V posledních několika málo letech zaplňují novinové stránky i webové prohlížeče zprávy o úbytku biodiverzity, nedostatku opylovačů či mizení polních ptáků. Jako hlavní viník situace bylo označené nešetrné zacházení s krajinou, především intenzivní zemědělství, lesnictví i rybníkářství.
Následná vlna zájmu odborné i laické veřejnosti vyvolala tlak, díky němuž se například některá města rozhodla omezit či upravit režim seče trávníků a ministerstvo zemědělství schválilo zmenšení maximální výměry půdních bloků. Českomoravská myslivecká jednota pak ve spojení s Českou společností ornitologickou spustila petici „Vraťme život do krajiny“ s cílem úpravy zemědělské politiky EU, tak aby krajina mohla sloužit nejen krátkodobým ekonomickým zájmům (produkci potravin a generování peněžitého zisku), ale aby mohla i dlouhodobě poskytovat „ekosystémové služby“ jako je opylování, podpora biodiverzity a udržování přírodní rovnováhy.
Prochází naše česká krajina opravdu krizí své identity?
A kam se poděly běžné druhy jako jsou zajíci, čejky či koroptve?
O úbytku volně žijících druhů živočichů a planě rostoucích druhů rostlin se mluví již dlouho. Zpočátku se však naše pozornost zaměřovala na úbytek některých vlajkových druhů, kácení deštných pralesů či pašování exotických „domácích“ mazlíčků. Výjimku představoval zákaz používání známého pesticidu DDT (celým názvem dichlordifenyltrichloretan), jehož nechvalně známé účinky na biodiverzitu byly poprvé publikovány již v roce 1962 v knize
Silent spring od Rachel Carsonové. Výsledky současných vědeckých studií však představují problém ubývání biodiverzity v globálnějším měřítku a na delší časové ose.
Důvod k obavám?
V listopadu roku 2017 publikovala holandsko-německá skupina vědců (
Hallmann et al. 2017) výsledky téměř třicetileté studie, která na maloplošných chráněných územích v Německu měřila denní množství hmyzu zachyceného pomocí specializovaných pastí. Výsledky této studie ukázaly roční pokles biomasy létajícího hmyzu o 2,5 %. Za téměř 30 let to znamená úbytek o více než 75 % hmoty.
Zpráva OSN z května letošního roku pak uvádí, že více než 1 milion rostlinných a živočišných druhů je ohroženo vyhynutím.
Varovné jsou i údaje o úbytku hmyzích druhů. Z celkového počtu 19 062 druhů hmyzu uvedených v Červeném sezamu ohrožených druhů hmyzu ČR (
Hejda, Farkač & Chobot 2017) je asi 4342 druhů ohrožených a 596 vyhynulých. Na úrovni jednotlivých skupin hmyzu je to pak různé. Velmi ohrožení jsou listorozí brouci (chrobáci, hovniválové), u kterých vymřelo nebo je ohroženo celých 61 % z celkového počtu 175 druhů. Ohroženo je i 48 % druhů našich vážek, 46 % denních motýlů, 47 % vosovitých (
Chobot et al. 2017).
V ČR už vyhynula polovina druhů čmeláků, polovina z těch zbývajících má vážný problém.
Podobně na tom jsou i polní ptáci. Podle letos publikované studie (
Reif et Vermouzek 2019) došlo k poklesu populací polního ptactva o 40 % v porovnání se stavem z roku 1982. Úbytek se netýká pouze vzácných a náročných druhů, ale postihuje i běžně rozšířené druhy, jejichž četnost se stanovuje ale výrazně hůře.
Ač jsou konkrétní důvody poklesu či vymírání populací různé, mezi nejčastější bývá řazeno intenzivní využívání krajiny (zemědělství, lesnictví a akvakultura), dále pak chemické zatížení krajiny (opět spojené se zemědělstvím), šíření nepůvodních organismů včetně patogenů a klimatická změna (
Sánchez-Bayo et Wychuys, 2019). Někteří vědci pak přidávají i vliv světelného znečištění.
Potřebujeme vlastně přírodu?
Tato na první pohled banální otázka má ale netriviální řešení. Ano, zcela jistě přírodu potřebujeme, ale za jakou cenu? Respektive jaké služby (a za kolik) nám příroda poskytuje?
