Jak je třeba správně chápat pomoc zaječí zvěři
Myslivost 8/2020, str. 32 Václav Němec, Miroslav Vodňanský
Jako praktik, chci a musím reagovat na poněkud podivný článek z červnového čísla našeho časopisu, kde doktor Vodňanský, zřejmě z neznalosti zpochybňuje příspěvek dr. Havránka a dr. Marady z dubna letošního roku, který vyšel pod názvem „Pomoc zaječí zvěři“.
Vždy mě zvaně nadzvedne ze židle, když se někdo vyjadřuje k něčemu, o čemž nemá ani tušení. Myslím že hodně by k tomu jistě mohl říci i Pavel Scherer, který se rovněž potýká s tím, že někteří věhlasní odborníci stále opisují již řadu let spoustu nesmyslů o srnčí zvěři, aniž by s ní měli jakékoliv vlastní zkušenosti.
Z článku pana dr. Vodňanského je naprosto zřetelně vidět, že tráví čas víceméně na univerzitní půdě, ale s dalekohledem v polích za svítání zřejmě ještě nebyl nikdy.
Chovem zajíců a vůbec problematikou návratu této naší původní zvěře do přírody se zabývám bezmála dvacet let a spolu s manželi Horáčkovými, ale i s dalšími kolegy máme po letech zkušeností, samozřejmě vypracovaný scénář, jak co nejefektivněji introdukci zajíců do krajiny provádět.
Je holý nesmysl tvrdit, že vypouštění zajíců odborně odchovaných v zajetí nemá smysl. Opak je pravdou. Často je to poslední možnost, jak stavy ještě udržet alespoň v minimálních počtech.
Další nepravdou je, že se zajíci nezapojí do reprodukce a že se nedožijí dalšího roku. Tito zajíci se právě velmi významně podílí na vzniku nových generací. Smyslem vypouštění není navýšení stavů o počet vypuštěných zajíců, ale právě tolik potřebné oživení krve, které vždy zásadně ovlivňuje vitalitu, ale i natalitu budoucí populace. Já sám jsem byl iniciátorem barevného značení zajíců, protože i jako včelař značím matky vždy příslušnou barvou pro daný rok. Používáme systém pěti barev, a tak lze vždy bezpečně určit i věk vypuštěné zvěře.
V honitbách, kde vypouštíme opakovaně, není rozhodně neobvyklé potkat dvouleté i tříleté zajíce se značkou ve slechu. Rovněž nikdy nebylo prokázáno, že by zajíci odchovaní v zajetí byli více náchylní k parazitózám i jiným nemocem, jak uvádí dr. Vodňanský. A rozhodně také není pravda, že zajícům jsou před vypouštěním podávána léčiva.
Mrzí mě, že se i v tak odborném časopise, jako je Myslivost, dočítám tolika dezinformací. Zpětnou vazbou na myslivecké spolky, které se zodpovědně zaječí zvěři věnují, máme prokazatelně potvrzeno, že právě introdukce společně s vytvářením vhodného prostředí jim pomohla odpíchnout se od dna a mnohde již zajíce opět loví.
U nás na Třemšínsku již dlouhodobě v rámci osmi honiteb vypouštíme každoročně okolo 120 zajíců a výsledky jsou i zde velmi uspokojivé. Introdukce, neboli vypouštění odchované zvěře zpět do přírody, má vždy velmi zásadní význam, a to ať již v tom dobrém, ale často i špatném smyslu.
Vezměme například skutečnost, jak obrovskou ekologickou katastrofou bylo vypouštění vydry říční do našich řek. Dnes už je všudypřítomná a spousta chráněných živočichů naopak nenávratně ztraceno. O škodách především na pstruhových vodách ani nemluvě.
