Časopis Myslivost

Při výuce se setkávám s tím, že nůžky mezi profesionální a zájmovou zoologií se čím dál více rozvírají. Například každý rok se na Web of Science, což je databáze, která zahrnuje články z více než 10 000 nejvýznamnějších vědeckých časopisů z celého světa, objeví více než stovka nových vědeckých publikací o vlkovi, bohužel nevědomost o mnoha aspektech tohoto tématu přetrvává.
Souvisí to s tím, že současná věda poskytuje velmi podrobné a detailní informace o přírodě, ty jsou však velmi specializované a komplikované a je stále obtížnější se o ně se zájmovými skupinami podělit. Bez těchto moderních poznatků se ale nelze dobrat objektivního popisu reality a zabránit tomu, aby místo faktů promlouvaly emoce.
Většina lidí se s vlkem nikdy nesetkala a objektivně je oproti sousedním státům populační hustota tohoto druhu v ČR nízká, přesto toto téma bylo aktuální, už když jsem před více než deseti lety absolvoval kurz myslivosti. A dnes, když se vlk u nás začal objevovat častěji, tato problematika mediální a internetovou scénou přímo vře.
V článku uvádím některé aspekty týkající se genetického výzkumu a ekologických interakcí tohoto druhu. Kvůli požadavku na srozumitelnost a stručnost jsem ale nucen mnohé skutečnosti podat velmi zjednodušenou formou, na tento článek, připravený pro redakci časopisu Myslivost, tedy nelze nahlížet jako na vědecký text. Pro zájemce o hlubší porozumění uvádím některé odkazy na původní zdroje (seznam literatury ale nemůže být v populárním článku reprezentativní, jedná se spíše o příklady).
 
Proč a jak studovat genetiku vlka
 
Mitochondriální DNA (geny děděné po mateřské linii) vlka obecného v Evropě zahrnuje dvě linie, označované jako haploskupina 1 a 2 (Pilot et al., 2010). Informace z mitochondriální DNA potom kombinujeme s analýzou mikrosatelitů – to jsou krátké velmi variabilní úseky jaderné DNA, které se používají např. při určování paternit, při forenzních analýzách apod. Pomocí genetických markerů na X a Y chromozomu lze také určit pohlaví. Tato kombinace pak umožňuje charakterizovat studované zvíře, popř. populaci.
Naše databáze obsahují genetické profily stovek zvířat, zpracováváme vzorky z ČR i Slovenska, spolupracujeme s většinou evropských laboratoří zaměřených na genetiku vlka a dalšími pracovišti. Genetická pracovní skupina sestává z týmu doc. Hulvy na PřF UK a OU a týmu Dr. Černé Bolfíkové na ČZU.
Jsme také členy CEwolf konsorcia, můžeme proto porovnávat genetické profily jednotlivých zvířat se sousedními státy a určit původ jedince i v případě přeshraničního přesunu. U populací pak můžeme studovat počet jedinců, jejich příbuzenské vztahy a procesy, ke kterým v nich dochází.
Co se týče určení početnosti, která samozřejmě může být podhodnocena z důvodu nedostatečného vzorkování v některých oblastech - vzhledem k tomu, že myslivců je v naší republice mnohem více než zoologů, samozřejmě uvítáme spolupráci se členy ČMMJ, kteří by narazili na pobytové stopy vlka (např. trus) a byli je ochotni poskytnout na genetické analýzy. Výsledky analýz pravidelně zveřejňujeme.
Základem objektivní přírodovědy jsou totiž publikace ve vědeckých časopisech, články jsou buď volně přístupné (viz seznam literatury - časopisy s uvedenou internetovou adresou), nebo v případě placených periodik dostupné na vyžádání. Pravidelně také zveřejňujeme tiskové zprávy pro veřejnost a s AOPK spolupracujeme na stále intenzivnější výměně informací s donory vzorků.
 
Střední Evropa jako genetická křižovatka
 
Začátkem roku 2018 jsme publikovali článek, který shrnuje řadu výsledků genetického monitoringu vlka obecného ve střední Evropě za poslední dekádu a dává situaci v ČR do kontextu (Hulva et al. 2018). Je zřejmé, že naše území leží v oblasti kontaktní zóny několika populací, které mají odlišné genetické charakteristiky, demografické trendy i status ochrany v sousedních zemích (Obr. 2).
Karpatská populace náleží k největším populacím vlka v Evropě, na naše území však zasahuje jen velmi sporadickým výskytem zvířat v oblasti Beskyd. K této populaci náležel i samec usmrcený na jaře na dálnici D1 na Vysočině (obr. 2, 3 a 4).
Relativně početná populace je však na území Slovenska, Ukrajiny a Rumunska.
Jak se ukázalo, genetická architektura Karpatské populace je silně ovlivněna takzvaným efektem hrdla láhve, drastickým snížením populační velikosti v období dvacátého století, kdy vlci přežívali jen na východě Slovenska a v malých ostrůvcích ve vysokých horách. V Karpatech je však i dnes zřejmé rozrůznění subpopulací, způsobené izolací jednotlivých pohoří a zesílené antropogenními bariérami v zalidněných údolích (např. slovenská dálnice D1).
Vlci na východě Slovenska jsou podobní původním populacím z centrálních Karpat, například z Rumunska. Karpatská populace má unikátní genetické vlastnosti, je nositelkou haploskupiny 2, která se v severní Americe už nevyskytuje a byla zde typická pro robustní vlky z doby ledové, specializované na lov velkých savců jako jsou koně nebo bizoni.
Takzvaná středoevropská nížinná populace pochází z Pobaltí, odkud osídlila polské a německé nížiny a v poslední dekádě se objevuje na severu České republiky. Tato populace má oproti Karpatům jednodušší genetickou strukturu.
Překvapením byl objev malých enkláv nížinných vlků uprostřed Karpat.
V rámci vzdáleností od našeho území se v rámci překonatelné individuální disperze nachází také italsko-alpská a dinársko-balkánská populace (mezi nimiž probíhá určitá genetická výměna). Příslušníci této populace se vyskytují v sousedním Rakousku, jedno zvíře se dokázalo dostat i na Šumavu.
Vlci mají tedy u nás podobnou populační strukturu jako jinde ve světě. Jsou schopni přesunů na dlouhé vzdálenosti (odtud pravděpodobně pramení dezinformace o vypouštění vlků), populace ve střední Evropě jsou ale malé a fragmentované (obr. 2 a 4).
 
