ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Leden / 2020

VÝŘAD ULOVENÉ ZVĚŘE

Myslivost 1/2020, str. 58  Stanislav Ošťádal
Původ, vývoj a dodržování vybraných tradic české myslivosti 3. díl Přesné počátky tohoto mysliveckého zvyku nelze z dostupné literatury bezpečně určit. Z dochovaných záznamů však můžeme alespoň částečně sestavit její pravděpodobný původ. Z historických dokladů víme, že provádění výřadu není v hloubce dějin lovu až tak starým zvykem. Pokud vezmeme v úvahu principy a způsob provádění štvanic, můžeme spojení výřadu s tímto způsobem lovu zodpovědně vyloučit. Víme totiž, že při těchto lovech byl cíleně hnán předem vybraný konkrétní kus zvěře a po jeho ulovení následovaly pro tento lov specifické rituály vedené k poctě uloveného kusu a jeho úspěšného lovce.
Teprve na konci 15. století se s příchodem okázalých plachtových lovů můžeme setkat s jakousi obdobou dnešního výřadu.

image001-1.jpg

Klasický plachtový lov, při němž se lovila zvěř narážející do plátna, jímž byla obstoupena honitba, střídají poněkud bizarnější způsoby průběhu tohoto lovu. Pro větší pohodlí a zajištění úspěchu byla zvěř nachytána do ohrad a následně přeháněna z plachet postavenou střeleckou arénou před střelce.

image003-1.jpg

Známé jsou i tzv. kruhové honby, při kterých byla pochytaná zvěř honěna v plachtami uzavřeném kruhu, v jehož středu stáli střelci.

image005-1.jpg

Barokní šlechta zase provozovala tzv. vodní honbu. Zvěř při ní byla štvána do vody a takto zpomalena mohla být snadněji střílena.
Při těchto lovech, určených pro zábavu šlechty, bylo cílem ulovit co největší množství zvěře. Úspěch takového honu byl měřený počtem úlovků a byl společensky významnou vizitkou pořadatele i samotných lovců. Proto také byla prezentace ulovené zvěře jeho nedílnou a důležitou součástí; jak je vidět na přiložených obrázcích.
Chadt ve své knize popisuje honbu uspořádanou 26. června 1721 hrabětem Janem z Waldsteinů k poctě císařovny Alžběty Christiny a uvádí zde, že „Po každé naháňce byla zastřelená zvěř před stan císařovnin snesena a tu do řad složena.“ (Chadt Ševětínský, 1909).
Význam tohoto tehdejšího předkládání ulovené zvěře před lovce se zjevně liší od podstaty současného chápání výřadu a budeme jej spíše spojovat s dnešní výloží, která tak byla bezesporu základem pro vznik naší tradice s výřadem.
Výlož a výřad vnímá jako rozdílné pojmy teprve novodobý myslivec. Ani František Špatný v Mluvě myslivecké výraz „výřad“ neuvádí, ale definuje zde pouze pojem „Vyložiti zvěř – po skončení lovu zastřelenou zvěř do řady vedle sebe položiti“ (Špatný, 1876).
Snad teprve přidáním jisté teatrálnosti a obřadnosti k těmto výložím, u nás zaváděným zejména za působení Františka Antonína hraběte Šporka, dostáváme se patrně k postupnému přerodu výlože v samostatný ceremoniál, tedy k výřadu, jaký známe dnes.
 

Prostředí vhodné k provádění výřadu

 
Výřad je chápán také jako možnost symbolického rozloučení ulovené zvěře s honitbou, v níž žila. Výřad proto není vhodné připravovat v zastavěné části nebo uvnitř obce, ale snažíme jej vždy situovat v honitbě, na louce, na okraji lesa apod. Vybíráme volné dostatečně prostorné místo s přírodním podkladem (tráva, lesní hrabanka), popřípadě místo před vyrovnáním zvěře vyložíme chvojím, abychom zvěř nepokládali na holou zem. Dlažba, beton, asfalt a podobné nepřírodní materiály jsou pro podklad výřadu nanejvýš nevhodné.
Samotný výřad je tvořen lemem obdélníkového půdorysu o takovém rozměru, aby do něj mohla být položena veškerá ulovená zvěř. V jeho rozích mohou být připraveny ohně, které se zapalují teprve před samotným aktem. Pokud lem výřadu připravujeme dopředu, necháváme jej v jednom místě neuzavřený. Tudy se do něj posléze vnáší zvěř.
Lem by měl být vytvořen jedlovým či smrkovým chvojím, olistěnými dubovými větvemi, popř. jejich vhodnou a esteticky přijatelnou kombinací. Při společném lovu vodního ptactva může být pro lem použito také rákosu anebo rostlin orobince.
 

