Vlk jako nový a do budoucna významný faktor při obhospodařování krajiny a přírody ve středoevropských podmínkách
Výskyt a počty vlků ve střední Evropě se v současné době vyvíjejí s takovou dynamikou, že všechny údaje v tomto ohledu velmi rychle přestávají být relevantní. Platí to i pro rozsáhlou studii o situaci velkých šelem v Evropě vydanou v roce 2014, na jejíž zpracování se podílelo více než 70 autorů z různých zemí a která se často ještě dnes používá jako důležitý informační zdroj k rozšíření a počtům vlků v Evropě
(Chapron, G. et al. 2014; Recovery of large carnivores in Europe’s modern human-dominated landscapes., Science 346, 1517, DOI: 10.1126/science.1257553)
V této studii byl na základě dat, nashromážděných v letech 2010 až 2012 pro evropský kontinent (bez Ruska, Běloruska a Ukrajiny) uveden celkový počet 12 000 vlků, kteří byli podle oblastí jejich hlavního výskytu rozděleni do deseti prostorově od sebe oddělených populací (viz obr. a tab.).
Na základě vysokého populačního přírůstku vlků, který za dnešních poměrů dosahuje zhruba 30 - 35 % (podle některých pramenů dokonce až 40 %) ročně, jsou všechny údaje o jejich aktuálních početních stavech během krátké doby překonávány.
Je třeba si uvědomovat, že při takto vysokém rozmnožovacím koeficientu dochází ke zdvojnásobení početního stavu vlčí populace v průběhu každých zhruba tří let. Jestliže tedy vycházíme z celkového počtu 12 000 vlků na území Evropy v letech 2010 až 2012, znamená to, že by jejich počet musel při zdvojnásobení stavu v průběhu tří let stoupnout do současné doby na minimálně 45 000 kusů.
Při takovém stavu (dokonce při velmi opatrném odhadu) je třeba počítat s přírůstkem dalších 15 000 vlků během jediného roku. Tento dynamický vývoj populace je třeba brát při posuzování současného ochranného statutu vlka v úvahu. Samozřejmě je možné tyto údaje relativizovat či dokonce zpochybňovat, ale na druhé straně pro ně mluví to, s jakou dynamikou se vlci v posledních letech rozšiřují.
Situace v České republice se především dotýká vývoj v Německu, kde došlo v poslední době k velmi razantnímu rozšíření. Vlčí populace v Německu, jejíž vliv na sousední země je již dnes značný, v budoucnu bude při zachování současného trendu růstu populace ještě mnohem větší.
Přitom novodobá historie výskytu vlka v Německu je poměrně krátká. V roce 1998 se objevil vlčí pár v Sasku, který v roce 2000 vychoval vlčata, čímž vznikla první smečka. O pět let později, v roce 2003, byl v Sasku potvrzen výskyt druhé smečky. V roce 2007 se vyskytla první smečka mimo Sasko na jihu Braniborska a v roce 2009 přibyla další smečka v Sasku-Anhaltsku na hranici s Braniborskem. Mezitím se vlci usídlili mimo Sasko a Braniborsko také ve většině spolkových zemí Meklenbursko, Sasko-Anhaltsko, Dolní Sasko, Bádensko-Württembersko a Bavorsko.
V monitorovacím roce 2016/17 evidoval Zemský úřad pro životní prostředí spolkové země Braniborsko jenom na území této spolkové země 21 smeček a dva páry vlků. Dalších 40 smeček bylo bylo rozděleno na spolkové země Sasko (17), Sasko-Anhaltsko (11), Dolní Sasko (9) a Meklenbursko-Přední Pomořansko (3). To by bylo celkem 61 smeček.
V následujícím monitorovacím roce 2017/18 bylo již uváděno 73 vlčích smeček.
Za poslední monitorovací roce 2018/19 je oficiálně uváděno již 105 smeček, k tomu 25 párů a 13 jednotlivých zvířat. Podle údajů Německého loveckého svazu (DJV) je přitom skutečný stav vlků vyšší než je oficiálně uváděno.
Přesto i při zohlednění oficiálních údajů v průběhu minulých let a při realisticky očekávané reprodukci minimálně 30 % je realistické vycházet z toho, že stavy vlků v Německu se pohybují kolem 1000 kusů. To koresponduje s údaji Prof. Dr. Svena Herzoga z univerzity v Drážďanech, který již v minulém roce odhadoval stavy vlka v Německu na 800 až 1200 zvířat.