Hybridizace
 
Dalším tématem, které je často diskutováno, je hybridizace vlka a psa. Biologické souvislosti hybridizace jsou ale bohužel komplikované a pro laiky těžko přístupné. Princip spočívá v tom, že mnoho genotypů o délce několika miliard písmen, které jsou si v případě vlka a psa zhruba z 99 % podobné, se promíchává podle pravidel dědičnosti, tzn. mohou vznikat hybridi první (F1), druhé (F2) až n-té generace a zpětní kříženci první (B1) až n-té generace (což se označuje jako introgrese).
Běžně používané genetické analýzy pomocí mikrosatelitů (které jsou relativně levné a časově nenáročné) umožňují analyzovat jen velmi malou část genomu (běžně jednu až dvě desítky míst), takže rekonstrukce úrovně hybridizace je matematicky velmi obtížný úkol a výsledky jsou zatíženy různým typem statistických chyb (Randi et al. 2013).
S rozumnou statistickou podporou se dají zjistit jen kříženci F1, F2 a B1, kteří jsou ale v populaci většinou málo početní. Analýzy celých genomů (tj. přečtení všech několika miliard písmen) dávají lepší rozlišení, ale jsou drahé a časově náročné. V současnosti provádíme tyto analýzy u všech vzorků vlka z ČR, kde máme k dispozici tkáně (tj. kvalitní DNA), výsledky budeme postupně publikovat.
I tak je to úkol složitý, protože není snadné odlišit hybridizaci (horizontální genetický přenos) od přetrvávání historického polymorfismu za platnosti ostrovního modelu populační struktury.
 
Další otázkou je managementové využití informací o hybridizaci. Časté výkladové schéma „čistokrevné zvíře vs. bastard“ (viz např. Ziegrosser 2019) je pohrobkem eugeniky a biologickým nesmyslem - genomická éra podmíněná rozvojem nanotechnologií nám ukazuje, že hybridizace je nedílnou součástí evoluce a vyskytuje se téměř všude, sehrála třeba významnou roli v evoluci různých druhů psovitých šelem (Gopalakrishnan et al. 2018). A například běloši vznikli hybridní evolucí našich afrických předků s neandrtálcem, po němž jsme mimochodem zdědili naši bílou kůži (Vernot a Akey 2014). Jsme snad proto méněcenní?
Hybridizace se vyskytuje i u většiny zvěře, např. divočák se kříží s prasetem domácím. Jistě existují případy outbrední deprese, ale stejně tak případy heterozního efektu a relevantní zhodnocení dopadu introgrese na fitness často není schopen z finančních a časových důvodů provést ani expert.
Ve střední Evropě situaci navíc komplikuje přítomnost československého vlčáka, plemene, které je genetickou mozaikou německého vlčáka a karpatského vlka (Smetanová et al. 2015, Caniglia et al. 2018).
Evidentní je ale to, že si dvě linie si mohou zachovat samostatnou evoluční trajektorii i přes určitou úroveň genového toku (Hey 2010). Management hybridizace volně žijících živočichů včetně vlka tedy musí reflektovat tyto metodické komplikace.
 
Vlk v Antropocénu a v agrocenóze
 
Dětství jsem trávil často pod vlivem svého dědy, lesního taxátora a myslivce, třeba na bývalé lovecké chatě v pralese Mionší a dalších beskydských samotách. Velké šelmy byly vždy součástí karpatské přírody, takže stopy medvěda u našeho obydlí jsme vnímali prizmatem dobrodružství, ne paniky. Mnozí dnešní lidé z měst a agrocenóz (tam se počítá i smrková monokultura) včetně mnoha myslivců už ale přírodě odvykli. Jak jim vysvětlit, že udělali chybu, za kterou draze platíme všichni (a úroky rostou)?
 
