Časopis Myslivost

I na majitele obor by se mělo vztahovat věcné a rozumné úsloví, že každý má být králem ve svém království. Kdo jiný než majitel obory a oborník nebo provozovatel skutečně dobře obhospodařované honitby zná nejlépe porosty, které jsou základem přirozené výživy zvěře – ať pro pastvu nebo pokos na seno a senáže. Z praktického pohledu nikdo jiný nemá co zasahovat do potřeby vápnění, rozumného a kvalifikovaného přihnojení a základních agrotechnických opatření. Vrcholem negativního paradoxu a ve většině konkrétních případů je nařízené a vyžadované omezení počtů či doby sečení.
Každý, kdo obhospodařoval jakoukoliv plochu travního postu, tedy louky, pastviny, trávníky nejrůznějšího užitkového zaměření, zná základní zkušenost: častý pokos zvyšuje počet jedinců rostlin na jednotku plochy (hustotu), zlepšuje stav kořenového systému, likviduje nežádoucí dvouděložné plevele, zvyšuje odolnost proti vysoušení i sešlapání drnu. Sečení nedopasků a skupin nežádoucích plevelů je základní a nevyhnutelně nutnou údržbou porostů sloužících k pastvě. Mulčování nespaseného porostu ideálně uklidí louky a pastviny při malých výnosech, nebo když je nevhodné či neekonomické posekat porost na konzervaci.
Stařina ponechaná v porostu podporuje rozvoj houbových chorob a následně obsah mykotoxinů, její rozklad ničí část druhového spektra jemnějších trav a v uvolněném prostoru drnu se snadno prosazují dvouděložné plevele.
Zodpovědný hospodář na svém majetku, třebas i ve spolupráci s odborníkem znalým pícninářské problematiky bude vždy umět provádět efektivní pokos či řízenou pastvu a podporovat pestrost druhů jednoděložných i dvouděložných druhů, významných pro pastvu i životní prostředí. Každá oblast, ať už výškově, geograficky či podle místního (myšleno jiného než širší okolí) průběhu srážek a teplot má svou jak přirozenou skladbu druhů, tak i možnost využívat pícninářsky významných plodin.


 
Naši předkové dokázali vyšlechtit a využívat řadu jedinečných krajových odrůd krmných plodin, např. jetelů a vojtěšek, charakteristických a poskytujících vysoký výnos právě v určité či specifické oblasti. Zároveň uměli založit i udržet kulturní i přírodní porosty ve stavu, o jakém se nám dnes ani nesní.
Faktem je, že do těchto procesů nezasahovaly úřední a pseudoodborné orgány státní správy, vedené jednostranným, často osobním až fanaticky puristickým výkladem legislativy bez možnosti věcného vyjasnění všech faktorů souvisejících s hospodařením i přírodními podmínkami. Týká se to zejména hospodaření ve specifických oblastech, plně neuchopitelných legislativními opatřeními.
Naši předkové také neměli hospodářství pokřivené nesmyslnou dotační politikou a stejně nesmyslným prosazováním ekologických cílů, které stanovil někdo sedící za předalekým stolem – a konec konců, s vynaložením obrovských finančních prostředků bez dosažení významného podílu oněch stanovených cílů (viz Myslivost 9/2020).
Sluší se dodat, že kritika nebo jiný odborný názor na jakéhokoliv podobu lidské činnosti mezi rozumnými a odborně vyspělými lidmi vždy vede ke zlepšení a úspěchům, bez dobře míněné kritiky není možno dovést žádnou činnost do úspěšného konce. To se však v drtivé většině netýká našich státních orgánů a úředních postupů, kde je vše jasné a pro jiný názor není místo.
 
