Obory slouží od nepaměti k soustředěnému chovu zvěře v počtech umožňujících především naplnění požadavků na produkci kvalitních trofejí. Některé slouží k výzkumným a výukovým účelům v myslivosti nebo k zachování genofondu vzácných forem či ohrožených druhů spárkaté zvěře. Asi nejznámější je případ jelenů milu, kteří byli ve volné přírodě vyhubeni již před téměř 2000 lety, avšak přežili v císařském loveckém parku Nau-Hai-Tsue u Pekingu.
Obory nejsou ale významné jen pro zvěř a lovce, mají i další, opomíjené, ale velice důležité funkce. Jejich bohatí a mocní vlastníci je po staletí žárlivě střežili nejen před pytláky, ale také před běžným hospodařením. V dnešní intenzivně využívané krajině se z nich tak stala poslední útočiště mnoha vzácných a ohrožených druhů živočichů a rostlin. Můžeme je proto označit za nejstarší přírodní rezervace u nás i na kontinentě.
Ochrana přírody však často význam obor nedoceňuje. Snad proto, že i v oborách hospodaření postupně zintenzivňuje a stále méně obor tak naplňuje potřeby ohrožených druhů. Zároveň s nárůstem početnosti zvěře ve volnosti klesá atraktivita lovu v oborách, jejich provoz je stále nákladnější a nad jejich další existencí bohužel visí otazníky.
Obornictví má u nás dlouholetou tradici – první obory ve střední Evropě vznikly ve vrcholném středověku. Po italském vzoru zakládala vrchnost obory kvůli lovu, jejich největší rozmach pak nastal v novověku díky zálibě šlechty v okázalých honech. První oborou u nás byla Královská obora na území dnešní Stromovky založená roku 1268 králem Přemyslem Otakarem II. Brzy následovaly další. Řada těchto starých obor časem zanikla, některé se nám však zachovaly dodnes.
Z pohledu ochrany přírody jsou obory, kterým se vyhnula intenzifikace hospodaření, nesmírně cenné části české krajiny. Některé z nich můžeme označit za opravdové rodinné stříbro naší země. Na území obor jsou potlačeny zemědělské a lesnické produkční funkce krajiny v důsledku upřednostnění chovu zvěře.
Zatímco okolní krajina se během posledních století výrazně proměnila, některé obory zůstaly takových změn ušetřeny, stávají se tak pomyslnými nedotčenými ostrovy v krajině. Jedná se o poslední refugia pastevní krajiny, nedošlo zde k melioracím, minimální je chemizace a udržují se zde v okolní krajině zcela neobvyklé a specifické způsoby hospodaření, které vytvářejí neobvyklá a specifická stanoviště. Navzdory a zároveň i díky velmi významnému vlivu zvěře zde mohou přežívat rostliny a živočichové, kteří už v naší běžné krajině místo k životu nenajdou. Kromě obor se obdobným privilegiím dostalo snad jen vojenským prostorům.
Příroda včera a dnes
Česká krajina byla lidskou činností ovlivněna od nepaměti, již krajina pozdního (vrcholného) středověku byla velmi silně pozměněna lidskou činností. V období baroka vrcholí odlesnění a lesy pokrývají pouze zhruba 25 % našeho území. Přibližně v té době vzniká i jemnozrnná mozaika, která je její klasickou podobou naší krajiny, dnes bohužel výrazně pozměněnou postindustriálními potřebami konzumní společnosti.
V té době měly lesy zcela jinou podobu než dnes. Nejen, že byly ovlivňovány intenzivním získáváním dřevní hmoty (od sběru klestu, přes těžbu výmladků na palivo a letninu, po těžbu vzrostlých stromů), ale také v nich probíhala lesní pastva dobytka, hrabání steliva a běžné zřejmě bylo také vypalování. Prakticky všechen dobytek byl chován ve volné přírodě, spárkaté zvěře bylo podstatně méně než dnes. V oblastech s hustším osídlením přežívala především v oborách a honitbách králů a vysoké šlechty.
Proměna krajiny nastala s příchodem průmyslové a následné zemědělské revoluce. Tvář krajiny se v našich zemích začíná měnit v 19. století, kdy nastupuje intenzifikace hospodaření.