Podívejme se nejdříve na reálnou proporci problému interakce člověka, jeho domácích zvířat a volně žijících savců optikou přírodních věd. V současnosti biomasa volně žijících savců od myší přes vlky po velryby (≈0.007 Gt C) tvoří méně než jedno procento součtu biomasy lidí (≈0.06 Gt C) a jeho domácích zvířat (≈0.1 Gt C) (Bar-On et al. 2018), a to do této kategorie pravděpodobně spadají i obhospodařované druhy, tedy zvěř (obr. 5).
Na zemi žije asi 7,7 miliardy lidí, miliardy domestikovaných nebo polodivokých kopytníků a asi 300 tisíc vlků. V ČR jsou tyto poměry podobné, 10 miliónů lidí, milióny domácích i volně žijících kopytníků a řádově desítky vlků.
Nejaktuálnější sčítání založené na rigorózní zoologické metodologii ukazuje, že na území ČR se v minulé sezóně (květen 2017 až duben 2018) vyskytovalo deset vlčích smeček a pět teritoriálních párů (https://www.navratvlku.cz/aktuality/do-ceske-republiky-zasahuje-16-vlcich-teritorii), všechna teritoria až na jedno jsou ale přeshraniční. Doplňující analýzy jsou nyní prováděny na základě genetických dat.
I kdyby v budoucnu počet vlků vzrostl na řádově stovky (což by odpovídalo populační hustotě v sousedních státech), na poměru biomasy vlků vs. kopytníků se nic zásadního nezmění.
Uvedený obrovský nepoměr mezi biomasou člověka, domácích zvířat a volně žijících savců (zejména vrcholových predátorů, kterých je vzhledem ke tvaru potravní pyramidy jen zlomek) je: a) příčinou kaskádovitých negativních změn v přírodě;
b) argumentem, který rozptyluje mnohé obavy z vlivu vlka na aktivity člověka;
c) argumentem, který podporuje racionalitu kompenzace této extrémně vychýlené rovnováhy pomocí ochrany některých druhů, např. velkých šelem včetně vlka. Tyto body rozvedu níže.
 
 
a) Vyhynutí velkých zvířat a patologie potravních pyramid
 
V Antropocénu (tak se označuje epocha, ve které má člověk velký dopad na biosféru) a zejména v období od roku 1950, které se označuje jako „velké zrychlení“ se hromadí řada environmentálních problémů (McNeill 2014), což si uvědomují i mnozí osvícení myslivci (např. Drmota 2018).
Mnoho z těchto změn souvisí se ztrátou komplexity ekologických sítí i heterogenity prostředí například vlivem monokulturního hospodaření v agrocenózách. Jedním z důležitých faktorů je ztráta velkých zvířat (takzvaných megafaun) a rostlin (starých stromů), označovaná jako downsizing (něco jako umenšení) biosféry (Galetti et al. 2017). Přitom ekosystémy tyto velké organismy s funkcí ekosystémových inženýrů (Asner et al. 2016; Doughty et al. 2016) posledních několik set miliónů let zahrnovaly, fauny a flóry jsou proto na jejich přítomnost adaptované.
Velmi důležitým faktorem otřesů ekologických sítí je ztráta zpětnovazebných mechanismů, které v přírodě zajišťují predátoři, zejména vrcholoví (Fretwell 1987).
Výsledkem jejich absence je jev, který se označuje jako trophic downgrading, tedy kaskádovitý vliv na řadu procesů od struktury společenstev živočichů a rostlin, přes cyklus prvků v biosféře po epidemiologii nemocí. Zájemcům doporučuji např. podrobné články Estes et al. (2011) nebo Ripple et al. (2014). Tyto práce vyšly v časopise Science, jednom z nejprestižnějších přírodovědeckých periodik světa a do dnešního dne se na ně odkazuje více než 2000 dalších vědeckých článků z celé planety. Pokud někdo tyto informace zpochybňuje, měl by uvést, z jakých zdrojů čerpá.
Při absenci predátorů přebírá jejich roli člověk pomocí technologicky zajišťované mortality (pesticidy, odstřel apod.), která ale nemůže přirozenou selekci nahradit úplně, protože logicky umělá negativní selekce postrádá komplexitu a výběrovost selekce přirozené, a v případě pesticidů má mnoho dalších negativních efektů.
 
Z hlediska myslivosti jsou důležité zejména dva základní aspekty vlivu vrcholových predátorů na potravní pyramidu:
I) Vliv zejména na středně velké býložravce - při absenci vrcholových masožravců dochází k mesoherbivor release, tedy zvýšení abundance středně velkých herbivorů, v našich podmínkách spárkaté zvěře (Ripple and Beschta, 2012) s negativními dopady na společenstva rostlin;
II) Vliv na středně velké masožravce (případně všežravce) - při absenci vrcholových predátorů dochází k mesopredator release, zvýšení abundance středně velkých predátorů (případně omnivorů) s negativními dopady na drobná zvířata (Ritchie a Johnson, 2009);
Nepozorujeme náhodou oba tyto procesy v naší přírodě?
Nejsou přemnožení spárkaté a kůrovcová kalamita spojené nádoby?
A jak je to sliškami, invazními mezopredátory, prasaty a drobnou zvěří?
 
b) Vlk nemá negativní vliv na myslivost
 
Obrovský nepoměr populační hustoty vlků versus jelenovitých a prasat osvětluje i mnohé praktické aspekty. Například vysvětluje skutečnost, proč vlk preferuje tuto kořist před domácími zvířaty i to, že návrat vlků do střední Evropy (např. Německa) nemá ani po dlouhé době žádný dopad na statistiky odstřelu spárkaté zvěře.
Často přetřásané škody na muflonovi jsou dány tím, že se jedná o populaci, která má v genomu výraznou proporci domestikačních genů (Chessa et al. 2009), zjednodušeně řečeno se nejedná o biologický druh, ale o ferální ovci původem ze středomoří (Vigne 1992), proto nemá chování divokého zvířete, ani optimální adaptaci na místní přírodní podmínky.
Umělé systémy vytvořené bez respektování přírodních zákonitostí (jako je právě například chov mediteránní ovce ve volnosti ve střední Evropě nebo pěstování husté stejnověké monokultury horského stromu v nízkých nadmořských výškách) jsou mimořádně nestabilní, mají tendenci se hroutit a jejich udržování je možné jen na základě velkých investic a boje proti přirozeným procesům v přírodě.
Nebyla by místo projekcí viny na vlka, kůrovce atd. rozumnější spíše sebereflexe a posun k hospodaření, které by s přírodou nebylo v opozici, ale v synergii?
 
