Časopis Myslivost

Ale občas pozvání přijmu. Většinou jsou to pozvání renomovaných výrobců jako je Zeiss, RWS, Mauser a další. Většinou přijmu i proto, že s lidmi, kteří mě pozvali, se známe již léta a rozumíme si i lidsky.
Letos na začátku podzimu mě oslovil pan Freyeisen od Merkelů s tím, že společně s firmami Kahles a Norma a Detntler pořádají naháňku v Portugalsku, v tradičním stylu zvaném monteria aplikovaném po celém Iberském poloostrově.
Dlouho jsem váhal, naháňky na černou máme i u nás v Česku a do Portugalska je to skoro čtyři hodiny letu. Jenže pak jsem si na internetu zjistil, co vlastně ta monteria obnáší. Je to tradiční způsob lovu, provozovaný ve Španělsku a Portugalsku, se psy. Takový v Česku a ve střední Evropě vůbec prostě nenajdete. K tomu mezi pozvanými novináři je několik kamarádů. Takže rozhodnuto, jedu.
První pondělí v poslední listopadové dekádě jsem stanul na ruzyňském letišti. Cestování významně ulehčila i skutečnost, že hlavní organizátor, německá firma Merkel na místě slíbila zapůjčení zbraní, a další z organizátorů, firma Kahles, zapůjčení optických přístrojů. Odlet se zpozdil o více než hodinu, ten den byla mlha, že i vrány chodily s kompasem v zobáku pěšky, ale nakonec jsem dorazil krátce po půlnoci do hotelu v Lisabonu.
S hostiteli a pořadateli i s ostatními účastníky jsme se sešli až ráno na snídani. Den jsme zahájili procházkou po městě. Lisabon sám není nijak velký, má asi půl milionu obyvatel, ale v širší městské aglomeraci žije přes 3 miliony obyvatel, tedy významná část z celkem 10,7 milionu obyvatel, které celkem Portualsko má.
Lisabon má půvabnou architekturu, ovlivněnou maurským stylem, ale naším cílem byla návštěva jednoho místního obchodu se zbraněmi a loveckými potřebami. Obchod, byť je jeden z předních v celém Lisabonu, není nijak velký. Na naše poměry nezvyklé je, že místnosti, kde se obchoduje se zbraněmi, musí být řešeny jako trezorové komory a že obchod nemá vnější kliku na dveřích. Zájemce musí zazvonit a personál ho pustí dovnitř teprve po vizuální kontrole.
Posezení bylo příjemné a poučné. I v Portugalsku myslivci ubývají a ani legislativa není zrovna nakloněná držení zbraní. Z našich zbraní jsou zde známé lovecké kulovnice CZ 550 z Uherského Brodu, populární jsou také brodské malorážky a pistole ČZ 75.
Krátké posezení končí, vracíme se do hotelu a autobus nás veze přes po mostě Vasco da Gamy (17,3 km, 155 m vysoký) přes ústí řeky Tejo na střelnici JSR Academia Nacional de Tiro v Cororrios v Seixalu, jednom jižních satelitů Lisabonu.
Střelnice je v areálu bývalé vojenské posádky, jejíž součástí byla i továrna na střelný prach. Celek je hodně rozlehlý a byl pro případ havárie, z bezpečnostních důvodů, rozčleněný valy na jednotlivé sekce. Tyto sekce jsou dnes proměněné na v podstatě samostatné střelnice. Od těch krátkých, pistolových, až po střelnice s délkou 100 metrů. Půda je písčitá a celý areál je pokrytý řídkým borovicovým porostem.
Budovy původní prachárny a vojenské posádky se začínají rozpadat, vlastní střelnice využívá několik lehkých skladů či hangárů, ve kterých jsou kryté vzduchovkové střelnice na 10 metrů a všechno potřebné zázemí.
