Máme doma budoucího lovce
Myslivost 12/2020, str. 118 Lucie Kolouchová
Minule jsme si řekli, jak si vybrat to pravé plemeno pro svou honitbu nebo své potřeby. Takže doma už máte štěně ohaře, slídiče, retrívra, jezevčíka či teriéra anebo honiče – a co dál? Chcete se s ním jednou věnovat loveckému výcviku? Začněte už teď.
Ano, rozporuji některé staré praktiky, kteří vám budou tvrdit, že štěněti se má do roka nechat dětství. Neříkám ale, že máte prcka okamžitě začít drilovat. To ani omylem – jenže větší část práce s loveckým psem vychází z vrozených vloh, které se odvíčkovávají právě ve štěněcím věku. A dá se s nimi velmi dobře pracovat.
Možná to sami sledujete – vaše štěně je ještě nemotorná chlupatá koule, která si občas zakopne o vlastní packy, ale přesto ho zajímá hozený aport, vše, co má chlupy a peří, rychle se pohybující objekty. A o něco později, u většiny štěňat kolem čtyř pěti měsíců, začne malý lovec výrazněji pracovat nosem – na louce či v lese tak nějak víc čmuchá, motá se v kruzích, podivně si přifukuje nosem, aby lépe cítil pro něj zatím neznámé pachy, dokonce se učí pracovat s větrem a chodit si pod něj, když ho něco pachově zaujme… Kdo někdy sledoval probouzející se vlohy u „lovečáka“, ví, o čem mluvím. Nikdy mě nepřestane bavit dívat se, jak se ze štěněte stává lovec, jak objevuje svět, který mu jednou bude vlastní. A nikdy mě nepřestane bavit být mu u tohoto objevování průvodcem.
Štěně totiž necvičím, ale spíš jsem mu opravdu průvodcem, než vůdcem. To vše přijde později, až budu mít po svém boku vyspělejšího psa. Teď jsem tu od toho, abychom s budoucím lovcem spolu zažívali jeho poprvé, abych mu pomocí hry ukazovala, co jednou budu chtít doopravdy. Vím, že spousta myslivců je proti hravé metodice výcviku – já ale mluvím o výchově, o společné cestě k tomu, co jednou bude výcvikem. Jak tedy štěně připravit a pomoci mu rozvinout to, co v něm je?
Samozřejmě se vše trochu liší podle plemene a tím pádem budoucího zaměření psa. Jinou práci jednou budeme chtít od ohaře a jinou od jezevčíka či barváře, štěně každého plemene má jiné vlohy. Jezevčíka či teriéra budou dřív zajímat stopy zvěře, ohaře její pach, při kterém už jako štěně strne, protože mu to velí generace předků v jeho krvi, malý retrívr či slídič (a samozřejmě ohař) zas bude nadšeně a ochotně nosit pohozený předmět… Musím znát „své“ plemeno, abych věděla, jaké projevy vrozených vloh jsou žádoucí, a tedy vhodné podpořit.
Od prvních dnů, kdy si štěně přivezu domů, s ním chodím do honitby, nechávám ho v bezpečném prostředí čmuchat, zkoumat okolí – a také učit se příkladem, tedy pozorovat dospělé, zkušené psy, jak chodí po stopách živé zvěře, slídí – ale také jak reagují na píšťalku. Na tu učím štěně už odmala. Učím, že jedno písknutí znamená změnu směru – když se prcek začmuchá, zapískám – a podívá-li se na mě, vyrazím zostra jiným směrem, klidně i popoběhnu. Prcek si mě hlídá, poběží tedy mým směrem. Stejně tak učím, že dva hvizdy znamenají ke mně. Pro tentokrát ještě s přidřepnutím a roztaženou náručí, aby prcek běžel s nadšením. Stejně tak při toulkách přírodou odmala učím, že si mě štěně musí hlídat – odbočuji a schovávám se za stromy.
