Časopis Myslivost

Kulová jednuška RUGER No 1

Myslivost 5/2021, str. 54  Martin Helebrant
60. léta 19. století byla dobou bouřlivého přechodu od předovek k zadovkám. Kolem roku 1860 se vyrojila celá řada závěrů jednoranových kulovnic, které zpočátku využívaly hlavně, pažby a zámky perkusních kulovnic, zejména vojenských. Závěry jako Snider, Peabody, Martini, Wänzl, Werndl, Aline – to vše byly různé klapkové mechanismy, kterými bylo možné otevřít a uzavřít zadek hlavně pro nabíjení a výstřel. A armády celého světa je rychle přijímaly do výzbroje a konvertovaly své perkusní pušky na první zadovky.

Z mnoha různých klapek se vymykal remingtonův rolling block, který zavíral a zamykal zadek hlavně vzájemným zapřením válcových otočných segmentů. Proslul pevností a uplatnil se armádách několika desítek zemí světa, od Skandinávie přes Balkán až po Jižní Ameriku.

Ale ještě pevnější byl závěr navržený C. Sharpsem, kde závorník, součástka uzavírající zadek hlavně, se pohyboval svisle v drážkách v pouzdře závěru. Sharpsky si vydobily skvělou reputaci u lovců bizonů, ale armáda je nepřijala žádná. Pravdou ale zůstává, že správně navržený závěr s klesajícím závorníkem, klínový závěr, anglicky falling block, je jedním z nejpevnějších závěrů dodnes a používá se i u dělostřelectva.

V roce 1870 si John Farquharson, skotský lesník, patentoval pod číslem 3178 svoji vlastní konstrukci klínového závěru pro jednoranové kulovnice. O dva roky později ji zdokonalil ve spolupráci s bristolským puškařem Georgem Gibbsem, jeho dílovedoucím Thomasem Pittem a s Williamem Ellisem Metfordem (autorem vývrtu, který později použije armáda Jejího Veličenstva u armádních opakovaček Lee Metford). Konstrukce dostala patentové číslo 1952 z roku 1972.

Ve své konstrukci spojil Sharpsův klínový závěr s Martiniho koncepcí vnitřního zápalu, ale pojatém po svém – Martiniho přímoběžný úderník nahradil v pouzdře závěru uloženým vnitřním kladívkem, které bilo na zápalník nesený v závorníku.

O vlastnictví patentu svedl Farquharson vítězný soudní spor s edinburghským puškařem Alexandrem Henrym. Dne 31. července 1877 Farquhason obdržel na dále vylepšenou konstrukci US patent č. 193 759. V témže roce zahájil George Gibbs výrobu.

Farquharsonovy kulovnice vyrobené Gibbsem se staly v Anglii mimořádně populární, možná to byly nejpopulárnější jednoranové kulovnice své doby. Na závodech v přesné dálkové střelbě ve Wimbledonu po svém uvedení soupeře doslova smetly. A svoji kvalitu znovu a znovu stvrzovaly v Bisley, Creedmoor a na dalších střelnicích.

Neproslavil je ale jen sport, extrémní pevnost závěru, a tedy možnost použít i nejvýkonnější náboje své doby, z ní činily i populární volbu pro nejrůznější cestovatele, lovce a výzkumníky. Za mnohé jmenujme alespoň Fredericka Courteney Selouse, Arthura Henryho Neumanna a Fredericka Vaughn Kirbyho.

Pro své farquhasony Gibbs vytvořil dokonce vlastní výkonné ráže. Jeho 461 No 1 Gibbs byla oblíbenou ráží F. Selouse i Kirbyho. Gibbsova firma vyrobila více méně řemeslným způsobem přibližně 1000 kulovnic farquharsonova typu, zajímavostí je, že hodně z nich – zejména ty terčové – mělo vývrt s progresivním stoupáním.


Ruger-1-web.jpg

Sotva vypršely patenty, ujaly se koncepce i další puškaři. Závěrové systémy vyráběl ve velkém jako polotovar Auguste Francotte z belgického Liege a britští puškaři je kompletovali se svými hlavněmi. Mezi nimi na předních místech byly firmy jako Webley & Scott a W. J. Jeffrey. Ty nakonec vyrobily násobně vyšší počty farquharsonek než Gibbsova bristolská manufaktura.

