Časopis Myslivost

Mezi lety 2005 až 2006 se Ing. František Fabičovic rozhodl k zásadní úpravě hospodaření a využívání pozemků ve svém vlastnictví. Viděl krajinu zpustošenou nepřirozenými a nesmyslnými melioračními zásahy a následky narušení původního vodního režimu. Bylo nutné vrátit do okolí Dyje vodu, obnovit původní přirozený stav lužních lesů, mokřadů a zaplavovaných luk. V přirozeném stavu tu byl charakteristický velký podíl vodních ploch – drobných jezer, slepých ramen a kanálů, které z Dyje vodu odváděly v době vysokých jarních stavů. Krajina se záplavami nejen vyrovnávala, ale voda byla základním předpokladem života a prosperity řady jedinečných druhů rostlin i živočichů.
Základním typem krajiny s převažujícím podílem lužního lesa byla mozaika vodních ploch, nivních a zaplavovaných luk a na vhodných místech menších půdních bloků s dobrou možností pěstování obvyklých plodin.
K obnovení původního stavu krajiny bylo nutné vytvořit hydrologicky i architektonicky vhodné řešení, které pan Fabičovic našel ve spolupráci s firmou Ateliér Krejčiřík. Jejich filozofie „Naše práce spojuje člověka s historií, budoucností a přírodou“ dokázala v oboře obnovit historickou podobu krajiny s návratem vodního režimu a bohatostí druhů dřevin i bylin.
Kromě koncepce i realizace krajinných úprav bylo také třeba ukončit velmi přízemní problémy – navážení odpadů jednotlivci i firmami, krádeže vysázených stromů a další záporné lidské vlivy. Prevencí i řešením mohlo být jedině zaplocení pozemků a s tím se spojoval velkorysý i logický záměr, oborní hospodářství. Krajina s dostatkem vody a kvalitních půd s teplým klimatem jižní Moravy dává perspektivu botanické bohatosti i prosperity travních i bylinných porostů a dřevin včetně tradice pastvy zvěře i pěstování kulturních plodin.
Výsledkem je obora s chovem jelenů v v prostředí s jedinečnou úživností, kde populace 150 kusů dosahuje trofejových hodnot vysoko přes 200 bodů CIC už v pátém roce věku, stejně tak 100 kusů daňčí zvěře má trofeje oceňované nad 200 bodů CIC. Myslivecky atraktivní zvěř doplňuje 80 kusů srnčí zvěře, sto zajíců a přes sto třicet bažantů. Kromě obvyklých živočišných druhů se vrátili ptáci i obojživelníci. Trofejové zvěři se budeme věnovat v pokračování v dalším čísle Myslivosti.
RNDr. Miroslav Šebela, CSc., externí konzultant v oboru zoologie, svou profesí zoolog a znalec mokřadních ekosystémů, profesí celoživotně spjat se Zoologickým oddělením Moravského zemského muzea konstatoval: V krajině došlo ke zvýšení druhové pestrosti ve všech skupinách obratlovců. Svoje počty navyšují také některé druhy ze skupin obojživelníků, kteří se vzpamatovali z mnohaleté deprese. Rozmanitost vodních ploch láká řadu vodních, rákosových nebo brodivých ptáků včetně těch nejvzácnějších.“


 
Etapa úprav vodního režimu
 
Pro nivní louky bylo úsloví starousedlíků - jedna povodeň má šest bratříčků… Jinými slovy, voda se vylévá na louky a nese s sebou veškerou úrodnou půdu, tedy živiny, na které je luh velmi náročný. Trávy, byliny i dřeviny dokáží při dostatku vody velmi intenzivně růst, což vyžaduje skutečně vysokou potřebu živin. Pro spokojený luh by byla ideálním porostem plantáž kopřivy. Vzhledem ke stanovišti s vysokým obsahem dobře využitelného dusíku, pokud se v luhu vylévá voda a je vše v pořádku, kopřivy mohou během letního období dosáhnout výšky dvou metrů a vytvořit typický podrost živinově bohatého lužního lesa.
Ing. František Fabičovic se u vzniku obory proto nejprve zamýšlel nad vodním režimem. První vlaštovkou v nápravě je národní přírodní památka Květné jezero. Plán péče lokality se odvíjí od ochrany vzácných vodních rostlin (řezan pilolistý, leknín bílý), avšak lokalita je bez vody zasedimentovaná a ničená vytvářením nelegálních skládek.
Řešením je obnovit původní kanály, sediment odtěžit, odvézt odpad (pozn.: v této lokalitě bylo vyvezeno několik traktorových vleček odpadu – pračky, pneumatiky, stavební odpad, motorka…) a do lokality přivést vodu sítí zasedimentovaných původních lužních ramen. To vše za nesouhlasu a odporu všech dotčených institucí, kterým vyhovoval stav zasedimentované a suchem zakonzervované přírodní památky.
Zasedimentování a zazeměnění je přirozený jev každého vodního tělesa v lužní krajině, umocněný nespádovostí terénu. Na nás hospodářích, kteří chtějí mít vodu v krajině, je do tohoto stádia danou lokalitu nenechat dojít. A pokud se tak v minulosti stalo, lokalitu obnovit.
K obnovení přirozeného zavlažování se realizují další tři ramena a během následujících osmi let vzniká 40 ha nových vodních ploch, které jsou spojeny odbahněnými vodními kanály. Vodní režim se zcela mění, zvyšuje se hladina spodních vod, některá místa jsou úmyslně zatopována, aby se staly rezervoárem vody pro ostatní terén.