Postavení účastníků výřadu

 
Myslivecký hospodář, vedoucí honu (pokud myslivecký hospodář není současně i vedoucím honu), předseda spolku, popř. starosta honebního společenstva se vždy postaví ke hřbetům zvěře v tomto uvedeném pořadí. Jako poslední může vedle předsedy stát trubač. Jestliže při výřadu troubí myslivecký hospodář anebo předseda spolku, stojí i tak na svojí pozici.
Do čela výřadu, tedy proti hlavám zvěře, se postaví střelci. Zleva, od vedoucího honu, se jako první řadí střelci se psy.
V případě, že by počet střelců v jedné řadě příliš přesahoval hranici výřadu, postaví se střelci zleva do dvouřadu.
Honci stojí proti střelcům, tedy u běhů zvěře, přičemž honci se psy se řadí zprava.
Naproti vedoucímu honu se postaví myslivečtí trubači.
Pro postavení účastníků na výřadu se mezi myslivci traduje tato slovní pomůcka, při které si výřad představíme jako leč: „Honci ženou zvěř na střelce, na vše shora dohlíží vedoucí a leč uzavírá trubač.“

image007.jpg
image008-1.jpg 


Uložení zvěře na výřadu

 
Pro všechny případy výřadu platí pokládání zvěře na pravý bok. Pouze u vodní pernaté zvěře je přípustné položení na hřbet. Běhy (stojáky, plováky, vesla) zvěře jsou ponechány volně v přirozené poloze. Zvěř by na výřadu neměla být svazována a zcela nevhodné je položení celých řad zvěře zavěšené na tyčích.
U lišky a kuny je oháňka vytažena kolmo k tělu. Zvěř spárkatá má ve svíráku (v ryji) vložený úlomek – poslední hryz a na komoře položený vlastnický úlomek.
Ulovenou zvěř na výřadu prezentujeme v řadách, kdy první řada začíná vpravo nahoře, tedy jakoby od prvního střelce. Každý desátý kus v řadě se povytáhne asi o polovinu délky těla směrem nahoru. Zvěř se počítá zprava z pohledu zvěře.
Jednotlivé kusy v řadě srovnáme do stejné roviny hlavami.
Pro každý druh i pohlaví se zakládá samostatná řada. Jako první uložíme zvěř samčí a po ní následuje samičí téhož druhu.
U spárkaté zvěře kusy v řadě řadíme také podle hmotnosti, kdy nejtěžší kus pokládáme jako první zprava jakoby od vedoucího honu.
Pohlaví na výřadu se nerozlišuje u zajíce, malých šelem a u zvěře černé.
Všechny řady se zarovnávají zprava, od vedoucího honu.
Pořadí jednotlivých druhů je dáno tradicí, kdy zvěř srstnatou rovnáme před zvěří pernatou.
Zvěř jelení řadíme vždy jako první.
Dravá zvěř patří na konec výřadu, což ovšem neplatí pro ulovenou lišku při honu na drobnou. V tomto případě se liška pokládá jako první do čela výřadu.
Pokud například při společném lovu na drobnou dojde ke stržení srnčí zvěře, položíme tento kus srnčí zvěře do čela jako první. Při společném lovu na černou stržený srnčí kus patří dozadu.
K posouzení správnosti výřadů v analytické části této práce byla vyhotovena schémata ve variantách pro různé druhy ulovené zvěře. Základním zdrojem informací o uspořádání výřadů jsou zavedené standardy prezentované v odborných publikacích (Kovařík, 2007), (Hart, 2017).

