Časopis Myslivost

Lov a ochrana přírody
 
Lov a ochrana přírody, jak bylo již výše uvedeno, mají společné kořeny a historii. Lovci patřili mezi klíčové spoluzakladatele a dlouholeté příznivce nejvýznamnějších ochranářských organizací. V podstatě dodnes neexistuje žádný rozpor mezi cíli lovu a ochranou přírody, nanejvýše existují různé názory na to, jak dosáhnout cílů, které jsou vlastně již z velké části dohodnuty.
Na mezinárodní úrovni je ochrana přírody prostřednictvím udržitelného využívání a ochrana prostřednictvím vzdání se využití lovu považována za důležité, vzájemně se doplňující pilíře. Nicméně dnes mezi oběma názorovými skupinami nacházíme rozdílný vývoj.
Důvody jsou nejasné. Kromě rostoucího odchodu lovců z organizací na ochranu přírody, zde hraje nezanedbatelnou roli rostoucí urbanizace a mediální dominance ochranářských aktivit ve společnosti. To úzce souvisí s rozvojem sdružení na ochranu přírody od absolutního počátku jejich existence teprve asi od roku 1970 až k „multimiliónové industrii ochrany přírody“ na počátku 21. století. V jejich „obchodním modelu“ má lov stále méně úlohu partnera v praktické ochraně přírody, ale stále více plní funkci hlavního nepřítele. Uvědomme si, že pokud by tato sociální menšina v kontextu veřejných kampaní neměla možnost ukázat na hlavního nepřítele, bez takových nepřátel by byly jejich kampaně odsouzeny k neúspěchu. Na nepřítele se prostě ukázat musí, aby byla kampaň účinná!
Je ale zajímavé, že v otázkách lesnictví a lovu spolupráce na lokální úrovni často funguje překvapivě dobře, zatímco například na úrovni celostátních sdružení se to nezdá možné. Základní problém se nemění ani tím, že jsou myslivecké spolky nadále ve většině německých spolkových zemí uznávány jako spolky na ochranu přírody.
Další zajímavou otázkou je to, kolik zaměstnanců státní správy včetně ministerstev se v současně době angažuje ve sdruženích na ochranu přírody, kolik z nich je členy lobbistických skupin, a jaké střety zájmů z toho vyplývají.
V neposlední řadě je třeba si uvědomit přemíru byrokracie v ochraně přírody vyvolanou kromě jiného i  směrnicemi EU. Ty jsou převáděny do vnitrostátních zákonů a vyhlášek a jsou zcela jasným a  nezanedbatelným důvodem pro rostoucí odcizení myslivosti od ochrany přírody.
Zmíním ale ještě jednu, ne zcela nepodstatnou myšlenku. Zkusme si uvědomit, jak k popisovanému problému rostoucího nesouladu mezi zákony o ochraně přírody na jedné straně a lesnictví, lovu a myslivosti na straně druhé, přispívá jistá odborná nekompetentnost, to, co nazýváme „správnou odbornou praxí v ochraně přírody“.
 
Lov a ochrana životních podmínek volně žijících zvířat
 
Třetí téma, v němž v současné době dochází k četným konfliktům, je vztah mezi lovem a ochranou životních podmínek zvířat. Tento vztah je obzvláště složitý. V zásadě, a to je také jasně uvedeno v zákoně o ochraně životních podmínek zvířat v Německu, splňuje lov požadavky ochrany životních podmínek zvířat.
Bylo by zajímavé ověřit, zda je v naší společnosti zabíjení zvířete za účelem lidského využití (zvěřina nebo kožešina) z dlouhodobého hlediska považováno za ospravedlnitelné. Dlouhodobé prognózy jsou mimořádně obtížné; všichni víme, jak rychle „módní jevy“ v potravinářském odvětví přicházejí a mizí.
Pokud se jedná o kožešiny, zdá se, že je situace podobná: v šedesátých a sedmdesátých letech vedly dobře míněné, ale nakonec pro ochranu životních podmínek zvířat kontraproduktivní kampaně do značné míry ke zmizení kožešin jako oblečení. V současné době se zdá, že se objevuje opačné hnutí. Téma „kožešin“ se opět pomalu stává společensky přijatelným. Nyní by například bylo důležitým úkolem pro lovecké lobbisty, aby tento choulostivý vývoj nasměrovali správným směrem prostřednictvím chytrých koncepcí udržitelného využívání. Uvidíme, zda se to podaří.
 
