ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Prosinec / 2020

Význam dodržování některých důležitých zásad spojených s lovem spárkaté zvěře

Myslivost 12/2020, str. 52  Koloman Ferjentsik
K napsání tohoto příspěvku mě vedla snaha o připomenutí některých zásad spojených s lovem spárkaté zvěře, které jsou bohužel mnohdy opomíjeny, a kterým se nevěnuje náležitá pozornost, a to většinou z důvodu jejich povrchné znalosti vyplývajícího z nesprávného osvojení, ale i jejich nesprávného uplatňování v konkrétní myslivecké praxi v jednotlivých honitbách.
 
Jedná se především o zásady v následujících okruzích uvedené problematiky:
1. Značení zvěře (sledování chování spárkaté zvěře po ráně)
2. Nástřel (obeznání a vyhodnocení nástřelu za účelem dalšího postupu)
3. Dosled spárkaté zvěře včetně jeho provádění
Samostatnou částí, která se promítá do okruhu otázek pod body 2. a 3. je vyhodnocování zbarvení barvy, její konzistence a doprovodných znaků na pobarvené stopě, a to od nástřelu až po dosledovaný kus spárkaté zvěře, napomáhajících určení závažnosti loveckou zbraní způsobeného zranění.
 
Hlavní poznatky o značení zvěře
 
Značením rozumíme reakci zvěře na zásah střelou, přičemž podle způsobu značení usuzujeme na místo zásahu. Abychom dobře postřehli značení spárkaté zvěře, nespouštíme v okamžiku výstřelu a bezprostředně po odpálení rány zrak z kusu, na který jsme stříleli.
Když prchá, sledujeme jej, a to jak zrakem, tak i sluchem, abychom byli co nejlépe informováni o směru, kterým zvěř odchází.
Zmizí-li nám z dohledu, nasloucháme případnému lámání či praskotu, který způsobuje na svém útěku, takže tím získáme kontrolu pro pozdější sledování stopní dráhy barvářem.
Někdy zaslechneme, jak zvěř kašle, což svědčí o tom, že barva vnikla do dýchacích cest, což svědčí o těžkém zranění.
Zpozorujeme-li, že se prchající zvěř zastavila a jistí, pak bývá obvykle zdravá, tj. chybená.
Bylo-li více kusů zvěře v místě střelby, pozorně sledujeme, zda se po určité době od ní neodpojil kus, na který jsme stříleli. To bývá znamením toho, že kus byl vážně zasažen.
Někdy zaslechneme po delší nebo kratší době z krytu, v kterém zvěř zmizela, lomoz, svědčící o tom, že raněný kus již odkazuje.
 
Kromě toho, jak daný kus značí, sledujeme i způsob, jakým kus, na který jsme stříleli, odbíhá. U zvěře s delší kelkou, tedy především u daňčí zvěře, ale i u černé zvěře s jejím protáhlým a stále pohyblivým pírkem, sledujeme polohu, v které zvěř kelku nebo pírko po ráně nese, protože z toho můžeme bezpečně usuzovat na zdravotní stav zvěře.
Visí-li zvadle dolů, pak je kus zasažen velmi vážně, kdežto pleská-li daňčí zvěř kelkou a pak odbíhá se vztyčenou kelkou, je to znamení toho, že kus byl chyben nebo jen škrábnut.
Obdobně je to u divočáka. Točí-li pírkem a odbíhá-li po ráně se vztyčeným nebo mrskajícím se pírkem, byl chyben. Pokud byla v místě střelby celá tlupa černé zvěře, poznáme mezi odbíhajícími zdravými divočáky, kteří mají pírka vztyčená, raněný kus snadno podle toho, že má pírko svěšené.
 
