Životní prostředí a potrava
Nejčastěji se veverka vyskytuje do nadmořské výšky 600 m. V našich oblastech je maximem výskytu nadmořská výška 1700 m. Ve vyšších polohách se může přechodně a nahodile vyskytovat i nad hranicí souvislého lesa, v porostu kleče. Nevyskytuje se příliš v nížinách, takže v podstatě chybí v lužních lesích a v menších lesících mezi lány polí. Do lužních lesů a smrkových monokultur se však může přechodně stahovat v době, kdy tam dozrávají plody a semena, které konzumuje.
Veverka nemá příliš v oblibě ani prudký sluneční žár, ani přílišné vlhko. Tmavá forma dává přednost oblastem s průměrnou roční teplotou nejvýše 6 až 7 °C, rezavá pak upřednostňuje lokality s teplotou 7 až 8 °C. Areál převažujícího výskytu tmavých veverek odpovídá oblastem s ročním počtem nejméně 130 mrazových dnů a 40 až 50 ledových dnů. Častější výskyt rezavé formy lze charakterizovat minimálním počtem 40 až 50 letních dnů. Oblasti s častějším výskytem rezavé formy jsou zpravidla sušší, s ročním množstvím srážek 600 až 650 mm a srážkami ve vegetační době 350 až 400 mm.
U černé formy veverky není souvislost se srážkovými poměry již tak zřetelná. Tmavá forma se vyskytuje v oblastech původních bukových a smrkových lesů, u rezavé formy není vazba na některá ze společenstev přirozené vegetace tak výrazná.
Nejoblíbenějším biotopem rezavé veverky jsou dubové a habrové lesy. Veverka vyhledává partie lesa s vysokými stromy (alespoň 3 metry), vyhýbá se mladým porostům, neboť na nízkých stromech se necítí bezpečná. Osidluje jehličnaté lesy ve stáří 20 let, dubiny 40 let a bučiny 80 let. Má raději porosty s větším zakmeněním a zápojem, s hustým bylinným patrem a keřovým podrostem než porosty řídké a chudým podrostem.
Na jaře a v létě se zdržuje téměř výhradně v lese, na podzim se potuluje někdy i daleko od souvislých lesů v sadech a alejích. Veverka má také určité synantropní sklony, takže se vyskytuje dlouhodobě i ve větších městských parcích. V dřívějších dobách docházelo k cyklickým výkyvům v početnosti populací veverek důsledkem tzv. „semenných roků“.
Že bude právě semenný rok smrků, poznají veverky již koncem zimy a na jaře při konzumaci prašníkových pupenů. Pokud je těchto pupenů hodně, dochází po jejich intenzivní konzumaci ke zvýšení obsahu fosforu v potravě přijímané veverkami. Takové složení potravy stimuluje rozvoj pohlavních orgánů veverky, v důsledku toho se v daném roce narodí více mláďat. Tímto biologickým mechanismem je zajištěno, že se narodí více veverek přímo do doby hojnosti potravy. Na jednoleté výkyvy potravní nabídky však veverka většinou zvýšenou plodností nereaguje. Teprve při dvou a víceletém nadbytku nebo nedostatku potravy reaguje zvýšením nebo snížením počtu jedinců v populaci.
Cyklický vzestup početních stavů se proto nezpožďuje o rok za semennými roky, ale jde s nimi v souběhu, což je pro veverky podstatně výhodnější. Prvotní vzestup stavů veverek nesouvisí tedy přímo se zvýšenou úrodou semen, ale pouze s předpokladem (bohatší tvorba květních pupenů), že vysoká úroda bude.
Také v následujícím roce se udržuje početní stav veverek na vysoké úrovni, neboť veverky jsou dobře vykrmené. Proto lépe překonávají zimu a dříve se rozmnožují, takže i druhý rok mohou mít o jeden vrh více než obvykle. Zvýšený stav veverek tedy přetrvává v době semenného roku a po něm 2 až 3 roky.