Z toho je nesporné, že počty vlků Německu rostou velmi rychlým tempem, neboť roční přírůstek německé vlčí populace činí zhruba 300 až 400 kusů.
V důsledku toho se také silně zvyšuje množství stržených zvířat v zemědělství. Tak například v roce 2017 byly oficiálně uváděny ztráty 1700 hospodářských zvířat. Vzhledem k tomuto vývoji je ze strany zemědělských svazů a chovatelských zájmových organizací vyvíjen silný tlak na politickou reprezentaci jak v samotných spolkových zemích, tak především ve Německém spolkovém sněmu a Spolkové vládě, aby volení politici usilovali o snížení ochranného statutu vlka v mezinárodních úmluvách.
Podobná situace je i v Rakousku a ve Švýcarsku. Také v těchto zemích vlci v posledních letech působí značné škody na hospodářských zvířatech, což má za následek silný politický tlak, aby představitelé těchto zemí usilovali na mezinárodní úrovni o snížení statutu ochrany vlka.
Přísná ochrana vlka je totiž zakotvena v mezinárodních úmluvách, a to jednak ve „Směrnici o stanovištích“ (Směrnice 92/43/EHS z 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin), jednak v „Bernské úmluvě“ (Úmluva o ochraně evropské fauny, flóry a přírodních stanovišť).
V obou těchto mezinárodních úmluvách je vlk veden jako přísně chráněný druh. Vzhledem k tomu, že členské státy jsou povinny přijmout a dodržovat jejich ustanovení, není snížení ochranného statutu vlka v kompetenci jednotlivých zemí, ale je možné pouze při dosažení všeobecného mezinárodního konsensu.
Samozřejmě jsou možné i při tomto přísném ochranném režimu určité výjimky, to však jen ve zvláštních případech pouze u „problémových“ jedinců a k tomu ještě za podmínek, jejichž splnění je velmi obtížné.
Z toho vyplývá snaha dosáhnout snížení ochranného statutu vlka ve zmíněných mezinárodních úmluvách, neboť to by dávalo jednotlivým zemím větší flexibilitu pro určitou regulaci této šelmy v rámci prevence škod. Některé země sice i za současného stavu stanovují určité kvóty odlovu vlka, v těchto případech se však jedná o země, které na základě prováděného monitoringu mohou prokázat, že jejich populace vlka je dostatečně vysoká a natolik zajištěná, že odebrání určitého počtu zvířat existenci populace neohrozí. Například ve Francii, kde vlčí populace přesáhla hranici 500 kusů, s čímž se původně počítalo až v roce 2023, byl pro rok 2019 stanoven odlov 53 zvířat. V důsledku mimořádných škod na hospodářských zvířatech by měl být roční odlov v budoucnu zvýšen na 17 % populace.
Vzhledem k tomu, že se vlci na hlavních územích svého rozšíření vyskytují ve stabilních a zajištěných stavech, z nichž se stále více plošně rozšiřují a pronikají na nová území, není v dnešní době ve skutečnosti již žádný skutečně objektivní důvod pro zařazení vlka do nejvyšší kategorie ochrany.
Vlk rozhodně není zvířecím druhem, jemuž by bezprostředně hrozilo vyhubení (ani v listině IUCN není jako takový veden). Naopak, jeho stavy rychle vzrůstají a v Evropě, stejně jako globálně, je jeho existence dostatečně zajištěna.
Na základě tohoto vývoje je třeba si také postavit otázku, do jaké míry je rozdělování vlků na jednotlivé populace v současné ještě aktuální a zda vůbec takovéto rozdělení odpovídá realitě.
Mnohem výstižnější je zahrnutí populací do jedné celkové evropské populace (metapopulace), neboť na rozdíl od situace ještě před několika desetiletí se vlk v dnešní době vyskytuje téměř v celé kontinentální Evropě. Dnes je i tam, kde ještě před krátkou dobou byl jeho výskyt zcela nepředstavitelný, jako například v Holandsku nebo Dánsku.
Proto je třeba při posuzování stavu ochrany vlka jasně stanovit, jak by měl být chápán pojem „populace“ a co by mělo být „území jeho přirozeného rozšíření“.
Přitom je třeba brát zřetel na to, že ve velké části střední Evropy jsou naprosto odlišné podmínky než na většině území dosavadního rozšíření vlka, ať se jedná o oblasti Karpat, Balkánský poloostrov, části Apeninského a Pyrenejského poloostrova nebo východní a severovýchodní Evropy, které jsou často uváděny jako příklady pro fungující koexistenci člověka s tímto druhem šelmy.
