Co se týká brokových kozlic, existují dva velcí ikoničtí výrobci – belgická FN Browning a italská Beretta. FN Browning měla v kozlicích náskok, dá se říci, že to byla právě brokovnice Superposé, později značená jako B25, která prolomila tehdejší dominanci dvojek. Její základy položil asi nejslavnější a největší konstruktér palných zbraní, John M. Browning (23.1.1855 – 26.11.1926). Byla to jeho poslední zbraňová konstrukce, Browning zemřel před dokončením konstrukčních prací a rozpracovanou zbraň dokončil jeho syn Val a výroba se poprvé rozběhla v roce 1931.
Ale Beretta se nedala zahanbit. V meziválečném období stál v čele její konstrukce Tullio Marengoni (7.4.1881 – 2.8.1965), konstruktér, který svými kvalitami nijak Browningovi neustupoval. Marengoni byl samouk, který neměl formální technické vzdělání (to ostatně neměl ani J. M. Browning, H. Schmeisser nebo M. T. Kalašnikov), do továrny Beretta nastoupil jako učeň v roce 1894 (přivedl jej jeho kamarád Carlo Federici, synovec P. Beretty) a postupně se vypracoval až na šéfa konstrukce.
S nejstarší zbrojovkou světa spojil celou svoji pracovní dráhu, v záznamech firmy Beretta byl rozpoznán poprvé jako vedoucí konstruktér v roce 1904 a z továrny odešel oficiálně až do penze v roce 1956, kdy předal vedení konstrukční kanceláře dalšímu vynikajícímu konstruktérovi, Domenicu Salzovi.
Až do své smrti do továrny docházel a spolupracoval s konstruktéry jako emeritní externista. Mezi jeho neslavnější konstrukce patří samonabíjecí pistole Beretta 1915 a 1934 a 1951, ale také samopaly Beretta modello 18 a slavný Beretta 1938.
Na rozdíl od Browninga, Schmeissera nebo Kalašnikova se jeho jméno nikdy nestalo synonymem pro nějakou zbraň nebo celou kategorii zbraní a jeho jméno nenese ani žádná továrna.
Údajně to bylo právě setkání s tehdy zbrusu novou Browningovou Superposé, které se stalo pro Marengoniho impulsem pro konstrukci brokové kozlice. Kozlice jako taková Marengoniho prý sice oslovila, ale Browningovo konstrukční pojetí považoval za humpolácké a zbytečně těžké. Faktem je, že Beretta v roce 1935 začala vyrábět brokové kozlice SO, jejichž konstruktérem byl právě Marengoni, který pro tuto kozlici vytvořil zcela nový lůžkový závěr. Především jako první použil přerušený hlavňový čep, respektive dvojici čepů, které neprochází napříč celým závěrem. To mu umožnilo zavěsit hlavňový svazek výrazně hlouběji a snížit celou baskuli.
Dalším Marengoniho počinem bylo vytvoření dvou dalších opěrných ploch na horní části závěru, na bocích. K uzamčení závěru pak nepoužil závěrový klín, ale příčnou závoru uvnitř baskule která zapadala za výstupky na zadku hlavňového svazku. Výsledkem je opravdu extrémně pevné uzamčení a tuhý závěr. Kozlice SO s postranními zámky Fabrica D’Armi Petro Beretta vyrábí dodnes.
Marengoniho závěr používá Beretta na svých kozlicích, ať již jsou to sportovní speciály řady DT11, nebo ekonomické kozlice řady 686.
U 686 je zachováno zapření zavřeného závěru, ale uzamčení příčnou závorou nahradila dvojice podélně výsuvných čepů po stranách hlavňového svazku, které zapadají do otvorů v opěrných výstupcích po stranách horní hlavně.
Pokud ale máte vyšší sportovní ambice a počítáte s velkým počtem vystřílených nábojů ročně, pak máte možnost sáhnout po kozlici střední třídy, po zbrani řady 690. Ta se objevila poprvé na trhu v roce 2014 a na první pohled se od 686 liší jen minimálně.
Zdání klame jen částečně. Obě zbraně sice sdílí bicí a spoušťový mechanismus s vnitřními kladívky poháněnými vinutými pružinami, ale podrobná prohlídka ukáže, že stěny baskule jsou zesílené a zbraň je tedy tužší. Také opěrné výstupky na horní hlavni mají trochu jiný tvar – jejich přední spodní roh je oblý, výstupek je vepředu hlubší. Výsledkem je větší opěrná plocha, tím se celá baskule zpevní.
Současně se trochu změnil tvar přechodu čela baskule do hlavňového svazku.
Uzamčení závěru zůstalo pomocí dvou podélně suvných čepů, ovládaných temenní kličkou.
Bicí a spoušťový mechanismus je jednospoušťový se setrvačným přepínačem.
Pojistka jistí spoušť, je na krku zbraně a obsahuje i volič pořadí odpalu hlavní. Zbraň nelze odpálit, pokud závěr není zcela uzavřen, to zajišťuje malý čep vlevo nahoře na čele baskule.