Kromě obživy a zdroje ekonomického zisku existují další velmi důležité funkce přírody a krajiny; například se jedná o regulace vodního režimu, zadržování a čištění vody, dále je to místo pro místo pro volně žijící živočichy a rostliny, kteří slouží jako opylovači, rozkladači a producenti organické hmoty či látek využívaných nejen v medicíně.
Sedmdesát procent zemědělských plodin je opylováno hmyzími opylovači, predátoři a parazité zase udržují přirozenou rovnováhu populací.
Význam těchto „ekosystémových služeb“ přírody a krajiny zjistíme ve chvíli, kdy jeden či více článků složitého řetězce vypadne nebo je přinejmenším oslaben.
To, jak důležité služby máme díky přírodě, nám ukazuje i případ z Austrálie, kam si místí farmáři museli nechat dovézt koprofágní brouky z Jihoafrické republiky, neboť ti místní neuměli zpracovávat kravský trus. Ten se na pastvinách hromadil a poskytoval hojný zdroj potravy mouchám, které se namnožily natolik, že z nich dobytek doslova zešílel.
I u nás se takové věci dějí, například obyčejný brouk hrobařík tím, že odstraní mršinu malého hlodavce (protože si ji zahrabe pod zem), zamezí vylíhnutí 40 až 100 larev much. Každá taková samice mouchy pak může naklást dalších až 400 vajíček…
Koroptev, čejka, sysel a kdo je další na řadě?
Pokud si odmyslíme problematiku návratu velkých zvířat (včetně šelem) do naší krajiny, pak mezi nejvíce ohrožené druhy patří ty, které mají domov ve volné kulturní krajině a druhy vázané na světlá lesní stanoviště. Příkladem může být koroptev polní, která byla v řadě poválečných mysliveckých publikací považována za nevyhubitelnou.
Díky mysliveckým statistikám víme, že roční zástřely koroptví se ve druhé polovině dvacátých let minulého století v průměru dosahovaly čísla 674 tisíc jedinců za rok. Koroptve sice vykazovaly velkou sezónní dynamiku v závislosti na klimatickém průběhu zimy (meziválečné zástřely kolísají mezi 244 tisíci kusy a neuvěřitelným počtem 2,5 milionu ulovených koroptví v roce 1935).
Obrovský zlom ovšem nastává po druhé světové válce, kdy populace koroptví začala strmě klesat. V roce 1965 byl kmenový stav koroptví odhadován na 770 tisíc kusů, v současnosti se početnost pohybuje někde okolo 12 až 24 tisíc hnízdních párů. Populace koroptví tedy u nás poklesla oproti předválečnému stavu o neuvěřitelných 98 % (
Šálek et al 1998). Nepříznivý trend nezvrátil ani úplný zákaz odstřelu koroptví počátkem 70. let minulého století.
Podobný vývoj vykazují i další kdysi velmi běžní obyvatelé polí jako je čejka chocholatá, jejíž populace poklesla oproti roku 1982 o 80 % nebo skřivan polní (pokles o 40 až 45 % od roku 1982). Populace naší kdysi nejhojnější sovy, sýčka obecného, klesla z odhadovaných 10 až 21 tisíc hnízdních párů na počátku 70. let minulého století na posledních asi 130 hnízdních párů. Sýček přitom pro svůj život potřebuje otevřenou pestrou polní krajinu s dostatkem míst k lovení hrabošů, žížal a velkého hmyzu, které mu slouží jako hlavní zdroj potravy.
Podobné populační propady byly zaznamenány i u polních savců. Sysel obecný, který byl ještě po druhé světové válce rozšířen téměř plošně na celém území ČR, se dnes vyskytuje už jen na posledních asi třiceti lokalitách a osud jeho kolonií je na řadě míst velmi nejistý (AOPK, 2019).
Obdobná situace je i u zajíce polního. Zatímco v 70. letech minulého století se jeho roční lovy pohybovaly okolo 1 milionu kusů, v roce 2017 bylo odloveno pouze 26 729 kusů (
Turek et al. 2018). Na zajíce je dnes snadnější narazit v příměstských parcích než ve volné krajině!
Proměna naší krajiny a zemědělství
Krajina české kotliny procházela vývojem od nepaměti, přičemž nejpozději od příchodu prvních zemědělců člověk významným způsobem ovlivňoval její podobu.
