Časopis Myslivost

Dr. Hanák ve svém článku vádí, že dnešní zvěř je v důsledku lepší úživnosti honiteb a kulturní přírody vůbec větší a vitálnější, a proto je potřeba pro její lov výkonnější zbraň. Nesouhlasím s tímto předpokladem, snad s výjimkou oborních chovů.

Zvěř v dnešní evropské přírodě žije pod mnohem větším stresem, než před řekněme 50 až 100 lety. Navíc v populační hustotě, jakou naše dějiny nepamatují. Reakce na stres a vysokou hustotu populace bývá u živočichů poměrně jednoznačná: zmenšují se a zkracuje se doba života, zrychluje se generační cyklus.

Ptal jsem se dvou výkupčích v Západních Čechách, obou s praxí ještě z dob ČSSR, zda mají pocit, že se za posledních asi 50 let nějak výrazně změnila hmotnost vykupované zvěře. Oba shodně tvrdí, že u srnčí možná došlo ke zmenšení tělesné hmotnosti, resp. k tomu, že jsou jim v posledních letech častěji nabízeny k výkupu menší kusy. A připouštějí podobnou možnost i u holé vysoké.

To neznamená, že se v populaci nevyskytují i velké, mohutné vitální kusy. Ale průměr je stejný nebo možná i klesá. To platí i o černé. Tady došlo k výraznému, násobnému nárůstu počtu vykupované zvěře střední váhové kategorie. Ale neprovází ho stejný nárůst počtu těžkých kusů. Těch opravdu velkých je prý v podstatě pořád stejně. Průměrná hmotnost tedy asi klesá.

Bohužel, nenašel jsem nikde pro úvahy o vývoji hmotnosti lovené zvěře dostatečně průkaznou, skutečně vědeckou studii, ačkoliv by jistě byla velmi zajímavá.

Přijměme ale teď alespoň na chvíli teorii Dr. Hanáka. Pokud by došlo ke zvětšení zvěře o řekněme 20 % hmotnosti, pak to znamená – při vědomí, že hmotnost roste s třetí mocninou délky, to znamená o nárůst rozměrů o 6 až 7 %. Ale i kdyby se nám (pro jednoduchost počítání) změnily o 10 %, tak budou hloubky uložení vitálních orgánů vypadat následovně: 8,25 cm pro srnčí, 16,5 cm pro černou, 27,5 cm pro jelení zvěř a 44 cm pro medvěda. S výjimkou medvěda se jedná o nárůst, který v podstatě pokryje statistická chyba. Tento nárůst pro mě prostě ještě není dostatečným důvodem k nákupu nové, vysokovýkonné kulovnice.

Je pravda, že ráže, průměr střely, má vliv a že platí, že větší je lepší. Protože velký střelný kanál zcela nepochybně urychlí vybarvení zvěře při ne úplně přesném zásahu.

Jenže také platí, že střela o velkém průměru musí mít nějakou minimální délku vedení v hlavni. Čím větší střela, tím delší potřebuje vedení. Čím delší vedení, tím větší hmotnost.

Pokud mají mít střely o velkém průměru dobré balistické vlastnosti, tak potřebuji, aby měly velké průřezové zatížení a s tím opět roste požadavek na hmotnost. Abych v hlavni rozpohyboval těžkou střelu o velkém průměru a udělil jí potřebnou rychlost, tedy i energii, potřebuji velký tlak, musím spálit spoustu prachu. Výsledkem bude těžká zbraň, která bude mít navíc nemalý zpětný ráz.

Zpětný ráz zbraně je ale jeden z největších nepřátel přesné střelby. Navíc omezuje i taktickou rychlost střelby – pokud vás puška „kopne jako kůň“ a jdete „do zákluzu“, trvá dlouhou dobu, než zbraní znovu najedete na cíl a srovnáte mířidla k dalšímu výstřelu. Navíc, my nechceme zvíře „nějak zasáhnout“, ale zasáhnout jeho vitální orgány.

Zpětný ráz a zejména jeho vnímání je tak trochu magie. Na vnímání zpětného rázu se podílí celá řada faktorů, z nich hlavní jsou pochopitelně hmotnost a rychlost střely, svůj podíl ale má také reaktivní účinek spalných plynů vytékajících z hlavně. Velký podíl má ale také hmotnost zbraně, geometrie pažby (přímé pažby mívají za následek příjemnější vnímání), její tvar (široká botka méně „kope“) a založení do ramene (při pevném založení tělo spolupracuje se zbraní a vnímá zpětný ráz lépe). Ještě větší vliv má zkušenost střelce, ale také jeho hmotnost a celková stavba těla.