Baskule je ocelová, u loveckých provedení Field je ponechaná v bílém stavu a pokrývá ji jemná laserová rytina s úponkovými motivy. Její hustota a motivy jsou ve dvou kategoriích – Grade I (základní) a Grade III (jemná hustší).
Provedení Black Sporting a Black Trap mají baskuli matně sytě černou.
Temenní klička má v klidové poloze hmatník mírně vyosený doprava. To je výhodné z ergonomického hlediska v počátečních fázích otevírání závěru.
Hlavňový svazek využívá berettovské technologie Steelium, která má údajně mírně zvyšovat úsťovou rychlost brokového shluku a pomáhat rovnoměrnému krytí.
V loveckém provedení je svazek klasicky provedený, ve sportovním provedení Black edition má krycí lištu mezi hlavněmi ventilovanou, což přispívá k rychlejšímu odvodu tepla.
Boky hlavňové objímky – monbloku – jsou jemně kroužkované pro dosažení hladkého chodu závěru.
Sportovní hlavně mají délku 71, 76 nebo 81 cm, lovecké svazky nabízí hlavně dlouhé 66, 71 a 76 cm. K loveckým provedením patří zahrdlovací nástavce skryté v ústích hlavní, ale jsou kompatibilní i s nástavci Optimachoke HP. Tyto nástavce přečnívají přes ústí, snáší i střelbu ocelovými broky a dodávají se se sportovními verzemi.
Lišta je vždy ventilovaná, na horní ploše pokrytá jemnou křížovou rybinou, která účinně omezuje nežádoucí odlesky. Sportovní verze mají lištu širokou vzadu 10 mm, která se zužuje směrem k ústí na 8 mm.
Muška sportovních verzí je světlovodná, loveckých verzí je bílá.
Všechny hlavně umožňují použití nábojů dlouhých 76 mm.
Pažba je americká, ořechová, poměrně přímá, předpažbí je v příčném průřezu oblé, ukončené u lovecké verze Field malým „tulipánem“. Předpažbí je na hlavňovém svazku zachyceno klapkou (podle Deeleyho).
Na úchopových plochách předpažbí je kosočtverečná rybina. Stejné zdrsnění je i na pistolové rukojeti.
Pažba sama je poměrně přímá, americká, tj. bez lícnice, jen s pistolovou rukojetí. Botka Microcore se syntetické pryže dobře tlumí zpětný ráz.
Sportovní provedení Black mají pažby upravené pro sportovní střelbu, předpažbí je plnější, bez „tulipánu“ a pažba je celkově robustnější. s jiným lomením. Výsledkem je trochu jiné vyvážení zbraně i zalícení, zbraň je těžší na ústí hlavní než lovecké edice Field.
Beretta 690 je osazená vyhazovači poháněnými pružinou uloženou v předpažbí. Napínání se děje při sklápění hlavní pomocí pák nesených na předpažbí. Aktivace vyhazovačů je odvozená od polohy kladívek. Pokud střelci vyhazovače nevyhovují, je možné vyhazování vyřadit z funkce a ponechat jen vytahovací funkci.
První prohlídka nové zbraně vyjmuté z přepravního kufru ukázala velmi čisté povrchy a velmi hezké dřevo (i na provedení Field Grade I). Složení zbraně šlo poněkud ztuha, nový mechanismus byl těsný, ale hladký, bez drhnutí. Tedy všechno tak, jak bych u nové zbraně očekával.
Ačkoliv řadu 690 tvoří brokovnice střední, nikoliv nejvyšší kategorie, pozdější sejmutí pažby ukázalo velmi solidně zpracované povrchy bicího a spoušťového mechanismu. Pracovním povrchům není co vytknout a nepohledové plochy jsou přiměřené ceně zbraně.
Praktickou střeleckou zkoušku jsem udělal na skeetové střelnici Sudický dvůr firmy Sport a lov, dovozce brokovnic Beretta do České republiky. Ke střelbě jsem mohl použít jak brokovnici Field I Grade s hlavněmi 71 cm, tak brokovnici Black Sporting s hlavněmi 76 cm.
Ke střelbě z lovecké zbraně jsem použil primárně náboje Cheditte CH6 s loveckou navážkou 28 gramů olověných broků o průměru 2,8 mm, pro sportovní brokovnici jsem vybral náboje Universal Skeet s 24 gramy olověných broků o průměru 2 mm od stejného výrobce.
I s loveckou kozlicí jsem začal se sportovními náboji a již první rány na loveckém kole, hned po vysokou věží, se dařily. Pažba byla tak akorát a dobře sedla do ramene, ale to mě nepřekvapuje, mám poměrně konfekční postavu. Vrátil jsem se proto pod vysokou věž a zkusil lovecké náboje.