Plodné roky smrku a buku se za normálních okolností opakují asi po 7 až 11 letech, gradační cyklus veverek po 6 až 8 letech. Veverky v takových letech mají nejen více mláďat v jednom vrhu, ale v případě teplotně příznivé zimy se začnou také dříve rozmnožovat (již koncem prosince) a mají potom o jeden vrh více než v běžném, potravně chudším roce.
V semenném roce se dokonce mohou samice z prvních, časově uspíšených vrhů, ještě samy rozmnožovat.
V době smrkového roku je více černých veverek, při bukovém roce se více množí rezavé veverky. Při takovémto přemnožení pronikají černé veverky i do vesnických zahrad a městských parků, zatímco rezavé veverky tam příležitostně bývají i mimo dobu přemnožení.
V současné době exhalacemi poškozené smrkové porosty plodí nepravidelně, takže cyklické semenné roky v celých velkých krajinných oblastech již nenastávají. Plodnost jednotlivých porostů smrků je časově nesynchronizovaná, méně častá a objemově nízká.
Tento stav nastává nejen u smrku, ale i u buku. Při snížené nabídce potravy se neuskutečňují ani periodické vzestupy počtů veverek, ani jejich přechodná koncentrace do míst se zvýšenou nabídkou potravy. Takže v současné době se nelze setkat najednou s větším počtem veverek na téže lokalitě, jako tomu běžně bývalo dříve.
Veverka spotřebuje denně 50 až 60 gramů potravy. Nejběžnější potravou veverek jsou semena jehličnanů, které vykusují ze šišek. Šišky ale veverka odkusuje bez ohledu na stupeň zralosti semen. Konzumuje i čerstvé, zelené šišky.
Mezi šiškami upřednostňuje limbu a modřín, dále smrk a jedli, o něco méně borovici. Borovicové šišky se totiž obtížněji vylušťují. V létech, kdy je bohatá úroda šišek, živí se veverky téměř monodietně jen jejich semeny.
Denně může jedna veverka očesat 100 až 180 šišek. Zpracuje jich pro svou potravní potřebu však jen 10 až 15, v případě menších borových šišek zkonzumuje semena až z několika desítek za den. Jednu borovou šišku zpracuje za 3 minuty, přitom z ní pozře kolem 30 semen, která dohromady váží asi 2 gramy. S oblibou konzumuje také bukvice, poněkud méně žaludy.
Veverky žijící výlučně v listnatých lesích konzumují převážně právě tyto plody. Bukvice, žaludy i ořechy trhá veverka ze stromů, sbírá spadlé ze země a v zimě je vyhrabuje i z listí, nebo pod sněhem. Přitom dokáže tyto plody nalézt čichem i pod vrstvou sněhu vysokou 30 cm. V lesních školkách čichem nalézá a vyhrabává i semena vysetá do země.
Z dalších plodů pojídá ráda ostružiny, maliny, brusinky, borůvky, hložinky, šípky a nažky habru, javoru, lípy, jasanu či jilmu a ořechy či pecky všeho druhu. U nažek nejdříve rozloupne plodové obaly. Na podzim se v případě jejich výskytu intenzivně soustřeďuje na lískové oříšky.
Z jablek a hrušek žere jen jádra, ke kterým se přes dužinu plodu prokouše. U planých druhů plod rozpůlí pomocí hlodáků a dužinu hází pod strom. Ty mají malý podíl dužiny a více jader než kulturní odrůdy. Z třešní žere jak dužinu, tak i jádra rozlouskaná z pecek. Pokud je zasycená, žere z třešní už jen jádra a dužinu odhodí. U švestek většinou jen louská jádra a dužinu pomíjí. Nežere jádra hořkých mandlí, která mají větší obsah kyanidu. Ten je pro veverku smrtelným jedem již v dosti malém množství (pozření dvou jader jí může zahubit).
Pokud má klid na požírání ovoce, konzumuje i větší podíl dužiny, pokud češe plody ve chvatu, zanechává mnoho odpadu dužiny, rozházeného pod stromem. S oblibou žere jádra nezralých jádrovin. Lískové ořechy žere ještě před dozráním, dokud mají bílé, měkké jádro. S velkou chutí žere červivé lískové ořechy.
