ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Leden / 2020

Jak při nálezu chráněného živočicha?

Myslivost 1/2020, str. 42  Roman Ondrýsek
Jak postupovat v souladu se zákony a právními předpisy při nálezu sraženého zvlášť chráněného (kriticky ohroženého) živočicha Na úvod svého příspěvku bych rád vymezil okruh otázek, kterým bych se chtěl důkladněji věnovat. Do právní poradny dostávám nezřídka dotazy jak postupovat v situaci, kdy na silnici, případně v honitbě či nehonebním pozemku je nalezen chráněný živočich. Jedná se zejména o bobra, vydru, vlka, případně jiné kriticky ohrožené druhy.
V dané situaci nenapadne každého myslivce, ale i běžného občana, jak by měl správně v souladu se zákony a právními předpisy postupovat. Otázek je mnoho, a to zejména čí je například vlk, kdo může zákonným způsobem s ním nakládat a jakým způsobem, jak a kde se takový úhyn eviduje, kdo a co kam musí hlásit, které orgány státní správy by měly být na místě nálezu, komu patří lebka, kůže. Navíc jak postupovat v situaci pokud je nalezen na silnici, na nehonebním pozemku, nebo někde v honitbě, je-li podezření na upytlačení. Jistě se najde i spousta dalších otázek.
Postupnými kroky se tedy pokusím odpovědět na výše zmíněné otázky.
 
Například vlk euroasijský (Canis lupus) je zatím zvláště chráněným živočichem (a to živočichem kriticky ohroženým) dle ust. § 48 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) a přílohy č. III vyhlášky Ministerstva životního prostředí České republiky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „vyhláška“).
Jedná se tedy dle ust. § 2 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „ZoM“) o zvěř, kterou nelze lovit, poněvadž se jedná o zvláště chráněného živočicha podle výše zmíněné vyhlášky, nebyla-li k jeho lovu povolena výjimka dle ust. § 56 zákon o ochraně přírody a krajiny. V tomto případě půjde například o výjimku dle ust. § 56 odst 2 písm. b), zákona o ochraně přírody a krajiny, tj. v zájmu prevence závažných škod, například na dobytku. Zvěř zařazená pod ust. § 2 písm. c) ZoM je hájená celoročně a její lov zásadně možný není. Citované ustanovení vymezuje negativní výčet zvěře, které nelze lovit na rozdíl od zvěře, kterou lze lovem obhospodařovat dle ust. § 2 písm. d) ZoM.
 
Zatímco zvěř lze lovit a nabýt tak k ní vlastnické právo, u vlka to možné není. Podle § 48 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny: „Stejně jako zvláště chráněný živočich nebo zvláště chráněná rostlina je chráněn i mrtvý jedinec tohoto druhu, jeho část nebo výrobek z něho, u něhož je patrné z průvodního dokumentu, obalu, značky, etikety nebo z jiných okolností, že je vyroben z částí takového živočicha nebo rostliny.“
A dále dle § 16 odst. 5 vyhlášky: „Preparovat zvláště chráněné druhy živočichů (§ 50 odst. 5 zákona) lze pouze na základě výjimky udělené orgánem ochrany přírody podle § 56 zákona. Orgán, který výjimku uděluje, v ní stanoví podmínky a dále rozsah nezbytných údajů včetně údajů o způsobu nabytí a dalšího využití zhotoveného preparátu chráněného živočicha apod. Tyto údaje se vedou formou knihy záznamů evidované a kontrolované orgánem ochrany přírody, který výjimku vydal.“
 
Podle zákona tedy nelze nabýt vlastnické právo k mrtvému vlku (a to ať již zemřel za jakýchkoliv podmínek). Tato úprava se snaží potírat praxi, kdy by lovec mohl zkrátka říci, že mrtvého vlka již našel. Nález by tak měl být ohlášen orgánu ochrany přírody (orgány ochrany přírody vymezuje v ust. § 75 zákona o ochraně přírody a krajiny), např. obecnímu úřadu, pověřenému obecnímu úřadu, obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, krajskému úřadu, správě národního parku či České inspekci životního prostředí.
Je tedy na zvážení orgánu ochrany přírody, zda nálezci tohoto vlka udělí výjimku o nabytí vlastnického práva. V praxi jsou známé i případy, kdy na žádost nálezce tohoto živočicha, orgán ochrany přírody po předložení nalezeného živočicha jej zdokumentuje a vydá výjimku o nabytí vlastnického práva.
 