Ze skutečně širokého spektra druhů a odrůd trav, jetelovin i některých doprovodných rostlin, vhodných do specifických podmínek lze sestavit receptury osiv, které budou v daném prostředí nejen prosperovat a poskytovat významný výnos zelené hmoty, ale zároveň plnit další funkce související s ochranou, rozvojem i udržitelností přirozených společenství. Tedy ochranu proti erozi, využití vody, život nižších organizmů od mikroflóry půdy až po ptáky a savce charakteristické pro dané prostředí.
Účelem kulturního porostu je v prvé řadě produkce zelené hmoty za současné údržby kvalifikovaným přihnojením, vápněním a citlivým i metodicky správným prováděním sečení, smykování či vláčení a dalšími opatřeními. Kulturní druhy trav i jetelovin jsou při správně volbě druhů a údržbě porostů schopny vegetovat na většině stanovišť. Výrazné extrémy, tedy přemokření, nebo naopak suchá stanoviště jsou často výsledkem chybných zásahů z minulých dob.
Obdivuhodným příkladem nápravy je obora Obelisk, kdy se majiteli podařilo vrátit přirozený ráz krajiny po rozporuplném vytvoření vodního díla Nové mlýny na Jižní Moravě (Obora Obelisk, Myslivost 7 – 9 /2019).
 
Orgány péče o přírodu prosazují v krajině opatření, která teoreticky vyhovují všemu a všem. To ale nevede a nemůže vést k žádnému kladnému výsledku. Nelze spojovat funkci louky nebo pastviny pro pastvu motýlů nebo včel, zároveň ještě požadovat prostředí pro chřástaly a očekávat, že tento porost ještě poskytne dostatečný výnos pro oborní chov zvěře nebo pastvu kozám, ovcím nebo masnému či dojenému skotu.
A hlavně nelze očekávat, že takový porost bude prosperovat, udržovat žádoucí poměr trav, jetelovin a dalších dvouděložných rostlin potřebných pro nesmyslně spojené účely. O ekonomicky přijatelném výnosu nemluvě. Rád bych slyšel, co by tomu řekli hospodáři před sto a více lety, kteří dokázali (opakuji se) využívat, udržovat a rozvíjet naši krajinu. Určitě nic hezkého.
 
Obory v České republice mají uvnitř Evropy jedinečnou pozici co do nevídaného počtu i celkové rozlohy. Neměl jsem, což mě velmi mrzí, možnost blíže se seznámit a publikovat o oborních hospodářstvích Lesů České republiky. Deset obor v soukromém vlastnictví dosud popsaných na stránkách Myslivosti je vzorně vedeno jak po stránce chovu zvěře, tak péče o porosty.
Obory jsou naším jedinečným klenotem chovu zvěře i genetickým pokladem. Ve většině z nich je o zvěř pečováno v porovnání s volným životem skutečně nadstandardně, hlavně po stránce selekce, výživy a zdravotní prevence.
Při posuzování a úvahách o nevhodnosti přikrmování a třebas i řízené selekce bychom měli přihlédnout k prosté skutečnosti nesmírné botanické bohatosti i výživné hodnotě kdysi původních přírodních porostů přirozeného prostředí života zvěře i nekompromisní selekce predace původním stavem šelem.
A když jsme u přírodního a volného života zvěře a co s ním souvisí: Vlci s GMO psů – i tak by se s trochou nadsázky dala nazvat populace pro umělého a nedomyšleného znovuzavedení (reintrodukce) – způsobuje víc škody než užitku a je dalším příkladem jednostranného fanatizmu ekologických organizací, ať amatérských či státních. Rozhodně se nejedná o přirozený predační tlak směřující k regulaci stavů zvěře. Hospodářských zvířat, to ano.
Inu, úředník a fanatický ekolog prostě nedomyslel. Zodpovědnost za škody nese stát, tedy my všichni a chovatelům část škody uhradíme. Snad se někdy bude vyvozovat přímá zodpovědnost konkrétních činitelů státní správy za jejich chybná rozhodnutí?
 