K prvnímu velkému odlesnění došlo již v době bronzové a trend odlesňování vrcholí v baroku, kdy je lesem pokryto pouze 14 % území. Česká kulturní krajina se však vždy vyznačovala velikou pestrostí a diverzitou využívání.
Výrazný zlom nastal ale po druhé světové válce v návaznosti na kulturně-politické změny. V rámci reformy zemědělství a nuceného vzniku jednotných zemědělských družstev (JZD) došlo k výrazné unifikaci krajinné struktury, při které byly rozorávány meze a sceleny polnosti. Vzniklá větší pole pak sice přinášela větší výnosy, nicméně krajina v rámci několika málo revolučních let přišla nejen o svoji pestrost.
Negativní vliv na biotu nepramenil jen z vlastního rozorání mezí, ale i snížení počtu pěstovaných plodin a nárůstu velikosti ploch osetých stejnou plodinou. Rovněž se výrazně snížila i délka rozhraní jednotlivých plodin a rozhraní mezi polnostmi a remízky.
Ruku v ruce se scelováním lánů došlo k výrazné chemizaci zemědělství. Následné odvodňování mokřadů, meliorace a napřimování vodních toků zlikvidovalo další biotopy a útočiště pro zvěř.
Společně s intenzifikací a chemizací obhospodařovaných ploch se z krajiny vytratily i drobné člověkem ovlivňované prvky. Zmizela maloplošná pastva domácích zvířat (kozy, ovce, drůbež), vysekávané okraje cest, extenzivní sady a podobné biotopy. Tato místa pak často zarůstají hustým křovím, složeným z několika málo konkurenčně úspěšných druhů, které mimo jiné těží z nadbytečného přísunu živin díky splachu hnojiv z polí, ale i vlivem spadů oxidů dusíku z automobilové dopravy.
Názorně to ilustruje případ kopřivy dvoudomé, na dusík velmi náročné rostliny, která před sto lety rostla jen na určitých místech zpravidla v okolí lidských sídel. Dnes se s ní setkáme téměř všude, neboť díky nadbytku živin se jí velmi daří. Podle řady paleoekologů nám v současnosti buření zarůstají i místa, která nebyla pokryta křovím minimálně od konce poslední doby ledové!
Zemědělství řečí čísel
Zajímavé je porovnání statistických údajů. Zatímco celková rozloha orné půdy oproti předválečnému stavu klesla z 3,8 mil ha na 2,4 ha (poválečný odsun obyvatelstva pohraničí, zatravňování podhorské a horské orné půdy před vstupem do EU), roční hektarový výnos například u pšenice stoupnul ze dvou 2 t/ha na 6 t/ha (
Hruška 2019). Podobný nárůst výtěžnosti ukazuje i kukuřice, jejíž výtěžnost stoupla za sto let z necelé 1,5 t/ha na 6,5 až 9 t/ha (v závislosti na intenzitě sucha), výnosy řepky nebo cukrové řepy se oproti stavu ze sedmdesátých let minulého století zdvojnásobily.
Mění se i druhové složení pěstovaných plodin, výrazným způsobem roste podíl pšenice, která se díky hnojení a chemizaci uplatňuje i v oblastech s nižší kvalitou půd, dramaticky klesá podíl pícnin a roste podíl řepky olejky (
Hruška 2019).
Za intenzifikací produkce ale rozhodně nemohou pouze na poválečné události. Polistopadový společenský vývoj sice s sebou přinesl na několik let jisté zvolnění a snížení intenzity zemědělské produkce, během kterého došlo k zřetelnému zvýšení populací některých dříve mizejících druhů (
Reif et Vermouzek 2018). Nicméně k výraznému nárůstu zemědělské produkce došlo za posledních 20 let. Výnosy obilovin stouply proti stavu z 80. let minulého století o 40 %, spotřeba herbicidů na bázi glyfosfátu vzrostla ve stejném období 3 až 4x (v současnosti se jen v zemědělství ročně spotřebuje asi 800 tun toho herbicidu).
Nejvíce pesticidů se v současném zemědělství používá při pěstování technických plodin (řepka), na vinicích a při pěstování obilnin. V současnosti sice spotřeba pesticidů mírně klesá, nicméně chemické zatížení krajiny zůstává stále vysoké.