 
Změna zemědělského hospodaření
 
Zároveň se části polí, kde se až do roku 2000 násilně a nesmyslně zemědělsky hospodařilo, nahrazuje původním typem lučního porostu. Glejový půdní horizont ve sníženinách neboli na niveletě má jílovitou struktura podobnou plastelíně. Běžné agrotechnické postupy při pěstování polních plodin na něm nelze použít. Oglejená půda vyplavuje až stonásobné množství hořčíku, než je jiných typů půd obvyklé a jílovité zeminy, vytěžené na povrch při kopání kanálů mají charakteristickou namodralou barvu, způsobenou vysokým obsahem železa splavovaným do spodních vrstev půdy.
Kukuřice, pěstovaná na glejových půdách, většinou dosahovala jen 50 až 80 cm výšky, pokud byl ovšem dobrý rok. Byl to příklad vynuceného vykazování obhospodařovaných hektarů orné půdy. Ve skutečnosti to bylo místo pro kyselou louku nebo pro měkký luh.
Násilná kolektivizace a orba ploch za každou cenu v padesátých letech postihovala všechny dostupné typy půd, a tak se původní porosty zachovaly jen v názvech: Hrubá louka, Podivínská louka …
Projekt pana Fabičovice tento typ půd místa znovu zatravnil. V místech nejnižších sníženin byl původní luční porost velmi kyselý, a tak připadala v úvahu nikoliv změna pole na louku, ale na les. Změna ve výsledku zahrnovala 100 ha sníženin a vznikl tak lužní les se zastoupením dubu letního, jasanu ztepilého a úzkolistého, olše lepkavé a hlavního představitele luhu – vrby.
Na ploše obory je asi polovina ploch vhodná k pěstování polních plodin. Porosty kukuřice a pšenice jsou zvěři k dispozici jako atraktivní zlepšení úživnosti obory a kukuřice vytváří jedinečný kryt a zázemí pro jelení zvěř. Obiloviny jsou sklízeny v plné zralosti a obvyklý výnos je zvěří snížen nanejvýš v rozmezí 25 až 30 %. Tento úbytek rozhodně není považován za ztrátu, neboť s ohledem krmnou hodnotu a funkci krytu je to v oborních podmínkách vzhledem k přínosu pro zvěř ekonomicky velmi přijatelný výsledek hospodaření. Obvyklé krmné plodiny, tedy vojtěšky a jetele kombinované s travními porosty jsou sečeny na senáže.


