Obecné zásady výcviku loveckého dravce – XV. Část
Červencové číslo jsme v našem seriálu příspěvků věnovali nejrychlejšímu tvoru naší planety, sokolu stěhovavému (Falco peregrinus) pro lov bažantů. Rád bych čtenáře Myslivosti tentokrát seznámil s obecnými zásadami sokolnického výcviku dalšího dravce vysokého letu z čeledi sokolovitých - raroha velkého (Falco cherrug).
Raroh velký na rozdíl od sokola stěhovavého není potravním specialistou, a tak v přírodě loví ptáky i hlodavce. V dobách sokolnického rozkvětu byl po „sokolu loveckém“ nejoblíbenějším a také nejčastěji používaným dravcem a svým významem zastínil i sokola stěhovavého. Dnes ho ve větší míře používají sokolníci Blízkého a Středního východu a Asie. Do dnešní doby je stále ceněn v Turecku jako univerzální dravec. Nicméně i naši současní sokolníci dosahují při výcviku a následném lovu výborné výsledky a dokazují, že raroh nic neztratil ze své všestranné lovecké dovednosti, pro kterou byl ve středověku tolik ceněn a obdivován.
Svých loveckých schopností raroh dosahuje díky stavbě těla. Jeho dlouhý rýdovák a širší křídla mu umožňují velmi dobře manévrovat, což má za výsledek jeho schopnost vázat kořist ve vzduchu i na zemi. Proti sokolu stěhovavému dokáže svými manévrovacími schopnostmi lépe pronásledovat i uhýbající zvěř.
V horizontálním letu je raroh oproti sokolu také rychlejší, což však neplatí při silnějším větru, ve kterém se lépe pohybuje sokol.
Pokud není možné porovnat let obou dravců vypuštěných zároveň, má ten, kdo dravce pozoruje dojem, že sokol létá rychleji. Tento dojem je vyvolán menší plochou křídel, kterými je sokol schopen rychleji veslovat. Raroh má při letu nižší frekvenci veslování, což na první pohled vypadá, že letí pomaleji. Jeho křídla však mají větší plochu, což způsobuje, že jednotlivé záběry jsou vydatnější a let rychlejší.
Při vodorovném útočném letu tak dokáže vyvinout značnou rychlost, která mu umožňuje dostihnout a uchopit letící kořist (například bažanta) ještě před zapadnutím do krytu. Při takovém způsobu letu však spotřebovává mnohem více energie a proto ho sokolník musí vést v úměrně vyšší kondici.
Jednou z předností raroha je jeho přirozená dravost, která mu umožňuje dostat se ke kořisti co nejjednodušším způsobem. To však bohužel platí nejen pro jeho lov v přírodě, ale i u sokolníka.
Má výjimečné schopnosti se učit, což dokáže nejen využít, ale také zneužít ve svůj prospěch. Z toho vyplývá, že se dá také při výcviku velmi lehce zkazit a každá chyba ve výcviku se sokolníkovi mnohokráte vymstí.
Pro dobré pochopení chování raroha je dobré si říci, že dokáže rozeznat pro nás nerozeznatelné a chápe pro nás nepochopitelné. Pokud nemá sokolník k dispozici dostatek lovné zvěře v honitbě, tak ať si výcvik raroha raději rozmyslí a ušetří si tak do budoucna mnohé zklamání a rozčarování.
V momentě, kdy sokolník raroha něčemu skutečně naučí, může si být jistý, že to bude dělat s nepředstavitelnou tvrdošíjností, až na hranice svých fyzických možností. Základním předpokladem však je, že to po něm bude neustále vyžadovat. Jakmile je mu umožněna možnost získání kořisti jednodušším způsobem, tak se velmi rychle „zkazí“.
Při důsledném a pravidelném výcviku lze raroha vycvičit i k lovu větší zvěře, na kterou by ve volné přírodě sám neútočil. Tuto jeho schopnost využívají především sokolníci v Orientu, kteří s ním velmi úspěšně loví dropy, jeřáby, volavky ale i zajíce.
Vraťme se však k výcviku raroha v našem prostředí. Jak jsem již uvedl, raroh je proti jiným dravcům při výcviku mnohem vnímavější, což od sokolníka vyžaduje odpovídající přístup a postup. Má znamenitou paměť a nerad sokolníkovi odpouští jakékoli nedopatření.
Jako příklad lze uvést sokolníka, který při lovu nesl raroha na pěsti. Před vypuštěním raroha odstínil a udělal neopatrný krok na kraji malého potůčku. Uklouzl po mokré trávě a padl do vody i při pádu však udržel ruku s dravcem bezpečně vzhůru, takže se dravec jen lekl a trochu se od vody postříkal.