Každý z nás dostává zapůjčený zbrusu nový dalekohled Kahles 8x42, pak následuje instruktáž o režimu střelnice a zacházení se zbraněmi. Nyní dostává každý přidělenou svoji zbraň, opakovací kulovnici Merkel RX Helix a krabičku nábojů. Kulovnice jsou osazené převážně naháňkovými zaměřovacími dalekohledy Kahles Helia 5 1-5x24i.
Napřed jdeme zkontrolovat nastřelení zbraní. Moje kulovnice je v ráži 338 Winchester Magnum a upřímně řečeno, když jsem šel na střeliště, byl jsem trochu nervózní. Tohle je hodně výkonná ráže a bylo nás tam dost na to, abychom si koukali navzájem pod ruku.
Každý z nás dostal přidělené dva terče, jeden vzdálený 50 metrů a druhý 100 metrů. Usedáme do stavů a čtu si balistická data na krabičce – 14,9 g střela Oryx má na ústí 840 m.s^-1, to je docela úctyhodných 5259 Joule. Doostřím okulár zaměřovače, párkrát nasucho zkusím chod spouště a pak už nabíjím.
Než stačím zaujmout střeleckou polohu, soused vlevo střílí první ránu. Ještě dobře, že mám v uších špunty, vlna teplých spalných plynů mi olízne tvář a připomíná, že pušku musím mít dobře zapřenou v rameni a necpat obočí moc blízko k okuláru. Začínám mít k 338 Win Mag respekt.
Střílím první ránu – zpětný ráz není tak hrozný, jak bych u poměrně lehké kulovnice čekal. Koukám na terč, jsem nepatrně vlevo a kousek nad. Dávám druhou ránu, která potvrzuje tu první. Přecházím na terč na 100 metrů. Jsem nad, upravuji nastřelení na 3 cm nad střed a dávám další dvě rány.
Jdeme k terčům, na tom mém je docela hezká skupina tří ran, ani ne 3 cm od sebe. Jsem spokojený, hodně spokojený. Puška je docela ovladatelná a s náboji Norma střílí přesně, skoro až přesněji, než pro lovecké účely potřebuji.
Přesouváme se na další střelnici. Tady jsou čtyři terče, každý o průměru asi 10 cm, rozmístěné od 15 do 40 metrů. Cílem je zasáhnout je všechny, máme jen čtyři náboje a současně se měří čas. Je to taková soutěž, vítěz bude ten, kdo zasáhne všechny terče a bude mít nejkratší čas.
Podařilo se mi, všechny terče jsem zasáhl za necelých 7 sekund. Nejlepší nejsem, kolega za Švédska to zvládl pod 5 sekund.
Přecházíme o střelnici vedle, zde jsou další čtyři terče, tentokrát máme k dispozici opěrnou tyč. Hodně se snažím, ale končím s osmi a půl sekundami a třemi terči. Terče jsou tu o trochu dál, ale stejně, mohlo to být lepší. Známe se z veletrhů, povzbuzujeme se a hecujeme. Nakonec je dostříleno a svačíme. Balíme zbraně a nastupujeme do autobusu. Jedeme do Évory, historického městečka (je zapsané v seznamech UNESCO), centra regionu Alentejo, kde budeme lovit.
 
Évora je hodně historické město, střed města si dodnes podržel svůj historický ráz i středověké hradby, ale přijeli jsme až za tmy, a tak jsme toho z něj moc neviděli. Poprchává. Po ubytování jsme se sešli na večeři. Po jídle nám pan Pereira, hlavní organizátor našich lovů, vysvětluje denní program na následující den. V 8 hodin je odjezd od hotelu a přejezd do honitby poblíž vesnice Vera Cruz u Portelu, od asi 10 hodin se bude lovit.
Lovit se bude jelen a daněk, bez rozdílu pohlaví a věku. Každý z nás 21 lovců může ulovit maximálně dva kusy. Pokud by nám po ulovení limitu přišel ještě trofejový kus, trofej, o kterou bychom opravdu hodně stáli, můžeme ji ulovit za zvláštní, ale celkem přijatelný doplatek.
