ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Červenec / 2021

Česká myslivost dorazila na pomyslné rozvodí (pokračování)

Myslivost 7/2021, str. 8  Josef Drmota
Protože mi to prostor vymezený v rámci předchozího příspěvku neumožnil, rád bych v dnešním pokračování navázal na předchozí vyřčené úvahy a okomentoval další dvě zdrojnice přispívající svým nemalým dílem k rozjezdu oné pomyslné povodňové vlny, na jejíž hladině se k poněkud odlišným a prozatím nejistým zítřkům veze celá česká myslivost.
 
V předchozím čísle časopisu Myslivost jsem se pokusil se značnou dávkou alegorie upozornit na blížící se změny, které náš obor v nejbližších měsících velmi pravděpodobně čekají. Jak jsem již zdůraznil, jedná se toliko o moje osobní postřehy a zamyšlení vycházející z dlouhodobého pozorování okolního dění. Nikoho jsem se jimi nehodlal dotknout a na nikoho neukazuji. Pouze zobecňuji a konstatuji zjevná fakta. Přestože tak činím s neskrývanou dávkou nostalgie, rozčarování a obav.
 
Protože mi to prostor vymezený v rámci předchozího příspěvku neumožnil, rád bych v dnešním pokračování navázal na předchozí vyřčené úvahy a okomentoval další dvě zdrojnice přispívající svým nemalým dílem k rozjezdu oné pomyslné povodňové vlny, na jejíž hladině se k poněkud odlišným a prozatím nejistým zítřkům veze celá česká myslivost.
Od jasně vymezených průtočných profilů představovaných mysliveckou legislativou a organizačním vývojem uvnitř Českomoravské myslivecké jednoty, bych se rád přesunul k poněkud volněji proudícím vodám, jejichž správné nasměrování bude velmi problematické, ne-li přímo nemožné. Na straně opačné je i tuto skutečnost nutné přijmout jako nedílnou součást přirozené geneze, připravit se na ni a naučit se s ní pracovat.

Drmota-web.jpg
 
Kořeny myslivosti
 
Uvědomění si toho, že řada změn se již po kalném proudu blíží, a že se jim nejsme schopni v žádném případě zcela vyhnout, jsem již deklaroval. Tato skutečnost mne v jádru až tak neděsí. S poněkud smíšenými pocity však sleduji, jak stoupající hladina začíná podemílat a obnažovat samé kořeny myslivosti a jak útočí na její skutečnou podstatu.
Myslivost jsem po celý dosavadní život chápal jako nejužší sepětí s přírodou a jako nalezení společného srdečního rytmu. Ne jako snahu o ovládnutí a plné využití jejích obyvatel, nýbrž jako úsilí stát se jejich společníkem. Pomoci jim přežít v překotně se měnících okolních podmínkách. A to i za cenu, že musím v některých případech k dosažení tohoto cíle použít zbraň. Každý výstřel však pro mne musí být v duchu dané filosofie logicky zdůvodnitelný. Zvěř je pro mne i v této fázi vztahu partnerem, kterému se minimálně v duchu omluvím v okamžiku, kdy mu beru život.
Podobný krok je doprovázen vnitřní pokorou a musí klást na myslivce nejen morální, ale také odborné a dovednostní nároky. Nahradit tyto složky v plném rozsahu technickými vymoženostmi a mávnout rukou nad pouze zdánlivě přecitlivělým přístupem není v pořádku. Nevytápím si proto kazatelny. Přednostně lovím šoulačkou. Nepoužívám indikátory pohybu. Nezajíždím vozem co nejblíž pod posed. Úspěch si myslivec musí zasloužit. Nikdy nezapomenu na poslední hryz. I ta nejobyčejnější trofej si zasluhuje mojí plnou pozornost.
 
Stejně důležitá je ale společenská stránka myslivosti. I letmé přátelské setkání během pochůzky v honitbě a výměna novinek má obrovskou sociální hodnotu. Posezení u sklenky doprovázené sdělením vzájemných zážitků přináší neopakovatelné kouzlo na chvíli pozastaveného shonu a zkrocení neúprosného času. Podobné vzpomínky se vynořují i po letech stejně intenzívně, jako okamžiky loveckých úspěchů. Nelze je nahradit telefonátem nebo sms zprávou.
 
Je to ještě myslivost a nebo už jen lov?
 