Po druhé světové válce změny vyvrcholily mechanizací a chemizací, jejichž dopady v zemědělství byly umocněny kolektivizací. Ruční pilu nahrazuje motorová, koníka traktor a kosu první kombajny. Dobytek z krajiny, pastvin a lesů, prakticky vymizel, respektive se přesunul do stájí nebo na oplocené pastviny. Většinu potravin dnes pěstujeme na polích, proto v krajině přibyla orná půda na úkor pastvin a luk. Právě v této chvíli význam obor pro přírodu významně vzrostl.
Výše popsané změny se totiž mnoha oborám prakticky vyhnuly. Díky extenzivnímu obhospodařování a vlivu zvěře se zde dochovaly unikátní biotopy, které z volné krajiny prakticky vymizely.
Asi největší devizou obor jsou tzv. světlé pastevní lesy a staré, často solitérní stromy. Samozřejmě, i spásané a extenzivně sečené louky nebo zvěřní políčka nemůžeme s jejich protějšky z hospodářské krajiny porovnávat. Pastva dobytka v lesích je zakázaná, takže dříve běžné pastevní lesy u nás dnes najdeme pouze v oborách. Jejich významnou součástí jsou staré stromy, které z volné krajiny prakticky zmizely, ale právě v oborách jich dosud najdeme dostatek.
Víme, co v oborách žije?
Majitelé či nájemci obor mají velice dobrou představu o početních stavech chovaných druhů zvěře, o jejich pohlavní i věkové struktuře. Většinu trofejových kusů znají několik let, bedlivě je sledují, ročně porovnávají kulminaci jejich trofejí, aby mohli vybrat příhodný okamžik k odlovu. Toto se samozřejmě lépe docílí v malých oborách, ale i ve větších mívá oborník o „své“ zvěři výborný přehled. O ostatních obyvatelích obor již takový přehled nemívá. Nejinak je tomu s tím, co v nich roste.
Do obor bývá z pochopitelných důvodů (ochrana života návštěvníků, rušení zvěře) částečně nebo úplně omezený přístup. To zároveň omezuje možnosti průzkumu obor jak amatérskými, tak ale i profesionálními přírodovědci. Úroveň poznání fauny a flóry velkých státních obor je relativně dobrá, v případě soukromých obor je však často mizivá. Vlastníci a správci obor mají většinou (čest výjimkám) zájem pouze o zvěř. Vznik a zachování vhodných biotopů pro vzácné a ohrožené organismy se v oborách děje vlastně jen mimoděk, jako jakýsi vedlejší produkt chovu zvěře. Přitom ale znalost takových cenných biotopů a jejich obyvatel ale umožní správcům obor citlivější, ohleduplnější správu.
Nyní představíme alespoň nejvýznamnější, typické a cenné biotopy našich obor.
Pastevní světlé lesy
Rozvolněné, světlé lesy jsou přírodně nejbohatší stanoviště u nás. Prolíná se v nich příroda lesů i bezlesí, jsou domovem řady organismů na podobná stanoviště vysloveně specializovaných. A rozhodně se nejedná o nepřirozená společenstva, jak je někdy mylně uváděno.
Mozaiku lesů, lesostepí i bezlesí kromě vlivu člověka udržovaly další faktory, například oheň nebo povodně, a také velcí herbivoři. Napřed divocí, včetně již vyhynulých praturů či dnes reintrodukovaných zubrů evropských, a pak domácí – hospodářská zvířata. Světlý les byl proto v minulosti běžný, do dnešních dnů se zachovaly v krajině jen malé fragmenty. Většinu z nich najdeme v oborách. Právě zde najdeme dnes již vzácné živočichy a rostliny pastevních lesů, které z krajiny vymizely teprve v souvislosti s intenzifikací hospodaření.
Specialisty na světlé lesy mohou být druhy vázáné na „nelesní“ stanoviště, kterým ale vyhovuje teplé mikroklima v prosluněném závětří světlých lesů.
