Časopis Myslivost

Moderní zemědělství versus Osud bahňáků

Myslivost 5/2021, str. 41  Martin Mohelský
Bohatství živočišných druhů v naší přírodě bylo vždy chloubou a propagací československé myslivosti, i když zčásti – hlavně ze strany oficiálních činitelů a politiků – více či méně nadsazené. Razantním úbytkem stavů zvěře i živočichů, napřed početním a pak také podstatným zúžení spektra druhů, se už tolik nechlubili. Předmětem propagace byl později spíše rozvoj zemědělství, průmyslu nebo výstavby.
To s sebou ovšem neslo další razantní devastaci krajiny, kdo se proti tomu ozval, byl napřed šikanován, pak trestán.
Uvolnění od roku 1989 dalo milovníkům přírody mnoho nadějí a začaly vznikat iniciativy k nápravě přírody. K významným odborníkům se však postupně přidávali lidé více nadšení než odborně zdatní a v ekologických koncepcích docházelo k řadě mylných představ a tendencí.
Naivně jsme se domnívali, že zemědělství dokáže spojit pěstování rostlin a chov hospodářských zvířat s nápravou a rozvíjením krajiny, jejím ozdravěním a udržováním či rozvojem přirozených krajinných útvarů i krajiny jako harmonického propojeného celku.
Volně žijící zvěř je sice nadále lovena či hájena v duchu tradic i zákona, chybí ale mechanizmy k promyšlené a skutečně účinné regulaci stavů zvěře (divočáci, jelen sika…). Živočichové, žijící v naší krajině jsou stejně jako zvěř vystaveni tlakům intenzivního zemědělství, průmyslu a výstavby, o bohatství rostlinných druhů platí totéž.
Zemědělství, myslivost a ochrana krajiny mezi sebou zásadně soupeří a státní orgány spolu s řadou amatérských iniciativ tyto tendence spíše více vyhrocují než spojují a ve své podstatě společné zájmy diferencují, než by doopravdy kvalifikovaně a s maximem dobré vůle hledaly cestu ke sjednocení a optimalizaci tvorby krajiny i opatření k ochraně vzácných i ohrožených druhů.
Vývoj společnosti vede ke zvětšujícím se rozporům, které se kromě jiného projevují i v přírodním prostředí maximálními požadavky na uplatnění lidských práv a minimalizaci dodržování zákonů i tradičních povinností či chování slušných lidí. Z kontextu dlouhodobých tradic soužití člověka s přírodou jsou vytrhovány víkendové a sportovní aktivity, od čtyřkolek přes turistické aktivity, jízdy na koních, cyklistiku až po skupiny řvoucích děcek kdykoliv a kdekoliv.
Za sebe říkám - jezděme, běhejme, choďme a venčeme naše děti a psy, buďme venku co nejvíc, protože to nutně potřebujeme, to je naše právo, snad i povinnost vůči našemu zdraví a fyzické a duševní kondici. Ale je stejnou povinností musíme ctít majetek druhých, ať to jsou lesy, veřejnosti přístupné obory, klidové zóny chráněných oblastí nebo „jen“ klid zvěře i zvířat nebo jedinečnost přírodních a krajinných klenotů. 
Rád bych si představoval myslivce jako společností i státními orgány uznávanou kvalifikovanou skupinu, která nejen sleduje, ale dokáže radou i činností přinejmenším regulovat stavy zvěře, podílet se na tvorbě krajiny pro život zvěře i všech živočichů a rostlin. Nicméně v dotačním vydírání většiny zemědělců včetně pseudoekologicky hospodařících i jinak v přírodních podmínkách hospodařících subjektů je skutečně přírodě a krajině prospívajících projektů nebo počinů smutně málo. Kromě lánů se super rozlohou a nepřerušených ploch řepky a obilovin se sem tam objeví biopás, políčko pro zvěř nebo zatravněné okolí vodoteče. Jistě, žádný pokus, ale jak nazvat tu nesmělou relaci vůči těm obrovským plochám?
K výsevům a udržovaní porostů pro příkrmy zvěře a volně žijících živočichů zbývá jen minimum ploch, většinou špatně obdělávatelných, ať už kvůli zhoršené přístupnosti nebo podprůměrné úrodnosti půdy, problematické je zde mnohdy i použití mechanizace. Doba a rozvoj velkoplošného pěstování přeje drahým strojům, do popředí postupuje satelitem vysoce sofistikovaně řízená technika a strojů pro ošetřování malých políček ubývá.
 