Pozorný čtenář již zajisté pochopil, kam předchozími řádky mířím. Pomalu se totiž dostávám ke stále aktuálnějšímu tématu a stále intenzívněji kladené otázce – děláme ještě skutečnou myslivost, nebo jsme již překročili nejasnou linii směřující k pouhému lovu zvěře? Indicií, které mne v tom utvrzují je mnoho.
Noční popojíždění auty kolem polí a skenování prostoru termovizemi s následným odstřelem černé zvěře.
Vytápěné kazatelny instalované poblíž navezených tun krmiva.
Elektronické zabezpečení ochozů s odesíláním SMS zpráv.
Nečekané vzájemné kontakty během výkony myslivosti, kdy přátelský úsměv nahradily podmračené pohledy.
Vytváření falešného pocitu „pouze mých“ částí honitby.
Uzamčené kazatelny a jejich podnájem.
Společenská prestiž v „mysliveckém“ kolektivu měřená počtem ulovených kusů.
Výstřel motivovaný primárně cílem naplnění mrazáku.
Nepochopitelný rozmach „lovudíkování“.
Půlmetrové „zálomky“ fešácky vetknuté na zadní straně klobouku.
To vše jsou „drobnosti“ skládající celkovou mozaiku. V příkladech bychom mohli pokračovat. I kdyby tomu tak ale bylo, a lovecká stránka převládla nad tou mysliveckou, nejsem se s tím ochoten smířit.
 
A právě tento útok kalných vod budoucnosti přitom považuji za nejobtížněji usměrnitelný. Svoji sílu totiž bere ze samé podstaty lidské povahy. Ze změn v myšlení a životním stylu, které přinesla dnešní doba, v níž se úspěch měří pouze velikostí uhnětené kuličky. Ať již se jedná o hmotu hmatatelnou nebo jen tu pomyslnou. A smyslem přitom není pouze její velikost. Jedná se přece také o to, jak rychle a snadno jsme ji dokázali uválet. Minimální úsilí je přitom to nejžádanější.
Neustále se ptám, kdy se začala podobná nálada do naší myslivosti vkrádat a kde hledat spouštěcí mechanismus. Podezření jisté mám. Nacházím zde totiž minimálně jisté propojení mezi uvedenými jevy a masívním návratem černé zvěře do honiteb, probíhajícím od počátku tisíciletí po morových vlnách v první polovině let devadesátých. Kdysi jsem víceméně náhodou použil pojem „zaprasení české myslivosti“, který se některým lidem líbil (uvědomme si prosím, že slovo zaprasení opravdu obsahuje dvě písmena a). Myslím, že je nakonec docela výstižný a vypovídá mnohé.
S příchodem černé zvěře se totiž objevila nejen řada nových pomůcek a postupů, ale především názorů a nálad. A také jednotlivci, kteří přišli do myslivosti proto, že „chtějí především lovit prasata“.
Na divočáka si samozřejmě také rád vystřelím. Nicméně nemohu stále pochopit jednu věc. Jisté skupině lidí, označujících sama sebe za myslivce, je naprosto jedno, jací se v honitbě pohybují srnci. Stejně jako nehnou brvou nad tím, že tam a tam pod lesem je srna s přeraženým během, kterou bychom měli za každou cenu rychle ulovit. Jakmile se ale v blátivé cestě objeví jediná stopa prasete, změní se okamžitě v doslovné šílence, mnohdy nebezpečné celému okolí…
Svoji roli v tomto směru sehrávají samozřejmě média a zejména sociální sítě. Mnohdy je mi opravdu úzko, co všechno lze dnes ve všeobjímajícím internetu nalézt. Anonymnost prostředí, v němž se můžeme pohybovat pod jakoukoliv „nickou“, aniž bychom museli odhalit svoji skutečnou identitu, dává neskutečnou sílu publikovat absolutně cokoliv. A také možnost cokoliv vstřebávat. Přidáme-li k tomu výše uvedenou změnu myšlení, snahu dostat vše (včetně informace a zábavy, pokud možno ve vzájemné kombinaci) ihned a zadarmo, máme zaděláno na obrovský vzdělanostní a morální malér.
Náhodným příjmem netříděných informací, bez schopnosti dané údaje relevantně filtrovat, dochází k vytvoření naprosto iluzorní představy o fungování daného oboru. Jinými slovy, aniž bych se chtěl někoho dotknout, skutečná vzdělanost klesá. Kolik procent myslivců absolvujících v současné době kurzy myslivosti zná alespoň názvem nestárnoucí nadčasové monografie pánů Nečase nebo Lochmana? Kdo dnes čerpá morální oporu u velikánů skutečné myslivosti - Vrby, Javůrka nebo Mikuly? Většině z nich tato jména vůbec nic neřeknou…
Prolnutí s myslivostí a krajinou souvisí také s dostupností z hlediska dojezdové vzdálenosti. Žijeme-li v těsném sepětí s honitbou a můžeme do ní ideálně dojít pěšky, je čas trávený v terénu neporovnatelně větší. Jsme tudíž schopni mnohem více vnímat celoroční změny, které v přírodě probíhají. Vazby i zákonitosti, které zde panují. Ale také naši mysliveckou roli v rámci celého sytému a přínos pro jeho fungování.
Jsme zkrátka a dobře schopni mnohokrát během roku vyrazit „jen tak ven“. Dívat se, poslouchat, přemýšlet. Ačkoliv to někom přijde jako zbytečná aktivita, jsou právě tyto okamžiky z hlediska utváření myslivecké osobnosti a jejího vztahu k prostředí zcela zásadní.
Dojíždíme-li do vzdálenosti pod řádově deset kilometrů, je situace obdobná a na místě se ocitáme doslova během pár minut, i když to již přináší jisté organizační a ekonomické komplikace.
Jakmile ale vzroste vzdálenost do honitby, vyvstává s každým výjezdem naprosto racionální otázka, zda má cesta smysl. Velmi často je pak očekáváno vnitřní logické zdůvodnění typu neodkladné práce. Nebo reálné šance na lovecký úspěch. A s tím dochází opět k posunu mysliveckého myšlení směrem k jeho lovecké stránce.
 