Příkladem může být brouk svižník lesní, který potřebuje plochy holého písku, ale úplnému bezlesí se vyhýbá. Může jít také o druhy, které vyžadují dostatečné oslunění zdrojů jinak běžně dostupných i v zapojeném lese, například mrtvého dřeva, nebo kombinaci zdrojů, které vedle sebe běžně nenajdou. Takovým příkladem je krasec uherský – jeho larvy nalezneme v osluněných větvích dubů, dospělce na květech. Vhodných květů je v krajině relativně dost, usychajících dubových větví také. Ale jen ve světlém lese jsou dost blízko u sebe, a tak je dnes krasec uherský kriticky ohroženým druhem.
Z denních motýlů vázaných na prosvětlené lesy můžeme jmenovat například jasoně dymnivkového, okáče jílkového nebo hnědáska osikového, ale i druhy na území ČR již vyhynulé, běláska východního či okáče hnědého.
Pastevní lesy však vyhovují i řadě drobných savců, například netopýrům nebo plchům, a zejména ptákům. Typičtí ptáci pastevních lesů jsou krutihlav, dudek a lelek, téměř vyhynulý sýček nebo dnes u nás již nehnízdící mandelík. Ti zde nacházejí vhodné podmínky k životu, zejména dostatek různorodé potravy.
Světlé lesy vyhovují také plazům a obojživelníkům.
Rostlin světlých lesů je celá řada, vlastně veškerá „hájová květena“, což je pojem, pod nímž si běžný člověk dnes už bohužel mnoho nepředstaví. Hájová květena zahrnuje mnohé vzácné a ubývající druhy, například střevíčník pantoflíček, zvonovec liliolistý, třemdavu bílou, kosatec různobarvý, lýkovec vonný nebo lilii zlatohlavou.
Mohutné staré stromy
Nenapadlo vás někdy, jak je možné, že v oborách jsou mohutné staré stromy podstatně běžnější než v přírodních rezervacích, o běžné krajině ani nemluvě? Ne, že by ochranáři v rezervacích po nocích káceli, ale staré stromy mají kromě motorové pily ještě dalšího nepřítele, který je spolehlivě zabíjí – jmenuje se zástin.
Mohutné stromy totiž vyrostou a přežijí jen tam, kde mohou vytvořit rozložitou korunu, tedy mimo les nebo ve světlém lese, kde mají dost světla a prostoru. V běžném zapojeném lese jim to vzájemná konkurence nedovolí. Stromy jsou v něm nucené růst především do výšky a tvoří tak malé koruny, takže pomaleji přirůstají. Mohutné stromy zde nevyrostou a staří velikáni dlouho nepřežijí.
Vysoké stavy zvěře v oborách do značné míry zamezují zmlazení dřevin. Stromy, které tam rostou, tak zbavují mladší konkurence. Staré stromy a velká zvířata jsou zkrátka dávní spojenci. A obory jsou dnes v naší krajině posledními místy, ve kterých toto spojenectví ještě občas přetrvává.
Mohutné staré stromy jsou jediným nebo ideálním domovem mnoha stovek až několika tisíců druhů hub, lišejníků, mechů, pavouků, štírků a především hmyzu – brouků, samotářských včel a dalších blanokřídlých, dvoukřídlých nebo specializovaných mravkolvů. A podstatná část z nich je dnes ohrožena.
Z ikonických druhů jmenujme například tesaříka obrovského, který potřebuje osluněné, staré duby a patří mezi typické obyvatele mnoha našich obor. Dalším takovým druhem je roháč obecný. Mezi další organismy vázané na staré osluněné stromy patří řada dalších druhů tesaříků (např. tesařík Schafferův) a krasců (např. krasec dubový).
Stromové dutiny jsou zcela specifickým stanovištěm, které nabízejí především staré stromy. Dutiny poskytují domov širokému spektru druhů hmyzu či hub, jedná se o jedno z klíčových mikrostanovišť lesních ekosystémů. K životu je potřebují například zlatohlávci, páchník hnědý a zdobenec proměnlivý, kovařík rezavý, ale i mnoho dalších dutinových bezobratlých.
V dutinách hnízdí řada druhů ptáků (např. sovy, žluny nebo strakapoudi) a využívají je netopýři, kteří v nich mohou i zimovat. V dutinách s otvorem blízko u země se může vyskytovat i brouk kovařík fialový, další velmi vzácný a ohrožený dutinový specialista.