Vraťme se však k porostům. Ty jsou svou živinovou, biologickou i pícninářskou hodnotou skutečností přírodní úživnosti prostředkem realizace genetického základu zvěře, jejího vývoje, zdravotní odolnosti a reprodukce.
První, co chovatele zvěře zajímá, je výnos konkrétních plodin v jeho podmínkách. Dále celková prosperita porostů podle poměrů daných nadmořskou výškou, průměrnou teplotou a srážkovými poměry stanoviště, což spolu většinou – ale ne vždy – spíše volně, než úzce souvisí. Rozdíly mohou tvořit orientace svahu, oblast srážkového stínu, blízkost vodních ploch nebo naopak většího města atd. Klimatické poměry se také občas liší i vůči severojižnímu zeměpisnému umístění. Příkladem je nečekaně teplá Opavská oblast v náruči chladných Jeseníků.
Velmi výrazným vlivem je kvalita půd. Prvořadým vlivem je geologický podklad. Nelze v této souvislosti zabíhat do detailů, ale jistě stačí příklad, že v lokalitách s vápencovým podkladem je na tom zvěř s bilancí vápníku vždy lépe než na žulách a jiných hůře rozpustných horninách. V této souvislosti ale platí: půdy se liší nejen v obsahu makro a mikroprvků, zjištěných analýzami, ale také v tom, že chemická forma konkrétního prvku nemusí být pro rostlinu využitelná, tedy jej z dané lokality obsahují jen minimum. Kde nic není, nejen čert, ale ani tráva nic nebere. A také platí, že vždy nejlepší využitelnosti makro i mikroprvků pro býložravce z rostlin jsou z čerstvé zelené hmoty neboli z pastvy.
 
Abychom si s těmi živinami rozuměli: bílkovinnou hodnotou myslíme hrubou neboli celkovou bílkovinu neboli dusíkaté látky, obvykle (a i dále zde) vyjádřenou zkratkou NL. Stravitelná bílkovina – SNL – to je bílkovinná hodnota snížená procentickým koeficientem skutečného konkrétního krmiva (druhu rostliny a vývojového stádia) využití v organizmu.
 
U přežvýkavců je ještě jeden pojem, určující, jaký podíl neboli kolik procent rozloží v předžaludcích mikroflóra a jaký postupuje do pravého žaludku a dále do tenkého střeva k enzymatickému rozkladu, jak jej známe z naší lidské fyziologie. Je to degradovatelnost a říká, že z určitého procentického podílu přijaté hrubé bílkoviny zelené hmoty s neplnohodnotným obsahem esenciálních aminokyselin vytvoří mikroflóra předžaludků plnohodnotnou bílkovinu a ta je ve slezu rovněž trávena, ale bez ní by organizmus nemohl postavit svalovinu a tělní orgány, mléko, parožní hmotu, krvetvorbu. A kromě toho také ukazuje na rizikovost krmiv vůči nadmutí z nekompenzovatelného rozvoje čpavku. Tuto hodnotu lze najít v krmivářských tabulkách.
 
Nositelem energetické hodnoty je pro přežvýkavce jednoznačně vláknina, složitý cukr, který mikroflóra přemění napřed na jednoduchý a ten pak na těkavé mastné kyseliny, ze kterých se v játrech tvoří skutečný tuk, využívaný pro tělesné rezervy, mléko, specifickou funkci v orgánech a také jako vmezeřený tuk mezi svalovými vlákny, nositel chuti masa.
Využitelnost vlákniny je dána vývojovým stádiem rostliny neboli jejím dřevnatěním. Kromě vlákniny jsou menšinovým zdrojem jednoduché cukry v zelené hmotě. A samozřejmě škrob a tuky v zásobních orgánech, semenech a plodech.
 