image010.jpg
 

Průběh a zásady při výřadu


Výřad se provádí po skončení každého společného lovu, a to i tehdy, pokud se během společného lovu za celý den nic neuloví. V tom případě mají střelci stát tak, aby se při ukončení dívali do západu slunce a v zamyšlení se zaposlouchali do zvuků loveckých fanfár.
V dřívějších dobách se o průběh výřadu staral myslivec „výřadník“. Také dnes povětšinou výřad připravují zkušení a věci znalí jedinci z pořádající myslivecké organizace. Ti zvěř uloží podle výše popisovaných pravidel, zapálí ohně a vedoucí honu dává pokyn trubačům, kteří hrají signál „Konec přestávky“, čímž vyzvou všechny k nastoupení.
Na výřadu jsou přítomni všichni účastníci honu. Je nanejvýš neslušné výřad vynechat anebo jej opustit.
Všichni účastníci jsou řádně myslivecky ustrojeni, střelci nastupují se zbraní, psovodi se psy. Na pokyn vedoucího trubači zatroubí signál „Konec honu“.
Po odtroubení následuje hlášení vedoucího honu k představiteli myslivecké organizace o průběhu lovu a o počtu ulovené zvěře.
 
Bývá častým zvykem po tomto proslovu vedoucích představitelů provést ceremoniál s předáváním úlomků úspěšným lovcům. V žádné literatuře není toto jednání vysloveně zapovězeno, avšak je při něm nutné dbát na dodržování jistých pravidel.
Do prostoru výřadu se vchází pouze v místě rozebraného lemu. Toto „otevření“ výřadu provádí „výřadník“, popř. osoba předávající úlomky, která do něj lovce vpouští.
Lovci se postaví na hřbetní stranu blíže k hlavě svého úlovku. Pokud lovec ulovil více kusů zvěře, bude mu předán pouze jeden úlomek za každý jím ulovený druh zvěře.
Při pohybu v prostoru výřadu se zvěř nepřekračuje. Proto je při ukládání kusů nutné dbát na dodržení jejich dostatečných rozestupů. Předání úlomků již probíhá v zažitém sledu za doprovodu trubačů.
Při výřadu je považováno za nevhodné vyhlašování krále honu. Tento zvyk patří na poslední leč a není hodné jej řadit ke vzdávání poctě ulovené zvěři.
K závěru může vedoucí pozvat účastníky na slavnostní poslední leč a vyzvat ke společnému provolání pozdravu „Lovu zdar!“ nebo „Myslivosti zdar!“. Následuje troubené „Halali“ a ukončení výřadu.

vyrady-1.jpg

vyrady-2.jpg
 
JAKÁ JE SOUČASNÁ MYSLIVECKÁ PRAXE?
 
Šiman v České mluvě myslivecké popisuje výřad jako: „… souborový výklad veškeré na honu ulovené zvěře, uspořádaný podle určitých pravidel a mysliveckých zvyklostí tak, aby celek tvořil ladný útvar. Každý výřad má býti projevem poslední myslivecké vzpomínky k ulovené zvěři a bývá doprovázen za účasti všech loveckých hostů a mysliveckého personálu rozmanitými obyčeji, …“ (Šiman, 1946).
Z pohledu této práce lze výřad vnímat jako soubor spojující celou řadu dílčích zvyků a tradičních mysliveckých normativů, který je s jistou pečlivostí a snahou o jeho zachování prováděn i dnešními myslivci po každém společném lovu.
Mezi myslivci je výřad vnímán také jako jistý druh sebeprezentace, resp. prezentace úrovně a úspěchu myslivecké organizace, která společný lov pořádá. Bývá dokumentován fotografií i filmem a je považován za vyvrcholení loveckého zážitku, a tudíž je k němu přistupováno nanejvýš zodpovědně.
Výřad tak představuje vhodný objekt k provedení průzkumu dodržování mysliveckých tradic v soudobé myslivecké praxi, jež nám poskytuje možnost provést šetření s dobře dostupnými a dostatečně početnými zdroji vstupních dat.
Základní otázkou před nastavením postupu pro sběr vstupních dat potřebných pro analytickou část práce, bylo nalezení takové metody, s jejíž pomocí budou získané informace podléhat minimálnímu vědomému ovlivnění dotazovanými respondenty. S použitím klasického dotazníku nelze dostatečně účinně zabránit jeho vyplnění nepravdivými údaji, neboť lze očekávat, že i přes anonymní formu dotazování budou mít respondenti snahu prezentovat sebe či svoji mysliveckou organizaci co nejlépe, tedy pokud možno správně, bez ohledu na realizovanou skutečnost.
Abychom takovémuto jednání mohli zabránit, nabízí se osobní konfrontace řešitele s respondenty, nejlépe s jeho účastí na popisované akci. V tomto případě bychom byli schopni do značné míry korigovat případné zkreslování odpovědí, avšak vzhledem k časové náročnosti a nákladnosti tohoto řešení, nebylo k jeho realizace přistoupeno.
Jako vstupní prvek této analýzy byly tedy zvoleny fotografie zachycující akt mysliveckých výřadů s ulovenou zvěří. Ke zvolení fotografií jakožto objektivního zdroje analyzovaných dat vede předpoklad, že její autor, který fotografii umístí na veřejné síti internetu, sociální síti apod., anebo fotografii poskytne řešiteli na základě vydané výzvy, bude přesvědčen o správnosti provedení výřadu. Stejný význam má fotografie i v případě, že její autor je pouhým přihlížejícím, neboť i takto zachycuje průběh výřadu, o jehož správnosti jsou myslivečtí pořadatelé přesvědčeni.
 