Tato fakta také naznačují, proč není strategické, aby myslivci upozorňovali na škody způsobené vlkem - oponenti mohou při zmínění příslušných částek v milionech obratem trumfovat miliardovými škodami způsobenými spárkatou zvěří na lese.
Občas se v souvislosti s vlkem zmiňuje také vzteklina. Epidemiologické statistiky ukazují, že výskyt vztekliny u vlka je ve střední Evropě velmi málo pravděpodobný. Oproti tomu spárkatá zvěř hraje významnou roli například v populační biologii klíšťat, která mohou přenášet běžné nemoci jako borelióza nebo klíšťová encefalitida.
Často se zmiňuje problematika utrpení kořisti. To je jistě palčivé téma, proto jej v současnosti většina predátorů druhu Homo sapiens vytěsňuje za zdi velkochovů a jatek. Jako lovci nebo chovatelé jsme mu blíž, proč jej tedy promítat na vlka? Buďme upřímní, skutečně všechna z těch miliard poražených a odstřelených zvířat zemřela bez utrpení? A tak by se dalo pokračovat.
Zajímavé je tento přehled doplnit i o počty myslivců - recentně má ČMMJ asi 60 000 členů. Jak tedy přistupovat k hlasům varujícím před tím, že existuje riziko, že problém vlka „přeroste společnosti přes hlavu“, když na jednoho vlka (průměrně asi čtyřicetikilové zvíře) má republika v záloze řádově tisíc mužů (a žen) vybavených moderními loveckými zbraněmi?
 
 
c) Rewilding a program péče
 
V některých článcích se mluví o „zastáncích a odpůrcích vlků“, jako by se jednalo o nějaké fandění na fotbale, a z problému se dělá kulturní záležitost. Jak naznačuje Tom Nichols ve své knize „Smrt expertízy“, teze o rovnosti všech lidí se zvrtla v tezi o rovnosti všech názorů. V přírodovědě to nicméně chodí jinak.
Být odpůrcem biologického druhu je z přírodovědného hlediska něco jako být odpůrcem chemického prvku nebo fyzikální veličiny.
Vlk je klíčovým druhem temperátní zóny. A klíčový druh (keystone species) je biologický terminus technicus – jedná se o druh, který má vzhledem k centrální pozici v ekologické síti disproporcionálně velký vliv na ekosystém vzhledem ke své abundanci.
Vlký tady byl o stovky tisíc let dříve, než naši předkové přišli z Afriky, a ekosystémy jsou bez něj (a dalších druhů) troskou. Momentálně trosky ekosystémů padají tak, že už to vidí i laici (mizení hmyzu, drobné zvěře, rozrušení vodního cyklu krajiny, kolaps smrkových monokultur, který bude brzy následován kolapsem zemědělské půdy, pokud budou pokračovat dosavadní trendy chemizace v zemědělství, a)j.
Požadavek na přírodovědce je, aby navrhli řešení. Teoretickým východiskem, ale i managementovou nutností z důvodu ekonomické neudržitelnosti současných modelů (viz. kůrovcová kalamita), je koncept, označovaný jako rewilding. Tento anglosasky poetický termín (navracení divočiny) odráží hlad přetechnizované západní společnosti po přírodě, nicméně si jej nelze vykládat přímočaře a naivně jako nějaký návrat do minulosti.
Rozloha něčeho, co vzdáleně připomíná divočinu (tedy bezzásahových zón) tvoří v ČR jen zlomek procenta plochy lesů, a toto číslo sotva výrazně poroste. Rewilding spočívá v často drobných úkonech, které ale vedou k regeneraci funkčnosti ekologických sítí, ze kterých profituje i hospodářsky využívaná krajina a její obyvatelé.
Například bychom sem mohli řadit obnovu mokřadů, zakládání vymizelých květnatých společenstev pro hmyz atd. Důležitou složkou tohoto přístupu je ale i kompenzace výše popisované ztráty megabioty, tedy částečný návrat velkých organismů do krajiny, např. ponechávání výstavků v těžených porostech, výsadba solitérních stromů a remízů do otevřené krajiny, pastevní management lokalit a ochrana vrcholových predátorů.
Zde je nutno upozornit, že tento proces je v případě vlků v Evropě spontánní. Příčiny nejsou zcela prozkoumané, ale roli zde bude jistě hrát kromě změny postoje většiny společnosti také opouštění venkova, vznik takzvané nové divočiny, forest transition (zvětšení plochy lesa), ekonomický tlak na zintenzivnění pasečného hospodaření a následné zmlazení lesních porostů (které bude s kůrovcovou kalamitou pokračovat) aj.
Argument, že „v dnešní kulturní krajině už pro divočinu není místo“ odráží neznalost chování složitých biologických systémů, je to analogické, jako bychom u člověka s podlomeným zdravím tvrdili „v jeho případě už péče o zdraví nemá cenu“.
Je to přesně naopak, v takovém případě je návrat k přirozenosti akutní potřeba, jinak budou kolapsy pokračovat.
 