Většina políček pro zvěř je zaměřena na objemná krmiva, podle oblasti či klimatických podmínek to mohou být jeteloviny, obiloviny sklízené ve fenofázi mléčné až voskové zralosti zrna, luskoobilné směsky, topinambury atd. Snad stojí za úvahu ponechat část těchto skromných ploch také využití ptákům.
Položme si otázku, jaké plodiny hlavně pro ptáky pěstovat. Kupodivu spektrum bude velice široké. Převážná většina ptáků vyhledává v době před snáškou pestrou a zejména bílkovinami i minerálními látkami bohatou potravu, což vyplývá z potřeb složení vajec.
V době krmení mláďat, jak každý ví, je základem živočišná složka, tedy hmyz a bezobratlí. Monokultury obilovin a olejnin na velkých rozlohách ovšem žádný hmyz, s výjimkou opylovačů řepky, nehostí a ptákům neposkytuje. Tedy hledíme právem nevraživě na řepku. Ale ani semenné porosty jetelovin neponechá pěstitel bez chemické ochrany. Škodí na nich nosatčík jetelový a obecný. Dospělí brouci vyžírají lístky, larvy způsobují značné ztráty vyžíráním kvítků. Na vojtěškách zase některé ploštice, konkrétně klopuška černá, chlupatá a polní, které ve stádiu larev i dospělců poškozují sáním poupata, květy a lusky.
Proti těmto škůdcům bývá aplikována řada insekticidů, například Karate, Mospilan, Decis, Biscaya, Spintor a Bulldock. Pokud se, třeba na stránkách www.agromanual.cz, podíváme na etikety nebo bezpečnostní listy: Karate se ZEON technologií 5CS a Mospilan 20SP je toxický pro vodní organismy s dlouhodobými účinky, Biscaya 240OD může poškodit reprodukční schopnost a poškodit plod v těle matky, dráždí kůži a způsobuje vážné poškození očí, je vysoce toxický pro vodní organismy, Decis EW 50, toxický pro vodní organismy, může vyvolat dlouhodobé nepříznivé účinky ve vodním prostředí, Bulldock 25EC je definován bez škodlivosti z hlediska ochrany ptactva, suchozemských obratlovců, půdních mikroorganismů, půdních makroorganismů, ale je zvlášť nebezpečný pro včely. Způsobuje vážné podráždění očí, je vysoce toxický pro vodní organismy s dlouhodobými účinky, Spintor: Akutní i chronická toxicita pro vodní prostředí neboli je vysoce toxický pro vodní organismy, s dlouhodobými účinky.
A jsme zase tam, kde jsme byli. Protože pěstitel chce sklidit ekonomicky přijatelný výnos semen, insekticidy použije.
Jeteloviny jsou svou vysokou bílkovinou hodnotou i minerálním obsahem velmi cenným krmivem pro hospodářská zvířata i zvěř. Ale z téhož důvodu se na ně specializuje mnoho druhů savého a žravého hmyzu. Kromě výše zmíněných druhů dále brouk listopas, kyjatky, třásněnky…
Postřiky zanechávají v rostlinách rezidua i po ochranné lhůtě a snad můžeme předpokládat, že jejich škodlivost je minimální. Problematická je doba krátce po postřiku nebo kontakt přímo s postřikovou látkou.
Pro hmyzožravé ptáky je situace dvojnásobně špatná: hmyz, jejich přirozená potrava je insekticidy minimalizován až zcela vyhuben a konzumace zasaženého hmyzu, případně hmyzích predátorů (střevlíkovití – střevlíčci, kvapníci, šídlatci) znamená s největší pravděpodobností vysoký příjem účinných toxických látek nebo zvyšování koncentrace reziduí z přežívajících druhů.
Nejen hmyz (Insecta) definovaný jako třída šestinohých živočichů z kmene členovců, ale i ostatní členovci, půdní makroorganizmy, červi, plži, atd… jsou postupně v polních kulturách téměř zlikvidováni. Rozhodně natolik, aby nebyli dostatečným potravním zdrojem pro dříve silnou populaci hmyzožravých ptáků.
Obdobně totéž se děje s plevely, jejichž zelená hmota a semena byli v minulosti stejně hojnou i přirozenou potravou. Tento je stav v řadě obměn od asi 60. let minulého století spolu s řadou dalších příčin (monodieta, rychlé stroje se širokým záběrem).
 