Takže určit jednoznačně zpětný ráz konkrétní zbraně a náboje a jeho vnímání konkrétním střelcem není vůbec snadné. Fyzika ale platí pořád, a tak se dá dopočítat energie tzv. volného zpětného rázu – tedy rázu nijak nezapřené zbraně. A budu s ním za chvíli pracovat. Napřed mi ale dovolte pár slov k nejnovějšímu vývoji nábojů.

Soudím, že vývoj nových ráží jde ve vlnách. Vnímám to tak, že většinou přijde nějaký výrobce s novou ráží a pokud se ta ujme, velmi často najde ve stejné třídě následovníky, kteří se snaží utrhnout si svůj kousek z tržního koláče.

Jako jednu z nejkreativnějších firem z hlediska inovátorství vnímám firmu Hornady, které v posledních letech šlape na paty Nosler. Tipnul bych si, že Hornadyho dnes již emeritní šéfbalistik D. Emary má na svém kontě více ráží než jakýkoliv jiný nábojový konstruktér vůbec.

Ale ani ostatní firmy nezahálely. Pokud jsme po druhé světové válce měli v 60. až 70. letech druhou vlnu tzv. magnum nábojů s vysokým výkonem, pak na přelomu tisíciletí přišla vlna nábojů označovaných jako Short Magnum – krátký magnum.

Proč vznikly? Protože výrobci zbraní pracují se nějakými standardními rozměry závěrových systémů, do kterých se náboj musí vejít. Jedním z těchto etalonů je náboj 308 Winchester, ve kterém je komorován nespočet zbraní. Ale „308“ není náboj magnumové kategorie (ačkoliv ta není nikde definovaná, intuitivní vnímání asi bude hodně jednotné).

Jako první vznikl 300 Winchester Short Magnum (WSM) v roce 2001, s hodně „baculatou nábojnicí“ plnou prachu, aby bylo možné dosáhnout vysoký výkon náboje 300 Winchester Magnum i v krátké nábojnici. Inspirací byly bencherestové náboje a náboje J. Lazeroniho.

Krátká nábojnice s velkým spalovacím prostorem umožňuje i efektivnější spalování prachu a nabízí rovnoměrnější vývin rány.

K ráži 300 WSM se záhy přidaly i ráže 7 mm WSM a 270 WSM (rok 2002) a 325 WSM (2005). Všimněte si, opět je to řada, vytvořená roztažením nebo zaškrcením krčku mateřské nábojnice. A každý ať si vybere podle chuti. Ráže se uchytily a žijí.

Měly i následníka, řadu Winchester Super Short Magnum (WSSM), která dostala ještě „baculatější“ nábojnici ráže 223 WSSM, 243 WSSM a 25 WSSM.

Jenže tady už došlo na prokletí krátkých nábojnic. Pálíte v nich spoustu prachu ve velmi krátkém čase, a to znamená, že ho pálíte za velice vysoké teploty a tlaku. Výsledkem bylo, že řada WSSM získala pověst „požírače hlavní“ – přechodové kužely hlavní byly vypálení již po vypálení několika málo tisíc ran. WSSM v podstatě zanikly.

Remington zareagoval krátce po roce 2001 nábojem 30 Remington Short Action Ultra Magnum který se ale na trhu příliš neujal. Poptávka je omezená a Winchester ji stihl nasytit.

Ale souběžně odstartovala vlna malých ráží. V roce 2002 vznikl náboj 17 Hornady Magnum Rimfire, který nabídl okrajový náboj na drobnou škodnou s výkonem porovnatelným s náboji se středovým zápalem. Náboj se ujal a následovala celá řada nových 4mm ráží (.17“), ať již s okrajovým zápalem (17 Mach 2 – zaškrcený malorážkový náboj a 17 Winchester Super Magnum), nebo se středovým zápalem.

Výhodou náboje 17 HMR je, že pro většinu zbraní v ráži 22 HMR stačí vyměnit hlaveň. Komu je .17“ málo, tomu se nabídl náboj 204 Ruger, inzerovaný také jako splněný sen všech lovců drobné škodné. Ale ta se v Evropě vyskytuje jen velmi poskrovnu a na spárkatou zvěř je jeho účinek problematický stejně, jako již diskutované 5,56mm ráže.