Primární výzkum mimo jiné poskytuje podklady pro přípravu programu péče, dokumentu, který shrnuje moderní poznatky o druhu a integruje je s aplikovanými obory, jehož příprava probíhá za účasti řady odborníků pod patronátem Ministerstva životního prostředí a Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Není se čemu divit, že s přihlédnutím k výše zmíněným skutečnostem i k mortalitě vlka, která je už tak vysoká z důvodů přirozených (např. vnitrodruhová agrese) i antropogenních (např. doprava a pytláctví), se zodpovědné instituce zdráhají zavést kvóty na odstřel vlka.
Naději na úspěch při řešení jednotlivých konfliktních oblastí má jen systematický soubor opatření, který zahrnuje monitoring problému, pochopení jeho mechanismů a zavedení škály opatření pro jeho redukci (od preventivních, přes proaktivní po reaktivní intervence).
Například u výše zmíněné hybridizace se jedná o genetický monitoring a řadu opatření, redukujících pravděpodobnost hybridizace - např. omezení faktorů vedoucích k rozrušení sociální struktury smeček, (vyrušování na shromaždištích, destrukce habitatů, pytláctví aj.), vzdělávání majitelů psů, regulaci populace ferálních psů a až jako poslední možnost odstranění jedince nebo jeho reprodukčního potenciálu z populace.
Pokud by někoho zajímaly detaily, s mezinárodním týmem vlčích genetiků jsme téma managementu hybridizace zpracovali podrobně, jak o tom referuje časopis Frontiers in Ecology and Evolution (Donfrancesco et al. 2019).
Nutnost komplexního řešení platí i u dalších problematických oblastí (ztráta plachosti, útoky na hospodářská zvířata apod.). Představa kulovnice jako všeléku je velmi zjednodušená, například pokud dojde k odstřelu hybrida a v okolí se vyskytuje populace ferálních psů, hybridizace se bude pravděpodobně opakovat. Odstřely mohou způsobit problémy i chovu hospodářských zvířat - vlk je sociální predátor a rozpad smeček ho může handicapovat tak, že dá přednost snazší kořisti.
 
Lovec versus pastevec v postindustriální éře, integrace stínu a přírodě blízké hospodaření
 
Obrovské emoce, které vlk vzbuzuje, i když v žebříčku negativního vlivu na chod ekonomiky i společnosti stojí daleko za jinými druhy, naznačují psychologický rozměr problému. Občas se stane, že nám liška odnese z pastviny jehně (a podobnou zkušenost mají určitě i další chovatelé). Nevím, proč bych z toho měl dělat tragédii - většina z nás umře na přebytek potravy (Arroyo-Johnson and Mincey, 2016) a navíc se celosvětově třetina až polovina jídla vyhodí (Parfitt et al. 2010). Když můžeme 30 až 50 % produkce potravin obětovat své liknavosti, proč bych se o zlomek procenta nemohl podělit s liškou?
Zajímavé ovšem je, že mnoho článků o predaci ovcí liškou jsem nečetl, natož aby se toto téma dostalo do večerních zpráv nebo aby kvůli liškám (nebo bobrům, srnám nebo dobytku) hořely vatry.
 
Klíčem k pochopení psychologických projekcí spojených s vlkem je podobnost mezi potravní nikou vlka a člověka. Oba druhy jsou původně sociální predátoři velkých savců, proto je taky našim nejlepším přítelem ochočený vlk a ne ochočená opice (Hulva 2017). Člověk v lovecko-sběračské fázi evoluce si této podobnosti byl dobře vědom, proto se k velkým predátorům vztahoval jako k inspiraci, odtud také čerpají mnozí „uctívači“ vlka.
Zlomem se stala především neolitická revoluce, počátek zemědělství a odtržení od přírody, kdy se zvířata z partnerů stala žárlivě střeženým majetkem a predace začala být vnímána jako vada tohoto světa, viz např. starozákonní obraz Hospodinovy nové země: „Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytče bude žrát slámu“. Protiklad beránka božího (Krista) a šelmy (Satana) je přímo centrální metafora dualismu obsaženého v křesťanství a svaté nadšení „vymítačů“ vlka naznačuje, že nevědomí nás i v sekulární době ovlivňuje více, než si připouštíme (více např. v článku v časopise Dingir - Hulva 2018).
Nikdo nepopírá duchovní rozměr křesťanství, jsou ale několik tisíc let staré názory hrstky pastevců z Negevské pouště funkčním modelem na vztah k přírodě i pro téměř osm miliard lidí v postindustriální éře?
 
