Kamzík není u nás v České republice běžnou zvěří, a tak, pokud ho chcete ulovit, musíte do zahraničí. Většina lovců jezdí do sousedního Rakouska, někteří do Slovinska. Ti, co touží po opravdu silné trofeji, zamíří do Rumunska. Tam jsou sice nejlepší kamzíci v Evropě, ale lov je fyzicky velmi náročný a pro nás lovce z „pšeničného kraje“ i nebezpečný. Poměrně neznámou, ale velice zajímavou loveckou destinací na kamzíky je Srbsko.
V Srbsku je několik lokalit, kde je možné kamzíky lovit. Jednou z nich je Národní park Tara, který se nachází na hranicích Srbska a Bosny ve stejnojmenném pohoří. Vyhlášen byl roku 1981, tedy ještě za bývalé Jugoslávie. Rozprostírá se na 25 000 ha v nejvyšší části pohoří Tara v nadmořské výšce od 291 m, což je úroveň hladiny Peručackého jezera až po vrchol hory Kozji Rid s výškou 1591 m.
Pohoří Tara je krasové a řeka Drina, tvořící přirozenou hranici mezi Srbskem a Bosnou, v něm vytvořila hluboký, neskutečné krásný, 24 km dlouhý kaňon. Pod kaňonem řeku přehrazuje mohutná, 93 m vysoká hráz Peručacké přehrady, jejíž vzdutí sahá 50 km proti proudu.
V Národním parku Tara je, na rozdíl od našich národních parků, povolen poplatkový lov zvěře. Loví zde ročně 30 kamzíků, kteří žijí pouze na menší, strmé části parku v téměř kolmých, někde až 700 m vysokých vápencových stěnách nad řekou Drinou.
Zastoupena je i černá zvěř, její lov je umožněn mysliveckým spolkům, ale pouze mimo první zóny parku. Na území parku žije také asi 40 medvědů, ti se ale neloví, pouze monitorují. Cílem je zvýšit populaci medvěda hnědého na 400 ks.
V horní části parku „na planině“ je možné lovit srnce, kteří jsou typem paroží podobní sibiřským srncům. Planina, to jsou krásné, lesnicky udržované lesy tvořené bukem, jedlí a smrkem. Z ní, na pokraji strmých vápencových stěn jsou nádherné výhledy do údolí Driny, na hladinu přehrady a na Bosnu.
Bosna, to jsou vesničky a samoty rozptýlené v lesích a na rozdíl od Srbska tam pravoslavné kostely nahrazují mešity, ze kterých každý večer svolává muezín muslimy k motlitbě.
Lov kamzíků začíná ráno v 07.00 hod. odjezdem do revíru. Loví se celý den. Zprvu personál zdola prozkoumává triedrem skalní stěny a hledá pasoucí se kamzíky. Často je i nalezne, ale většinou jsou tak daleko a vysoko, že rána by nebyla jistá.
Poté se autem vyjede nahoru na planinu a začne opatrné šoulání po hraně příkrých a nebezpečných vápencových stěn. Personál opatrně nahlíží do průrev mezi skalami a má snahu kamzíky překvapit a umožnit lovci kamzíka ulovit.
Kamzičí zvěře je v průběhu dne vidět poměrně hodně, ale pokud je říje, je většinou v pohybu a to vyžaduje rozhodnost, rychlost a pohotovost lovce, což se často nedaří. Ale personál situaci zvládá, o kamzících ví a s loveckými hosty má trpělivost.
V průběhu dne se lov přeruší malou přestávkou s občerstvením na lovecké chatě. Jak místní, tak lovci vyndají z ruksaku nějaké zásoby. Na stole se objeví náš chleba, špek a pivo, místní vyndají domácí zabíjačkové dobroty, bílý chléb a rakiji. Ještě nezbytná cigareta a pokračuje se v lovu.
Ulovením kamzíka končí zábava a začíná opravdová a nebezpečná dřina. Jen málokdy kamzík zůstane v ohni a i tak je obtížné ho dopravit nahoru na planinu. Pokud po ráně odběhne, bývá to většinou velice komplikovaná situace.
Personál je proto vybaven horolezeckým lanem, s jehož pomocí se pro kamzíka spustí. Ne vždy to jde lehce. Někdy je nutné slaňovat či vystoupat za pomoci lana a horolezeckých skob ve stěnách i několik set metrů, než se podaří kamzíka nalézt, uvolnit a dopravit k cestě. Kamzíci se v revíru nevyvrhují, celý kamzík se dopraví na základnu, tam se vyvrhne, stáhne a uloží do chlaďáku.
Zajímavý může být i lov z lodě plující úzkým kaňonem řeky Driny, který zde praktikují hlavně v zimních měsících, kdy napadne sníh, a kamzíci se stahují do nižších poloh. Je to dobrá možnost lovu kamzíků pro ty, kdo si již netroufají na celodenní šoulání.
Národní park Tara na srbsko-bosenské hranici je nejkrásnější revír, v jakém jsem kdy pobýval. Krásná příroda, dostatek zvěře, dobří průvodci, bezvadní a kamarádští lidé. Lov není zrovna nejjednodušší, ale o to je krásnější a trofej je zasloužená.
Před cestou do Srbska je třeba si obstarat pozvání, na maďarsko-srbské hranici je nutno nahlásit převážené zbraně a prokázat se evropským zbrojním průkazem. Je nutné počítat s tím, že odbavení na cestě tam i zpět může trvat delší dobu vzhledem k tomu, že Srbsko není v Evropské unii. Proto také trofeje nelze vézt s sebou, neboť je na ně nutné veterinární osvědčení a jeho vyřízení nějakou dobu trvá.
Rád na cestu do Srbska vzpomínám. Na úžasnou přírodu, na nefalšované přátelství, na kvalitní jídlo, víno, rakiji. A tak trochu těm Srbům závidím. Závidím jim to, o co jsme my v posledních letech přišli. Závidím jim kouření v hospodě při posezení po úspěšném lovu, závidím jim myslivecké kamarádství. Závidím jim, že národní park nekomplikuje život místním usedlíkům, nechá je žít, dá jim práci a ještě jim umožní v parku lovit. Snad jim to ještě nějakou dobu vydrží. Přál bych jim to.
Petr ZIEGROSSER