Alarmující jsou například údaje vodohospodářů, kteří na základě nových analytických metod zjistili, že více než 50 % podzemních vod v ČR je kontaminováno pesticidy (
Kodeš 2017). Jeden či více pesticidů bylo nalezeno rovněž v 72 % vzorků odebraných z vodních zdrojů testovaných státním zdravotním ústavem (
Moulisová et al. 2018). V nezanedbatelné míře se ve vodárenských zdrojích nacházejí rezidua pesticidů jako jsou alachlor a atrazin, tedy látek zakázaných v roce 2008, respektive v roce 2004! Mimochodem, nezachytitelné zbytky pěti pesticidů byly i hlavním důvodem proč město Plzeň muselo investovat miliardu korun na vybudování moderní úpravny pitné vody zprovozněné v roce 2016.
Širé lány
Poválečný i porevoluční vývoj zemědělství, respektive vlastnické struktury půdy, s sebou přinesl i negativní vývoj ve velikosti polí, respektive půdních bloků. Vždyť v současnosti máme společně s našimi slovenskými sousedy největší rozlohu půdních bloků v celé Evropě, 70 % polí je větších než 20 ha přičemž celých 54% naší orné půdy se nachází na lánech větších než 40 ha (
Brant et al. 2018)!
Naše pole jsou tak velká, že hranice České republiky poznáme velmi dobře i z paluby letadla mezinárodního letu.
Ve většině případů tyto bloky nerespektují přirozenou variabilitu krajinného prostoru z hlediska půdních, reliéfních, hydrologických a dalších podmínek (
Brant et al. 2018). Velká pole tedy s sebou nesou i zvýšenou míru vodní i větrné eroze, podléhají více utužování půdy a jako taková sama o sobě výrazně přispívají ke snižování diverzity zemědělské krajiny.
Krajina v roce 1950 a 2019
Abychom nekřivdili jen zemědělcům, budiž na tomto místě řečeno, že intenzifikace využívání krajinných a přírodních zdrojů se netýká jen zemědělství, vždyť například stejné intenzifikace výroby dosáhlo naše rybářství. A (téměř) výlučně ekonomickému diktátu podléhá (respektive donedávna podléhalo) i naše lesnictví: nepřirozeně vysoké zastoupení smrku v našich lesích je přímým odrazem akcentování krátkodobých ekonomických zájmů společnosti nad krajinotvornými a ekosystémovými službami lesů.
Jinými slovy upřednostnění produkční funkce lesa v konečném důsledku vedlo k pěstování nestabilních (ale ekonomicky výhodných monokultur), které v současné době podléhají plošné destrukci v souvislosti se změnou klimatu. Pokud by naše lesy dřevinnou skladbou více odpovídaly původnímu složení, byla by tato klimaticky podmíněná kalamita ekonomicky i krajinářky zajisté méně bolestivá.
Nové „hvězdy“ na obzoru
Zdaleka ne všechny organismy reagují na intenzifikaci krajiny negativně. Pro řadu druhů představuje intenzivní a na živiny bohatá krajina ideální místo pro život, neboť umí plně profitovat z prostoru a zdrojů uvolněných od vymizelých druhů. Takové druhy pak zpravidla označujeme přídomkem škodlivý, expanzní či invazní, aniž bychom si uvědomili, že jsme si na tento problém zadělali sami.
Druhy jako hraboš polní, třtina křovištní, kopřiva dvoudomá nebo pcháč oset jsou jen jednou částí problémů. Intenzifikace krajiny a adaptace na ní je označováno jako hlavní důvod pro bezprecedentní nárůst populací černé zvěře, u které se úlovky oproti poválečnému stavu zvedly až tisícinásobně (
Turek et al. 2018). Podobně rostou i populace volavky popelavé i bílé, kormorána velkého (zde i kombinací s dlouhodobou zákonnou ochranou) či několika evropských druhů hus (
Musil et Musilová 2019).
Uvolněný prostor v krajině není obsazován pouze domácími druhy, ale i druhy nepůvodními, jako jsou křídlatka, pajasan žlaznatý nebo dub červený, ve vodním prostředí pak střevlička východní či karas stříbřitý.
Existuje východisko?
Ekologové i biologové věří v poučku, že ekosystémy, které jsou pestřejší a vyznačují se vysokou mírou různých mezidruhových vazeb, bývají výrazně stabilnější, než ekosystémy chudé, hostící pouze omezený počet druhů. V chudém ekosystému mizí složité zpětnovazebné mechanismy, díky kterým dochází k potlačení nejrůznějších gradací (přemožení) jednotlivých druhů, ještě dříve než mohou být patrné pro člověka.