V září 2017 byla zveřejněna výzva k zasílání snímků výřadů z nadcházející lovecké sezóny. K fotografiím nebyly řešitelem požadovány žádné další doplňující informace, neboť předmětem šetření je pouze samotné dění při výřadu, jež je zpravidla na snímku zachycené. Na základě této výzvy bylo získáno celkem 137 fotografií, z nichž bylo použito 130.
Dalším pramenem k získání fotografií byl internet a sociální sítě. Zde bylo pro analýzu vyhledáno 170 snímků. K vyhodnocení analytické části práce bylo použito a zpracováno celkem 300 fotografií s mysliveckými výřady ulovené zvěře.
Každá fotografie byla označena pořadovým číslem, pod kterým byla uložena v elektronické i v tištěné podobě v archivu řešitele. Původ fotografií byl tímto zcela odloučen od následného hodnocení, čím je zajištěna jistá anonymita.

 

Hodnotící parametry

 
K vyhodnocení na snímcích zachycených výřadů bylo definováno 14 parametrů, rozdělených do tří skupin: 1 – postavení účastníků, 2 – uložení zvěře, 3 – prostředí výřadu.
Pro zpracování analýzy jsou jednotlivé parametry postaveny tak, aby bylo možné jejich hodnocení provést způsobem ano/ne (1/0).
1) postavení účastníků:      
I. postavení střelců (střelci),
II. postavení honců (honci),
III. postavení vedoucích honu (vedoucí),
IV. postavení trubačů (trubači),
2) uložení zvěře:       
V. položení zvěře na pravý bok (pravý bok),
VI. vytvoření řad podle druhů zvěře a jejich pořadí podle významu (význam),
VII. vyložení zvěře podle hmotnosti (hmotnost),
VIII: směr zarovnání řad (zarovnání),
IX. povytažení 10. kusu v řadě (desátý),
X. zvěř bez svázání běhů a úvazům k tyčím (volně),
3) prostředí výřadu:
XI. uspořádání v honitbě (honitba),
XII. vhodný podklad (podklad),
XIII. lem (ohrádka) kolem výřadu (ohrádka),
XIV. ohně na výřadu (ohně).
 