Mrtvé dřevo
Mohlo by se zdát, že staré stromy a mrtvé dřevo jsou totéž. Ale není to tak úplně pravda. V období vrcholného baroka, kdy lidé spálili prakticky každou šišku, aby se zahřáli nebo si uvařili, byl v našich lesích mrtvého dřeva kritický nedostatek. Starých a dutých stromů bylo ale i tehdy překvapivě dost. Lidé totiž stromy osekávali a jinak „trápili“, podobně jako to dnes činíme hlavatým vrbám, ale neměli důvod je kácet. Získali tak více paliva, než kdyby stromy znovu sázeli a čekali až vyrostou nové. Zároveň jejich plody a listy sloužily k výkrmu dobytka. A protože osekávání větví vytváří dutiny, podstatná část organismů uvedených v předchozím odstavci byla ve středověku nejspíš velmi hojná.
Zatímco dnes jsou obory klíčovým útočištěm pro staré stromy a organismy na ně vázané, během vrcholného baroka sehrály pravděpodobně stejnou roli pro organismy vázané na ležící mrtvé dřevo. Alespoň to naznačuje rozšíření některých brouků, kteří k životu mrtvé ležící stromy potřebují. Například celoevropsky chráněný rýhovec pralesní obývá mohutné, trouchnivějící kmeny stromů. Vyhynul v celém Německu, v Čechách přežívá pouze v oborách u Hluboké nad Vltavou, neblíže odtud až v odlehlých lesích moravských Karpat. Podobnou vzácností je žlutý kovařík
Ampedus quadrisignatus. Za přežití tito brouci nejspíš vděčí pánům ze Schwarzenbergu, kteří Hlubokou od 17. století vlastnili a zřejmě raději nechali poddané třást se zimou, než aby jim povolili odnést si dřevo z obory.
Trus zvěře
Obory jsou také významným stanovištěm organismů vázaných na trus zvěře. Po druhé světové válce zejména z nižších poloh prakticky skončila pastva hospodářských zvířat. Z krajiny tak prakticky zmizel také jejich trus. Na ten je vázána celá řada organismů, z nichž nejznámější jsou koprofágní (lejnožraví) vrubounovití brouci, lidově „hovniválové“. V 80. letech se navíc na odčervení dobytka začal používat Ivermektin. Ten je pro koprofágní organismy jedovatý a otrávil podstatnou část zbytku dostupného trusu.
Jedním z posledních útočišť se pro mnoho koprofágů staly právě obory. Jednalo se o prakticky jediné pastviny v nižších polohách. A přestože je odčervována i zvěř v oborách, zejména v těch větších je prakticky nemožné odčervit všechna zvířata naráz. I když se v poslední době díky opětovnému rozšíření pastvy i vysokým stavům spárkaté zvěře ve volnosti řada koprofágních druhů znovu objevila nebo se dokonce šíří, obory stále představují jejich významné útočiště.
Ikonickým „hovniválem“ je výkalník pečlivý. Tento dříve poměrně běžný druh v průběhu 20. století vymizel z většiny lokalit. V Čechách zcela vymřel a přežívá jen na jižní Moravě. Nejpočetnější populaci najdeme v oboře Bulhary v Milovickém lese. Spolu s vrubounkem Schaefferovým, dalším vzácným obyvatelem obor, patří mezi zákonem zvláště chráněné druhy. Vrubounek je náš jediný vrubounovitý brouk, který si opravdu válí svou kuličku po vzoru větších příbuzných, vrubounů posvátných, které uctívali ve starém Egyptě. Na trusu zvěře můžeme nalézt také mnoho dalších zástupců rodu lejnožrout (
Onthophagus) nebo hnojík (
Aphodius).
