Časopis Myslivost

Bude lépe v krajině české?

Myslivost 6/2021, str. 22  Zdeněk Charvát
K napsání tohoto ne příliš optimistického příspěvku mě přiměly nedávné články v Myslivosti, které popisují současnou situaci v zemědělství a moje úvaha může být jejich dalším doplněním.
V několika bodech chci poukázat na praktické postřehy a zkušenosti z mého okolí. Rozhodně se nechci dotknout skutečných zemědělců „srdcařů“, kteří zaplaťbůh ještě někde existují a nemají to lehké.
Zároveň je mi jasné, že i v zemědělství je nutno dodržovat mnoho nařízení, byť nesmyslných. Následující řádky neberte jako nějakou buzeraci, ale v oboru, který podstatně ovlivňuje životní prostředí, by měl vládnout řád, pořádek a nějaká kontrola. A nyní jednotlivé postřehy.
Obdělávání pozemků – samozřejmě co nejlevněji, bezorebně. Momentálně je hitem zadržování vody v krajině, různí odborníci se předhánějí v zaručených metodách a návodech, co by se mělo, ale nedokážeme zajistit to nejjednodušší, což je obdělávat pozemky po vrstevnicích. V drtivé většině případů se vše děje po svahu, koleje po postřikovačích jsou ideální koryta pro odtok přívalových srážek.
A projet širokořádkové plodiny rádýlky, samozřejmě po vrstevnici, aby se zadržela voda, tak to už je utopie. Vždyť ono to bláto někde skončí, případně ho někdo uklidí. A že je to cenná ornice? V mnoha případech to nejsou moje pozemky a po mně potopa. Hlavní je vydělávat, vždyť ekonomika musí růst.
Hnoje moc není, protože něco chovat se už dávno nevyplácí. Sláma se prodá do spaloven, jak obilná, tak z řepky, díky loňskému suchu i z kukuřice. A protože naše zemědělská technika dává půdě málo zabrat, tak po ní ještě proženeme techniku na sklizeň a odvoz slámy. Klidně třeba kamiony. A ta sláma v obcích a městech padající při odvozu, končící v kanálech, je už detail.
Hnojíme asi vesmírným prachem a samozřejmě chemií.
A další perlička našeho zemědělství – bioplynové stanice. Kraviček už mnoho nemáme, občas se mluví o snižování stavů, není krmení, cena sena stoupá do astronomických výšek, ale ze zemědělců se stávají energetici. A brambory budeme platit zlatem.
Lidé chtějí poznávat svět, ale neznají své pozemky, které jim naše současné zemědělství v mnoha případech devastuje. Ve svém okolí znám mnoho míst, kde bude možné založit tak akorát les, možná.
Greening – vyčleňují se plochy, kde půda již prakticky nerodí, špičky polí, které se špatně obdělávají, pozemky zničené erozí, kamenité či písčité, kde neroste mnohdy ani plevel.
A reálná praxe předchozích let - v květnu, který byl výjimečně vlhký, nastala krutá realita – zmulčování toho, co narostlo, v době, kdy v přírodě vzniká nový život, poté podloubání ploch všemožnými kultivátory, snad osetí hořčicí či čímsi, protože v tomto „bordelu“ stejně nic nevyroste. V červenci opět zmulčování, co porůznu narostlo.
Jediným přínosem tohoto podle někoho asi ekologického hospodaření je zbytečné pálení nafty, ničení života na plochách, které se nesmějí chemicky ošetřovat. Úplně by přitom stačilo jednou za rok, někdy po žních, plochy zmulčovat, hmotu nechat zetlít a nic nedloubat. Zabrání se erozi a alespoň se částečně vytvoří vrstvička humusu.
Nářky na šíření plevele jsou liché, protože toho je všude v zemi tolik, že jak s oblibou říkám, kdyby se určitá plocha sto let jen orala bez jakéhokoli vysemenění, stejně poroste. Ideální by samozřejmě bylo založit na těchto plochách louky a ty s ohledem na vše živé udržovat.