Zejména v USA se mezi lovce dostávají čím dál víc zbraně založené na armádní pušce M16, civilně AR 15. Ta je v ráži 5,56x45 (223 Remington) a tady plně souhlasím s Dr. Hanákem, že tenhle náboj v lovecké praxi nenaplnil očekávání do něj vložená. Lovit se s ním dá, ale má i spoustu nevýhod. Přesto svými rozměry ovlivnil vývoj.

V polední době vznikly tři ráže o kterých bych se tu chtěl zmínit a které se vejdou do systému určeného původně pro náboj 223 Remington. Je tu náboj 300 Blackout, který vyvinula firma Advanced Armament Corporation v roce 2011 roztažením krčku tak, aby pojal střelu 7,62 mm. Takto vzniklý náboj je jakousi slabší obdobou náboje 7,62x39, ale funguje jako dobrý těžký náboj na škodnou a malou spárkatou na krátké a střední vzdálenosti, na kterou má dobrý terminální účinek. A funguje v platformě AR 15. Ale možná že pořád ještě málo.

V roce 1920 si do kalifornského Monterey přivezli houfec divokých prasat. Ta po II. světové válce utekla a začala se křížit s polodivoce chovanými domácími prasaty. Vzniklí kříženci (tzv. ferals) se čile množí a dnes představují problém.

Jedním z receptů je náboj 450 Bushmaster, u kterého se podařilo vtěsnat 11,5mm střelu a přes 2300 J energie do zásobníku AR 15. Pro profesionální lovce ferals je to prý docela požehnání – malý zpětný ráz, velká trvalá dutina, rychlé opakování výstřelů.

To nejlepší do AR 15 jsem si nechal nakonec. Nespokojenost vojáků s nábojem 5,56x45 vyprovokovala W. Alexandera a A. Brennana z Alexander Arms k vytvoření náboje 6,5 Grendel. Použili balisticky výhodné těžké střely, lahvicovou nábojnici vycházející z náboje 7,62x39 a výsledkem je asi nejlepší náboj, který se dnes dá do platformy AR 15 použít, který se nabízí v nečekaném rozpětí hmotnosti střel a může se dnes pochlubit úspěchy jak na armádním, tak sportovním nebo loveckém poli. Současně se dá použít jak v platformě AR 15, tak AK 47. A za 600 metry vzdálenosti má víc energie a lepší balistiku než 308 Winchester.

308 Winchester je jistota. Spolu s 30-06 Springfield je také základem nejrůznějších dalších ráží. Krčky těchto ráží byly škrceny a roztahovány na obrovský počet verzí. Některé přežily, jiné ne.

Mezi evropskými rážemi má své pevné místo náboj 6,5x55 SE. Z dnešního pohledu je jeho slabinou, že se nevejde do systému zbraní konstruovaných pro náboj 308 Winchester, je příliš dlouhý.

V roce 2008 firma Hornady nabídla nový náboj 6,5 Creedmoor, který si původně kladl za cíl zopakovat výkon 6,5x55 SE v balení, které se vejde do závěru určeného pro náboje 308 Winchester. D. Emary a D. DeMille vyšli z náboje 30 TC a úžasným způsobem zadání překonali. 6,5 Creedmoor má malý zpětný ráz, minimální zášleh na ústí, vynikající přirozenou přesnost a úsťovou rychlost blížící se 900 m.s^-1. Americká námořní pěchota jej přijala jako omezený standard pro své odstřelovače a zkušenosti z pole básní o „zpětném rázu jako políbení a laserové přesnosti“.

V čem vidím příčinu úspěchu těchto ráží? Relativně nízký zpětný ráz, vysoké průřezové a energetické zatížení střely (a z toho plynoucí dobré balistické vlastnosti i průbojnost a obecně účinnost v cíli) se spojily do náboje s vyváženým poměrem výkonu a účinku. Tohle bylo kouzlo stojící za oblibou již například náboje 6,5x54 Mannlicher Schoenauer, 6,5x55 SE a dalších. A odpovídá to i výsledkům z Radway Green.

Poslední řadou nábojů, o kterých se chci zmínit jsou náboje 26 Nosler, 30 Nosler a 33 Nosler. Všechny tři jsou založeny na nábojnici 300 Remington Ultra Magnum a mají si celkovou délku 85 mm, takže se vejdou do systémů komorovaných původně pro náboj 30-06 Springfield.

