeme pozorovat srnu se srnčaty, k níž se druží i velmi nadějný roček s členitými parůžky nad slecha, což je s největší pravděpodobností její syn z loňského roku. Ten je dokonalým indikátorem dobré kvality matky s ohledem na dědičnost vloh k parožení. V těchto lokalitách tedy lovíme zásadně jen srny tělesně slabé, nemocné resp. přestárlé. Máme-li v plánu odstřel většího počtu srn, např. při nutnosti radikálně snížit stav, pak je nejlepší se takovým částem honitby s dobrými srnci vyhnout a naopak lovit tam, kde míváme pravidelně zvěř slabší nebo nemocnou a kde jsou pravděpodobně i ohniska nákaz.
Závěrem bych chtěl říci, že význam průběrného odstřelu nelze chápat samoúčelně, ale je ho třeba ukazovat jako jednu z cest vedoucí k silné a zdravé populaci srnčí zvěře a zároveň silným trofejím. Při hodnocení a bilancování je tedy nutno mnohem více zohledňovat a chválit takovou honitbu, která po dosažení správného poměru pohlaví a věkové struktury ukazuje každoročně několik dobrých, resp. vynikajících trofejí, než honitbu, která na chovatelských přehlídkách ukazuje stále jen průběrné srnce, většinou středního a vyššího věku, třebaže si pokaždé odnáší jen samé zelené body.
Pokračování v dalším čísle
Pavel SCHERER
člen Myslivecké komise při ČMMJ
a Klubu autorů
Tel: 724 218 513, www.scherer.cz

Tělesná hmotnost a kondice, životaschopná a silná srnčata jsou hlavními indikátory kvality srny a primárním ukazatelem její chovnosti .

Cílem úspěšného průběrného odstřelu srnčí zvěře je zajistit, aby do reprodukce vstupovaly jen nejkvalitnější jedinci, jejichž organismus je schopen v produkční oblasti (vývoj plodu, laktace, parožení apod.) podstupovat vysokou fyziologickou zátěž.

V případě srny s trojčaty je z chovatelského hlediska dobré nejslabší z nich, bez ohledu na pohlaví, odstranit. Tím se pro ostatní dostane více péče a mateřského mléka.

Tělesně slabé, zraněné, kachetické a zjevně nemocné srny je nutno z chovu vyřazovat přednostně bez ohledu na věk.

V případě, že se k srně se srnčaty druží velmi nadějný srneček s členitými parůžky nad slecha, můžeme předpokládat, že to je její syn z loňského roku. Ten je dokonalým indikátorem dobré kvality matky s ohledem na dědičnost vloh k parožení.