Šípky sbírá ze země, netrhá je z trnitých růžových keřů. Z borůvek a brusinek žere i listí. Odkusuje rovněž vrcholky větviček třešní, kvůli jejich pupenům. Odkusuje i pupeny modřínů začínající rašit. Pojídá také poupata a květy různých rostlin, včetně stromů (javor, jasan, třešeň, dub a bříza), i jejich čerstvě rašící listy.
Do polí situovaných poblíž lesa chodí na klasy pšenice a vyhrabuje také brambory. Leze rovněž na úbory slunečnice a vybírá z nich nažky.
V zahradách konzumuje kromě plodů ovocných dřevin, jahod a hroznů révy vinné i plody a listy různých druhů zelenin a vyhrabuje také cibulky a hlízy některých květin. V nouzi ohlodává i lišejníky ze stromů. Pojídá i jedovaté plody břečťanu a semena tisu.
Při nedostatku plodů a semen se zaměřuje na ještě nerašící pupeny a kůru dřevin. Veverka na rozdíl od zajíce nebo srnčího odhryznutý výhonek dřeviny celý nesežere, ale pouze z něj vykouše pupeny a pak jej odhodí.
Kůru ohryzává ponejvíc na jaře z mladých výhonků jehličnanů, nejraději z modřínů. Většinou však veverka samotnou kůru nekonzumuje, ale pod odloupanou kůrou sežvýká jen lýko a olizuje obnažená místa, ronící mízu. Rovněž olizuje mízu samovolně roněnou stromy, zejména dubem a javorem.
U stromů, které na jaře bohatě roní mízu (bříza) kůru jen nahryzává a vzniklé rány olizuje, odhryzává také zaschlou mízu, která má vysoký obsah cukru. Při olizování mízy žere i hmyz, který se na ní stahuje.
Ožírá také kůru, výhonky a pupeny z větví vrby, osiky a ovocných stromů. Veverky odtrhávají kůru ve formě delších pásů těsně vedle sebe nebo i celých souvislých ploch, poněkud od sebe vzdálených a umístěných na jedné a téže straně kmene. Odlupuje kůru, na 5 až 25 cm dlouhé ploše kmene, od výšky 2 m směrem k vrcholku stromu. Na tenčích kmíncích a větvích má loupání spirálovitou podobu. Pod stromem pak leží shozené kousky kůry s vyhlodaným lýkem. Veverka zanechává na požercích rýhy po hlodácích o šířce 4 až 5 mm.
Kůru strhává také z větví suchých stromů, tu však používá pouze jako výstelku hnízda.
Odkusuje celé terminální přesleny pupenů na výhoncích smrku a někdy i borovic, ale vykusuje z nich jen květní pupeny. Vegetativní pupeny přitom nechává nedotčené. Délka těchto „odhryzků“ je do 20 cm a síla kolem 1 cm. Po veverkách zůstávají na zemi celé plochy pokryté smrkovými větvičkami. Tyto škody se objevují hlavně koncem zimy a v předjaří před semenným rokem, kdy veverky s oblibou vyhledávají samčí prašníkové pupeny, umístěné v paždí výhonků.
Při konzumaci pupenů jehličnanů, které jsou bohaté na pryskyřici, může dojít k tomu, že má veverka hlodáky i hubu zalepenou smůlou. Také v trusu veverky konzumující pupeny nebo šišky je silně zastoupena pryskyřice.
Při nedostatku potravy vyhrabává také kořínky některých rostlin. Měkké plody konzumuje okamžitě, z části suchých plodů a semen si dělá zásoby. Při dostatečné úrodě bukvic a žaludů se veverky na ně zcela soustředí, takže pomíjí i ořechy.