Minerální hodnoty jsou dány druhem pícniny s přirozeným kolísáním v rámci druhu. Pokud rostlina nemá konkrétní prvek k dispozici v přijatelné formě, projeví se nízkým výnosem, nefyziologickým vzhledem a postupně z porostu ustupuje. Využitelnost minerálních živin záleží mimo jiné na obsahu humusu v půdě, půdní reakci, obsahu vápníku nebo antagonistického prvku a také na vodním režimu.
Pícniny si můžeme podle převažujícího obsahu NL či energie na bílkovinné (vojtěška a jetele, obecně jeteloviny či motýlokvěté nebo leguminózy) a glycidové (typicky kukuřice). Podstatné ale je, že mladé porosty travin a obilovin (třeba krmné žito nebo oves) považujeme do vývojového stádia metání za bílkovinné.
S postupným vyzráváním (dřevnatěním, lignifikací) vlákniny napřed stonku a později i listů se množství dobře využitelného podílu „mladé a šťavnaté“ bílkoviny snižuje. Zvyšuje se podíl energetické hodnoty obilky, což je podle její struktury pojmenováno napřed jako mléčná zralost, pak mléčně vosková, vosková a nakonec plná zralost.
Vojtěšky a jetele mají nejvyšší bílkovinou hodnotu v době tvoření poupat. Vojtěška rychle vyzrává a také ji snižuje velmi rychle, jetele podstatně pomaleji.
A závěr ze základů tohoto drobného pícninářského moudra: Čím starší rostliny neboli porost, tím vyšší výnos, ale nižší využitelnost bílkovinné i energetické hodnoty.
Posečeme-li porost na seno v rané fenofázi, ve stádiu počátku metání, máme jemnou hmotu s výbornou bílkovinnou hodnotou a relativně nízkou energetickou hodnotou.
Seno sečené před počátkem květu je průměrné v obou hodnotách.
Ke konci květu získáme vysoký výnos, ale hmota je ryze energetická, ve skutečnosti je ale energetická hodnota snížena silným zdřevnatěním vlákniny stonků a částečně listů i laty. Takový je produkt sečení v pozdním, tedy „dotačním“ nebo prostě povoleném termínu.
 
Co porostům škodí
 
Toxické plevele, výskyt druhů se liší podle nadmořské výšky (oměje, starčky, pryskyřníky…). Jsou i slabě toxické, ale spíše dieteticky závadné rostliny, které se v porostech množí při omezeném sečení, potlačují kulturní porost a zvěř je přijímá jen v nouzi (šťovíky, lebedy) nebo vůbec nepřijímají (bodláky, pcháče). Kopřivy mají sice výbornou výživnou hodnotu včetně minerálního obsahu, ale je to vždy nežádoucí plevel.
Houbové choroby rostlin neboli plísně existují i na krmných plodinách během vegetace. Některé jsou patrné i prostému oku, jiné nikoliv, ale vždy mohou tvořit jedovaté látky, mykotoxiny. Typický je zearalenon z houbových chorob vojtěšky, (to jsou právě ty, které nejsou na rostlině pro naše oko zjistitelné), častý zdánlivě neškodný plevel kokoška pastuší tobolka trpí padlím rovněž produkujícím toxické zplodiny a jílky mohou hostit houbové choroby, produkující mykotoxin lolitren. Traviny mají obecně mnoho druhů rzí a padlí. Riziko je vždy vysoké ve vlhkých obdobích – léto 2020 je v tomto skutečně velmi štědré.
 
Přemokření je problém, častý v chráněných oblastech. Převažuje mezohydrofytní typ stanoviště, charakteristický sezonním přebytkem vody v zimních a jarních měsících a lze jej popsat tak, že voda stoupá až do hlavní kořenové vrstvy. Převládají nehodnotné druhy trav, nízké ostřice, sítiny, metlice a další nežádoucí rostliny, přesličky atd. Nízké výnosy takových ploch mají dvě základní příčiny. Půda se na jaře pomalu prohřívá a zpožďuje se počátek vegetace, čímž se snižuje produkční schopnost porostu a nadbytečná voda vyplavuje živiny z půdy.
 