Osobně rozděluji přístup k myslivosti na tři druhy. Ten první mi velí jít ven. Zjistit a na vlastní oči se přesvědčit, co se ve svěřené oblasti děje. Mít radost z prvního spatřeného srnčete. Z koroptví rodinky, které se podařilo přežít někde pod keřem. Z hlasu skřivánka přicházejícího zdánlivě odnikud. Z toho, že zvěř začala u krmelce dobře „brát“. I z pohledu na káňata kroužící na blankytné obloze.
Druhý v sobě nese stránku loveckou. Máme ji ve svých genech a toužíme ulovit. Jsme-li schopni tento pud zarámovat výše popsanými mantinely, je vše v pořádku a je pro fungování myslivosti i současné krajiny naprosto nezastupitelný.
Ten třetí přístup je společenský. Zahrnuje radost z kamarádského setkání nezatíženého jakoukoliv závistí a nevraživostí. Radost z účasti na společném lovu a z jeho výsledku, které jsou důležitější než sebelepší přidělený „štont“. Potěšení z vydařeného společenského večera nebo svatohubertské mše. Z kolegovy dobře umístěné rány.
Všechny tři přístupy se u opravdového myslivce prolínají a měly by být maximálně vyvážené. Převládne-li první nebo poslední, je stále vše v pořádku. Zvítězí-li ale ten druhý, odsouvá dotyčný myslivost v její plné šíři a přesouvá se na stranu loveckou. Aby snad nedošlo k mýlce, nejsem mysliveckým zarytým „ochranářem všeho“ a smysluplně prováděný lov chápu jako naprosto nezbytnou součást myslivosti.
 
Bohužel, právě výše popsaný, stále častější „lovecký“ posun myšlení, je tou nejnevyzpytatelnější vlnou změn, které se na nás hrnou. Někdo možná podotkne, že se vlastně nic neděje, vždyť zvěře je v naší krajině dost a její redukce je nutná. Ano. Je to naprostá pravda. Nicméně mi není lhostejné, jak se daná věc děje.
Na seznam kulturního dědictví byla zapsána myslivost jako souhrn různorodých činností v honitbě a jako spolková činnost. Jsme jediným jazykem, který má pro ni speciální výraz. Její redukce na pouhý lov zvěře je nepřípustným útokem na samy kořeny. S jejich ztrátou pozbydou časem slušní myslivci i úctu sami před sebou…

C5D_0409-03_posed__umava_vaclav_priban-1-1.jpg
 
Zvěř v postkůrovcových lesích
 
Skutečně ničivými přívalem, který se již přes část naší vlasti přehnal, je kůrovcová kalamita. Přestože postihl především lesnický sektor, jsou dopady naprosto zásadní také pro myslivost a zvěř. Neurvale totiž zasáhl do jejího životního prostředí. Jeho vlna má přitom dva hřebeny. Zatímco první, představovaný samotnou kalamitou spojenou s vlastní invazí „brouka“ a likvidací pozůstatku jeho činnosti, již běží, ten druhý, z hlediska myslivosti možná ještě podstatnější, nás teprve čeká.
 