Všechny fotografie byly podle těchto kritérií konfrontovány se vzory a zásadami pro myslivecký výřad, uvedenými v předchozích kapitolách.
Parametr I. postavení střelců – za chybu je považováno postavení střelců ne u hlav ulovené zvěře. Tolerována je pozice střelců se psy, kteří mají stát zcela vlevo. Není tedy posuzováno jako zásadní chyba jejich postavení libovolně mezi střelci. Důvodem tolerování je praktická zkušenost, kdy je vhodné pro klid psů udržovat mezi nimi určitý rozestup.
Parametr II. postavení honců – za chybu je považováno postavení honců ne u běhů ulovené zvěře. Tolerováno je opět postavení honců se psy, obdobně jako v případě střelců se stejným opodstatněním.
Parametr III. postavení vedoucích honu – vedoucí honu, myslivecký hospodář, předseda, popř. starosta myslivecké organizace stojí vždy po levici střelců, tedy u hřbetů ulovené zvěře. Jiné postavení je považováno za chybné. Pořadí v postavení těchto osob, byť má svá pravidla, nebylo hodnoceno, neboť toto z fotografií nelze přesně posoudit.
Parametr IV. postavení mysliveckých trubačů – trubači stojí naproti vedoucímu honu, tedy po pravici střelců anebo v řadě s vedoucími honu po jejich levici. Jiné postavení trubačů je považováno za chybné.
Parametr V. položení zvěře na pravý bok – veškerá zvěř musí být uložena na její pravý bok. Jiné položení zvěře je považováno za chybu. Výjimkou je pouze drobná vodní zvěř (kachny), která smí být položena na hřbetu.
Parametr VI. vytvoření řad podle druhů zvěře a jejich pořadí podle významu – za chybu je považováno nerozlišení druhů a pohlaví zvěře v jednotlivých řadách. Nerozlišené pohlaví je tolerováno pouze u zaječí zvěře, mladé spárkaté zvěře a u zvěře černé. Pořadí významu, tedy pořadí podle druhu zvěře, je posuzováno podle vypracovaných a výše prezentovaných schémat. Jejich nedodržení je vyhodnoceno jako chybné.
Parametr VII. vyložení zvěře podle hmotnosti – tento parametr je hodnocen zejména u zvěře spárkaté. Výrazné, na první pohled patrné neuspořádání ulovené zvěře bez ohledu na její hmotnost je hodnoceno jako nesprávné.
Parametr VIII: směr zarovnání řad – všechny řady ulovené zvěře jsou zakládány zprava, z pohledu zvěře, tedy od vedoucího honu. Zarovnání řad na střed anebo zleva je hodnoceno jako chybné.
Parametr IX. povytažení 10. kusu v řadě – především u početných výřadů drobné zvěře je posuzováno dodržení povytažení 10. kusu směrem nahoru ke střelcům. Zvěř počítáme vždy od začátku řady, tedy zprava z pohledu zvěře. Za správné je považováno i zakládání řad čítající 10 kusů ulovené zvěře.
Parametr X. zvěř bez svázání běhů a úvazům k tyčím – zvěř na výřadu musí být položena volně, bez přepravních bidel a tyčí.
Parametr XI. uspořádání výřadu v honitbě – tento parametr posuzuje vhodnost prostředí pro uspořádání výřadu. Za nevhodné jsou považována obytná zastavěná území mimo honitbu.
Parametr XII. vhodný podklad – za nevhodný je vyhodnocen nepřírodní umělý podklad pod ulovenou zvěří (dlažba, beton, asfalt, štěrk apod.)
Parametr XIII. lem (ohrádka) kolem výřadu – posuzována je její přítomnost a použití vhodných přírodních materiálů.
Parametr XIV. ohně na výřadu – je zaznamenána pouze přítomnost ohňů při výřadu. Z celkového hodnocení správnosti výřadu byl však tento parametr vypuštěn, neboť není chybou, pokud při výřadu ohně chybí.
 
U každého výřadu bylo dále zaznamenáno, jaký druh zvěře se na výřadu nachází. Tímto vzniklo rozdělení výřadů do tří kategorií: A – zvěř drobná, B – zvěř spárkatá, C – zvěř drobná i spárkatá.

 

Výsledky

 
 image021-1.jpg
  * nelze hodnotit, tzn., takto označené kritérium nebylo z fotografie patrné (např. nebylo vidět postavení trubačů) anebo nebylo v daném případě relevantní (např. řazení podle hmotnosti u drobné zvěře, povytažení 10. kusu v menším počtu ulovené zvěře apod.)
 
image023.jpg
 
image025.jpg

Z výsledků provedené procentuální analýzy je nejčastější chybou (v 59,41 % hodnocených případů) zarovnání řad zvěře. Podle zažitého normativu mají být řady zarovnány (zakládány) zprava z pohledu zvěře, tedy ke straně vedoucího personálu. Z fotografií je zřejmé, že řady na výřadech bývají nesprávně vystřeďovány vůči střelcům.
Druhou nejčastější chybou je obecně špatné postavení účastníků. Nejčastěji je zaměňována pozice vedoucího personálu s honci, kdy vedoucí honu s představitelem myslivecké organizace zaujímají místo naproti střelcům a tím se naruší správnost celého uspořádání.
Ne příliš dobrou vizitkou myslivců je také nesprávně zvolené místo pro uskutečnění závěrečného výřadu. V 30 % případů bylo prostředí výřadu vyhodnoceno jako nevhodné.
Z celkového počtu 300 snímků výřadů bylo vyhodnoceno 71 výřadů (23,67 %) jako bezchybných.
 