 
Solitérní stromy
 
Dalším projektem jsou solitérní stromy. Dříve se v této krajině hojně pásl dobytek, nejen na loukách, ale i v lese, se všemi kladnými i zápornými následky. Chyběl proto podrost, lesní porost byl silně rozvolněný a v tomto typu krajiny zůstaly nepravidelné skupinky stromů.
To v dnešní době nevyhovuje velkoplošné technice a není zvykem takto rozparcelovávat či rozmozaikovat krajinu. Podle projektu ateliéru Krejčiřík a přání Fabičovice bylo do krajiny vysázeno pět tisíc solitérních stromů tak, aby jednak rozčlenily pohledy, a jednak vytvořily na každém místě malou oázu života ve velkém půdním bloku.
Dalším krokem, který navazoval, bylo vytvoření sítě cest, lemovaných alejemi podle tradičního zvyku. Aleje ohraničí těleso cesty a vytvoří průhledy, které krajinu opticky roztříští a vytváří tak dojem půvabného panoramatu.
Nejtěžší etapa je změna pole na les. Její obtížnost spočívá v okolnosti, že se vysazuje do míst, která byla ještě v loňském roce zemědělskou půdou. Ve skutečnosti do zorané, velké parcely bez známek mokrých nebo suchých míst, která se chovala zcela uniformně, jako jeden velký blok.
Skutečný půdní režim se začal projevovat teprve po roce života vysazených stromů. Je skoro neuvěřitelné, že pouhé převýšení 1,5 m dělí pěstitele od úspěchu, jak zásadní vliv má tenhle zdánlivě nepatrný rozdíl. Ve sníženinách takřka neroste ani vrba, na bývalých aluviích řek, nad štěrkopískovým podložím schne i dub. Původem podkladu je pískový jazyk, kdysi vytvořený tekoucí vodou jako nános. Z minulosti zbyly bažiny, mokřady a stará ramena, a někde se vylila řeka a udělala hrud, malý písečný ostrůvek nebo náplavný břeh, na který se později dostala ornice.
Bylo podstatné mít tuto okolnost na zřeteli. Veškeré výsadby byly prováděny ručně a bylo nejtěžší zvládnout buřeň, která byla na zemědělské půdě léta zemědělcem pouze tlumena, tedy postřiky a mechanicky, a najednou dostala příležitost. Výsledkem byly stejnověké mladiny nežádoucích bylin a dřevin.
První rok budování obory všechny vytrestala velká povodeň a všechny plochy byly na jaře dlouho pod vodou. Technika se na potřebná místa dostala pozdě. Vegetace prudce narostla a zákrok byl velmi komplikovaný. Zároveň byly všechny vysazované plochy oploceny proti zvěři a celý personál obory obnovoval oplocení, které bylo neustále narušováno od přítomné černé zvěře. Až následná likvidace divočáků na stav nula umožnila udržet celistvost oplocení a možnost rozvoje porostů.
Na cílové rovince pak udělala čáru přes rozpočet nemoc jasanů, Chalara fraxinea, neboli nekróza jasanů. Některé porosty se musely rekonstruovat a některé podsadit, aby se tu zbavili jasanu jako hlavní dřeviny v lesních blocích a vytvořili za ně patřičnou náhradu. Prakticky ve všech porostech je jasan buď podsazený a stal se jen doplňkovou dřevinou, nebo je zcela vyřazen, což je pro jeho velmi dobré vlastnosti v daném prostředí ale škoda.


 
Krajina potřebuje vodu
 
U některých vodních děl je vidět val část vytěžené, vysvahované zeminy do umělého hrudu, který má dvojí smysl. V zátopové oblasti je záchranným bodem, šancí pro malého živočicha i velkého savce a zároveň má architektonickou funkci, neboť zpestřuje vertikální strukturu (placatost) krajiny. Navíc má ještě funkci klidovou, vytváří pro zvěř závětrný prvek a také ji odděluje od ruchů na cestách.
Kanály byly voleny podle stop v zemědělské půdě. Dosud je pro pozorovatele z ptačí perspektivy dobře vidět stopy sníženin původních meandrů, tím terén názorně napověděl. Další stopu byly botanické druhy, které jasně ukazovaly průběh sníženin i jazyků a násilnými melioracemi zničených původních kanálů. Typickým druhem ohraničující tato místa je sítina, rostoucí až na úroveň vystupující vody.
Při záplavách a prudkých deštích ve sníženinách stojí voda, a tak terén sám ukazuje, kde jsou vhodná místa k protékání vody.
Na správný výběr místa pro kanály i mokřady musí navazovat citlivé provedení zemních prací a vegetace hned prvním rokem zpětnou vazbou ukazuje, zda bylo vodní dílo provedeno dobře. Úspěšnost je dána citem a zkušeností. Jedná se nejen o výběr místa, ale také o úhly svahu vykopaných ramen a jezírek.
Vzhled současného stavu by snad mohl naznačovat velkolepé nasazení mechanizace v době přetváření krajiny. Nejúčinnějším a nejlépe použitelným prostředkem přitom byl „jen“ dvacetitunový bahenní bagr Caterpillar se lžící jeden kubický metr, který jediný mohl v padesátiletých a starších sedimentech fungovat. Místy nemohla technika do patřičného postavení vůbec vjet, pak se používal dlouhoramenný bagr, který kopal ze břehu a sediment vybíral na břeh.
 