Potlačil by se růst plevelů, postupně se rozšíří různá květena, z čehož bude profitovat hmyz a samozřejmě i včely. Zabrání se erozi, půda si odpočine, náklady na údržbu se podstatně sníží. Ale to by někde museli začít myslet.
Vztah k zeleni – pro mnoho podnikatelů v zemědělství nepřítel, kterému se při obdělávání pozemků musí vyhýbat, slyšel jsem i argument, že remízky v krajině jen překážejí a stromy lámou zpětná zrcátka traktorů!
Za minulého režimu dostala krajina pořádně zabrat, ale stále se ještě vyskytovala nějaká drobná zvěř a hlavně množství ptactva a hmyzu. Optimistický výhled do budoucnosti vzal za své a jako lidi si na krajinu vzpomeneme, jen když jedeme na dovolenou, jinak ji jen vnímáme z oken automobilu.
Je chvályhodné, že jsme si opět vzpomněli, že by se měla zakládat nová zeleň, vracet krajině ztracenou tvář. Ale z vlastní praxe vím, že chránit, co tu ještě zbylo, není vůbec jednoduché. Mnoho stromů i keřů, které se snažím celý život sázet, vzalo za své. Prostě vadí na příkopech kolem cest. Nejsou zákonné páky na ochranu zeleně. Běžte se dohadovat se zemědělcem, kde obhospodařujete honitbu – dokáže zařídit, že na dalších deset let budete mít smůlu. On je totiž ten, kdo má nejblíž k vlastníkům pozemků a dokáže si shromáždit podpisy na valnou hromadu honebního společenstva.
Stát také prohospodařil aktivitu myslivců, kteří vždy byli ochotní podílet se na zpestření krajiny. Bohužel, neumíme najít společnou řeč s ostatními složkami, které mají ke krajině také blízko, naopak se myslivost líčí jako něco, co by se mělo zakázat.
Dnes něco ozelenit je tak administrativně náročné a drahé, že většina spolků nemá šanci něco podniknout. Celý život jsem sázel selským rozumem, bez nákladů a na „tajňačku“, spousta dubů už plodí, keře poskytují kryt a potravu ptactvu i zvěři. Myslivci by mohli být ti, kteří ohlídají, aby se rozptýlená zeleň neničila. Kdo jiný se tak často pohybuje a má přehled o dění v krajině.
Postřiky – všemožné ochranářské organizace neustále vymýšlejí a chrání druhy živočichů, které už to dneska nepotřebují. Ale nikdo se nestará o základní věc, a to namátkovou kontrolu, čím se pozemky chemicky ošetřují a hlavně, jaká je koncentrace postřiků. Asi je to tím, že nás současné zemědělství pramálo živí a už se toho moc otrávit nedá.
Sečteno a podtrženo – dotační politika našeho zemědělství je prapodivně nastavená, nějak se vytratilo, že zemědělství je práce v krajině, péče o ni, podotýkám práce v živé krajině, a dotace by měly kompenzovat částečné ztráty vzniklé ochranou krajiny a klimatickými podmínkami. Brát peníze za ničení zeleně, necitlivou chemickou ochranu, přiorávání cest a břehů vodotečí, jde asi jen u nás.
Dotace přece nejsou nárokovou součástí zisku zemědělce, jejich pomocí by se dalo mnohé řešit a chránit, ale muselo by se chtít. Ale kapři si svůj rybník nevypustí. Současná situace je výsledkem třicetileté práce našich politiků, kteří už mnohokrát dokázali, že jim jde hlavně o sebe a své kamarády.
Nedávno jsem oslavil šedesáté narozeniny a všude říkám, že jsem rád, že už je mi tolik let a že jsem coby člověk a myslivec zažil i dobré časy, kdy to v přírodě ještě žilo. O jedné věci jsem přesvědčen a už se to ukazuje, příroda si s námi poradí. Lidstvo je, bohužel, nepoučitelné a nehodlá se uskromnit. Ale v současné době je pro naši politickou garnituru nejdůležitější, kdo bude ministr kultury. Je mi z toho všeho už jen smutno!
Zdeněk CHARVÁT
 

Zpracování dat...