Je pravda, že i některé zdánlivě velmi bohaté ekosystémy podléhají periodickému krizovému zhroucení (například horské smrčiny), nicméně i tento průvodní jev zapadá do složité mozaiky přírodních vztahů. Na tomto místě je nutno důrazně rozlišovat mezi stavem v přirozených či polopřirozených smrčinách horských poloh a současné kůrovcové kalamitě v pahorkatinách a nížinách.
Letošní gradace hrabošů může sloužit jako dobrý příklad, neboť pestřejší zemědělská krajina skýtá i více životního prostoru pro predátory, kteří výrazně regulují (byť nikdy nepotlačí kompletně) jeho vysoké stavy.
Jinými slovy, prvním cílem při řešení úbytku biodiverzity je navrácení pestrosti do krajiny. Toho lze dosáhnout několika různými přístupy jako je snížení velikosti půdních bloků, rozrůznění osevních postupů a pěstovaných plodin, úprava hospodaření na loukách (částečná či pásová seč) a aktivní zavádění nových krajinných prvků (mokřady, rekultivované toky, remízky, aleje atp.).
Zemědělci, lesníci a rybáři by měli pochopit, že jsou do velké míry zodpovědní za stav krajiny, jsou jejími správci a rozhodují o její aktuální podobě. Na druhou stranu je nezbytné, aby byli společností nějakým způsobem odměňováni za to, že udržují společensky potřebné ekosystémové služby krajiny.
Prvním krokem je letos ministerstvem zemědělství schválené snížení velikosti půdních bloků, navrhované osvobození krajinných prvků od daně z nemovitosti (doposud byly tyto plochy daněny vyšší sazbou daně než orná půda!) či zavádění dotací na zadržení vody v krajině. Správně nastavená dotační politika státu by jistě dokázala pozitivně motivovat ke změně.
Pomoci ale může každý z nás, jakmile začneme tento problém vnímat, uvidíme spoustu drobností, které jsme schopni ovlivnit i my sami. Stačí se rozhlédnout kolem a podporovat pestrost v krajině, ve městě či na zahradě. Můžeme doma na zahrádce založit malý kompost, mít zde zanedbanější kout s vyšší vegetací, či nesekat všechnu trávu naráz; dobré je vyhnout se nadužívání chemických přípravků.
Ve volné krajině lze zakládat malé tůně, citlivě prořezávat náletovou vegetaci či pečovat o zarůstající louky a mokřady. Dobré je všímat si i míst, kde je vyšší výskyt hmyzu a o ty se snažit pečovat. Vždy ale platí nedělat všechny zásahy najednou na celé ploše, neboť každý organismus má jiné preference. Příroda má do velké míry samoregenerační schopnost, je plastická a dynamická, tudíž velmi pozitivně umí reagovat na každou změnu k lepšímu. Každá byť i malá změna, může velmi pomoci.
Intenzívní zemědělská krajina u nás a méně intenzívní zemědělství v Chorvatsku
Krajina jako obraz kultury národa?
Krajina střední Evropy bývá označována jako kulturní, to znamená, že je tedy člověkem po staletí upravovaná tak, aby mu co nejlépe sloužila. Její podoba tedy odráží tu či onu kulturní a ekonomickou fázi vývoje lidské společnosti.
To samé platí i o její současné, velmi intenzivní podobě. Průmyslové zemědělství, rybářství i lesnictví přeměnilo pestrou mozaiku krajiny na více či méně chudou směs zastavěných území, intenzivně využívaných ploch a zanedbaných a neudržovaných zákoutí.
Je jen na nás, zda budeme umět čelit výzvám současné doby, zda zvládneme porazit provozní slepotu a pochopíme, jakým způsobem se nám naše krajina mění pod rukama. Možná v tu chvíli nám dojde, že postupy hospodaření vycházející z čistě ekonomicky či ideologicky orientovaných pouček dob nedávných jsou kontraproduktivní a zadělávají nám do budoucna na velký problém. Teprve pak pochopíme, že hnůj navezený do rybníka, obilí dozrávané pod dávkou desikantů, či nově založený smrkový hustník, jsou už přežitky a v současné době vlastně již zcela nemravná záležitost.
Mgr. Petr ŠÍPEK, PhD.
Výsledek použití glyfosátů hned vedle posledních domů obce