V této souvislosti bychom rádi apelovali na majitele či nájemce obor, aby zvěř odčervovali pouze v nutné míře, ideálně jen na základě pozitivních koprologických rozborů. Obecně lze doporučit neodčervovat plošně, ale pouze v místech s výskytem parazitů na základě laboratorního rozboru trusu, odčervovat během zimních měsíců a vybírat nejšetrnější alternativu v nabídce přípravků (benzimidazoly šetrnější než makrocyklické laktony; z makrocyklických laktonů je moxidektin výrazně méně toxický než ivermektin). Řada koprofágních organismů je na odčervování velmi citlivá a může jeho vlivem z lokality zcela vymizet.
Tím, že koprofágní brouci požírají, odstraňují nebo zahrabávají trus, „pohřbívají“ infekční stádia vnitřních parazitů, zároveň omezují množství trusu dostupného pro vývoj larev celé řady dvoukřídlých (např. bodalek), kteří zvěř ruší a mohou být významnými přenašeči infekcí. V neposlední řadě provzdušňují a hnojí půdu. Zdravá pastvina zkrátka „hovnivály“ potřebuje.
Druhová bohatost obor
Diverzita organismů vázaných na obory je ohromná a výrazně přesahuje možnosti tohoto příspěvku. Zmínili jsme tak jen několik typických biotopů a pár na ně vázaných druhů.
V oborách se však vyskytuje celá řada dalších živočichů i rostlin, kteří stojí za pozornost. Některé obory nabízí celou škálu biotopů, nejen staré stromy nebo pastevní lesy, ale i například pasené či sečené louky, mokřady nebo vodní plochy, které jsou v dnešní krajině vzácné a ubývají.
Oborní hospodaření je neporovnatelné s intenzivním hospodařením v běžné kulturní krajině. V oborách tak přežívá řada živočichů a rostlin, kteří ve volné krajině nemají šanci. Jejich zachování sice nebylo záměrem tvůrců obor, přesto právě dnes tento jejich odkaz nabývá na významu. Mnoho druhů, které v oborách dosud přežívají, bude snad v budoucnosti možné opět potkat i v běžné krajině, pokud pro ně dokážeme vytvořit vhodné podmínky. Pokud by jim obory neposkytly útočiště, nejspíš by z naší krajiny vymizely nadobro.
Pokračování příště…
David SOMMER, Lukáš ČÍŽEK, Petr ŠÍPEK
Článek vznikl pod hlavičkou České společnosti entomologické v rámci iniciativy „Hmyz roku 2021“.
Krajina „za plotem“ se mnohde vlivem zvěře i extenzivním hospodařením člověka vyvíjela desítky až stovky let. Tato křehká rovnováha však může být velmi snadno narušena. Foto Petr Šípek.

Mohutné staré stromy jsou v dnešní krajině již spíše vzácností. Navíc, většina organismů vyžaduje osluněné solitérní stromy, které nerostou v zápoji svých kolegů. A takových je v krajině ještě o poznání méně. Relativní dostatek se zatím zachoval právě v oborách. Foto David Hauck.

Jedním z vzácných obyvatel obor vázaných na staré duby je i tesařík Schafferův. Staré stromy však poskytují domov tisícům organismů, které bez jejich existence nemohou přežít. Foto David Hauck.

Páchník hnědý je typickým „deštníkovým“ druhem jehož ochrana zajišťuje ochranu mnoha dalším méně atraktivním živočichům. Kvůli své impozantnosti, vzácnosti a vazbě na staré mohutné stromy, v jejichž dutinách se vyvíjí, se stal vlajkovým druhem ochrany hmyzu v řadě států Evropy. Foto Petr Šípek.

Kovařík fialový je velice vzácným dutinovým specialistou. Bez dostatku starých doupných stromů v krajině je odsouzen k vyhynutí. Foto David Hauck.
Ve Staré oboře u Hluboké nad Vltavou najdeme typické pralesní brouky, které už jinde v Čechách vyhynuly. To ukazuje, že po staletí zde byl dostatek tlejících, mohutných kmenů, které k životu potřebují. Foto David Hauck.

Výkalník pečlivý v minulosti vlivem úbytku pastvy, odčervování zvířat a chemizace zemědělství vymizel z většiny našeho území. Posledním útočištěm se mu stali oborní chovy na jižní Moravě, z nichž se postupně mlže vrátit do volné krajiny, dáme-li mu šanci. Foto David Hauck.