Obrázky z prací Smila (2002) a Bar-On et al. (2018) ilustrují, že zemědělství (které je samozřejmě pro nás všechny nezbytné) je v období velkého zrychlení jedním z hlavních zdrojů destabilizace biosféry (Campbell et al. 2017). Důležitou součástí problému je pastevectví, které si mimochodem nárokuje více než čtvrtinu povrchu souše a je tak prostorově nejnáročnější lidskou aktivitou vůbec s dramatickým vlivem na celou planetu (Steinfeld et al. 2006, Schieltz and Rubenstein, 2016). Prognózy enviromentálního dopadu zajištění potravin pro lidstvo v blízké budoucnosti při dosavadním trendu šíření západního životního stylu nejsou dobré (Sprigmann et al. 2018). Vzhledem k obrovskému vlivu této aktivity na prostředí nás všech i k objemu dotací bude stále nutnější zemědělce přesvědčovat, že přírodě blízké hospodaření (včetně regenerace potravních sítí díky přítomnosti vrcholových predátorů) není překážka, ale nutná podmínka jejich dalšího fungování a našeho přežití (tato problematika by ovšem vydala na samostatný článek). Lidé i ovce přece žijí i v chráněných oblastech, proč by tedy vlk nemohl žít mimo ně?
 
Další podtext problému je politický. Mnoho lidí má pocit, že vlk spolu s „ekologií“ a řadou dalších témat (třeba s uprchlíky) je jim vnucován neoliberály (pražskou kavárnou, NNO apod.). To je ale další nedorozumění, ekologie je vědní disciplína a s ochranou přírody souvisí nepřímo (asi tak jako fyziologie souvisí s lékařstvím). Ekologické problematice (tj. vztahům v přírodě) musí rozumět i zemědělský, lesnický nebo myslivecký hospodář, nebo je musí alespoň respektovat, jinak jeho vliv na krajinu, která patří všem, bude negativní, (podobně jako musí výrobce potravin respektovat fyziologii, i když nemá vystudovanou medicínu, jinak vám zničí zdraví).
Mezi kolegy i na stránkách Myslivosti registruji obavy o budoucnost této tradice v globalizovaném světě tekuté modernity (např. Janota, 2018).
Jedna z hlavních rolí myslivosti je management populací volně žijících velkých savců. Ten ale není možný bez hlubokých a zejména aktuálních znalostí přírodovědy. Podle mého názoru myslivost může spasit jen přítomnost vzdělaných osobností, které se budou držet reality, nebudou propadat emocím a budou tak mít pozitivní vliv na celou komunitu. Příkladem budiž např. reakce doc. Ing. Vlastimila Harta na článek „Nejčistší bastardi“ (Myslivost 1/2019, str. 35).
Zodpovědný management herbivorů (spárkaté zvěře) založený na znalosti ekologie společenstev (lesa), překonání neolitických předsudků (spojené s částečným odklonem od mentality zemědělců zpět k psychologii lovců) a ukončení křížového tažení proti predátorům (a tím pádem zpětnovazebným mechanismům v přírodě), tedy jinými slovy přírodě blízké hospodaření, jsou aspekty, které by mohly myslivosti pomoci překročit svůj stín, vpravit ji do tvrdé reality Antropocénu a učinit akceptovatelnější i pro společnost. Z hlediska analytické psychologie C.G.Junga se v případě vztahu člověka k vlkovi jedná o klasickou projekci kolektivního stínu. Bez jeho integrace je další vývoj obtížný.
 
doc. RNDr. Pavel HULVA, Ph.D.
Univerzita Karlova a Ostravská univerzita
 
 
50 ml zkumavka s vlčím trusem. Foto Lenka Ungrová.
 

Obr. 1 Titulní strana časopisu Diversity and Distributions, kde byl uveřejněn článek popisující populační trendy vlka obecného v ČR a střední Evropě za poslední dekádu.
 


Obr. 2 Genetická klasifikace populací vlka obecného ve střední Evropě na základě mitochondriální DNA (převzato z Hulva et al., 2018); zobrazena data do roku 2017. Trojúhelníky označují haploskupinu 1 a kroužky haploskupinu 2. Rozšíření druhu je vyznačeno sítí EEA (European Environment Agency, 10x10 km, tenké čáry – sporadický výskyt, silné čáry – permanentní výskyt). Nadmořská výška vyznačena odlišnými tóny po 250 m. Čísla v rámci ČR označují individua uvedená v diskusi článku Hulva et al. 2018.


Obr. 3 Kategorie mortality vlka obecného v ČR podle některých případů zdokumentovaných v posledních letech: a) Vlčice z Kokořínska (2018) - kousná zranění naznačují, že se zvíře pravděpodobně stalo obětí vnitrodruhové agresivity (např. teritoriálního konfliktu). Foto Petr Lumpe; b) Odběr vzorků na analýzu DNA v případě samce vlka od Skorkova (2017) - zvíře bylo sraženo autem na dálnici D1. Foto Petra Hulvová; c) Pitva vlčice nalezené u Konětop (2019) - v popředí zbytky tříštivého projektilu, které byly nalezeny v jejím těle. Foto Pavel Hulva.


Obr. 4 Vliv prostupnosti krajiny na fragmentaci populací a disperzní potenciál vlka obecného ve střední Evropě (upraveno podle Hulva et al., 2018). Úroveň fragmentace krajiny je znázorněna barevnou škálou (zelená – málo fragmentovaná, červená – hodně fragmentovaná krajina), zohledňujícího urbánní zástavbu i liniové (zejména dopravní) stavby. Šipky znázorňují přesuny jedinců sražených autem na dálnici D1 v roce 2017 (přesun ze slovenské Oravy na Českomoravskou vrchovinu) a na dálnici D10 v roce 2018 (přesun z polského NP Drawa do oblasti poblíž Mladé Boleslavi).
 