Další, ale o to závažnější problém, si připravujeme introdukcí vlka do české krajiny. Ale nechci zbytečně přilévat olej do ohně v této velmi diskutované záležitosti. Oba tito zmiňovaní predátoři, nemají u nás přirozeného nepřítele. Ovšem zajíc polní, jak již napovídá jeho český název, žije především v polích, a to je dnes velmi nebezpečné místo pro život. Spousta zajíčat zahyne vlivem jarních prací pod širokozáběrovými stroji, rovněž pak při sklizni pícnin. Velké množství zajíců je intoxikováno používáním tekutých hnojiv a pesticidů. Velkou měrou se též na úbytku této zvěře podílí i divoká prasata, krkavci, lišky, volavky, čápi a motáci. Není proto jednoduché udržet tuto naší původní drobnou zvěř v dobrých početních stavech, ale přesto se nám to ve spolupráci s řadou mysliveckých spolků úspěšně daří.
Václav NĚMEC
Spolek chovatelů zajíců v Čechách a na Moravě
Ještě jednou k tomu, jak je třeba správně chápat pomoc zaječí zvěři
Na reakci pana Němce na článek v červnovém čísle časopisu Myslivost nelze reagovat jinak, než opětně uvést a ještě více zdůraznit argumenty uvedené ve zmíněném článku.
Je pochopitelné, že pan Němec cítil potřebu na tento článek reagovat, neboť odchov a prodej zajíců za účelem vypouštění do volné přírody je podnikatelská činnost, jejíž smysl byl v mém článku zpochybněn. Při prodejní ceně 2000 Kč za odchovaného zajíce lze sotva mluvit o idealizmu a také z naprosto nevhodného a nemístného stylu reakce pana Němce jasně vyplývá, že mu nejde o argumenty, ale výhradně o udržení s ohledem na dotace zřejmě dobře zajištěného ekonomického modelu.
Příspěvky v časopisu Myslivost by však měly přispívat ke zvyšování odbornosti čtenářů a z čistě odborného hlediska se k vypouštění v zajetí odchovaných zajíců do volné přírody za účelem posílení přirozené populace nelze při objektivním pohledu stavět jinak než kriticky.
Příčinou úbytku nejen zaječí, ale veškeré drobné zvěře, stejně jako celé řady jiných živočišných druhů, jsou v prvé řadě jejich zhoršené životní podmínky v současné agrární krajině. K tomu se přidružuje nadměrný predační tlak, neboť celá řada predačních druhů na rozdíl od drobné zvěře nachází v současné krajině vyhovující životní prostředí. Významnou roli hraje rovněž zemědělská mechanizace a silniční doprava.
Proto je zlepšování životních podmínek a regulace predátorů jediná možná cesta, jak trvale podpořit zajíce a ostatní druhy drobné zvěře. Pokud se tímto způsobem podaří snížit jejich ztráty, a to zejména v reprodukčním období, projeví se to zvýšením početních stavů, aniž by bylo nutné a účelné je uměle doplňovat.
Naopak tam, kde nepříznivé faktory působí tak silně, že přirozená populace není schopna se dostatečně reprodukovat, nemůže mít vypouštění uměle odchovaných zvířat žádný trvalý efekt.
V případě, že někomu nestačí odborné argumenty, je možné k stejnému závěru dospět i logickou úvahou. Jak již bylo ve zmíněném příspěvku v minulém čísle Myslivosti uvedeno, nelze přece očekávat, že by jedinci z umělého chovu mohli být schopni nejen přežívat, ale také se úspěšně rozmnožovat tam, kde to dostatečně nedokáží divoce žijící zajíci, kteří jsou na dané prostředí již od narození mnohem lépe přizpůsobení.
Uměle odchovaná zvířata - a to platí jak pro zajíce, tak i pro bažanty a koroptve - mají v přírodě velmi omezenou schopnost přežívání, neboť v porovnání s jedinci z přirozených populací citlivěji reagují na negativně působící faktory a hlavně představují mnohem snadnější kořist pro predátory. To je dáno tím, že tato zvířata nemají (ani nemohou mít) dostatečně vyvinuté únikové reflexy, ani potřebnou rychlost a obratnost. Jejich svalovina, krevní oběh a zejména prokrvení končetin nejsou u nich v důsledku omezeného pohybu v prostorově omezeném prostředí během rozhodujícího růstového období zdaleka tak dobře vyvinuté jako u divokých zvířat, která mají od narození větší pohybovou aktivitu.