Farquharsonův závěr úspěšně přešel do éry bezdýmného prachu a dnes ve farquharsonkách najdete snad každou ráži, která se kdy ve Velké Británii a jejím Impériu používala. Obliba tohoto typu zbraní upadla až v meziválečném období, s nástupem opakovaček, ale sláva žila dál.

Už se mohlo zdát, že farquharsonky zůstanou jen krásnou připomínkou dob, kdy nad Impériem Slunce nezapadalo.


Ruger-1-2.jpg

V Československu vládly (a dodnes asi vládnou) trhu s jednorannými kulovnicemi cenově dostupné ruské jednušky „ižky“. Ve střední Evropě je doplňovaly lehké horské „štucy“ s lůžkovým závěrem (se sklopnou hlavní) z výroby rakouských a německých puškařů. Ale svět na eleganci a kvality farquharsonek nezapomněl.

V roce 1949 založil William Baterman Ruger s Alexandrem McCormickem Sturmem v Southportu v Connecticutu společný podnik na výrobu zbraní. Jejich první zbraň byla malorážková samonabíjecí pistole Ruger Standard, konstrukce, ve které W. B. Ruger spojil dobrou ergonomii německé pistole P08 („parabela“) a japonské Nambu s technologicky snadnou výrobou. Využili poválečného výprodeje jednoúčelových strojů a rozjeli výrobu.

Pistole Ruger Standard byla úspěšná a vyrábí se jako již 5. generace dodnes.

Další konstrukce následovaly, Ruger je dnes největší americký výrobce zbraní vůbec.

W. Ruger byl skutečná renesanční osobnost, která vyrůstala z technické excelence. Kromě zbraní dokázal konstruovat a úspěšně projít všemi povolovacími řízeními potřebnými pro připuštění do provozu klasické sportovní auto Ruger Special (poctu Bentleyi 4½ litru z roku 1929) a 28metrovou námořní jachtu Titania. Jako takový se W. B. Ruger právem řadí po bok velkých osobností zbrojního průmyslu jako byli S. Colt, H. Smith, D. Wesson, J. M Browning nebo F. Mannlicher či bratři Mauserové. Zemřel v roce 2002.

V polovině 70. let 20. století již firma Strum, Ruger & Co. byla stabilizovaná a W. Ruger si našel čas na to, aby si udělal radost. V té době se mezi americkými lovci opět šířila sláva umění stopovat zvěř, přiblížit se k ní na dobrou vzdálenost a lov zakončit jedinou, přesně mířenou ranou. Jejich filozofie by se dala popsat starým indiánským příslovím, které proslavil Ernest Hemingway ve své knize Zelené pahorky africké: Jedna rána – maso, dvě rány – možná maso, tři rány – velký hovno.

Ruger byl milovník zbraní, zdatný konstruktér, nadšený střelec a lovec a patřil k  proudu lovců – gentlemanů, byl i znalec historie. Farquaharsonky pro něj představovaly jeden z vrcholů své doby i kategorie. Plnily současně jak jeho funkční, tak i estetické nároky – koneckonců slovo „elegantní“ prý používal velmi často.

Proto se někdy na začátku 60. let rozhodl anglické jednušky vzkřísit. Napřed si ale ověřil svůj úsudek. Pozval na lovecký výlet na Yukon přední puškařské odborníky své doby, Jacka O’Connora, Roberta Chatfield Taylora a Leonarda Brownella, ikonu amerického pažbářství a seznámil je během výpravy s ideou výroby jednoranné kulovnice v nejlepší viktoriánské tradici.

Projekt zaujal, dokonce natolik, že L. Brownell přijal u Rugeru zaměstnání. Technickou část projektu, který v té době nesl jméno Victorian, dostali na starost dva inženýři – Larry Larson a Harry Seyfried. Zadání znělo – vytvořit kulovnici, která bude stejně elegantní jako farquharsonky, zachová minimalistické rozměry závěru a jeho pevnost, bude mít pevnou hlaveň, současně ale bude technologicky vhodná na výrobu a bude do značné míry využívat technologii přesného lití, kterou Ruger u složitých tvarů preferoval. Dohled nad celým projektem měl W. Ruger osobně, nad přípravou výroby denním chodem projektu bděl L. Brownell, který pochopitelně také zkonstruoval pažby.