Značení zvěře nebývá zřetelné zejména tehdy, byl-li kus zasažen do zvěřiny. Někdy se však značení neprojevuje zřetelně ani u dobrých zásahů, takže značení třeba ani nepostřehneme. Nesmíme proto spoléhat na to, že zvěř byla chybena, jestliže jsme zřetelně neviděli její značení.
Opačně značí zvěř někdy i tehdy, byla-li podstřelena nebo přestřelena nebo jen škrábnuta. Při podstřelení nebo škrábnutí ve spodní části přední půlky těla daný kus značí vzepnutím obvykle přední části těla do výše jako při ráně na komoru.
Často se zlomí zvěř v ohni, což bývá znamením zásahu na lebce, krku, páteři nebo pánvi (ale někdy se tak stává i při dobrých zásazích na komoru). Je-li zásahem do kostnatých částí těla rozdrcena jen podružná jejich část, což platí především o horních výčnělcích páteřních obratlů, jak tomu bývá u tzv. rány na trn, zlomí se sice zvěř v ohni, ale brzy poté opět vstává a po kratší nebo delší chvíli odtáhne. V takovém případě se jedná o ránu obrnnou, jejímž zvláště typickým znakem bývá, že zvěř hrabe běhy ve vzduchu.
V takovém případě je třeba podle situace (např. vzdálenost posedu od nástřelu apod.) nutné, aby střelec buď rychle přebil zbraň a připravil se ke druhé ráně na kus, anebo šel neprodleně ke kusu se zbraní připravenou k výstřelu, aby mohl dát včas dostřelnou ránu.
Ve všech ostatních případech musí však střelec vyčkat na místě, odkud by se měl odebrat na nástřel teprve po delší době, a to asi po 20 až 30 minutách, někdy i více.
Pokud jsou hlava nebo krk zasaženy lehčeji, značí zpravidla zvěř tak, že drží hlavu na útěku šikmo a potřepává jí.
Mezi typické značení spárkaté zvěře po ráně (kromě divočáků) se řadí i vyhození zadními běhy. Bývá to obvykle značení rány umístěné poněkud vzad od středu komory. Avšak i rány do kýt a na měkko značí zvěř zpravidla tak, že vyhodí zadními běhy. V takovém případě můžeme při těchto špatných ranách pozorovat rovněž zřetelné škubnutí.
Při ráně do střev se zvěř nahrbí v kříži a nahrbená také odtáhne. Někdy se při tom zastavuje a otáčí hlavu dozadu.
Také ránu do trávníku značí zvěř nahrbením, jehož ohbí je v páteři nad místem zásahu. Zvěř nejprve rychle prchá, potom však zvolní a brzo zaléhá. Zhasíná až za 3 až 6 hodin, přičemž při některých ranách na měkko se stává, že zvěř zaléhá nepříliš daleko od nástřelu.
Proto musíme jednak vyčkat s příchodem na nástřel, a jednak se přibližovat k nástřelu tiše, protože zvěř zvednutá předčasně z pobarveného lože bývá obvykle ztracena, neboť odchází velmi daleko a její dosled bývá neúspěšný.
Proto zasažené zvěři musíme dopřát náležitý klid, předtím než po ohledání a celkovém vyhodnocení nástřelu zahájíme dosled.
Poklesnutí zvěře na běh, jako by se pod ní podlomil, je značením zásahu, který vážně zranil dotyčný běh, na rozdíl od pouhého prostřelení zvěřiny, kdy nebývá žádné zřetelné značení.
Zasáhla-li kule kost nízko, klátí se přestřelený běh volně visící na zbytku kůže a poté později odpadá. Nebyl-li běh ranou docela zlomen, láme se zpravidla při útěku.
 
Ve značení kusu jsou ovšem podstatné rozdíly podle druhu spárkaté zvěře. Z běžných druhů naší spárkaté zvěře vídáme nejmarkantnější značení u zvěře srnčí, která je na ránu poměrně měkká, a tudíž s výraznějším značením po ráně.
Mnohem slaběji značí zvěř černá, která při své houževnatosti často značí i těžké zásahy sotva znatelným škubnutím. Dokonce i lončák značí mnohdy dobrou ránu jen nepatrným škubnutím. V ohni zůstávají divočáci zasažení vysoko na komoru.
Po ranách na měkko neznačí divočáci obvykle vůbec, a to ani škubnutím, ani shrbením.
Značí-li divočák usednutím na zadní běhy, jedná se o ránu, která přerazila vzadu páteř.
V případě přestřeleného předního běhu se černá zvěř po poklesnutí okamžitě zvedá a rychle prchá jako by byla chybená, přitom poraněný běh se klátí nebo je vlečen za sebou. Zřetelnější jsou následky po přestřelení zadního běhu, a to podle toho, jak vysoko byla kost přeražena. Čím výše, tím jsou příznaky zřetelnější a odcházející zvěř značí těžkopádnějším pohybem a uniká někdy velmi daleko.
 
Kromě značení zvěře po ráně nám k určení místa, kam zasáhla střela, přispěje i tzv. úhoz neboli náraz střely do těla zvěře. Zvuk úhozu ovlivňuje vícero faktorů. Výrazným, a tedy silnějším a lépe slyšitelným, je například při zásahu na komoru, při zásahu mohutnějších kusů zvěře, ale také při použití zbraně větší ráže nebo při střelbě za mlhy než za jasného počasí. Naopak slabší v případě zásahu na měkko nebo do zvěřiny.
 
Dokončení v příštím čísle
Ing. Koloman FERJENTSIK

Zpracování dat...