Časopis Myslivost

Šariš, který tvoří okresy Bardejov, Prešov, Sabinov, Stropkov a Svidník, je však rovněž krajinou s úžasnými přírodními scenériemi, které dotvářejí povodí řek Torysa, Topľa, Ondava, Poprad a Hornád. Kdysi tudy vedla obchodní cesta Via regale, která spojovala Černé a Baltské moře.
Je také krajinou Dukelského průsmyku, kudy se prohnala krutost válečné fronty, nebo mnohem mírumilovnějšího lesku hladiny šarišského moře, vodní nádrže Domaša. Nejvyšším vrcholem regionu je se svými tisíci sto padesáti sedmi metry Minčol v Čergovském pohoří. Zde také žije nejvíce zástupců zdejší fauny a flory.
 
Milovníci myslivosti a myslivecké literatury zvlášť, mají region Šariše spojený především s jednou z nejvýznamnějších osobností této lidské činnosti, Juliem Milošem Komárkem, profesorem zoologie na Karlově univerzitě. Byl to právě on, kdo jim dal prostřednictvím své úžasné a nesmrtelné knihy Lovy v Karpatech nahlédnout do galerie zdejší přírody, v níž se bezesporu dokonale orientoval.
Rodák z šumavské Železné Rudy si při svých cestách za poznáním vždy vybíral stezičky nejméně známé, odlehlé a s nejmenšími nároky na osobní pohodlí. O čas se tam vždy poctivě dělil lovec Komárek s Komárkem vědcem a publicistou, který bystře zkoumal vše zajímavé ve svém okolí. A tak se stávalo, že si vozil domů nejen překrásné a velmi dobré lovecké trofeje, ale i podněty k objevům, které ho následně učinily známým nejen doma, ale i v cizině. Vozil si domů i četné inspirace ke svým literárním počinům.
Z těchto důvodů nemohl minout šarišský region, kam začal před sto lety, na prahu podzimu 1929 pravidelně jezdit na loveckou „dreveničku“ nad obcí Livov nedaleko Bardejova. Střídání pohody domova s krásami přírody a životem v lovecké chatě se pro něj stalo příznačným.



Od roku 2012 patří zrekonstruovaná chatička, postavená v letech 1923 až 1924 s pamětní deskou a památným kamenem, osazeným zde v roce 1992, k významným lesnickým místům Slovenska.
Připomíná lokality, kde spisovatel trávil vzácné chvíle odpočinku se svým loveckým přítelem a rádcem, znalcem karpatské přírody Havrilem Pilarem, kdysi hlavním pytlákem, který znal na Šariši každý strom a Komárka naučil rozeznávat všechny druhy hub, ale i metodě „uchození jelena“.
Kde ulovil přestárlého červeného hřivnatého jelena, kapitální srnce z pralesů, co nikdy neviděli pole, obrovské kňoury, jakých je už dnes málo, muzejního medvěda a chytrého vlka.
„Na malé planince, hned nad potokem, stál můj dřevěný palác, šest metrů dlouhý a čtyři metry široký. Slaměná postel, stůl, dvě lavice, věšák na šaty a zbraně a malá plotýnka na vaření. Malý potůček tekl těsně pod ním. Z něho budu pít, v něm se budu občas umývat. Chatku nebylo odnikud vidět, ukrývala ji těla mohutných šedivých buků...“ Tak profesor výstižně popsal místo, ze kterého tak rád vyrážel za svými loveckými výpravami do okolí Livova, Lukova a Livovské Huty. Přiznám se, že když jednou za čas do těchto míst zavítám, nikdy neopomenu chatku navštívit.
 
K památným místům slovenského lesnictví a myslivosti v oblasti Šariše patří od roku 2007 i Remetské Hámre., kde v letech 1952 až 1956 sídlila Vyšší lesnická škola. Byla sem přestěhovaná z Humenného, kde v poválečných letech působila jako tzv. Štátna horárska škola. Jejím sídlem byl dřevěný secesní lovecký zámek, vybudovaný počátkem třicátých let dvacátého století pro grófa Ladislava Széchenyiho a jeho manželku Gladys Vanderbilt coby letní rezidence. V okolí zámečku byl vybudovaný překrásný park typu arboreta, s pozoruhodnými dřevinami, jmenovitě vyznačenými. Výuka probíhala v porostech Správy lesního hospodářství Sobrance. V blízkosti parku se zachoval zámeček, který sloužil studentům jako internát.
Škola zanikla v důsledku ničivého požáru v noci z jednatřicátého ledna na prvního února 1956. Z historické budovy se zachovalo pouze tříobloukové kamenné průčelí, které je dnes součástí objektu dětského domova. Lesnická škola byla poté přestěhovaná do Lipoviec a následně do Prešova.
 