Majitel pozemků ví, že toto území ke svému životu nutně potřebuje vodu. Lužní les ke svému fungování vyžaduje minimálně každoroční záplavu, což znamená, že je úplně přirozené, že se voda v tomto typu krajiny vylije z břehů.
Současná lidská společnost může vnímat jako zcela nežádoucí jev, že má někdo na poli či louce vodu, ale správně bychom se na to měli dívat jako na budoucnost a nutnost. Pokud to nenaučíme všechny hospodáře, tak se nikdy v parném létě nemůžeme za předcházející práci odměnit bohatstvím a dostatkem vody v krajině. Nejen přirozená, ale i umělá jarní povodeň je příprava na průběh hydrologicky harmonického léta.
Souvisí s tím i negativa. Jsou místa, kde jsou výsadby dřevin a zkušenost a vývoj ukázaly, že by tam měl být mokřad, který by zadržoval vodu. V oboře jsou ještě lokality, kdy by bez dodatečné druhotné úpravy stálo na cestě 80 cm vody a cesta by byla neprůjezdná. To je příklad, jak by se mělo o krajině uvažovat, abychom v ní vytvořili dostatečný rezervoár vody.
 
Zadržet vodu v krajině
 
Po osmi letech práce a zkušeností s vodou ale přichází provokativní úvaha - pokud je na mateřské řece Dyji při suchém stavu průtok 10 m³ za vteřinu a průměrný průtok je 20 m³ za vteřinu, proč nemůže Povodí Moravy rozlít vodu do krajiny, když má v umělém korytě vody nadbytek, proč posílá vodu z krajiny pryč do Dunaje. Proč raději nepošle a nezastaví nějaký kubík v naší domácí krajině. Zřejmě tedy bude třeba si vyžádat nový systém manipulačních řádů, který by pro stav krajiny a hospodaření s půdou na zemědělské i nezemědělské půdě dával skutečný smysl. Asi si ale lze představit první spontánní záporné reakce současných okolních zemědělců na vytopené louky či pole…
Perspektivou prvního kroku by byl dotační titul zaplavovaná louka nebo pole. Druhým krokem by bylo pozdní setí nebo první seč horšího sena, což by měla dotace kompenzovat. Voda v suchých poldrech v současné době skutečně velmi chybí. Je to nepřirozený a hospodářsky negativní stav. Snad by v tomto směru mohlo být příkladem Holandsko. V krajině skutečných funkčních poldrů je vše dáno stavidlem a množstvím vody, které se do rovné krajiny pustí.
Hospodář v krajině, který nechce nebo neumí pochopit a procítit vodní režim krajiny, se tak ochudí na svém zisku v hospodářských plochách. Faktem je, že určitou část roku na části ploch bude stát voda. To znamená, že musí ustoupit z požadavků na číslem vyjádřené výnosy a zisk, a hledat prospěch ve změně krajiny, jakou může být například lesní hospodářství, což je ale investicí, která se vrací až další generaci.
Obhajobou tohoto zdánlivě ztraceného období je v podmínkách obory Obelisk skutečnost, že po dvě generace – tedy asi padesát let – byla krajina znehodnocována násilnými a nevhodnými melioračními zásahy, na které navazovaly stejně nevhodné a násilné agrotechnické postupy. Faktem je, že nelze přímo vyjádřit čísly, jak přirozený stav krajiny, do kterého se navrátila, vytváří malý vodní oběh, že častěji prší díky vyššímu odparu vody z travnatých ploch, lesů a mokřadů.
Iniciativou Povodí Moravy v oboře Soutok vznikl na kdysi narovnané Dyji meandr a řeka teče do podkovovitého útvaru, částečně původního meandru s výborně vytvořeným konkávním obloukem břehu.
Dyje a její okolí by mohla být příkladem a inspirací pro tvorbu krajiny a hospodaření v okolí jiných velkých řek. Návraty lužních luk a lesů, přirozených mokřadů a jezírek na malé ploše znamenají zlepšení vodního režimu v dalekém okolí a snad i návrat malého vodního oběhu v širokém měřítku.
Není přitom nutné jednostranně propagovat pouze návraty vodních ptáků a převádět na mokřady rybníky, které měly po několik staletí v krajině také značný hospodářský význam. Život vzácných rostlin i živočišných druhů, jejich návrat do původních míst, je vždy jen součást souladu mezi hospodařením člověka a udržováním původní přirozené krajiny. Nivy a luhy jsou v okolí velkých řek jednou z možností, jak napravit škody způsobené velkoplošnou rostlinnou výrobou, jednou z možností alespoň částečné nápravy nepřirozeného zhoršení klimatu.
Je to stejná náprava kusu vyschlé krajiny s umělým a rovným korytem, jaký se podařil s obnovou Květného jezera a za symbolické je třeba pokládat skutečnost, že Květné jezero bylo prvním krokem v obnově krajiny jižní Moravy.
pokračování v dalším čísle
připravil Martin MOHELSKÝ