Je to stará odrůda víceletého žita, která se pěstovala na východní Moravě až do první poloviny minulého století. Tato odrůda žita měla více lidových názvů podle způsobu pěstování a využívání. Lesníci a myslivci ji nazývali lesním žitem podle toho, že se pěstovala mezi pařezy po vykácení lesa. Druhým nejrozšířenějším názvem bylo svatojánské žito podle doby setí, to je kolem 24. června, kdy je svátek svatého Jana. Další název je křibice, podle narostlé zelené hmoty v prvním roce po výsevu zvané „ kříbí“.
Při práci na Výzkumné stanici ÚVSH ve Zlíně jsem v osmdesátých letech minulého století byl často dotazován kamarády lesníky a myslivci, kde lze osivo lesního žita koupit. Věděl jsem, že naši předchůdci v profesi měli s touto plodinou ty nejlepší zkušenosti. Já jsem o tomto žitě v té době nic nevěděl a v katalogu povolených odrůd ani nebylo uvedeno. Tak začalo mé pátrání po zmizelém lesním žitu.
Měl jsem štěstí, že naše pracoviště navštěvoval v té době pětaosmdesátiletý Dr. ing. Ladislav Brada (1896 – 1990), který byl zakladatelem vědeckého lukařství a pastvinářství v ČSR a encyklopedický znalec našeho zemědělství od vzniku republiky.
Na dotaz, jak to bylo s pěstováním lesního žita mi podal ochotně zajímavé informace. Lesní žito se pěstovalo na moravsko-slovenském pomezí, kde je krajina lesnatá a svažitá. Postup pěstování byl následující - po vykácen stromů v lese a následném odvozu se pálil zbytek klestu. Místa pálení se nazývala „požáry“ a oheň se potahoval tak, aby vypálená plocha byla co největší. Do půdy pohnojené pouze popelem se ručně „pod motyku“ zakopávalo mezi pařezy osivo žita, někdy spolu s osivem ovsa v poměru 2 :1.
Výsev se prováděl v období od 24. června do konce měsíce. Do podzimu porost vyrostl podle vláhových poměrů do výšky 20 až 30 centimetrů. Tento porost místní obyvatelé nazývali
„kříbí“ nebo
„křábí“. Místní obyvatelé přepásali kříbí stády ovcí, porost tuto pastvu vydržel a v následujícím roce rostliny dobře odnožovaly.
V druhém roce bylo zrno žita ručně sklízeno na mletí mouky, která se přidávala do chlebové mouky jako vonná příchuť a proti okorávání chleba. Do porostu se někdy přiséval kmín ke sklizni. Tato odrůda žita vydrží na stanovišti 3 až 4 roky.
Porost byl intenzivně spásán druhotně zvěří a toho využívali lesníci k pěstování žita pouze k pastvě pro zvěř. Porost žita zvěři chutná a zajišťuje pastvu, od ranného podzimu do pozdního jara; kromě jiných vlastností má zelená hmota žita vynikající krmivářské hodnoty.
I když význam lesního žita jako chlebového obilí klesl, význam jako vhodné pícniny pro zvěř zůstal.
Samozřejmě nemohl chybět můj dotaz na Dr. Bradu, kde se dá se ještě někde sehnat osivo? Ten mi tehdy pohotově odpověděl, že pokud ho paměť neklame, tak by ho měli mít ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm.
Následné pátrání po osivu vzalo rychlý spád. Jel jsem s panem doktorem v roce 1983 do Rožnova, kde byl znám jako zakladatel a dlouholetý ředitel zdejšího Výzkumného ústavu travinářského. Ve skazenu nám bylo řečeno, že ten rok mají poslední sklizeň a že více nebudou tuto plodinu pěstovat. Díky známosti pana doktora nám darovali celou sklizeň což bylo pouhých10 kg zrna.
V následném roce jsme v Mysliveckém sdružení Podlesí Halenkovice vyseli žito na zvěřním políčku, abychom namnožili více osiva. Sklidili jsme 41 kg zrna, silně zapleveleného z původního místa suchomilnou trávou sveřepem rolním a neměli jsem možnost zrno separovat. Na doporučení pana doktora Brady jsem proto předal osivo k dalšímu odbornému množení do Výzkumného ústavu pícninářského v Troubsku u Brna.
Po namnožení potřebného množství v zemědělském družstvu Javorník, byla odrůda zařazena do uznávacího řízení a následně uvedena do registru povolených odrůd pod „skrytým“ názvem
Žito trsnaté - Secále cereále var.multicaule. Bylo doporučeno ke zkrmování zelené hmoty pro vynikající krmivářské hodnoty domácím zvířatům.
Proč ale tuto vzpomínku píši? Mám dojem, že toto žito by se dnes velice dobře uplatnilo na zvěřní políčka a na místa po vykácení ploch kůrovcem napadených smrků... Vzhledem k mohutnější kořenové soustavě, mající zvýšenou schopnost přijímat živiny, jsou nároky žita trsnatého na půdní a klimatické podmínky poměrně malé a může se tedy dobře uplatnit i v alternativních způsobech hospodaření. Ve srovnání s ostatními obilninami se vyznačuje vyšší odolnosti proti chorobám a škůdcům, vyšší konkurenční schopností vůči plevelům, menšími nároky na předplodinu a značné toleranci k nižšímu pH půdy.
Jedna z firem, která dnes osivo nabízí uvádí, že charakteristikou této odrůdy je vynikající výnos hmoty a vysoký obsah bílkovin, velmi rychlý počáteční vývoj, velmi vysoký výnos senážní hmoty, výborná kvalita píce a vysoký obsah bílkovin. Odrůda je vhodná jako krmivo pro dojnice nebo jako plodina pro bioplynové stanice za nízké výrobní ceny, dá se využít i jako greeningová meziplodina do směsí s jílky nebo leguminózami.
Rostliny jsou středně vysoké s výbornou odolností proti poléhání při pěstování na píci, mají silnou odnožovací schopnost, potlačují tedy přirozeně plevele jakožto biologický herbicid, mají většinou velmi dobrý zdravotní stav. Je to plastická odrůda, vhodná do všech oblastí pěstování a za dobrých vláhových podmínek je trsnaté žito vícesečné.
Zkusí snad někdo z myslivců ve své honitbě pěstování této pozapomenuté odrůdy? Mají dnes myslivci zkušenosti s pěstováním a nebo nebyl by někdo ochoten toto žito vyzkoušet jako zajímavou, odolnou a atraktivní plodinu na zvěřních políčcích v honitbách? Redakce časopisu jistě vaše ohlasy a zkušenosti ráda zveřejní.
A na závěr mi prosím dovolte připomenout památku Dr. Ing. Ladislava Brady, vědce a čestného občana města Zlína, od jehož smrti letos uplyne 30 let, který má hlavní zásluhu na „záchraně“ lesního žita.
Dr. Ing. František LIBOSVÁR