Většina půdních oblastí ČR je zařazena z hlediska acidity jako kyselá a mírně kyselá, obecně jsou méně úrodné než neutrální či slabě zásadité a jejich složení i struktura hůře prospívá rostlinám. Příčinou je nedostatečné vápnění. Čím kyselejší půda, tím vhodnější a důležitější je vápnit, protože díky vápnění jsou některé obilniny jako jarní ječmen, žito či oves mnohem výnosnější. Platí to stejně pro jejich pěstování na zelenou hmotu, stejně tak pro jednoleté pícniny i trvalé travní porosty.
Trávy mají obecně vysoký a výborně využitelný obsah vápníku, ale potřebují jeho zdroj, jinak špatně prosperují. Proto je obsah vápníku v půdě pro chovatele zvěře skutečně důležitý.
Kyselé půdy se projevují specifickými plevely: obvykle na nich roste šťovík, přeslička, jitrocel, máta polní, violka trojbarevná, vlčí bob či jitrocel.
Na zásaditých půdách je častá hořčice, komonice, stračka, hlaváček, drchnička, pryšce.
Jednoduchý test jakou půdu máte v honitbě je nalít 8% ocet na usušený vzorek zeminy. Pokud substrát zašumí, tak je v zemině vápna dostatek. Pokud ne, tak je třeba vápnit.
A máme problém - v ekologickém zemědělství je zakázáno používat pálené vápno, protože poškozuje mikrobiální život v půdě. Řešením je aplikovat vápenec (uhličitan vápenatý). Přednost dáváme dolomitickému vápenci pro obsah hořčíku. Vápní se častěji na lehkých půdách a ve vlhčích oblastech 1x za 2 roky, na těžších půdách 1x za 3 roky a menšími dávkami. Nejvhodnější dobou je pozdní léto a podzim. Políčka vápníme před podmítkou nebo hlubokou orbou, aby došlo k dobrému promísení s půdou, louky a pastviny se vápní na podzim po poslední seči nebo spasení.
Potřebu vápnění je nejlepší stanovit na základě zjištění kyselosti půdy v agrotechnické laboratoři a po konzultaci s pěstitelem znalých místních poměrů i legislativy ekologického hospodářství. Podstatná ale je skutečná kladná účinnost vápnění na stav půd i dlouhodobé výnosy pěstovaných plodin.
 
Půdy chudé živinami znamenají vždy nízké výnosy. Přihnojení prováděli zemědělci už dávno, byli si vědomi odčerpání živin pěstovanými rostlinami. To je nezvratný fakt, ale současná legislativa ekologických hospodářství jej ráda popírá. Zejména vojtěška vyžaduje přihnojení fosforem (P) a draslem (K). Travní porosty významně zvyšují výnos po aplikaci dusíkatých hnojiv, ale bez dostatečné zásoby P a K v půdě se také neobejdou.
V obecné rovině je však vždy nutné pečlivě prověřit, co si pěstitel v daných poměrech, zejména v souvislostech s chráněnými oblastmi a jinými ekologickými poměry, může dovolit. Oprávněná péče o porosty je podle legislativy skutečně na vedlejší koleji. Ekologické hospodářství si dává za cíl produkci výpěstků bez obsahů reziduí látek chemické ochrany a principiálně počítá mezi škodlivé faktory i hnojiva, ale o zdroje živin pro rostliny jako základního faktoru jejich výnosu, prosperity i výživné hodnoty se zajímá podstatně méně.
 
Základními porosty s pícninářským využitím jsou louky a pastviny. Jejich rozmanitost je z hlediska nároků, výnosů a výživné i biologické hodnoty nemalá, ať v kombinaci travin navzájem nebo s jetelovinami.
Volba složení porostů musí být dána podmínkami stanoviště i zamýšleným využitím. Základní podmínkou založení porostu, popřípadě regenerace stávajícího je konzultace s odborníkem, který navrhne recepturu osiva a agrotechnická opatření v prvních letech.
Jinou otázkou je právní a odborná kompetence orgánů ochrany přírody. Ekologické hospodářství podstatně omezuje využití výnosového potenciálu trvalých porostů i jednorázových kultur i jejich ošetřování v celém rozsahu jejich rozlohy.
 
V následujícím čísle si představíme druhy pícnin a jejich nároky, způsoby setí a péče v případě, že například chcete ve spolupráci s místními zemědělci založit a nebo obnovit trvalé travní porosty na plochách pro zvěř.
 
Ing. Martin MOHELSKÝ