Mnohem důležitější než otázka usmrcování zvířat je však v současné době otázka, do jaké míry jsou lovecké metody a strategie ohledně ochrany životních podmínek zvířat šetrné a tudíž i myslivecké. Bez přednostního zohlednění zdraví zvířat není lov na jedné straně myslivecký, a proto není sám o sobě v souladu s právními předpisy, na druhé straně by velmi rychle ztratil přízeň většiny nelovící společnosti. Právě v tom spočívá ve střednědobém horizontu největší riziko úplného zákazu lovu.
Částečným konfliktem v tomto kontextu je lov do pastí. Nechci vést diskuzi o tom, zda je nebo není lov do pasti ze své podstaty šetrný k životním podmínkám zvířat. Taková diskuze by byla předmětem samostatného článku. Je však překvapivé, že mnoho německých spolkových zákonů o lovu v současné době povoluje pouze pasti, které chytí zvěř „živou“, zatímco obecně se zakazují smrtící pasti a ospravedlňují to argumenty o ochraně životních podmínek zvířat. Všichni ale víme, že právě z důvodů ochrany životních podmínek zvířat, je pro bezpečné chytání smrtící past vhodnější než jakýkoliv typ jiné pasti. Proto si kladu otázku, zda zde hrají roli zcela odlišné, ne nutně faktické motivy, a proč se myslivecké spolky v tomto bodě nezapojují intenzivněji.
 
Debata o povinném zavedení bezolovnaté munice je podobná. I zde se zdá, že zásadní otázku ochrany životních podmínek zvířat, účinné usmrcení rukou průměrného lovce, tuto okolnost ze všech studií systematicky vylučuje. Místo toho se diskuse přesouvá sem a tam podle politického oportunismu mezi argumenty na ochranu spotřebitele (každý nyní ví, že spotřeba potravin z volně žijících zvířat není významným zdrojem kontaminace společnosti olovem) a argumenty o ochraně druhů (ačkoli se stavy orla mořského v zimě zvyšují pravděpodobně v důsledku rostoucí lovecké činnosti a výhozu vnitřností v jeho přírodních stanovištích). Pokud nebudou myslivci argument o bezpečném usmrcení vehementně prosazovat, mohl by se v budoucnu právě z této otevřené otázky objevit argument pro dalekosáhlý zákaz lovu.
 
Důležité argumenty týkající se ochrany životních podmínek zvířat jsou také základem diskuse o době lovu, stejně jako o lovu v noci. V zásadě je třeba se vyhnout nočnímu lovu přežvýkavců, protože je noc pro ně na mnoha místech jedinou zbývající možností odpočinku, a proto by měla patřit z důvodů ochrany životních podmínek zvířat pouze zvěři (Herzog:Der Anfang vom Ende. Unsere Jagd, 10-14, Juni 2012).
Kromě toho lze předpokládat, že vyrušování zvěře způsobené nočním lovem ve vztahu ke škodám způsobeným zvěří nejen degraduje malý účinek několika ulovených jedinců, ale nejméně kompenzuje nebo dokonce zvyšuje okus a zejména loupání. Tento argument se však vztahuje i na noční lov černé zvěře. Požadavky, které dokonce chtějí legalizovat pro lov veškeré spárkaté zvěře používání zařízení pro noční zaměření cíle, by měly být jasně odmítnuty.
Lov spárkaté zvěře na začátku léta a v pokročilé zimě je v současné době znovu a znovu prosazován, zejména zúčastněnými stranami v zemědělství a lesnictví. Obojí je velmi problematické z ohledu na ochranu životních podmínek zvířat. Na jedné straně na začátku léta vždy existuje riziko náhodného ulovení vodící laně místo čiplenky. Na straně druhé se zrovna v tomto ročním období jelení zvěř stále častěji vyskytuje na loukách a otevřených plochách, aby pokryla svůj energetický deficit ze zimy. Právě zde by však měl být lov vynechán, aby nedošlo k vytlačení zvěře do lesních oblastí, které jsou náchylné k poškození.
Lov spárkaté zvěře po zimním slunovratu narušuje přirozenou fázi odpočinku se sníženým metabolismem a posiluje tak již existující negativní účinky rekreačního využití lesa. Úlovek, který byl v těchto měsících dosažen, je často v jednociferném procentu, takže je pro roční lov sotva relevantní. Z hlediska ochrany životních podmínek zvířat nebo i z biologické stránky zvěře by se proto samičí zvěř neměla lovit na začátku léta. V zimě by měla lovecká sezóna spárkatých přežvýkavců skončit nejpozději do konce prosince.
Lovecké spolky jsou v pohledu na vhodnou dobu lovu stále velmi nejednotné. Příčinou je pravděpodobně příliš mnoho vlastních zájmů, ale také příliš velký tlak na splnění plánu lovu. V tomto smyslu by bylo obzvláště důležité sjednocení názoru loveckých spolků, aby bylo možné vyslat odpovídající signál, a to i pro laickou veřejnost.
 