Tato negativní zkušenost však měla následky na několik let. Od té doby, kdykoli sokolník přišel s rarohem k libovolnému vodnímu toku, začal raroh vždy nepříčetně vyvádět a pokud byl volně vypuštěn, odtáhl daleko pryč od vody a tento den již nebyl lovecky upotřebitelný. Mimo dosah vody však byl spolehlivým a velmi dobrým lovcem.
Má-li být raroh úspěšný, musí být co nejvýkonnější, aby zvládl nápor svých širších křídel. To znamená, že musí létat ve značně vysoké základní kondici.
Při lovecké praxi s rarohem musí mít sokolník také na paměti, že se jedná o stěhovavého dravce, který až na výjimky na podzim opouští oblast hnízdiště a vrací se až na jaře. Proto při volném létání s mladým rarohem za jasných podzimních dnů musí mít sokolník na paměti, že raroh kromě jiného rád plachtí a nechává se unášet teplými proudy vzduchu do značných výšek, kde ho pud tahu může snadno odvést ze sokolníkova dohledu. Toto riziko je nejsilnější v prvním roce života dravce.
Po prvních mrazech, a hlavně první zimě v našich klimatických podmínkách, se riziko způsobené stěhovavými sklony zásadně sníží na minimum. Při silnějších mrazech však musí sokolník svého dravce umístit do takového prostředí, kde se teploty pohybují kolem nuly nebo lehce pod ní.
Šat mladého raroha (v prvním letu) se vyznačuje poměrně měkkým obrysovým opeřením, což je příčinou počáteční pomalejší rychlosti. S přibývajícím věkem se však opeření zpevňuje a rychlost letu dravce se zvyšuje.
Období přepeření (pelichání) začíná většinou koncem března a končí v srpnu. Při výcviku k lovu bažantů je třeba u staršího dravce zahájit trénink ještě před ukončením pelichání, tedy na přelomu července a srpna, aby měl sokolník dostatek potřebného času na výcvik. To ovšem neplatí, pokud se rozhodneme k výcviku použít mladého raroha (mládě v prvním roce života, plně zapeřené a vyschlé).
Lov rarohem z pěsti
Tento způsob lovu, kdy raroh útočí na zvěř bezprostředně ze sokolníkovi pěsti, byl prováděn od nepaměti a v některých státech je standardním způsobem lovu dodnes.
Výcvik se zahájí shodným způsobem jako u sokola stěhovavého (postup popsán v Myslivost 6 a 7/2020), tedy opět sokolník zahajuje pečlivým výběrem dravce z umělého chovu a začíná onášením, přivykání na zastínění (čepička), přílety na šňůře z vysokého posedu a následné útoky na vábítko. Opět je potřeba před prvním volným vypuštěním nasadit vysílačku a dodržovat další zásady popsané v předchozích uvedených číslech.
Po absolvování základního tréninku následuje výcvik lovu z pěsti. Raroh však před tím musí být zcela vycvičen na spolehlivé přílety na vábítko z kteréhokoli místa sokolníkova dohledu. Na vábítku musí být připevněna křídla zvěře, na níž raroha cvičíme (v našem případě bažant).
Pokud dravec vždy a spolehlivě na vábítko útočí (výcvik opět popsán v Myslivost 7/2020) je doporučován jako další krok výcvik na dvě vábítka a následně na draka, aby dravec získal vytrvalost a sílu. Pokud dokáže raroh vystoupat za drakem do výšky 200 m a udělá alespoň 30 střídavých útoků na dvě vábítka v rukou dvou pomocníků stojících od sebe asi 100 m, mělo by to plně vyhovovat požadavkům na potřebnou vytrvalost lovícího dravce.
Následuje vypuštění tří až pěti kusů slabších bažantů z bažantnice, aby raroh pochopil, že bažant je poměrně snadná a hlavně „chutná“ kořist. Tím základní výcvik končí.
Raroh útočící z pěsti sokolníka potřebuje k úspěšnému lovu větší prostor, protože jeho „start“ je pomalejší. Nelze očekávat, že bude lovit bažanty po způsobu jestřába ihned po vzlétnutí, případně pronásledovat kořist do krytu. Tím ale výhody jestřába končí.
U raroha odpadá z jestřábí praxe dobře známý problém plachosti a bázlivosti, který limituje výšku lovecké kondice a vyžaduje u jestřába neustálé onášení. V průběhu sezóny ubývá krytiny a bažanti musejí překonávat větší vzdálenosti do krytu, tím bude raroh úspěšnější a úspěšnější.
Pokud má sokolník možnost lovit ve vhodné honitbě, uvidí, jak je to s rarohem jednoduché a jak mu dobře vycvičený raroh připraví nevšední sokolnické zážitky.
Zdroj: (Z. Sternberg 1969: str. 158-163; Ing. J. Bárta 2005: str. 11-12 )
Luboš KOUSAL
Klub sokolníků ČMMJ