Přitom se nejedná jen o životní prostředí, ale především o to, že na velké části území středoevropských zemí, jako např. Česká republika, Rakousko, Německo nebo Švýcarsko a Jižní Tyrolsko, intenzita využívání krajiny člověkem mimořádně vysoká a přitom hranice tolerance škod velmi nízká.
Největší konfliktní potenciál pochopitelně představují škody na hospodářských zvířatech při pastevním chovu. Zde se nejedná jen o přímé ztráty vzniklé usmrcením napadených zvířat, které se vyjadřují v nějakých peněžních částkách. Tyto škody jsou v dnešní době prakticky ve všech středoevropských zemích hrazené z veřejných prostředků, pokud je jejich původcem prokazatelně vlk.
A nejedná se také ani jen o to, že jednoznačné prokázání vlka jako původce není vždy jednoduché. Problém je mnohem hlubší, neboť se zároveň jedná o to, jak škodami postižení chovatelé ve většině případů vnímají střety vlka s jejich hospodářskými zvířaty a co přitom cítí, zvláště když to jsou menší zemědělci a chovatele, kteří navíc mnohdy hospodaří ve ztížených podmínkách a mají přitom ke svým zvířatům silnou emoční vazbu. V takových případech nelze penězi ohodnotit a odškodnit pocity zklamání, bolesti a frustrace.
Skutečná škoda je tedy mnohem vyšší, než jakákoliv finanční odškodnění. Mnohdy je do toho zamíchán i pocit bezmocnosti, neboť opravdu účinné zabezpečení zvířat na pastvě je problematické a mnohdy i úplně nemožné. A to opět bez ohledu na to, zda je pořízení ochranných plotů a další zabezpečujících opatření částečně nebo dokonce zcela hrazeno z veřejných prostředků.
Bezpečná ochrana stád v potřebném rozsahu se nedá zvládnout ani s veřejnou podporou, jak názorně ukazují zkušenosti ze Švýcarska, Rakouska i Německa. Například v jednom modelovém pokusu v rakouských Alpách se ukázalo, že náklady na oplocení, které mělo zajistit maximální ochranu, v konečném efektu stály víc, než byla peněžní hodnota takto zabezpečených zvířat.
V těchto zemích se navíc poslední době v odborných kruzích začíná stále více poukazovat na to, že rozsáhlé budování dostatečně stabilních a vysokých plotů, které by alespoň částečně splňovaly vysoké technické požadavky na účinnou ochranu stád, by nutně měly výrazný vliv na životní podmínky mnoha jiných volně žijících zvířat obývajících a využívajících pastviny společně s hospodářskými zvířaty, neboť tyto plochy by se pro ně staly nepřístupnými. Nehledě na enormně vysoké náklady na stavbu a údržbu plotů by to ve výsledném efektu znamenalo značnou fragmentaci a následné ztráty životního prostoru pro mnoho volně žijících zvířat.
Navíc se k tomu přidružují i dopady na turistické využívání krajiny, které v určitých oblastech hraje významnou roli. O těchto aspektech se však zatím na veřejnosti téměř vůbec nemluví.
Šíření vlka má ale také vliv na myslivecké hospodaření. Přitom na rozdíl od škod na hospodářských zvířatech je jeho potenciální dopad na myslivost málo tématizován.
Jako nejvýznamnější součást potravinového spektra vlků platí obecně spárkatá zvěř. Zdánlivě se tedy jeví jako logické – a mnohdy se tak i argumentuje - že by přemnožené stavy spárkaté zvěře mohly být vlky přirozeným způsobem regulovány. Tato domněnka je často prezentována veřejnosti jako pozitivní aspekt jejich rozšíření. Někdy je tím dokonce zprostředkováván dojem, že by přítomnost vlka mohla snížit význam myslivosti pro regulaci početních stavů spárkaté zvěře.
V tomto smyslu někdy dokonce někdy zazní i zcela extrémní názory, že lov spárkaté zvěře by snad nemusel být již ani nutný, neboť vlci jí dokáží regulovat stavy spárkaté zvěře přirozeným způsobem účinněji než myslivci. Tyto představy jsou ale zcela nepodloženy reálnými fakty.
Naopak zkušenosti ukazují, že vlk se projevuje jako významný regulátor pouze u mufloní zvěře, kterou je schopen skutečně zdecimovat, ale na početní stavy původních druhů spárkaté zvěře, jako je jelení, srnčí a černá zvěř, má vlk zpravidla jen marginální vliv. Především u jelení zvěře neexistují žádné vědecky podložené důkazy pro to, že by vlci její početní stavy v podstatnější míře regulovali.
