(XI. část) Volné sledování
V březnovém čísle jsme si řekli o cvičení příletů loveckého dravce (jestřába lesního) na šňůře ve volné přírodě. Následující řádky jsou věnovány cvičení útoků na vlečku jestřába lesního, získaného z umělého chovu ve stadiu, kdy je plně vyschlý, ale nemá žádné letové zkušenosti, a jeho následný výcvik pro volné sledování, a s tím spojený poslední krok, výcvik na konkrétní zvěř pernatou nebo srstnatou (bažant, zajíc).
Než se s dravcem pustíme do výcviku ve volné přírodě, považuji za důležité naučit ho útočit na „vlečku“ nebo „vábítko“, abychom v případě jeho váhání měli možnost jej přivolat zpět.
Před tímto tréninkem vyvstane otázka, do které fáze výcviku toto cvičení zařadit? Možností je několik, mně se osvědčil tento postup. Zvolil jsem okamžik, kdy dravec ochotně dělá přílety na rukavici na vzdálenost 10 až 15 m, ale je ještě jištěný letovou šňůrou, tedy před výcvikem volného létání v přírodě (to již může být pozdě).
Vlečku lze vyrobit z kusu zaječí kůže, vábítko je celokožené. Kdo nemá potřebné věci pro výrobu k dispozici, může tyto pomůcky zakoupit od sokolníků, kteří se zabývají výrobou sokolnických doplňků.
Vábítka se vyrábějí v několika různých provedeních podle našeho záměru, může být celokožené nebo s perutěmi od bažanta (pokud se budeme chtít zaměřit na výcvik jestřába pro lov bažantů), případně neutrální kulový tvar s třásněmi. Každopádně já mám vlečku jen jako pojistku pro stažení jestřába při případném příletovém váhání.
Na vlečku přivážeme kousek odměny a připravíme si ji tak, abychom ji mohli umístit na zem asi 2 m před posed v okamžiku, kdy jestřáb z rukavice sokolníka přilétne na vysoký posed a otočí se směrem k sokolníkovi.
Další postup je závislý na reakci jestřába. Pokud na vlečku okamžitě zaútočí, necháme ho útok dokončit, připravíme si kousek odměny do rukavice (mezi palec a ukazovák) a jakmile odměnu z vábítka přijme, nabídneme mu kousek na rukavici tak, aby na ni mohl volně přestoupit (pozor, ať nám ji z rukavice nevytrhne, to by se mu přestoupit nechtělo). Pak uklidíme pokud možno nenápadně vlečku do brašny a další přílety probíhají standardním již popsaným způsobem s „letovou šňůrou“.
Následný den postup opakujeme s tím rozdílem, že od vlečky poodstoupíme a při útoku jestřába na vlečku zatáhneme za šňůru, ke které je vlečka přivázaná, abychom stimulovali únik kořisti.
Pokud je útok úspěšně dokončený, odměna dravcem opět přijata, postupujeme jako předchozí den a přílety dokončíme s letovou šňůrou.
Další den opět připravíme vlečku, jen přivázanou odměnu zvětšíme. Vlečku ukryjeme na zem pod kus celty nebo listí, případně trávy, asi na polovině vzdálenosti mezi posedem, kde bude dravec, a místem, kde stojí sokolník. Šňůru, za kterou je vlečka přivázaná, si natáhneme do místa, kde budeme stát.
Poté dojdeme pro jestřába, zvážíme ho, abychom měli přesnou kontrolu nad jeho kondicí (tak jak to děláme každý den před zahájení výcviku), přivážeme ho k letové šňůře a necháme ho odlétnout na posed.
Pokud v této fázi ještě na posed pravidelně neodlétá, tak tam s ním dojdeme a necháme ho zvolna přestoupit.
Jakmile se jestřáb po příletu otočí, zkusíme jeden až dva přílety standardně na rukavici, následně si připravíme šňůru k vlečce a jakmile je k nám správně otočený a očekává nabídnutou odměnu na rukavici, přitahujeme šňůrou vlečku směrem k nám (přitom musíme dávat pozor, abychom neodtáhli vlečku do větší vzdálenosti, než co jestřábovi dovolí letová šňůra).
Jakmile se na trávě objeví vlečka s kořistí, jestřáb okamžitě útočí a při změně směru vlečky reaguje až do úspěšného uchopení kořisti.
Pokud pravidelně a bez zaváhání útočí na vlečku, vyzkoušíme útok v přírodě při výcviku s letovou šňůrou. Je-li útok na vlečku pokaždé bez zaváhání, můžeme se pak spolehnout, že v situaci, kdy při příletech na volno, nebo volném sledování, dokážeme váhajícího jestřába pomocí vlečky v případě nutnosti přivolat.
Výcvik pro volné sledování s lovem zajíců, doba výcviku asi 5 týdnů
Již v počátku výcviku, kdy jestřába učíme přeskakováním pro maso na pěst, doprovázíme nabídku masa hlasitou pobídkou, zavoláním jeho jménem, případně i hvízdnutím. Častěji však voláme jménem, abychom docílili situace, kdy jestřáb přilétne na zavolání, aniž bychom mu ukazovali pěst s odměnou. Teprve když je ve vzdálenosti několika metrů, nastavíme mu pěst.
Tento způsob výcviku má význam pro budoucí volné sledování. Jestřáb totiž nesmí se sokolníkem spolupracovat jen když ho vidí, ale hlavně podle zvukových signálů.
Je-li jestřáb v příletech na pěst naprosto spolehlivý a perfektně reaguje na zvukové signály (přivolání jménem nebo zahvízdání), je bezvadně onošený, zvyklý na okolní rušivé vlivy, je možné přistoupit k výcviku volného sledování.