Znovu se ujišťujeme – opravdu se loví vše, bez rozdílu pohlaví a trofeje? Odpověď zní znovu: Ano. V leči není kus, který by byl vysloveně chovný nebo hodný individuálního odstřelu. A stav je třeba udržovat na přijatelné výši. Takže znovu: bez rozdílu pohlaví a trofeje. Lovit se bude zvěř vyhnaná psy. Těch bude asi 250. To číslo mi vyrazilo dech. Ale instruktáž už končí a jdeme spát.
Spal jsem jako na vodě. Tenhle lov bude něco jiného, než co jsem znal až dosud. Scházíme se na snídani, pak vyzvedáváme zbraně a nastupujeme do autobusu. Cesta do honitby trvá skoro hodinu, poslední kilometry jsou po lesních cestách, na které autobus není příliš stavěný. Jeho řidič viditelně trpí. Konečně jsme na místě, místní už tu čekají s několika pick-upy, dodávky kterými nás rozvezou na stanoviště.
Losujeme si čísla stanovišť, bereme si zbraně a náboje – každý dostává dvě krabičky. To množství střeliva mě zaskočilo. Copak jdeme do války? Ale není čas dumat. Nastupujeme na brífink.
Portugalsko je katolická země, a tak nás pan Pereira, vedoucí honu, žádá, abychom dodrželi portugalskou tradici a začali modlitbou. Snímáme klobouky a čepice, Paolo hlasitě předříkává. Amen.
Nyní následuje další instruktáž: Každý se bude zdržovat výhradně na svém přikázaném místě, závodčí mu ukážou rozsah pohybu, kam se smí pohnout, aby měl lepší výhled a výstřel, ale dál ani krok. Ani v případě, že by ulovil zvěř. Očekává se, že budeme střílet i na pohybující se zvěř. Nemáme se bát střílet do pohybu, pokud zvěř jen poraníme, jsou tu psi. Pokud je zvěř poraněná vážně, psi ji najdou a zastaví. Pokud dokáže uniknout psům, pak jí nic vážného není. Nestřílejte na psy. Na svém stanovišti zůstáváte, dokud vás závodčí nevyzvedne.
A už nasedáme na korby dodávek a vyjíždíme. Jak nás postupně vysazují, uvědomuji si velikánskou rozlohu leče, přes 300 hektarů. A také jak pečlivě jsou stanoviště vybraná. Terén je hodně kopcovitý, každý stojí tak, že mezi ním a dalšími stanovišti jsou kopce. Přitom může střílet po celé délce údolí. Rozestupy mezi střelci jsou velké, víc než 100 metrů, možná i než 200 metrů, ale pokrýváme, pokud mohu posoudit, celou oblast.
Mám nejvyšší číslo na naší dodávce, zůstává u mě ještě jeden z místních, Raúl. Vousy už má prokvetlé, ale je to bývalý námořník, a tak mluví kromě portugalštiny a španělštiny trochu anglicky, trochu německy a vůbec, rukama se domluvíme.
Stojím na úbočí zahnuté rokle. za zády mám řídký borový porost, před sebou částečně vykácený eukalyptový háj. Vysoká se prý v eukalyptech ráda drží - opadaná kůra a listí šustí, a tak znemožňují každému predátorovi nepozorovaný přístup. V eukalyptech se nedá šoulat, eukalypty pod sebou udusí veškerou vegetaci, částečně i svým olejem. Však taky ten háj voní.
Z dálky se ozývá štěkot. Nabíjím a nastavuji zvětšení na zaměřovači na 2x. Asi budu střílet do pohybu, a tak chci mít rozhled. Zleva vyběhne napříč údolím skupinka holé. Zdá se mi to daleko, přes 100 metrů. Rychle přeběhnou holinu po eukalyptech a zmizí ve svahu mezi borovicemi.