V rámci prvního nárazu zmizely obrovské plochy smrkových porostů nejrůznějšího věku. Menší část holin již byla zalesněna, zatímco na zbývající stejný krok obratem přijde. Plochy jsou pro výsadbu připravovány buďto kompletním mulčováním, kdy se desítky hektarů změní rázem v holou planinu pokrytou vrstvou štěpky, nebo staháním klestu na hromady a dlouhé valy.
Druhý způsob se zdá být vzhledem ke zvěři citlivější, protože zde nachází alespoň nějakou krytinu poblíž navrstveného materiálu a logicky lze předpokládat, že právě tyto pruhy budou do blízké budoucnosti prorostlé okusovými dřevinami a bohatým keřovým patrem.
Samotný přechod hlavního náporu kalamity, která se u nás na jihovýchodní Vysočině likvidovala v plném nasazení zhruba tři roky a ještě doznívá, znamenal neustávající ruch trvající v podstatě nepřetržitě, dvacet čtyři hodin denně. Jak již to bývá, zvěř si na pohyb techniky víceméně přivykla, nicméně přesunula velkou část aktivity do nočních hodin. Činnost tedy rušivě zapůsobila zejména s ohledem na lovecké činnosti. Naplánovat si v oněch dnech cokoliv nemělo smysl a setkat se během dvou hodin s pěti, šesti pracovními skupinami lesních dělníků nebylo výjimkou. Běžně se stávalo, že jsme místo čekané prostě odjeli domů, protože na omezeném prostoru nebylo kam jít. I když tato situace mnohé komplikovala, brali jsme vše jako fakt, s nímž se musíme dočasně smířit.
 
Hrozivá byla i bezprostřední apokalypsa, která po přechodu kůrovce a strojů zůstala - od strojů rozbitý, místy téměř neprůchodný terén, vysoká vrstva klestu, přes který se pod náporem jinovatky a větru položily kmeny zbývajících listnáčů, modřínů a borovic.
Se šoulačkami jsme se museli v některých místech rozloučit a situace vzhledem k otevřeným terénům nebude v tomto směru v nejbližší budoucnosti lepší. Zorganizovat jsme bez problémů nemohli ani naháňky na černou, která se navíc z honitby ve velkém vytratila.
Zajímavé poznatky jsme ovšem získali s ohledem na stavy srnčí zvěře, ale i zajíců a chování černé zvěře, která se stáhla do zbývajících „koleček“ náletu a listnatých „kotlíků“, z nichž vytahuje i poměrně daleko na paši a je na přehledném prostoru dobře obeznatelná.
Horší je to už s odstřelem, protože vzdálenosti, na které musíme střílet, se značně prodloužily a rovněž naše chování na stanovišti musí být mnohem nenápadnější.
 
Na úvod k tomuto bloku jsem poznamenal, že to nejhorší spojené s kůrovcovou kalamitou nás s ohledem na problematiku myslivosti teprve čeká. Půjde zejména o škody, které v souvislosti s obnovou porostů vzniknou. Budou citelné, protože smrkové monokultury jsou již nyní ve velkém nahrazovány listnáči, které jsou pro zvěř velmi atraktivní.
Úsilí i finance, které lesníci vynaložili na likvidaci kalamity i novou výsadbu a její zabezpečení rozsáhlými oplocenkami, jsou astronomické. Během posledních let si u mne za svoji heroickou snahou o vyřešení situace získali skutečnou úctu. Ač nerad, musím proto konstatovat, že případné požadavky na finanční vypořádání škod na pracně vysázených nových porostech, chápu. Budou-li samozřejmě rozumné a přiměřené. A samozřejmě za předpokladu, že si na myslivosti nebude chtít někdo kompenzovat část předchozích nákladů.
Vím, že předchozím prohlášením lidově řečeno „pohnu žlučí“ mnoha mysliveckých kolegů. Nicméně v případě jakékoliv pohromy by se lidé různých postojů a přístupů měli sjednotit, zapomenout na drobné spory a táhnout za jeden provaz. Lesníci svůj díl práce odvedli. Můžeme na to mít různý názor, ale domnívám se, že to udělali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. I možností.
Myslím, že teď je řada na nás, myslivcích, abychom jim dokázali pomoci dokončit úsilí o znovuzalesnění naších kopců. Neříká se mi to snadno, ale musíme dočasně radikálně snížit stavy zvěře. Plošně srnčí a zajíců. Zdůrazňuji, že o velkých druzích s dovolením v tomto příspěvku vůbec nemluvím, protože s nimi nemám přímou zkušenost a nechám podobné hodnocení zasvěcenějším.
Již nyní slyším poznámky o tom, že zvěř přemnožená vůbec není, trpí úhyny na silnicích a při sklizni zemědělských plodin. Ano, souhlasím. Já nicméně hovořím o lesních honitbách a honitbách s plošně vysokým zastoupením lesa. Nediskutuji nyní o tom, zda byla zvěř před příchodem kůrovcové kalamity přemnožená či nikoli.
Řeknu to obecně – v předchozích podmínkách nebyla přemnožená natolik, aby její stavy způsobovaly opravdu zásadní kolize s prostředím, které ukázalo obrovskou absorpční schopnost. Toto prostředí se však během neskutečně krátké doby tří let (!!!) dramaticky a plošně změnilo.
Podobná změna nemá vzhledem k dynamice v nedávné historii naší krajiny obdoby. Má-li být myslivost skutečně ekologickým nástrojem pro její údržbu, musí na danou situaci stejně rychle zareagovat. Jak? Intenzívním lovem.
Aby snad nedošlo k mýlce. Nenabádám nikoho k plošnému vybíjené zvěře! Apeluji na promyšlený a intenzívní průběrný odstřel, který odstraní kusy nejméně vhodné pro další chov. Chov dočasně početně omezených populací, u kterých ovšem můžeme přispět k celkovému zkvalitnění genetického základu, který nám v honitbách zůstane. V kombinaci bychom pak měli využít nástrojů skutečně efektivního odváděcího přikrmování a ohniskového odstřelu. Bude to ale vyžadovat obrovské nasazení. Ve smyslu časové dotace, provozních výdajů i vysoké odbornosti myslivců.
Ve skutečnosti se tímto apelem snažím výše rozporovanému vybíjení zvěře zavčas zabránit. Neprovedeme-li totiž odpovídající zásahy včas, budeme k nim, ať již pod tlakem legislativních opatření, nebo po vymáhání obrovských škod zvěří, nuceni. V okamžiku skutečného vrcholu krize se již nebudeme mít možnost příliš ohlížet na to, co z honitby odebíráme. Veškerý odstřel bude motivován pouze počtem ulovených kusů. A to je věc, které se opravdu dočkat nechci…
 