Obr. 5 a) Hmotnost jednotlivých kategorií živočichů na Zemi (upraveno podle Bar-On et al. 2018). b) Hmotnost globální populace lidí, domácích zvířat a volně žijících savců (upraveno podle Smil 2002).
 


Obr. 6 Pozice vlka jako klíčového druhu v ekologické síti na příkladu z nearktické biogeografické oblasti, znázorněny jsou vědeckými studiemi zdokumentované vztahy mezi jednotlivými prvky. Upraveno dle Ripple et al. 2014 (v tomto review jsou také odkazy na původní články).
 



Sběr vzorků v terénu
 
V případě nálezu trusu je po ověření druhové příslušnosti podle pobytových stop a fotografické dokumentaci potřeba asi 10 ml segment trusu umístit pokud možno sterilně do 50ml zkumavky s čistým (ne denaturovaným) lihem a po příchodu z terénu umístit do mrazáku (-20 °C).
Případně je možné trus sebrat do čistého igelitového nebo mikrotenového sáčku a co nejrychleji zmrazit.
Je potřeba zaznamenat okolnosti nálezu (zejména souřadnice lokality a datum). Kontakt pro získání podrobného manuálu, předání vzorků apod.: hulva@natur.cuni.cz
V případě nálezu mrtvého nebo zraněného či nemocného jedince je potřeba co nejdříve kontaktovat státní instituci - tedy místní organizaci AOPK (nejbližší pracoviště CHKO apod.), jejíž pracovníci disponují oprávněním nakládat se zvláště chráněnými živočichy a spolupracují s odborníky, kteří mohou analýzou kadaveru zjistit mnoho informací (genetická příslušnost, zdravotní stav aj.), např. s katedrou zoologie UK (tel. 221 951 841), nebo mohou zajistit zásah veterináře.
 
 
 
Literatura
 
 
Arroyo-Johnson C, Mincey KD (2016) Obesity epidemiology trends by race/ethnicity, gender, and education: National Health Interview Survey, 1997–2012. Gastroenterology Clinics of North America, 45, 571–579.

Bar-On, YM, Phillips R, Milo R (2018) The biomass distribution on Earth. Proceedings of the National Academy of Sciences, 115, 6506–6511.

Asner GP, Vaughn N, Smit IPJ, Levick S (2016) Ecosystem-scale effects of megafauna in African savannas. Ecography, 39, 240–252.

Campbell BM, Beare DJ, Bennett EM, Hall-Spencer JM, Ingram JSI, Jaramillo F, Oritz R, Ramankutty N, Sayer JA, Shindell D (2017) Agriculture production as a major driver of the Earth system exceeding planetary boundaries. Ecology and Society, 22, 8.

Caniglia R, Fabbri E, Hulva P, Černá Bolfíková B, Jindřichová M, Stronen AV, Dykyy I, Camatta A, Carnier P, Randi E, Galaverni M (2018) Wolf outside, dog inside? The genomic make-up of the Czechoslovakian Wolfdog. BMC Genomics, 19, 533.

 https://bmcgenomics.biomedcentral.com/articles/10.1186/s12864-018-4916-2

Donfrancesco V, Ciucci P, Salvatori V, Benson D, Andersen LW, Bassi E, Blanco JC, Boitani L, Caniglia R, Canu A, Capitani C, Chapron G, Czarnomska SD, Fabbri E, Galaverni M, Galov A, Gimenez O, Godinho R, Greco C, Hindrikson M, Huber D, Hulva P, Jedrzejewski W, Kusak J, Linnell JD, Llaneza L, López-Bao JV, Männil P, Marucco F, Mattioli L, Milanesi P, Milleret C, Mysłajek RW, Ordiz A, Palacios V, Pedersen HC, Pertoldi C, Pilot M, Randi E, Rodríguez A, Saarma U, Sand H, Scandura M, Stronen AV, Tsingarska E, Mukherjee N (2019) Unravelling the scientific debate on how to address wolf-dog hybridization in Europe. Frontiers in Ecology and Evolution, 7, 175.

 https://www.frontiersin.org/articles/10.3389/fevo.2019.00175/full

Dominiquez Bello MG, Knight R, Gilbert JA, Blaser MJ (2018) Preserving microbial diversity. Science, 362, 33–34.

Doughty CE, Roman J, Faurby S, Wolf A, Haque A, Bakker ES, Malhi Y, Dunning JB, Svenning J-C (2016) Global nutrient transport in a world of giants. Proceedings of the National Academy of Sciences, 113, 868–873.

Drmota J (2018) Spirála s nejasným koncem. Myslivost, 9, 10–11.

Estes JE (2011) Trophic downgrading of the planet Earth. Science, 333, 301–306.

Fretwell SD (1987) Food chain dynamics: the central theory of ecology? Oikos, 50, 291–301.

Galetti M, Moleón M, Jordano P, Pires MM, Guimarães PR, Pape T, Nichols E, Hansen D, Olesen JM, Munk M, de Mattos JS, Schweiger AH, Owen-Smith N, Johnson CN, Marquis RJ, Svenning JC (2017) Ecological and evolutionary legacy of megafauna extinctions. Biological reviews of the Cambridge Philosophical Society, 93, 845–862.