Raúl má překvapený výraz ve tváři. Něco se potichu ptá. Neumím portugalsky. Jen pár španělských slov, ale význam otázky je jasný: Proč jsi nestřílel?
Snažím se vysvětlit, že to bylo daleko a že běželi moc rychle.
Z vedlejšího údolí zazní výstřely. Pak další. Raúlova tvář mluví sama za sebe: Měl jsi střílet. Šeptáme, ukazujeme si rukama, bylo to daleko. Najednou zespoda z rokle vybíhá další skupinka holé: tři daněly a dvě daňčata. Táhnu s nimi, zespoda z rokle se z dálky ozývá štěkot. Daněly zabíhají mezi eukalypty. Vidím je postupovat, ale mezi kmínky se mi střílet nechce. Eukalypty houstnou, ztrácím tlupu, a tak koukám na cestu s nadějí, že tlupa přes ni přesadí.
Najednou první kus dvěma skoky překonal cestu, za ním obě daňčata. Mám namířeno a čekám – druhá daněla vyskočila na cestu, dorovnávám kříž a střílím. Vlivem zpětného rázu 338 Winchester Magnum ztrácím kus i cestu ze zorného pole. Rychle přebíjím – na tohle je Helix se svým přímotažným závěrem fakt dobrá. Vidím poslední kus přeskočit cestu a zmizet v borovicích. Tak strefil jsem nebo ne?
Otáčím se k Raúlovi – tváří se nejistě, ale kývá hlavou, že ano, že jsem zasáhl. Najednou se z dolíku u cesty nadzvedne běh, dvakrát sebou cukne a zase zmizí. Daněla odkazuje. Raúl na mě spiklenecky mrká. Morto – mrtvá.
Čekáme dál. Za hřebenem kopce štěkají psi. Najednou do mě Raúl šťouchne: Mira – koukej! Shora a zleva z borovic vybíhá skupinka jelení zvěře, vede ji jelen, nemám moc času nějaké čtení, zvěř běží dolů svahem a vybíhá na otevřený prostor vykáceného hájku. Předsazuji, je to daleko, tak radši víc. Prásk.
Vidím, že jsem minul, dokonce vidím, jak střela uhodila do půdy před jelenem. Bleskově přebíjím a znovu střílím. Ve chvíli, kdy tisknu spoušť, se jelen prudce odráží a přeskakuje poražené kmínky. Znovu jsem minul, jelen neznačí, asi jsem podstřelil.
Tlupa prchá, přes hřeben se najednou přivalí psi. Neštěkají, najednou jsou tady, docela vysocí halamové, skoro bílí, štíhlí, klusají kolem nás, pár jich běží ve stopě tlupy jelení zvěře, ale za chvíli se zastavují a většina smečky se vyrovnává na cestě. Neštěkají, koukají na nás a mají takový výraz, jako by říkali: „My víme, že tu jste a co tu děláte, my tu jsme pro to samé. My jsme lovci, tohle je náš lov, bez nás byste byli v pytli. A vůbec, nemotejte se nám pod packama. Jakpak byste asi chutnali?“
Přes hřeben dolů k nám schází psovod v signální vestě, volá na psy nějaké povzbuzení, ale spíš to zní jako by jim dával vědět, kde je a psi se najednou dají do pohybu dolů svahem. Klušou v rojnici holinou, psovod nám mávne na pozdrav a pokračuje údolím. Psi pročesávají svah naproti nám a postupně nám smečka zmizí z očí, jen vesta psovoda občas blýskne mezi stromy.
V dálce se ozývají další výstřely, ale my jsme již nic víc neviděli. Adrenalin doznívá. Koukám na hodinky, už jsou dvě hodiny odpoledne.
Přijíždí dodávka. Řidič si něco povídá s Raúlem (pokud umíte trochu španělsky, je psaná portugalština k pochopení, ale mluvené jsem vážně nerozuměl) a ten ukazuje k dolíku. Jdeme tam.