Naháňky a nátlačky jsou dalším problémem souvisejícím s otázkami ochrany životních podmínek zvěře. Jsou jedním z mnoha loveckých metod, které jsou stále populárnější. Patří k nejnáročnějším ze všech a kladou nejvyšší nároky na organizaci, ale také na zkušenosti a dovednosti účastníků. Nejvyšší prioritu zde ale musí mít také aspekty ochrany životních podmínek zvířat a každý vedoucí lovu by se měl snažit podívat se na toto dění z pohledu nelovícího občana a milovníka zvířat.
Typické zdroje chyb s vysokou relevancí pro ochranu životních podmínek jsou:
- v příliš liberálním vyjádření o povolení k lovu laní, jako třeba nahrazení pokynu „když je laň sama“  důraznějším „není-li jistota, že je laň nevodící, pak nelovit“,
- při používání vysokonohých psů, kteří štvou na viděnou, tichých psů nebo psích smeček, které s sebou nesou riziko, že se z naháňky se slíděním stane štvanice,
- při nedůslednosti v dosledech. Dostatečné a především vhodné skupiny pro dosled, přísné omezení počtu výstřelů s nejasným výsledkem na maximálně 1-2 rány a důsledná kontrola po každém výstřelu, jsou minimálním standardem!
 
Závěr
 
Výše uvedené řádky popisují současnou zlomovou situaci přístupu k myslivosti v Německu, která je v některých souvislostech vhodná pro zpochybňování udržitelnosti lovu. Nejedná se jen o odpovědnost lovu a lovců, naopak jsou a budou z velké části za další vývoj odpovědné i další zúčastněné strany z oblasti zemědělství a lesnictví a ochrany přírody. Zejména hrozí, že role „ochrany zvířat“ bude v rámci sociálně-kulturní udržitelnosti stále méně důležitá.
Zdánlivě paradoxní skutečnost, že tento vývoj (méně důležitá role „ochrany zvířat“) zúčastněné strany na ochranu životních podmínek zvířat podporují, ukazuje znepokojivý vývoj od takzvané „etické odpovědnosti“ (následky jednání a chování člověka jsou podrobeny morálnímu hodnocení, odpovědnosti) k takzvané „etice vlastních motivů“ (jednání podle vlastních záměrů a realizace vlastních hodnot a zásad, bez ohledu na důsledky). Momentálně toto lze pozorovat jako zjevně obecný společenský jev.
Na pozadí situace v Německu není prognóza bohužel až tak nereálná - pokud bude lov jako původní právo vlastníka půdy v příštích dvou desetiletích zrušen, budou argumenty týkající se ochrany životních podmínek zvířat pravděpodobně rozhodující.
Aktuální problémy vyvstávají ze současné společenské situace, kdy je ochrana přírody a ochrana životních podmínek zvířat zejména ohledně lovu velmi kritická. Jedná se o dvě společenské skupiny se zcela odlišnými, částečně protichůdnými cíli. Zatímco z ochrany druhů nelze vyvodit žádné věcné argumenty proti lovu (žádné lovné zvíře nevyhynulo více než sto let!), může ochrana životních podmínek zvířat vždy argumentovat individuálním případem, kdy byla ochrana životních podmínek zvířat porušena.
Je proto jasné, že myslivci musí v budoucnu věnovat maximální pozornost životním podmínkám zvířat. Musíme v otázkách ochrany životních podmínek zvířat vytvořit kulturu „nulové tolerance“, jak tomu již bylo v minulosti, pokud se jedná třeba o otázky bezpečnosti. Pouze tímto způsobem existuje šance, že lov bude existovat i v několika příštích desetiletích jako jedna z nejšetrnějších a nejudržitelnějších forem využívání půdy, ale také jako důležitý základ pro lesní hospodářství.
 
Prof. Dr.Dr. Sven HERZOG
Chair of Wildlife Ecology and Management
Dresden University of Technology