ZÁVĚR
 
Myslivecké tradice jsou v naší společnosti prezentovány jako zásadní součást české myslivosti, díky kterým má mít myslivost právo být vyzvednuta na úroveň národního kulturního dědictví. V tomto ohledu se česká myslivost skutečně honosí jistou jedinečností a prvenstvím.
Naše myslivost má však mezi ostatními ve světě ještě jednu neméně důležitou výsadu, kterou si ale český myslivec patřičně neuvědomuje, nevnímá ji za podstatnou a bohužel ji nikterak ve prospěch myslivosti neúročí. V každém oboru lidské činnosti, jehož zachování závisí na předávání vědomostí a znalostí, musí být vytvořen kvalitní systém vzdělávání. V tomto směru je tak pro naši myslivost výjimečným benefitem skutečnost, že výuka a příprava nových myslivců je nám prakticky ponechána zcela ve vlastní kompetenci. Vstupní úroveň a rozsah vědomostí mysliveckých adeptů je nastavena pouze vnitřními mechanismy ČMMJ, bez dalšího vnějšího ovlivnění. Jaké znalosti má začínající myslivec, kolik informací si do praxe přináší a k jakým zdrojům je směřován, mají myslivci pouze ve svých rukou.
 
A jak se tedy myslivci vzdělávají?
 
Obecně lze konstatovat, že vzdělávání je v myslivosti nekoncepční, nejednotné a zejména pak nedostatečné. Pokud se jedná o samotné myslivecké tradice, tedy o jeden z pilířů charakterizující tuto činnost na našem území, jsou v přípravných kurzech adeptům představovány pouze obecně, povrchně a v dosti omezeném rozsahu. Také odborná literatura se zabývá téměř výhradně vlastním prováděním vybraných ceremoniálů a suchým konstatováním zavedených pravidel. Chybí seznámení s jejich obsahem, původem a významem, což snadno vede nejen k jejich nepochopení, ale často i k jisté degradaci na teatrální úroveň.
Jen málo autorů se ve svých publikacích zabývá původem a zdůvodněním mysliveckých praktik. Adept se tedy pokouší zapamatovat si holý soubor tradičních normativů; zvěř se pokládá na pravý bok, střelec stojí u hlavy úlovku, připíjí se levicí, ulovené zvěři dáváme poslední hryz, (…). Ke zkoušce se naučí tuto vyžadovanou část a zbytek je ponechán na vlivu praxe.
Cílem mysliveckého vzdělávání je umožnit adeptům již v samotném začátku nabýt nezbytně důležité vědomosti, vytvořit u nich vztah a potřebu dodržovat kodexový vzorec mysliveckého chování. Toho lze dosáhnout výrazně snadněji, pokud bude při výuce obsah předkládaných informací zdůvodněn a vysvětlen, třeba právě v historickém kontextu a v širších souvislostech navazujících na další součásti myslivosti.
Pro příklad můžeme uvést Františka Bezděka, autora knihy Hledání kořenů mysliveckých tradic, který zde např. rozvádí důvody pro vkládání posledního hryzu do svíráku ulovené zvěře.
Hart zase v knize Úvod do myslivosti předkládá až poetické vysvětlení pokládání zvěře na pravý bok a představuje v ní původy některých výrazů myslivecké mluvy.
Jaromír Kovařík nás v publikaci Myslivost v zrcadle pověr přivádí ke spojitosti mysliveckého jednání s pověrami a kouzly, které byly pro soudobého myslivce důležité a byly brány jako vážná součást tehdejšího života.
Domnívám se, že právě tato cesta vede myslivecké tradice k jejich plnohodnotnému zachování.
 