Daněla leží v dolíku, jak ji srazila kule. Čistá komorová rána na dobrých 80 metrů, pod danělou je tratoliště barvy. Lámu z blízkého eukalyptu dvě větvičky, dávám daněle poslední hryz, jeden zálomek smáčím v barvě a dávám za klobouk. Vyvrhuji kus.
Oba místní na mě hledí se zvědavostí, ale také poněkud nechápavě. Zatímco vyvrhuji kus, řidič se vrátil k dodávce a přijíždí. Šplhám na korbu a jedeme pro další lovce.
Přivezli nás na místo výřadu. Jsou tady už prostřené stoly, než honci svezou ulovenou zvěř, servíruje se jídlo. Stoly mají bílé ubrusy a stoluje se na vysoké úrovni. To prý patří k tradici. Takže na stůl nosí číšníci a jí se příborem. Jídlo má několik chodů, začíná drobnými pochoutkami – tapas, pokračuje polévkou a hlavním jídlem, na závěr je desert. Ačkoliv sedíme pod volným nebem a jsme oblečeni v loveckém, dodržuje se etiketa.
Personál zatím připravuje výřad. Zvěř se nevyvrhuje na místě, jde do výkupu k řezníkovi celá, včetně vnitřností, aby mohl řezník posoudit, zda je kus zdravý. Tak proto na mě Raúl a řidič koukali při vyvrhování daněly tak překvapeně.
Po jídle se řadíme k výřadu. Pořadatelé rekapitulují lov a nesmí chybět ani modlitba. Pak přináší personál židle a staví je do hlav. I tady patří k tradici vyhlášení krále honu a myslivecký soud. A také přijímání mezi monteiros, lovce na způsob monteria.
Přijímání provádí první psovod. Nožem částečně otevře dutinu zvěře střelce ulovené, vyřízne kus tkáně, namočí jej v barvě a pomaže pasovanému hlavu barvou. Znovu namočí a vyznačí na obličeji pasovaného barvou znamení kříže. Pak položí tkáň pasovanému na hlavu a následuje přípitek, kdy tkáň nesmí pasovanému spadnout z hlavy.
Je to rituál odkazující na křesťanské kořeny Portugalska a po jeho absolvování vypadáme všelijak, jsme barvou i cítit, ale není v tom ani kousek nějakého ponižování. Na rozdíl od mysliveckého soudu je pasování vážná věc.
Po skočení výřadu a všech ceremonií nasedáme znovu na korby dodávek, které nás vezou k autobusu a zpět do hotelu. Hosté hotelu jsou dost vyjevení, když procházíme halou, s tvářemi a vlasy poznamenanými zaschlou barvou, ale nám je to nějak jedno. Ukládáme zbraně a po nezbytném zcivilnění vzhledu jdeme na večeři.
 
Při večeři se mluví, jak jinak, o proběhlém lovu. Povídám si s oběma portugalskými organizátory a ptám se na moteriu jako takovou. Hlavní roli v ní mají psi. Psi jsou organizovaní ve smečkách (portugalsky matilha – čti matylja), jedna smečka má kolem 25-30 psů.
Psi jsou většinou plemene portugalský podengo, velkého rázu, v kohoutku mají 50-70 cm a váží přes 20 kg. Existují i v malém rázu (králičí) s výškou 20-30 cm a středním rázu (30-50 cm).
Menší psi se dodnes používají k lovu králíků, na lov spárkaté se používají velcí. Podengové se řadí mezi primitivní plemena. Jsou to velice odolní psi, vytrvalí a odvážní, ačkoliv svojí konstrukcí patří spíš mezi ty lehké. Plemeni před pár lety hrozilo vyhynutí, i dnes se chovem zabývají oficiálně jen dvě chovné stanice. Jenže na plemennou čistotu se tady moc nehraje, podstatný je výkon.