Zdržují se celý den v okolí buků nebo dubů a odnášejí jejich plody do svých skrýší. Dávají přednost potravě, kterou skýtá les před plody zahrad. Na ořechy a jiné plody do zahrad chodí veverka jen tam, kde nemusí přebíhat daleko po zemi. Předpokladem veverčích ataků do zahrad je tedy jejich napojení na přechodový stromový nebo keřový porost, který jako koridor spojuje zahradu s místem trvalého výskytu veverky.
Na podzim konzumuje veverka převážně plody listnatých dřevin, různá semena a houby, v zimě většinou semena šišek, na jaře pupeny a výhonky, v létě také listy a letorosty.
Na zimu si veverka dělá zásoby z hub, které sama usuší. Největší pozorovaná zásoba jedné veverky, umístěná na různých místech, byla až několik set hub. Houby konzumují veverky v sušeném stavu ze svých zásob nejvíce v druhé polovině zimy. Veverka může vyhrabávat i houby zapadané sněhem. Za oblíbenou houbou lošákem jelením prohrabuje ve sněhu kolmou chodbu dlouhou až 40 cm.
Maximálně sežere jedna veverka za 24 hodin 35 sušených hub. Konzumuje i houby pro člověka jedovaté. Převážně se však zaměřuje na hřibovité houby a holubinky. Velký podíl hub v potravě veverky se projevuje zejména v jehličnatých lesích. Spíše se zaměřuje na pozemní než na stromové houby (např. dosti málo žere chorošovité houby).
Celoročně však houby představují pro veverku jen doplňkovou potravu. Pokud je ovšem jiných zdrojů potravy nedostatek, mohou houby tvořit významnou složku jejího potravního spektra. Vzhledem k nižší výživné hodnotě hub může pak veverka odkázaná převážně na jejich konzumaci trpět podvýživou, spojenou se zvýšenou úmrtností během přezimování.
Veverka potřebuje pravidelný přísun určitého podílu živočišné potravy (kolem 5 až 15 %). Její spotřeba živočišných bílkovin a tuků stoupá zejména v poslední třetině doby březosti. Z živočichů konzumují veverky zejména hmyz. Chytají brouky, kobylky, sarančata, konzumují i larvy hmyzu, včetně mravenčích kukel. Sbírají je ve větvích, ale rovněž i na zemi. Veverka vyžírá např. larvy z hálek hmyzu na bázi větviček jehličnanů, nebo i z duběnek na listech dubu. Hledá housenky podle zkroucených listů na dřevinách. Ze škodlivého hmyzu konzumuje např. larvy motýlů mnišky a obaleče.
Veverka také olizuje medovici, vylučovanou mšicemi.
Pod stromy konzumuje dešťovky, plže, malé ještěrky a hady i menší hraboše. Je schopna ulovit také dospělou žábu do velikosti skokana.
Veverka vyhání z hnízda drobné ptáky a žere jim vejce i mláďata. Dokáže však chytit a zabít i dospělého ptáka velikosti kosa. Tam, kde se veverky zdržují blízko hospodářských stavení, mohou ukrádat i potravu předkládanou drůbeži přímo z krmných zařízení. Podobně se přiživují i na potravě předkládané v zimě v parcích a v zahradách ptákům do krmítek.
Veverka popelavá žere i ryby a ještě lysá mláďata králíků.
Veverka ráda olizuje sůl a vyžaduje dostatek pitné vody. Pije z pozemních zdrojů, ale také slízává dešťovou vodu a rosu na listech a ve skulinách stromů. Nejčastěji pije před žrádlem a po něm.
Tvorba zásob
Zásoby si na podzim veverka v průběhu dne začne dělat teprve tehdy, když se cítí dostatečně zasycena. Z rána tedy nejdříve hledá potravu pro přímý konzum a teprve po uspokojení své potravní potřeby začne shánět vhodné plody pro uložení.
Při podzimu bohatém na zdroje potravy dosahují zásoby veverky takového množství, že několikanásobně převyšují její potřebu na celé období nedostatku potravy.
Zásoby si dělá nejen před zimou, ale i před déletrvajícími dešti a více dny s nepřetržitým silným větrem.