Další otázkou je pak podezření na nákazu. Postup upravuje zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „VZ“), dle jehož § 3 odst. 1 písm. g) jsou: „zvířaty podezřelými z nákazy zvířat zvířata, u nichž se projevují klinické příznaky nebo postmortální změny vyvolávající podezření, že se jedná o určitou nákazu zvířat, anebo zvířata, o nichž je podle výsledků vyšetření nutno mít za to, že jsou podezřelá z určité nákazy zvířat“ a dále „zvířata, u nichž se neprojevují klinické příznaky nebo postmortální změny vyvolávající podezření, že se jedná o určitou nákazu zvířat, o nichž však lze na základě získaných epizootologických nebo jiných informací mít za to, že přišla přímo nebo nepřímo do styku s jejím zdrojem“ dle ust. § 3 odst. 1 písm. h) VZ.
Veterinární zákon v ust. § 11 odst. 1 stanovuje ohlašovací povinnost při podezření z výskytu nákazy: „Chovatel, jím zaměstnávané osoby při chovu, přepravě, svodu a prodeji zvířat, jakož i další osoby, které přicházejí do styku se zvířaty, živočišnými produkty nebo jejich vzorky a které vzhledem ke svému povolání, kvalifikaci a zkušenostem mohou rozpoznat příznaky nasvědčující podezření z výskytu nebezpečné nákazy nebo nemoci přenosné ze zvířat na člověka, jsou povinni neprodleně uvědomit krajskou veterinární správu nebo zajistit její uvědomění o tomto podezření“.
V popsaném případě tedy bude zřejmě nejschůdnější informovat orgán ochrany přírody, který již bude postupovat samostatně a uvědomí krajskou veterinární správu.
 
Závěrem je třeba se věnovat trestněprávním konsekvencím. V oblasti trestněprávní úpravy, jež se nepřímo dotýká i ochrany vlka, lze zmínit některé trestné činy obsažené v hlavě VIII zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“), upravující trestné činy proti životnímu prostředí.
Je-li tedy zřejmé, že vlk nezemřel v důsledku srážky či nemoci, ale zaviněním jiné osoby (typicky postřelením) může být naplněna některá níže uvedené skutková podstata trestného činu. Může se jednat o trestný čin dle ust. § 299 TZ či 300 TZ.
Ust. § 299 TZ upravuje neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami – chrání dané živočichy a rostliny před taxativně vymezenými způsoby neoprávněného nakládání s nimi, přičemž tyto jsou zároveň zakázány jiným právním předpisem. „Všechny alternativy neoprávněného nakládání zahrnuté do citovaného ustanovení jsou stejně typově závažné, ačkoli z hlediska všeobecného hodnotového žebříčku stojícího mimo právní řád mezi nimi mohou být rozdíly v míře, v které jsou jednotlivé alternativy v rozporu s tímto hodnotovým žebříčkem.“
Ust. § 300 TZ upravuje nedbalostní trestní čin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami.
Dále připadá v úvahu ust. § 302 týrání zvířat a v neposlední řadě dle ust. § 304 pytláctví, jež dopadá na neoprávněný lov. Na tomto místě je třeba zmínit, že pokud tento skutek učiní např. myslivecká stráž, jakožto osoba se zvláště uloženou povinností chránit životní prostředí, uplatní se kvalifikovaná skutková podstata, tj. přísnější trest.
 
Na okraj uvádím i další savce, kteří podle přílohy č. III vyhlášky patří mezi kriticky ohrožené druhy, a tedy je třeba s nimi nakládat tak, jak to bylo výše uvedeno pro vlka. Jedná se například o kočku divokou, medvěda hnědého. Osobně doporučuji se s touto přílohou seznámit, jelikož její znalost je nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práva myslivosti.
 
Závěrem lze konstatovat, a to s ohledem na současnou právní úpravu, pokud vlastníte trofej ze zvláště chráněného živočicha, tj. lebku, kůži či celý preparát musíte dle ust. § 54 zákona o ochraně přírody a krajiny prokázat zákonný původ tohoto živočicha. Původ lze prokázat např. udělením výjimky dle ust. 56 zákona o ochraně přírody a krajiny ve spojení s vyhláškou ust. § 16 odst. 5 ZOPK.
 
JUDr. Ing. et Ing. Roman ONDRÝSEK, MBA, Ph.D.
Autor působí jako lektor a zkušební komisař ČMMJ
působí na katedře teorie práva
Právnické fakulty Masarykova univerzita v Brně
advokát
Zpracování dat...