Smečku občas doplňují těžší psi, kterým místní říkají brazileiros. Z toho, co jsem viděl a slyšel, tak nejde o brazilskou filu, ale o robustněji stavěné psy (možná skutečně se základem někde ve filách), kteří jsou schopni lépe udržet zvěř, když ji smečka zastaví. Opět - nehraje se na čistotu plemene, ale na funkci ve smečce.
Smečka má svou jasnou hierarchii, každý pes v ní má svoje místo a postavení. Smečku vede její psovod, matilheiro (čti matylhejo). Ten kráčí krajinou a voláním udává psům svoji pozici. Psi pročesávají krajinu, pokud nevidí zvěř, jsou potichu. Při spatření zvěře začnou vydávat a vyrazí za ní.
Smečka spolupracuje, ale pokud se jí nepodaří rychle zvěř zaskočit a zastavit, zbytečně ji neštve a znovu se srovná do rojnice, která lehkým klusem pročesává krajinu.
Běžná monteria probíhá na rozloze asi 500 hektarů (ale mohou být i větší, až 1000 hektarů) a podle náročnosti terénu se používají psi v počtu jeden pes na 1-3 hektary. „Takže vlastně my lovíme v komorním provedení“, říkám. Pedro se směje a kýve hlavou. Připíjíme na zdraví psů a jdeme spát.
 
Druhý lovecký den probíhá v krajině velmi odlišného charakteru. Ostře řezané svahy a údolí vystřídaly měkké, oblé kopečky porostlé nepříliš hustým křovím a osamělými stromy. Vystupujeme z autobusu a následuje opět instruktáž. Pozor, někteří z nás již jasně budou vidět na jiné střelce. Takže po nastoupení na stanoviště napřed navázat kontakt, závodčí nás upozorní a střílet jen tak, aby bylo jasné, že střela se bezpečně o něco zastaví.
Většina terénu je porostlá křovím. Pokud v něm uvidíme divočáka nebo jakoukoliv jinou spárkatou, střílí se i skrz křoví. Přichází majitel pozemků a říká: „Jsou tu jenom prasata, ale pokud se přece jen objeví jakákoliv jiná spárkatá zvěř, střílejte. I soby Santy Klause. Limit není.“
Losujeme si stanoviště a následuje modlitba. Nasedáme na dodávky a vyrážíme.
Vylosoval jsem si stanoviště hned u kraje lovené oblasti, na hřebeni, ze kterého přehlédnu většinu leče. Závodčí mi ukazuje, kdo kde bude stát – uvidím na tři kolegy. Říká: „Tvoje je tohle údolíčko před tebou a to za tebou. Jestli chceš, můžeš zkusit střelit i na druhý svah, přes první hřeben.“
Dodávka odjela a já stojím na stanovišti sám. Slyším ji za hřebenem, zastavuje a vysazuje kolegu. Najednou se od silnice ozve motor kamionu. Přijíždí po polní cestě ke mně. V kontejnerové nástavbě jsou klece a v nich psi. V kabině vidím psovody. Kamion veze snad tři, čtyři smečky. A za ním za chvíli malý náklaďáček veze další. Sleduji auta se psy. Náklaďáček zahnul a zmizel mi z dohledu. Kamion zastavuje asi kilometr ode mě, psovodi otvírají klece a psi po můstcích vybíhají ven. Monteria začíná.
Mám všechno jak na dlani, Vidím, jak smečka jako hřebenem pročesává roští. A najednou se řada bílých teček v podrostu – psů – semkne kolem nějakého bodu. Ozve se štěkot a najednou se kroužek rozpadne. Dalekohledem vidím tři kusy černé, jak uhání vzhůru do svahu. Je to daleko mimo dostřel, ale je to fascinující divadlo.
Psi dorážejí na prasata, tak přeběhnou hřeben a ozvou se první výstřely. Po chvíli se smečka vrací přes hřeben, zakrouží kolem svého psovoda a znovu se srovná do rojnice. Krajem se nese táhlé volání psovodů.