Gopalakrishnan S, Sinding MS, Ramos-Madrigal J, Niemann J, Samaniego Castruita JA, Vieira FG, Carøe C, Montero MM, Kuderna L, Serres A, González-Basallote VM, Liu YH, Wang GD, Marques-Bonet T, Mirarab S, Fernandes C, Gaubert P, Koepfli KP, Budd J, Rueness EK, Heide-Jørgensen MP, Petersen B, Sicheritz-Ponten T, Bachmann L, Wiig Ø, Hansen AJ, Gilbert MTP. (2018) Interspecific gene flow shaped the evolution of the genus Canis. Current Biology, 28, 3441–3449.

Hey J (2010) Isolation with migration models for more than two populations. Molecular Biology and Evolution, 27, 905–920.

Hulva P (2017) O vlkovi, postdivočině a evoluci. Vesmír, 96, 212–215. https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2017/cislo-4/o-vlkovi-postdivocine-evoluci.html

Hulva P (2018) Lupus dei a neoanimusmus. Dingir, 4, 149–152.

Hulva P, Černá Bolfíková B, Woznicová V, Jindřichová M, Benešová M, Mysłajek RW, Nowak S, Szewczyk M,
Niedźwiecka N, Figura M, Hájková A, Sándor AD, Zyka V, Romportl D, Kutal M, Finďo S, Antal V. (2018). Wolves at the crossroad: fission-fusion range biogeography in the Western Carpathians and Central Europe. Diversity and Distributions, 24, 179–192.

Chessa B, Pereira F, Arnaud F, Amorim A, Goyache F, Mainland I, Kao RR, Pemberton JM, Beraldi D, Stear MJ, Alberti A, Pittau M, Iannuzzi L, Banabazi MH, Kazwala RR, Zhang YP, Arranz JJ, Ali BA, Wang Z, Uzun M, Dione MM, Olsaker I, Holm LE, Saarma U, Ahmad S, Marzanov N, Eythorsdottir E, Holland MJ, Ajmone-Marsan P, Bruford MW, Kantanen J, Spencer TE, Palmarini M. (2009) Revealing the history of sheep domestication using retrovirus integrations. Science, 324, 532–536.

Janota J (2018) Patří myslivci na smetiště dějin? Myslivost, 8, 3.

Mcneill JR (2014). The Great Acceleration: An Environmental History of the Anthropocene since 1945. Cambridge: Harvard University Press.

Parfitt J, Barthel M, Macnaughton S (2010) Food waste within food supply chains: quantification and potential for change to 2050. Philosophical Transactions of the Royal Society B, 365, 3065–3081.

Pilot M, Branicki W, Jędrzejewski W, Goszczyński J, Jędrzejewska B, Dykyy I, Shkvyrya M, Tsingarska E (2010) Phylogeographic history of grey wolves in Europe. BMC Evolutionary Biology, 10, 104.
 https://bmcevolbiol.biomedcentral.com/articles/10.1186/1471-2148-10-104

Randi E, Hulva P, Fabbri E, Galaverni M, Galov A, Kusak J, Bigi D, Černá Bolfíková B, Smetanová M, Caniglia R (2013) Multilocus detection of wolf x dog hybridization in Italy, and guidelines for marker selection. PLOS ONE, e91412. https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0086409

Ripple WJ, Beschta RL (2012) Large predators limit herbivore densities in northern forest ecosystems. European Journal of Wildlife Research, 58, 733–742.

Ripple WJ, Estes JA, Beschta RL, Wilmers CC, Ritchie EG, Hebblewhite M, Berger J, Elmhagen B, Letnic M, Nelson MP, Schmitz OJ, Smith DW, Wallach AD, Wirsing AJ (2014) Status and ecological effects of the world's largest carnivores. Science, 343, 1241484-1–11.

Ritchie EG, Johnson CN (2009) Predator interactions, mesopredator release and biodiversity conservation. Ecology Letters, 12, 982–998.

Schieltz JM, Rubenstein DI (2016) Evidence based review: positive versus negative effects of
livestockgrazing on wildlife. What do we really know? Environmental Research Letters, 11,

113003.Smetanová M, Bolfíková BČ, Randi E, Caniglia R, Fabbri E, Galaverni M, Kutal M, Hulva P (2015) From wolves to dogs, and back: Genetic composition of the Czechoslovakian wolfdog. PLOS ONE, 10, e0143807.

 https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0143807

Smil V (2002) The Earth’s Biosphere: Evolution, Dynamics, and Change. Cambridge, MA, MIT Press.
Springmann M, Clark M, Mason-D'Croz D, Wiebe K, Bodirsky BL, Lassaletta L, de Vries W, Vermeulen SJ, Herrero M, Carlson KM, Jonell M, Troell M, DeClerck F, Gordon LJ, Zurayk R, Scarborough P, Rayner M, Loken B, Fanzo J, Godfray HCJ, Tilman D, Rockström J, Willett W (2018) Options for keeping the food system within environmental limits. Nature, 562, 519–525.

Steinfeld H, Gerber P, Wassenaar T, Castel V, de Haan C (2006) Livestock’s Long Shadow: Environmental Issues and Options. Rome: Food and Agriculture Organization of the United Nations (FAO).
Vernot B, Akey JM (2014) Resurrecting surviving Neandertal lineages from modern human genomes. Science, 343, 1017–1021.

Vigne JD (1992) Zooarcheology and the biogeographical history of the mammals of Corsica and Sardinia since the last ice age. Mammalian Review, 22, 87–96.

Ziegrosser P (2019) Nejčistší bastardi. Myslivost, 1, 35.