Pozorný čtenář, kterému se prozatím „neudělalo rudo před očima“, zajisté zaznamenal v předchozím textu slovní spojení „dočasně snížit“. Jsem opravdu přesvědčen, že toto snížení stavů bude pouze dočasné. V časovém horizontu 5 až 10 let totiž dojde k zajištění nově založených porostů a významné škody nejběžnějšími druhy zvěře (srnčí, černá, zajíc) již vznikat nebudou.
Nové podmínky navíc budou nabízet vyšší úkrytové i potravní možnosti díky hustým sečím, okusovým dřevinám i keřovému patru v dnes založených hromadách klestu. Stavy zvěře půjdou logicky nahoru minimálně na současný stav (samozřejmě v případě, že se neobjeví průšvih typu agresívnější formy fibropapilomatózy, tularémie nebo afrického moru prasat), a to jenom díky tomu, že úživnost lesního prostředí přirozeně vzroste. A s tím vyvstane nový problém – jak lovit zvěř v extrémně hustých a plošně rozsáhlých krytinách. To už ale bude příběh psaný úplně jinou vlnou…
 
Závěrem
 
Alegorií s povodní nesoucí do naší myslivosti řadu zásadních změn jsem začal a v podobném duchu také skončím. Voda již začíná nastupovat. Nechci nikoho děsit, ani nevytvářím apokalyptické vize. Nejsem Nostradamus. Jen chci upozornit na věci, které by mohly někoho nepříjemně překvapit.
Chodím světem s očima otevřenýma a dívám se nejen do zvěří překypující komory vlastní honitby. Cítím kolem sebe ne zrovna potěšující vývoj v chování a myšlení lidí, včetně části myslivců, bohužel. Celospolečenský posun a změny životních hodnot. Konzumní styl odtržený stále více od reálného fungování přírody a jejích zákonitostí. Od půdy a krajiny, které nás hostí i živí. Turbulenci politické situace, boj o přízeň voličů a sliby budící místy úsměv, jinde zděšení. Ona pomyslná vlna má obrovskou šíři a může odnést mnohé z toho, na co jsme zvyklí. Nejen v myslivosti.
Můžeme samozřejmě začít nafukovat čluny a nakládat nejcennější majetek. Nebo s ním prchnout do kopců. Zvěř a honitby ale na záda nenaložíme. Lepší proto bude se zavčas připravit, zabezpečit svoje domovy, nedovolit povodni napáchat neúměrné škody a využít z přicházejícího živlu očistný vliv, pozitivní živiny i nenahraditelné zkušenosti, které v každé krajině po každé povodni zůstávají.
 
S upřímným pozdravem Myslivosti - a zejména její budoucnosti - zdar!
Josef DRMOTA

Zpracování dat...