Další výstřely se ozývají z jiného konce honitby. A znovu vidím, jak v dáli před smečkou vyráží prasata na útěk. V „mých“ dvou údolíčkách je zatím klid. Prosincové sluníčko hřeje a i já už slyším za hřebenem volání psovoda.
Najednou se roštím rozbíhá světlá skvrna. Běží ke mně. Považuji ji za psa a ani nezvedám pušku. Najednou vidím, že ten pes je prase. Má tvar divočáka, ale se světlou srstí. Tohle mě hodně zaskočilo, koukám, vlastně čumím jak tele na nová vrata, ale pak zvedám pušku a na 50 metrů vedu prase v křížku. Pořád běží řídkým roštím, světlina nikde. Prásk.
Prase dělá kotrmelec, a zůstává v roští. Vidím je bílý flek, který se ještě chviličku třese a pak ztichne. Teď teprve vyběhne na hřeben první pes. Ale zase se vrací, smečka obchází kopec po odvráceném svahu. Najednou se odtamtud ozve štěkot, napřed z jednoho místa, pak se dá do pohybu. Následuje několik výstřelů – na tuhle tlupu střílí postupně asi víc střelců. Psi štěkají a najednou se ozývá bědování prasete a řev smečky. Nevidím nic, jen slyším. A najednou je ticho. Smečku vidím za nějakou chvíli na dalším hřebenu, jak táhne směrem ode mě. Za ní jde psovod a táhle volá.
Všímám si, že všichni psovodi mají na opasku mohutný nůž, s širokou oboustranně broušenou čepelí ostrou jako břitva. Čepel je dlouhá dobře 30 cm a u kořene je široká snad víc než 10 cm. Takový tesák neznám, ale za další půl hodiny ho vidím v akci.
Přichází jiná smečka, vidím ji na vzdálenějším hřebenu, pak slyším výstřely a najednou se přes hřeben vyřítí několik prasat. Vbíhají do hustého křoví, kde na ně nevidím. Vystřelit jsem nestihl. Najednou se ozve štěkot a přes hřeben běží další kus. Běží, seč může, ale napadá na přední běh a psi jsou těsně za ním. Nestřílím, bojím se, abych nezasáhl psa.
První ze psů se vrhá na prase a už je tu druhý, třetí, smečka zavírá prase do kola. Divočák, docela statný kus, se točí a seká zbraněmi po psech. Přisedá na zadek, chrání si kýty, ale psů je moc. Najednou se na hřebeni objevuje psovod v signální vestě. Běží ke psům a praseti.
Když dojde skoro k praseti, psi najednou získali na důraznosti. Na praseti již tři visí, prase sebou bije, zbavilo se jednoho psa, ale dva další se zakousli. Prase řve, psi štěkají, křoví praští, je to strašně hlučné.
Psovod přichází k praseti, něco se zablýskne, psovod udělá dva rychlé kroky, stojí těsně u něj, shýbne se a mávne pravičkou k praseti, nevidím, co se tam děje, psovod zapumpuje pravou rukou a uskočí stranou. Je to tak trochu baletní pohyb a současně mi to připomíná smrtící eleganci pohybu toreadora v aréně.
Najednou pod prasetem poklesají běhy, padá na zem, odkazuje a psi ho pouštějí. Psovod otírá tesák o nízkou trávu a vrací ho do pochvy. Zavolá na psy, okřikuje ty, kteří se ještě snaží zakousnout do prasete. Rovná si smečku, ta se roztahuje do linie a pokračuje v leči.
Psovod prostě tesákem dorazil prase držené psy. To prase nebylo žádné sele, mohlo mít přes 50 kg a on mu vrazil tesák šikmo za plece a tím zapumpováním tesákem nahoru a dolů přeťal velké tepny, možná i rozřízl srdce. Stojím jak solný sloup, tohle jsem viděl poprvé.