Hned, jak štěně přivezu, začínám i s aportem – jen tomu tedy zatím neříkám aport a netvrdím, že mé štěně je tak geniální, že ve dvou měsících aportovalo. Neaportovalo, poslouchalo vrozený kořistnický pud a popadlo to, co jsem před něj hodila. A jelikož se chce pochlubit, nález mi přinese. Štěněti „aportek“ hned neberu, pokud ho drží pevně, pomazlím se s ním, poplácám ho a pochválím – a pak mu rozhodně předmět odeberu a znovu hodím. Nikdy se o donesený aport netahám a zakázala jsem to i členům rodiny. Mají smůlu, nechci, aby štěně aport překusovalo a žužlalo. Pokud se mu ke mně už s aportem nechce, popoběhnu od něj, když přiběhne, zopakuji pochvalný mazlící rituál, předmět seberu a pro dnešek končíme. Přinášení do ruky trénujeme každý den, pár minut, s různými předměty. Neřeším, na co je štěně „ještě moc malé“. Zkouším různé materiály, mám-li k dispozici zvěř odpovídající velikosti, zkusím tu. Čím dřív se štěně seznámí s peřím anebo chlupy v tlamě, tím lépe, později to nebude řešit už vůbec, na rozdíl od psů, kteří aporty se zvěří poznají až v dospělém věku, protože měli „nechané dětství“. Zároveň učím i povel ke mně, tedy předsedání po přivolání – až bude čas, psovi ho s přinášením spojím.
Se zvěří nebo atrapami či dummy jdou hrát i hry na schovávanou, kdy aport štěněti pohazuji do vyšší trávy a nechávám ho pracovat nosem – samozřejmě nejdřív začnu „na viděnou“ a pak pohazuji kousek od sebe, hrajeme si i na vlečku – popotáhnu něco voňavého, kus zvěře nebo oblíbený ožužlaný aportek a nechám ležet, vrátím se ke psu jinudy a pustím ho po kratičké vlečce, náležitě ho přitom hecuji.
Podobně se hrou dá položit základ budoucí práci na barvě nebo šlapané stopě. Zde se můžeme inspirovat u sportovkářů a štěňatům chystat pachové čtverce, které na rozdíl od sportovky nebudeme prošlapávat, ale prokapávat vepřovou krví a prosypávat dobrotami, aby si štěně pach barvy/krve spojilo s příjemným zážitkem. Dovedeme prtě do čtverce, ukážeme mu první mňamku a necháme čmuchat. Později můžeme z hodně probarveného a prokrmeného místa vést krátkou, silně prolitou a promňamkovanou stopu.
Pokud mám doma ohařího prcka, už mu mohu pomoci probouzet vlohy pro vystavení. Za pomoci letky z bažanta nebo třeba holuba na provázku, respektive na prutu, imituji pohyb pernaté zvěře – a brzy zjistím, že štěně reaguje ztuhnutím a zastavením. Tedy vystavením. Nejásám, abych prcka nerozlítala a nechtěl se do zajímavého předmětu zakousnout, ale podpořím ho v klidu – poplácám ho, tiše k němu mluvím klidným tónem. A později už mu mohu ukázat třeba křepelku v kleci nebo uvázanou za stoják. A opět se snažím o co největší klid z mé strany – protože ten se přenese na psa.
A když u toho zároveň procvičuji chůzi na vodítku a odložení, které bych s prckem dělala stejně prostě proto, že s ním žiju a že jde o základní psí dovednosti, v roce nebudu mít nevycválaného puberťáka, ale psa, který ví, že na hvízdnutí má přijít nebo se podívat, kde jsem, to podle toho, kolikrát písknu, že peří nebo chlupy v tlamě nejsou hnus, ale příslib velké zábavy a že vůně barvy znamená zábavu na stopě, která zaměstná psí hlavu, až se z ní bude kouřit a znamená něco skvělého po cestě i na konci. A co víc, tím, že si se psem hrajeme a vedeme ho směrem, který jednou bude tím jeho, velmi posilujeme vzájemný vztah. Nastavujeme od začátku pravidla, která budou platit po zbytek naší společné cesty.
Lucie KOLOUCHOVÁ