Pokud si uvědomíme, že k průzkumu úrovně dodržování tradic mezi myslivci jsme zvolili výřad ulovené zvěř, který je dnes prakticky jediným pravidelně vedeným ceremoniálem, zažitým jako neoddělitelná součást společných honů, a přesto lze o jeho správném provádění hovořit pouze u čtvrtiny případů, dostáváme se k otázce, jaké myslivecké tradice tedy v současnosti vlastně máme.
Ve výsledcích provedené analýzy se zajisté promítají i trendy v početnosti lovených druhů zvěře. Drobná zvěř z výřadů mizí, naopak spárkatá přibývá. V honitbách, kde se ještě v nedávném čase lovil pouze zajíc, nahrazují i zde jeho slábnoucí výřady stále častěji úlovky zvěře spárkaté. Takto si lze snadno vysvětlit například zjištěnou vyšší chybovost při výběru vhodného prostředí výřadů se spárkatou zvěří. Kde jinde, než na okraji vesnice anebo na náměstí mají myslivci uspořádat výřad po společném lovu na černou zvěř v kukuřičném poli? V období „kukuřičných nátlaček“ jsou sousedící pole většinou zoraná anebo osetá ozimou plodinou. Park před kulturním domem je pak zajisté nabízející se, možná i jedinou, volbou.
 
Historie, z níž vychází tak obšírný soubor tradic a zvyků, je pro českou myslivost tou jedinou věcí, která nás odlišuje od ostatních. Mezi myslivci převládá pozitivní vnímání a stavovská sounáležitost hlásící se k těmto kořenům, avšak nutno podotknout, že zejména z hlediska rozsahu tradice mezi myslivci pozvolna mizí a slábne. Zatímco některé, až rutinně prováděné akty bez znalosti jejich účelu a významu, se odehrávají alespoň podle zažitých místních koloritů, jiné jsou na hranici samotného zapomnění.
Spíše jako raritu vídáme velmi stroze pojatou mysliveckou svatbu či pohřeb. Jen zřídka se na společných akcích setkáme s žertovným mysliveckým soudem, s řádným přijímáním nového myslivce anebo s tradicím zcela odpovídajícím pasováním na lovce.
Na internetových fórech se vedou rozsáhlé a emocemi nabyté debaty o fotografii s tak či onak položeným kloboukem na úlovku, nebo zda mají ženy při troubení u výřadu smekat či nikoliv, ale tak krásný a o myslivosti vypovídající zvyk, jakým je držení stráže u uloveného jelena již neznáme a nad jeho nedodržováním se nepozastavujeme.
 
Výsledky zjištěné touto prací nemohou vyznívat příliš pozitivně; umíme sice zvěř pokládat na pravý bok, střelci vědí, že mají stát před hlavami svých úlovků, ale zde bezchybnost končí. Pro tuto práci zvolený ceremoniál mysliveckého výřadu je pouhým dílem rozsáhlého souboru, který se jako celek myslivcům v tichosti a pomalu rozpadá. O stavu a o úrovni našich znalostí v této oblasti nevypovídá nic lépe, než rozsah osnov a počet přednášených hodin věnovaných zkušebním předmětům I. skupiny v kurzech uchazečů o první lovecký lístek. Na základech našich tradic stavíme myslivost do pozice národního dědictví, ale ve skutečnosti těm samým tradicím věnujeme tak málo z našeho zájmu a co hůř, i v námi postaveném systému mysliveckého vzdělávání.
V závěru této práce bych rád parafrázoval docenta Vlastimila Harta, který s námi, coby se studenty prvního ročníku myslivosti, v rámci přednášky vedl diskusi na téma náplně činnosti českých myslivců. Poté, co byla našimi příspěvky zaplněna téměř celá plocha tabule, pan docent vše smazal a na tabuli ponechal pouze dvě věci; péče o krajinu, jakožto o životní prostředí zvěře a péče o myslivecké tradice, což doplnil stručným komentářem: „…a pouze tohle postačí k tomu, aby byla česká myslivost DOBROU českou myslivostí.“
 
Bc. Stanislav OŠŤÁDAL,
Fakulta lesnická a dřevařská ČZU V Praze
stanislav.ostadal@gmail.com
 
Zpracování dat...