Z roští najednou vyrazí další tři prasata. První ranou míjím, prasata běží snad jen 10 metrů ode mě a moc jsem předsadil. Bleskově přebíjím a šikmo zezadu pálím druhou ránu. Prase se svalí na bok a klouže po trávě. Za ním zůstává široká rudá stopa. Prase leží na boku, točí se dokola a odkazuje. Následná prohlídka ukáže, že jsem ho zasáhl u posledního žebra, střela šikmo prošla komorou a na výletu prakticky urvala protilehlé plecko. Třistatřicetosmička je prostě „velká rána“.
Přibíhají psi. Pár se jich zastavuje u prasete, mají nerozhodný výraz, pokukují po mně. Přibíhají další psi a z křoví přichází psovod. Něco zavolá, smečka se zformuje a vyráží, víceméně ve stopě dvou uprchlých divočáků. Psovod ukazuje na prase, pak na mne, zvedá palec nahoru. Pak vykročí za smečkou.
Dodávky nás svážejí k autobusu a ten nás odváží do Alqueny, kde je v lovecké restauraci jídlo – opět se stoluje na vysoké společenské úrovni, opět jídlo o několika chodech.
Přijíždějí náklaďáky se psy a s psovody. Všímám si, že někteří psovodi mají přes nohavice ještě jakési chrániče z pevné kůže, ale nemají je všichni. Dodávky zatím přivážejí ulovenou zvěř a připravují výřad. Zjišťuji, že nejsem sám, kdo ulovil „blonďaté“ prase. Jsou to kříženci mezi divokými prasaty a volně v korkových hájích chovanými domácími prasaty a místní projevují spokojenost, že jsme je ulovili.
Probíhá výřad a vyhlašuje se král honu. Vracíme se do hotelu, dnes již nemáme tak extravagantní vzhled jako včera, dnes už jsme hotoví monteiros. Čistíme zbraně, vracíme je, vracíme dalekohledy. Ráno se vracíme do Lisabonu a vracíme se domů.
 
Portugalsko je zcela jiná krajina, než jakou známe z našich krajů. Je to ale krajina velice malebná a Portugalci jsou příjemní. Je to i skromná krajina, zejména venkov je skromný a skoro bych řekl, že takové jihomoravské vsi vypadají honosněji. Ale je to krajina, která má nepochybně velké charisma a kouzlo.
Také monteria je z pohledu středoevropana opravdu nezvyklý způsob lovu. Zatímco naše tradice se snaží střílet na spárkatou v klidu, na jistotu, pro skutečného portugalského monteira je střelba na stojící zvěř téměř na hranici fair play.
Nikdy předtím jsem neviděl lov s tak velkým nasazením psů. Leč je opravdu důkladně pročesaná a je prakticky nemožné, aby zvěř zůstala „přimáčknutá“ a nechala se přejít.
Je to lov, kdy se opravdu čeká, že budete střílet sice bezpečně (a střelci jsou rozestaveni tak, aby mohli bezpečně střílet), ale také „rychle a zběsile“. Nejúspěšnější střelec z nás ulovil celkem pět kusů zvěře a vystřílel 12 nábojů. V tomto světle vydávané dvě krabičky nábojů jsou sice trochu nadsazené, ale ne dramaticky. Očekávají se rychlé reakce a rychlá rozhodnutí.
Je to velice intenzivní lovecký zážitek, koncentrovaný do několika okamžiků, kdy máte zvěř na dostřel. Monteria, aspoň jak já jsem ji zažil, v sobě má nádech noblesy aristokratických lovů a je v ní hodně tradic. Je to velký zážitek.
Na závěr mi dovolte poděkovat pánům z firem Merkel, Kahles, Norma a Dentler poděkovat za pozvání na lov a Paolu Farinha Fereirovi a Pedrovi Vitrorinovi z firmy Mancha Maior za skvělou organizaci obou lovů. A Raúlovi za zasvěcení do tajů opravdové monterii.
Text a snímky Martin HELEBRANT