Zásobárnu má jednu nebo dvě hlavní a řadu vedlejších. Hlavní zásobárnu si dělá na stromě, méně často v zemi. Na stromě má zásobárnu buďto v některém ze svých doupat (třeba i přímo v přezimovacím doupěti) nebo i v neobývané dutině kmene či silnější větvi. Když má všechna doupata zaplněná zásobami, vystaví si další.
Ojediněle si dělá zásobárny semen i v kůře stromů (což je běžné u strakapouda). Jako zásobárnu může použít i opuštěná hnízda ptáků (např. holuba nebo vrány). V parcích využívá jako zásobárnu i ptačí budky. Na zemi si dělá zásobárnu obvykle u paty kmene stromu nebo u pařezu. Někdy také pod nebo mezi kořeny stromů, pod křovinami a pod kameny.
Kde je více dostupné potravy po celou zimu, buď si veverka zásoby nedělá vůbec anebo si ukrývá potravu nepravidelně. Potom ví jen přibližně, v kterém prostoru se zásoba nachází a často na ní zapomene nebo jí nenajde.
Veverka někdy také vybírá zásobárny šišek a ořechů strakapoudům. Tím se dostane i k plodům, které by normálně byly mimo její dosah, neboť strakapoud přináší do své zásobárny ořechy ze zahrad i dosti vzdálených.
Může také vybírat zásoby jiné veverky nebo dalších hlodavců, pokud nejsou příliš hluboko v zemních norách. Také může vytahovat žaludy a šišky zastrčené datlem do děr, které si vytesal do kůry a dřeva „tzv. datlích stromů“ jako zásobárnu na zimu.
Před uložením do zásobárny si veverka potravu upravuje na jiném místě, než kde jí uloží. V „úpravně“ jsou pak hromady skořápek, slupek a vřeten šišek.
Uskladňuje zejména semena jehličnanů, ořechy, bukvice, žaludy a pecky ovocných plodů. Zemní zásobárnu v podobě dolíku si sama vyhrabe a po jejím naplnění jí opět zahrne. Zahrabává jí proto, aby nebyla viditelná pro sojky. Po zahrnutí dusá půdu předními tlapkami i nosem.
Někdy ukládá do země jen jednotlivé plody, jindy ale jejich větší nebo menší množství pohromadě. Semenáče buků a dubů, které vzešly z podzemní skrýše veverky, rostou hustě jeden vedle druhého, ve shluku.
Při ukládání jednotlivých větších plodů (např. žaludu) vyhrabe veverka malou jamku, vloží do ní plod, který až dosud držela v hubě a zatlačí jej hlodáky, pak jej teprve zahrne. Veverka lískový ořech nebo žalud před zahrabáním do zásobárny několikrát obrátí v hubě, zřejmě jej přitom parfémuje pomocí jazyka svými slinami.
Při vyhrabávání jamky pohybuje střídavě předními běhy, při zahrnutí zásoby používá obě přední tlapky současně, pomáhá si přitom i nosem. Ukrytý plod zatlouká rytmickými pohyby hlavy. Někdy již ukrytý plod vyjme a znovu jej zahrabe o něco dále. Šupiny ze šišek a na nich uchycená semena zahrabává seskupená do nevelkých, jenom ledabyle vytvořených hromádek.
Na zeminu kryjící zásobárnu někdy veverka nahrne ještě suché listí, jehličí, mech, větvičky nebo kamínek. Zásobárnu si může udělat i pod kupkou spadaného listí.
Zásobárna je většinou pouze podpovrchová, při větším rozsahu zásoby spíše plošně rozprostřená než hluboká. Zásobárna je ukryta asi v hloubce 2 cm.
Veverka většinou udělá více zásobáren nedaleko od sebe (vyhrabe jich asi 10 za jednu hodinu). Místo, kde má takovouto plochu zásobáren si pamatuje, ale jednotlivé zásobárny na ploše nikoliv. Musí je hledat po čichu.