Všechny tři nabízejí úsťovou rychlost střely vysoko přes 900 m.s^-1 a míří na příznivce dálkové střelby, až daleko za 600 metrů. 33 Nosler nabízí více energie, než 338 Lapua Magnum.

V roce 2020 se přidal náboj 22 Nosler – náboj s dnem se stejným průměrem a stejnou celkovou délkou jako má 5,56 45 (223 Remington), ale s větší kapacitou nábojnice. Výsledkem je možnost přerážování zbraní typu AR 15 pouhou výměnou hlavně. Nosler se jimi v posledních letech ráně vrhá do boje o náboje s nejplošší drahou letu a zatím je na předních místech.

Když vezmu v potaz vše právě popsané, nemohu souhlasit s Dr. Hanákem. Vývoj podle mě ani zdaleka nejde jen cestou zvětšování ráže a není to jenom honička za plošší dráhou letu či výkonem. Je to hledání toho, jak nabídnout lepší a vyváženější náboj.

Řekl bych že je třeba přemýšlet nad přiměřeností ráže. 338 Lapua Magnum (podobně jako 300 Winchester Magnum) je opravdu přesný náboj a v mnoha armádách světa jsou v něm komorovány protimateriálové odstřelovačské pušky.

Vyvstává ale otázka: opravdu bude moje kořist jezdit v lehce pancéřovaných vozidlech? Opravdu budu lovit v prostorech, kde budu střílet daleko, předaleko za 300 metrů? A jsem toho vůbec schopen?

Zdrcující většina našich honiteb mi nedává šanci střílet na takové vzdálenosti a veřejných střelnic umožňujících trénink střelby na takové dálky je jen poskrovnu.

Další otázkou je dostupnost střeliva a výběr střel. V tradičních rážích je výběr skoro neomezený (například v 308 Winchester to budou desítky různých výrobců a typů střel) a „nějaké“ náboje v tradiční ráži koupím skoro všude. Pokud půjdu do nové ráže, může se mi také stát, že budu na náboje muset čekat několik týdnů, než přijde další zásilka. A také se mohu dočkat toho, že se ráže neujme a zmizí z nabídky výrobců úplně. Pak mi nezbývá, než zbraň buď odložit, nebo začít přebíjet – tím se střelci otevírá zcela nový svět a možnosti.

O tom, jakou volit ráži pohovoří závěrečný třetí díl, kde si dovolím uvést nejen velkou přehlednou tabulku, ale také čtyři velké názorné porovnávací grafy jednotlivých ráží.

Ing. Martin HELEBRANT


 

Porovnání nábojů řady Winchester Super Short Magnum (vlevo) a Winchester Short Magnum. Náboje řady WSSM sice mají z balistického hlediska velmi výhodný, skoro kvadratický spalovací prostor, ale současně generují vysoký tlak a teploty. Získaly pověst „požíračů hlavni“ a neujaly se. Náboje WSM slibovaly magnumový výkon v kompaktním balení a hlavním marketingovým tématem byla možnost postavit pro ně zbraň s krátkým systémem (jako pro 308 Winchester). Náboje se osvědčily a žijí, zejména v ráži 300 WSM, ale naděje na odlehčení zbraně se ukázaly být jako liché nebo v celkové váze zbraně se zaměřovačem jako nepodstatné.

Zleva doprava 264 Winchester Magnum, 6,5 × 55 SE, 6,5 × 52 Carcano, 260 Remington, 6,5 Creedmoor, 6,5 Grendel. Je až neuvěřitelné, jak se konstruktérům podařilo v případě obou nových 6,5 mm ráží podařilo poskládat tolik energie (3 300 Joule resp. 2 400 Jole) a vynikajícího výkonu do tak kompaktního balení.

Specialisté na dálkovou střelbu, nové náboje Nosler. Náboje jsou postavené tak, by se vešly do systémů určených pro náboj 30–06 Springfield. Všechny nabízejí úsťové rychlosti kolem 900 m.s^-1 a ve spojení s dobrou střelou umožňují střelbu daleko za 500 metrů.

Poslední slovem Noslera v závodech o nejrychlejší střelu je náboj 22 Nosler (vlevo). V porovnání s nábojem 223 Remington (vpravo) je vidět výrazně větší kapacita nábojnice. Aby se ale nemuselo měnit čelo závěru, je hlava nábojnice menší než průměr těla.