Skutečnou živočišnou a botanickou klenotnicí Šariše jsou přírodní rezervace Fintické svahy a Harmanovské skály.
V prvním případě se jedná o kamenité svahy pohoří Stráže, s velmi výhřevným andezitovým podkladem, který vytváří příznivé klima pro růst suchomilných a teplomilných rostlin, jako je vzácný a přísně chráněný poniklec obecný, poniklec otevřený a kosatec bezlistý.
Hermanovské skály jsou nejrozsáhlejším skalním komplexem Slánských vrchů a tvoří je dva andezitové komplexy s výstižnými názvy – Sokolí skály a Havraní skály, s výškou stěn až osmdesát metrů. Na území této přírodní rezervace hnízdí několik druhů vzácných dravých ptáků, včetně sokola stěhovavého. Na exponovaných skalních stěnách roste více druhů vzácných rostlin, které vytvářejí typické společenství tohoto přitažlivého reliéfu.
 
Nejnákladnější částí procesu lesní prvovýroby je přeprava dřeva a za nejlacinější způsob byla odjakživa považovaná doprava po vodě. Za tímto účelem byly v roce 1691 položeny základy plavebního kanálu Deľňa – Zlatá Baňa – Solivar. Dřevo pro potřebu solných dolů se v prvním úseku po Dulovou Ves plavilo upraveným korytem potoka Delne, v dalším úseku umělým dřevěným žlabem až do jednotlivých váren soli, kde se v kotlích odpařovala solanka. Splavování se dělalo dvakrát do roka, na jaře a na podzim, kdy byl dostatek vody. Když tento kanál dosloužil, ale stále se zvyšovala potřeba suroviny, což znamenalo výstavbu nových váren František a Ferdinand, stejně jako dalších technologických zařízení, bylo nezbytné realizovat i projekt modernějšího plavebního kanálu. K tomu došlo v letech 1819 až 1821 v celkové délce přibližně jedenáct a půl kilometru, později až téměř devatenáct kilometrů. Výškový rozdíl byl přes pět set patnáct metrů a koryto bylo zbudováno z jedlových a později bukových fošen, včetně srubové záchytné přehrady, která byla pýchou tehdejšího královského lesního stavitelství v Uhersku.
Kanál byl po první světové válce nahrazen lesní železničkou, kterou stavěli srbští váleční zajatci. Ta definitivně zanikla po roce 1969. Dodnes je možné v lesních porostech najít torza historického kanálu, mostky, propusti, lesní cesty. Na části úseku tohoto bývalého technického unikátu dnes vede cyklotrasa lesnického a mysliveckého naučného chodníku Sigord.
 
Skutečnou originalitou šarišské přírody jsou soukromé přírodní rezervace Vlčia a Rysia. První ve střední a východní Evropě vůbec. Slovenská příroda je rozdělená do pěti stupňů ochrany. Předmětem ochrany jsou většinou vzácné výskyty rostlin a živočichů, případně krajinářsky cenné morfologické celky. Ale lesy jsou s výjimkou pralesů chráněné jen částečně. To, co se nedaří státní ochraně přírody, se reálně daří lesoochranářskému sekupení Vlk provozováním soukromých chráněných rezervací.
Rezervace Vlčia se nachází v pohoří Čergov při prameništi říčky Ľutinka, na konci doliny Jarabínček. Sdružení dotčený jedlovo-bukový les koupilo od původního majitele, restituenta. Jakákoliv činnost s lesní hmotou je zde zakázaná a oblast je v pátém, nejvyšším stupni ochrany. Vyskytuje se zde řada mimořádně cenných zástupců flory a fauny, jako například lilie zlatohlavá, česnek hadí, slavík červenka, drozd černý, brhlík lesní, sýček vrabčí, orel skalní a křiklavý. V lese se běžně pohybuje zvěř jelení, černá, vlk a občas i medvěd.
Rezervace Rysia se nachází ve Strážovských vrších v povodí říčky Nitrica pod Závadskou poľanou. Lokalitu jako tzv. Pekárovu horu sdružení věnoval původní majitel. Vedle již vzpomenutých druhů se zde vyskytují například kovařík alpský, kuňka žlutobřichá, užovka stromová, žluna zelená, červenka obecná, z šelem se nejčastěji vyskytuje rys.
 
Oldřich KOUDELKA
Ilustrační snímky autor a Ivan KŇAZE