Opět dáváme vysoký důraz na kondiční přípravu tzn. na spodní hranici střední kondice, aby okamžitě reagoval na signál. Nejeden sokolník udělal zásadní chybu (a zkazil tak svého jestřába) vysokou kondicí právě při prvních volných letech.
Jestřáb, který nemá o sokolníka zájem, protože není v odpovídající kondici, si začne poletovat po stromech, upravovat peří podle libosti a tento nešvar se následně velmi těžko odnaučuje.
V prvopočátku je potřeba jít do řídkého a přehledného lesa, nejlépe borového, kde není drobná zvěř a je potřeba dávat pozor, abychom zvěř nevyšlápli (což při současném stavu drobné srstnaté zvěře nebude problém). Jestřáb se tak bude plně soustředit na sokolníka.
Vlastní výcvik zahajujeme na okraji lesa, kdy jestřába s dobře zalepenými otvory v poutkách, aby nezachytil o pahýly větví vysadíme na nízkou větev, poodejdeme přibližně 10 m a zavoláme jménem. Po příletu na pěst odměníme sousty masa a tento postup opakujeme.
Po několika příletech se pokusíme od jestřába volnou chůzí vzdálit, aniž bychom ho volali. Pokud vše probíhá správně, měl by za námi přiletět a sednout na větev. To je prvním úspěšným pokusem o sledování.
Tento pokus opakujeme znovu přibližně 3x, teprve potom dravce zavoláme jménem a na pěsti ho nakrmíme natolik, aby byl příští den v dobré kondici.
Tento postup opakujeme i následující den, jen zvýšíme počet pokusů sledování z 3x na 6x, aby nás jestřáb sledoval v korunách stromů. Opozdí-li se, nevoláme ho jménem, ale hvízdnutím. Když k nám dolétá, nenastavujeme pěst, ale necháme ho proletět mimo, aby usedl na nějakou větev před námi. Brzy mu bude jasné, že hvizd znamená přílet, ale neobdrží odměnu.
Pokud nad námi přelétne 4x až 5x na zahvízdnutí, ukončíme sledování hlasitým zavoláním jménem a nastavení pěsti s odměnou. Velmi brzy mu bude jasné, že hvízdnutí je pokyn ke sledování svého sokolníka a zavolání znamená pěst a odměnu.
Pokud jsou první přílety neohrabané a jestřáb se zavěšuje na tenké větve, kymácí se a neobratně kličkuje, je to naprosto běžný obraz jeho nezkušenosti, který brzy pravidelným tréninkem odstraní.
Sledování cvičíme každý den, abychom jestřába utvrdili v tomto způsobu lovu a naprosto se pro něj stal automatický a přešel mu tzv. „do krve“. Za nějaký čas se jestřáb „vylétá“ k dokonalosti, kdy bude předvádět vysokou letovou obratnost s kličkami a pády z korun stromů.
Pokud jsme úspěšně dospěli ve výcviku až sem, můžeme přistoupit k výcviku vlastního lovu. Použijeme vlečku, kterou jsme si udělali ze zaječí kůže již při výcviku příletů na šňůře. Vlečku uvážeme na šňůru dlouhou asi 15 m a seženeme si pro další stadium výcviku pomocníka nebo pomocnici.
Následující den při volném sledování táhne pomocník „vlečku“ na šňůře za sebou. Jakmile jestřáb zaútočí a uchopí vlečku za hlavu, necháme ho, aby maso přivázané na vlečce sežral. Tento výcvik opakujeme několik dnů po sobě.
V dalším stadiu výcviku pokračujeme na okraji lesa, kde je vyšší pravděpodobnost setkat se se zajíci, a to ještě nedospělými (abychom jestřába případným neúspěchem s velikým zajícem neodradili). Jestřába „hodíme“ na strom a necháme ho, aby nás sledoval. Les křížíme, abychom zajíce zvedli.
Pokud se nám to podaří, jestřáb zaútočí a pokusí se zajíce vázat. Je-li útok úspěšný, musíme urychleně přispěchat na pomoc, uchopit zajíce za zadní běhy, zarazíme a necháme na něm jestřába dosyta nažrat, zásadně na hlavě. Nesmí dojít ke zklamání sokolníka, když první lovy nebudou úspěšné.
Zajíc je obtížnou kořistí a zkušený zajíc v plné síle, jestřábovi snadno unikne a mnohdy hrozí i riziko zranění dravce. S opakujícími útoky však rostou jestřábovy schopnosti, obratnost i zkušenosti.
Vzhledem k současným nízkým stavům drobné srstnaté zvěře je možné, v prvopočátku pustit jestřábovi cvičného králíka, není však vhodné tuto možnost vícekrát opakovat. Králík je pro jestřába snadnou kořistí a vyvstává riziko, že by se zajícům začal vyhýbat a očekával by snadnější kořist.
Je dobré si uvědomit, že vlastnosti a zkušenosti, které jestřáb výcvikem získá, bude mít po celý život. To je třeba si při výcviku vždy uvědomit a nesmíme šetřit vynaloženým úsilím ani trpělivostí. Odměnou za vynaloženou námahu tak bude jestřáb letící jako stín nad sokolníkem, který kráčí lesním porostem, až uvidí, jak padá na kořist a bude vázat lesního zajíce. To bude odměnou za jeho trpělivost a pevnou vůli.
(Zdroj: S. Doubrava, 1973: str. 11-14)
Luboš KOUSAL,
člen redakční rady
Zpravodaje Klubu sokolníků ČMMJ