V přírodě rozhodují o smrti nebo přežití určitého jedince často jen zlomky sekundy a většina predátorů má velmi dobře vyvinutou schopnost rozpoznat a zaměřit se na potenciální kořist, u níž zjistí i sebemenší (pro člověka často nepostřehnutelný) tělesný hendikep. V tom také spočívá přírodní princip tvrdého přirozeného výběru, umožňují přežívání jen těm nejzdatnějším jedincům, kteří by měli předávat své schopnosti na potomstvo. V tomto přírodním systému plní predátoři funkci jakési zdravotní a kondiční policie, která nekompromisně odstraňuje vše, co se jako méně slabší a méně odolnější tomuto principu výběru těch nejzdatnějších a nejschopnějších jedinců vymyká.
Proto je také naprosto nesmyslný často laicky používaný argument o nutnosti či prospěšnosti tzv. osvěžování krve. To má určité opodstatnění v chovech domácích zvířat, u nichž je přirozená selekce potlačena a jejichž genetické vlastnosti jsou určovány chovatelskými záměry. Snaha ovlivňovat genetické dispozice volně žijících zvířat v přírodních podmínkách, v nichž rozhodující roli má tvrdý přírodní výběr, který sám o sobě velmi účinně odstraňuje vše, co je méně zdatné a nevyhovující daným podmínkám, není nic jiného než diletantské fušování do přírodních procesů. Je to jen pozůstatek již přežilého se způsobu myšlení z minulých dob, kdy byly snahy olivňovat i neovlivnitelné a úsměvně to připomíná laicky propagované práce sovětských akademiků Mičurina a Moskalenka, který se dokonce snažil pomocí „genetického inženýrství“ rozdojit kozla. Někteří příslušníci starší generace to mohou mít ještě v podvědomí, ale v současném pojetí myslivosti je třeba se od tohoto způsobu myšlení oprostit.
Závěrem k problematice vypouštění zajíců z umělého chovu do volné přírody by se dalo ještě uvést jako názorné porovnání, že tam, kde přirozená zaječí populace není schopná se v důsledku trvalého působení nepříznivých faktorů sama prosadit, lze tuto metodu přirovnat k nalévání vody do děravé nebo netěsnící nádrže. Tu také není možné natrvalo naplnit, neboť o to víc vody z ní odtéká, čím více se ji přilévá.
Na tom nic nemění ani námitka pana Němce, že se některým zajícům z umělého chovu přece jen podaří ve volném prostředí přežít. To samozřejmě nikdo nepopírá. Zpravidla se však jedná jen o jednotlivá zvířata, jejichž vliv na přirozenou zaječí populaci je z výše uvedených důvodů velmi omezený.
A co se týče argumentace pozitivními zkušenostmi některých honiteb, které po opakovaném několikaletém vypouštění zajíců údajně zaznamenaly zvýšení zaječí populace, potom je třeba postavit otázku, co bylo jeho skutečnou příčinou.
Zaječí stavy pozitivně reagují na zlepšení životních podmínek a zvýšenou mysliveckou péči. Biotelemetrickými sledováními bylo také prokázán, že se zajíci často i stahují z širšího okolí do míst, kde obojí nacházejí. Proto je velmi pravděpodobné, že patrné zvýšení zaječích stavů ve vypouštěcích lokalitách je důsledek doprovodných opatření.
V každém případě jsou však nemalé finanční prostředky na nákup zajíců, ať již pocházejí z vlastních či dotačních zdrojů, lépe a trvaleji uplatní, pokud se vynaloží do péče o prostředí a zlepšení myslivecké péče. Navíc je to také více vidět. A co je hlavní - jako příspěvek myslivců do biodiverzity prostředí to poslouží nejen zajícům, ale i ostatním živočišným druhům.
Dr. Miroslav VODŇANSKÝ
Středoevropský institut ekologie zvěře, z.ú.,
Brno-Wien-Nitra