Ukládání zásob věnuje na podzim veverka velké množství času z denní doby, po kterou je aktivní. I když více veverek sklízí plody z jednoho stromu, navzájem si nepřekáží a každá si dělá vlastní zásoby. Čichem dokáže objevit i zásoby jiné veverky a vybrat je. Veverka přináší potravu do zásobáren v případě menších plodů uvnitř huby, větší zdroje zásob při jejich transportu drží mezi zuby, nebo je nabodne na hlodáky. Plody sbírá běhy a zasouvá si je před transportem do huby.
Sklizené ořechy a lískové oříšky, pokud jsou poškozené nebo červivé, hned sežere, zatímco zcela zdravé si uskladní. Červa v ořechu jednak cítí, jednak pozná dírku, kterou se tam provrtal.
Veverka popelavá při ukládání zásob velmi zajímavě reaguje na dva základní typy žaludů, které se v její domovině vyskytují. Žaludy tzv. „bílých“ dubů klíčí záhy po spadnutí na zem, proto je veverka hned konzumuje. Naopak žaludy tzv. „červených“ dubů klíčí až na jaře, proto je veverka shromažďuje do zásoby a hned je nesežere, neboť ví, že déle vydrží.
V roce, kdy rodí jen bílé duby a červené nikoliv, veverka si dělá zásoby i ze žaludů bílých dubů, ale před uskladněním z nich odhryzne špičku, kde se nachází klíční zárodek a tím zabrání jejich klíčení během uskladnění. Oba druhy žaludů jsou si vzhledem podobné, takže je veverka rozlišuje pomocí čichu.
Před uložením je každý plod označen výměškem lícních žláz a slinami (na rozdíl od šelem si veverka neoznačuje zásoby potravy močí, trusem nebo análními žlázami). Nějakou dobu také zásoby nachází podle čichu, zejména pod sněhem.
Místo, kde má hlavní zásobárny, si však pamatuje podle okolních orientačních bodů a nachází je pomocí zraku.
Šišky si buď ukládá celé anebo jen šupiny a semena z nich vybraná. Na zásobách může mít veverka i několik tisíc semen a plodů.
Veverka také s oblibou ohlodává kosti (včetně shozů paroží) a rovněž si je schovává do zásoby.
Při zahrabávání jednotlivých plodů si každé místo nepamatuje a v době nedostatku potravy prohledává namátkově i zasněžený terén, tam kde jí připadá vhodný pro pravděpodobné uložení zásob. Již mladá letošní veverka má vrozenou schopnost pro vytváření zásob, ale jejich pozdější vyhledávání se musí učit vlastní zkušeností. Čím je veverka starší, tím si na zimu dělá větší zásoby.
V porovnání se sojkou, která si rovněž skladuje jednotlivé žaludy, veverka svou zásobu najde podstatně častěji, takže tolik nepřispívá k množení dubového porostu. Houbu vyhrabe ze země předními běhy a uchopí jí do huby. Houbu vynese veverka v zubech na strom, buď jí vklíní do vidlice větví, nebo jí napíchne na odlomenou větévku, případně na několik jehlic jehličnanu. Do stromových vidlic ukládá také zbytky dužinatých plodů. Někdy houbu také zasune do škvíry ve kmeni stromu. Klobouk houby položí na vidlici anebo jej tam zaklesne šikmo. Houba může být umístěna až 6 m vysoko, většinou však bývá níže. Houby rozmisťuje i na kmeny ležících padlých stromů. K těmto houbám nemá veverka tak vyhraněně vlastnický vztah jako k hlavní zásobě plodů. Plodnici houby pak ohlodává přímo na stromě, pokud zapadne sněhem, nejdříve si jí očistí.
Jestliže se dostaví zima velmi časně a s vysokým sněhem, který značně omezí příjem čerstvé potravy, začne veverka konzumovat své zásoby. Potom může dojít k tomu, že značnou část dostupných zásob vyčerpá již v prvé polovině zimy a na pozdější dobu je vystavena strádání. Ukryté žaludy a bukvice používá veverka na jaře i ke krmení svých mláďat.