Při jednotlivých ranách jsem necítil nijak výrazný rozdíl – jistě, že lovecká laborace se do ramene opře víc, než lehká sportovní, ale problém to nebyl. Rozdíl jsem si uvědomil až při dvojstřelech, zpětnorázové síly lovecké laborace mi přece jenom přesunuly hlavně víc ze záměrné a opakovaný výstřel byl o trošku pomalejší. Ale celkem se mi dařilo, i loveckou laborací se mi povedlo několik dvojstřelů, kdy se oba terče rozsypaly na prach. V chladném zimním dopoledni to zahřeje.
Došel jsem kolo a vyměnil zbraň. Ačkoliv se jedná o konstrukčně shodné zbraně, když přejdete z jedné na druhou, rozdíl okamžitě cítíte. Ačkoliv pažba je stejně dlouhá, má trochu jiné úhly a musel jsem si mnohem víc dávat záležet na nahození do ramene. Na prvních stanovištích loveckého kola jsem se kozlicí nějak divně srovnával – přitom jsem ale měl pocit, že problém není ve zbrani, ale ve mně. Pak mi kolega, který vypouštěl terče poradil – Sporting chce víc zabořit tvář do pažby.
Znovu jsem si uvědomil, že při sžívání se zbraní je velice dobré, pokud vedle vás stojí nějaký opravdu zdatný střelec, vidí, co děláte a je schopen vás srovnat a poradit. V Sudicích takový personál na střelnici mají.
Měl jsem pocit, že Black Sporting, těžší a s delšími hlavněmi se za holubem rozbíhá trochu pomaleji, ale o to lépe pak rychlost drží. Takže zbraň běží před holubem i tehdy, kdy prvním výstřelem minete a umožní vám snáze korigovat předsazení. Tak trošku jsem si přitom vzpomněl na dobu, kdy jsem mohl střílet z vlajkové sportovní lodi Beretty, kozlicí DT11. I tam jsem měl pocit, že nahození zbraně a míření probíhá tak nějak ležérně a vlastně mě překvapilo, že jsem holuba nakonec dohnal.
Každopádně Black Sporting držel lépe záměrnou i při opakovaných výstřelech, hmotnější hlavňový svazek a jiná geometrie pažby prostě dělají svoje.
Zkusil jsem ve Sportingu i loveckou laboraci a k mému překvapení jsem vnímal jen minimální rozdíl oproti Universal Skeetu. Určitě menší než lovecké zbraně. Opět se domnívám, že příčinou je vyšší hmotnost a jiná geometrie pažby.
Pokud tedy shrnu všechny zkušenosti s Berettou 690, jsem spokojen. Zbraně jsou vyrobeny ve standardu odpovídajícím nejstarší zbrojovce na světě i ceně zbraně.
Funkce obou zkoušených zbraní byla po celou dobu zcela bezvadná, vyhazovače fungovaly spolehlivě a přiměřeně razantně.
U Beretty 690 jsem si opět uvědomil, že pokud uvažujete o koupi nové kozlice, je dobře si rozmyslet, pro jaké účely si ji kupujete. Ano, provedení Field můžete používat i na střelnici, stejně tak Sporting si můžete vzít do lesa – těch pár deka navíc unesete. Jenže každá verze je postavená pro svůj účel a u Beretty jsem si to uvědomil tak nějak intenzivněji. Neumím říct, zda je to dobře nebo špatně, prostě to tak je.
K životnosti zbraně se nemohu vyjadřovat, na to je test příliš krátký, ale zpracování je čisté a konstrukce dává dobrou prognózu.
U lovecké verze Field postrádám poutka na nosný řemen, ale poutka dnes nedává k brokovnici (ani lovecké) možná většina výrobců.
Laserová rytina je dnes běžná a ta na šestsetdevadesátkách je velmi kulturní – kdo jiný již by měl umět citlivý design, když ne Italové.
Pokud je brokovnice určená pro dámu či střelce drobnější postavy, nebo pro ty, komu již sil ubylo, lze sáhnout po Berettě 690 v ráži 20.
Pokud tedy chcete brokovnici střední třídy, od renomovaného výrobce, Beretta 690 je tady a je to možná volba.
Ing. Martin HELEBRANT
Za umožnění testu Beretty 690 děkuji dovozci zbraní Beretta do České Republiky, firmě Sport a lov ze Sudic.
Shora dolů: Beretta 690 Field Grade III, Beretta 690 Field Grade I, Beretta 686. Všimněte si hlubších opěrných prvků a zesílených boků baskule Beretty 690 a jinak pojatého boku temene baskule.
Temeno baskule s kličkou, pojistkou a přepínáním pořadí odpalu hlavní. Nahoře Beretta 690 Field Grade I, dole Field Grade III
Pohled do závěru kozlice Beretta 690. Dobře je vidět neprůchozí hlavňové čepy, pod ním je tyčka napínače. Na čele závěru jsou vidět přední konce dvou zamykacích čepů. Malý čípek vlevo na čele závěru uvolní při jeho zavření temenní kličku. Pokud není zadkem hlavňového svazku čep plně zasunut, nelze také odpálit náboj v hlavni.
Bicí a spoušťový mechanismus brokové kozlice Beretta 690.