Pokud se odlov jelení zvěře v určitých oblastech po usídlení vlka krátkodobě sniží, je to většinou jen následkem jejího přizpůsobení se nové situaci. Jelení zvěř je totiž schopna na přítomnost této šelmy reagovat změnou chování a přemístěním svých aktivit více na stanoviště, která jí poskytují větší bezpečí. Stejné platí i pro černou zvěř.
Vzhledem k tomu, že vlci nejsou schopni početní stavy jelení zvěře nebo černé zvěře účinně redukovat, závisí regulace zvěře i nadále v první řadě na lovu prostřednictvím myslivců. Ten však ale může být za přítomnosti vlka podstatně ztížen. Tím, že jelení i černá zvěř reagují na přítomnost vlka změnou chování a změnou prostorové aktivity, sdružují se často do větších skupin, které se přednostně zdržují tam, kde mají větší možnost krytu. To jsou v prvé řadě u jelení zvěře husté porosty mladých dřevin, u černé zvěře větší polní plochy, což má za následek zvyšování škod zvěří a také to, že lov za těchto podmínek se stává obtížnější a hlavně méně efektivní.
Větší míra zneklidňování v důsledku nutného vyššího loveckého tlaku, spojeného navíc s přítomnosti vlků, vede k tomu, že se jelení a černá zvěř stávají ještě méně viditelnou a obtížněji ulovitelnou.
Vlk tedy nejen že není schopen vyřešit problematiku škod působných spárkatou zvěří na lesních a zemědělských porostech, jak je laické veřejnosti často prezentováno, ale naopak ji může ve skutečnosti ještě zkomplikovat a škody ještě více iniciovat.
Je nepochybné, že životní prostředí v rozsáhlých oblastech střední Evropy poskytuje vlkům velmi vhodné životní podmínky, neboť zde nacházejí jak vzhledem k vysokým stavům spárkaté zvěře, tak i rozsáhlému pastevnímu chovu hospodářských zvířat, dostatečnou nabídku poměrně snadno dosažitelné potravy.
V oblastech, které jsou hustě osídlené a intenzivně využívané člověkem, však existuje obzvlášť vysoký konfliktový potenciál. To znamená, že je třeba na jedné straně bez dogmatických klapek na očích a romantických představ, ale na druhé straně i bez předsudků a emocí, otevřeně a především věcně diskutovat o tom, kde a za jakých předpokladů má vlk v současné „kulturní“ krajině místo k soužití s člověkem.
Přitom je ale třeba brát v úvahu, co přítomnost vlka v širším úhlu pohledu ve skutečnosti znamená a s jakými konsekvencemi je třeba počítat. A pokud se mluví o potřebě či dokonce nutnosti účinných opatření na ochranu hospodářských zvířat na pastvinách, musí být také jasné, zda jsou v praxi tato opatření opravdu realizovatelná, co by jejich zavedení ve skutečnosti obnášelo a jaké by mělo vedlejší dopady jak pro samotné chovatele, tak i pro krajinu a přírodu.
Samozřejmě je třeba brát v úvahu i vliv na myslivost, neboť jedině na ní spočívá a v budoucnu nadále bude spočívat zodpovědnost za regulaci početních stavů spárkaté zvěře, a to i při případné přítomnosti vlka.
Ochranný statut vlka by tak měl být posuzován v širokém úhlu pohledu na základě celkové situace a při zvažování všech aspektů, tím spíše že se jedná o živočišný druh, jehož existence je v Evropě dostatečně zajištěna.
Na základě toho by měla připuštěna k vážné diskuzi i otázka, zda je opravdu nutné vlka úplně všude bezpodmínečně chránit. V žádném případě by ale ochrana vlka neměla platit jako dogma, při němž je jednostranně prosazován jen jeden náhled a není brán dostatečný zřetel na konflikty, které existují a v budoucnu se nepochybně budou dále stupňovat.
Dr. Miroslav VODŇANSKÝ
Středoevropský institut pro ekologii zvěře, z.ú.
s podporou MZe ČR v rámci dotačního programu pro nezávislé neziskové organizace
Rozdělení a rozšíření populací vlků v Evropě podle Chaprona et al. (2014), tmavě modrá – trvalý výskyt, světle modrá – sporadický výskyt, žluté linie – hranice mezi populacemi, jednotlivé populace jsou očíslovány (viz. tabulka).