Ruger-1-4.jpg

Ačkoliv se nová kulovnice zjevně inspirovala původním Farquharsonovým mechanismem, jedná se o zcela samostatnou konstrukci. Závěr se ovládá spodní pákou, která zapadá do spoušťového lučíku. Bicí mechanismus spoléhá na mohutné vnitřní kladívko, napínané při otevírání závěru klesajícím závorníkem. Kladívko je zčásti ukryté v dutině závorníku, ale jeho osa je uložená v rámu zbraně před závorníkem.

Kladívko bije zcela netradičně kývnutím vzhůru, bicí pružina je vinutá, uložená pod předpažbím. Kladívko bije na zápalník přes přenášecí páku. Spoušťový mechanismus je v pouzdře závěru, délka propadu a odpor spouště jsou seřiditelné.

Na krku pažby je šoupátko pojistky, jistící přímo spoušťovou páku. Odjišťuje se pohybem šoupátka směrem dopředu.

Výsledek se veřejnosti představil poprvé 15. listopadu 1966, kdy byla vyrobena první kulovnice Ruger s klínovým závěrem (klesajícím blokem), označení zbraně se změnilo na Number One, na zbrani ražení jako No. 1.

První zvěří ulovenou s Rugerem No. 1 byl jelen wapiti, největší americký druh z čeledi jelenovitých, kterého ulovil Don Hartmann, v té době známý lovecký novinář, v Montaně, již v říjnu 1966 s prototypem No. 1 v ráži 7 mm Remington Magnum.

První sériový kus měl výrobní číslo 935, byl v ráži 308 Winchester a měl americkou pažbu s krátkým předpažbím ve stylu klasického skotského puškaře viktoriánské éry, Alexandra Henryho, s oblou příčnou drážkou těsně před přední hranou předpažbí.

Zbraň se setkala s opatrným úspěchem, výroba nabíhala poměrně pozvolna, v roce 1967 byla kulovnice nabízená jen ve třech rážích a s původní pažbou. Jenomže jak šel čas, „páni lovci“ objevili půvab No. 1 a prodeje začaly růst.

Obrovskou výhodou nové zbraně byla pevnost závěru. L. Brownell vzpomínal, že již během vývoje se snažili destruovat závěr a najít meze jeho pevnosti – marně. Ani když do závěru namontovali nejtěžší tropické ráže a vystřelili náboj se zvýšenou tormentací, nedošlo k roztržení závěru.

Možná, že právě tato odolnost, možnost nainstalovat hlaveň v téměř libovolné ráži spolu s nízkou hmotností zbraně a s nespornými estetickými kvalitami, se nakonec staly příčinou, že Ruger No. 1 se stal jednou velmi vděčných zbraní v Rugerově nabídce.


Ruger-1-5.jpg

Snad žádná jiná Rugerova zbraň se nedočkala tolika různých verzí. Individuálních edic je nespočet, kulovnice se stala také oblíbeným základem nejrůznějších puškařských zakázkových zbraní. Továrně se Ruger No. 1 se vyrábí nebo vyráběl v následujících základních provedeních:

1-A – Lehká lovecká kulovnice s Henryho předpažbím a lehkou loveckou hlavní dlouhou 22“ (56 cm) a s otevřenými mířidly.

1-B – Standardní kulovnice s loveckou hlavní dlouhou 26“ (66 cm) a přípravou na Rugerovu montáž.

1-H – Těžká tropická kulovnice vysokovýkonných rážích, s hlavní dlouhou 26“ (66 cm), s otevřenými mířidly a Henryho předpažbím.

1-S – Sportovní lovecká kulovnice, se středně těžkou hlavní 26“ (66 cm) s Henryho předpažbím a otevřenými mířidly.

1-V – Varmint s těžkou hlavní dlouhou 24“ (60 cm) s přípravou na Rugerovu montáž.

1-AB Standardní lehká kulovnice s lehkou hlavní dlouhou 22“ (56 cm), normálním předpažbím a přípravou pro Rugerovu montáž.

1-RSI celopažbená lovecká kulovnice s lehkou hlavní dlouhou 20“ (51 cm) a otevřenými mířidly se sklopným plátkem.

Co se týká ráží, Ruger No. 1 se nabízela ve skoro neuvěřitelných 37 rážích od skutečně drobné 218 Bee až po 458 Winchester Magnum účinnou proti těžké útočné zvěři a středně pancéřovaným vozidlům. Faktem ale je, že zdrcující většina Ruger No. 1 se prodala v poměrně konzervativních rážích 22 Hornet, 223 Remington, 7x57, 308 Winchester, 30-06 Springfield, 300 Winchester Magnum a také 45-70 Government. V posledních letech se No. 1 nevyhnula ani populární 6,5 Creedmoor.

V českých honitbách tuto drobnou krásku nevídáme úplně běžně, ale po revoluci se jich sem pár dovezlo. Její hlavní předností je kompaktní stavba a celková obratnost, nízká hmotnost a fakt, že zbraň je hladká, netrčí z ní klika závěru a nedloube do zad či do boku. Pokud je na ní střelec zvyklý, dokáže být i nečekaně rychlá.

Někdo kritizuje bicí mechanismus jako poměrně pomalý, když nejste střelec hodný toho jména, můžete mít tendenci strhávat, ale problém to není, jen otázka naučit se správně spouštět.

Na druhou stranu, Ruger No. 1 je zbraň pro fajnšmekra, nikoliv pro chrliče olova.

Mohutné kladívko a impuls zesílený přenášecí pákou znamenají, že Ruger No 1 nemá problém s iniciací ani těch nejtvrdších zápalek. Pokud jste lovec aktivního, šoulacího typu, oceníte dobré vyvážení zbraně – Ruger No. 1 se skvěle nosí v ruce.

Rugery mají obecně pověst nezničitelných zbraní a pokud vím, o No. 1 to platí vrchovatou měrou. Přitom nebývají drahé. V době svého vzniku se prodávala v USA za 280 USD, dnes se v ČR objevují jednotlivé použité kusy v ceně kolem 18 až 25 tisíc Kč, podle stavu a vybavení. Pokud chcete mít „něco extra“, pušku pro skutečného lovce – gentlemana, pak je Ruger No. 1 dobrá volba, i kdybyste měli u puškaře nechat vyměnit vystřílenou hlaveň.

 

Ing. Martin HELEBRANT

 

 

 

John Farquharson se narodil ve skotském Glenfernate, v Perthshire, pravděpodobně v roce 1833. Od mládí miloval přírodu a tak bylo jen logické, že sena konec stal lesníkem u lorda Rosberyho. Roseberyovské pozemky se dodnes rozkládají západně od Edinburghu, sahají od pobřeží zálivu Firth of Forth až k úpatí Pentlandských vrchů. Současně z Farquharsona vyrostl nadšený a vynikající střelec, který tomuto koníčku věnoval většinu svého volného času. Účastnil se i závodů ve střelbě na velké vzdálenosti, kde se kromě sportovních vítězství proslavil střelbou v pozici vleže na zádech, kterou dobový tisk po něm nazýval Farquharsonovou polohou. Jednu dobu byl dokonce členem Scottish Eight – neoficiální skotské střelecké reprezentace na závodech Elcho Shield, kde závodily ve střelbě na cca 1000 metrů osmičlenné týmy Anglie, Skotska, Irska a Walesu. Svoji zadovku si nechal patentovat v roce 1872,kdy již žil v Blairgowrie. To již také opustil práci u lorda Rosberyho. Jen krátce na to přijal práci jako lesník u Dalgleishů v Argyllu, na západní pobřeží Skotska.

Jak měl záhy zjistit, nebyla to šťastná volba. Dalgleish mu neponechával prakticky žádné volné dny a nedovoloval mu ani účast na střeleckých závodech. Po dvou letech se Farquharson osamostatnil – snad i díky výnosům ze své pušky, kterou v té době již vyráběl George Gibbs z Bristolu (mimochodem, firma dodnes existuje, ale jen jako odlesk své bývalé velikosti a slávy) a odstěhoval se do Perthshire, do středního Skotska, do srdce svých milovaných kopců a vřesovišť. Neměl půdu, ale jeho lovecká vášeň byla silnější než lidská majetková práva, začal pytlačit „na panském“. Jako vynikající střelec a zkušený lesník prý dokázal ve šlechtických revírech vybírat citelnou daň. O jeho pytláctví se vědělo, on sám jej nikdy ani nepřiznal, ani nepopíral, a nikdy mu nebylo dokázáno. Na sklonku života se uklidnil a zanechal pytlačení, ačkoli láska ke střelbě my vydržela až do posledních dnů. Zemřel na srdeční selhání v roce 1893.

 

 

Zpracování dat...