Uveďme tedy na závěr několik druhů ptáků, zahrnovaných do skupiny bahňáků, kteří také sdílí osud bažantů a křepelek.

schnepfe-foto-nagel-Werner-Nagel.jpg
Sluka lesní byla dříve oblíbeným lovným druhem, loveným hlavně v době jarního toku. Její stavy silně poklesly v osmdesátých letech. V letech 2000 až 2003 byla početnost sluky lesní v ČR odhadnuta na 2000 až 4000 „párů“ (v důsledku polygynie je obtížné definovat početnost v párech) a v Červené knize ohrožených druhů ČR figuruje v kategorii druh zranitelný (Šťastný et al., 2006). V roce 1933 bylo uloveno 11 tis. sluk, převážně samečků, od roku 2002 není stanoven ani termín lovu a řadíme ji mezi zvláště chráněné živočichy. Je ale stále lovena na zimovištích ve Středomoří a severní Africe v počtu statisíců.
Pícháním zobáku do vlhké půdy „loví“ červy, převažující složku své potravy, kromě toho konzumuje i řadu dalších hmyzích druhů a jeho larev v širokém spektru a malé sladkovodní měkkýše a korýše. Součást její potravy tvoří také semena rostlin vlhčích stanovišť.
Hnízdí v mělkém důlku v zemi, snáší 2 5 vajec na kterých sedí 20 až 21 dnů. Mláďata opouštějí hnízdo krátce po vylíhnutí a plně nezávislá jsou zhruba ve věku 5 až 6 týdnů, pohlavní dospělosti dosahují již koncem prvního roku života.
 
bekasina-web.jpg
Bekasina otavní se z našeho prostředí vytrácí od počátku plošného odvodňování mokřadů a intenzivního hospodaření na polích neboli po ztrátě biotopu a je chráněna jako silně ohrožený druh. Nejvyšší stavy jsou v zemích s velkými plochami mokřadů a močálů, tedy v Rusku a skandinávských zemích.
Žije na rašeliništích, slatiništích, vlhkých a podmáčených loukách a okrajích rybníků.
Živí se měkkýši, červy a hmyzem, dále korýši, pavouky a občas i semeny. Po potravě pátrá na bahnech a v mělké vodě ponořená až po břicho, kde píchá do půdy svým dlouhým zobákem, který zapichuje až po kořen a dokáže svou kořist chytit a polknout bez toho, aniž by jej musela vytáhnout ze země.
Hnízdí jednou ročně v dubnu až červenci. Samice snáší většinou 3 až 5 vajec, na kterých sedí 19 až 21 dnů, zatímco samec střeží teritorium. Mláďata hnízdo opouští krátce po vylíhnutí a rodiči jsou doprovázená dalších 19 až 20 dnů, kdy začínají létat a plné vzletnosti pak dosahují ve věku 4 až 5 týdnů.
 
Chřástal polní hnízdí roztroušeně na celém území ČR, hlavně ve vyšších polohách. Po dočasném ústupu a úbytku počtů se jeho stavy zvyšují, jeho početnost se odhaduje na 1500 až 1700 párů (ve srovnání s 200 až 400 páry v roce 1989). Je zvláště chráněný jako silně ohrožený druh. Hnízdí na vlhkých i na suchých loukách s vysokým porostem a pastvinách. V potravě převládá živočišná složka, tvořená hlavně hmyzem, ale i červy, měkkýši a pavoukovci. Rostlinnou složku, zastoupenou zvláště na podzim, tvoří semena a zelené části rostlin.
Existence chřástala je jedním z důvodů nařizovaného pozdního sečení. Majitelé luk a pastvin marně argumentují skutečností, že přehoustlé nebo právě pozdním sečením znehodnocené porosty jsou pro chřástala problematické či nevhodné.
 
DSC_1750_Kiebitz_M-Migos.JPG
Čejka chocholatá preferuje otevřená prostranství s nepříliš hustou vegetací. Tradičních hnízdiště bývala mokřadní louky a pole v jižních a východních Čechách nebo na jižní Moravě. Změnou prostředí jich stále ubývá, poslední odhad stavů z let 2001  až  2003 udává 7000  až  10 000 párů. Úbytkem mokřadů se stávají i polními ptáky.
Hnízdí na zemi, snáší obvykle 4 vejce, sedí asi 24 dnů od snesení posledního vejce. Mláďata se živí sama, létají už druhým měsícem věku, pohlavně jsou dospělá v roce.
Potravu loví a sbírají z povrchu země nebo v mělké vodě, hlavně bezobratlé živočichy (hmyz a jeho larvy, pavouci, korýši, měkkýši, žížaly), méně drobné vodní obratlovce, v nevýznamné míře části rostlin.
 
Martin MOHELSKÝ
 
 

Zpracování dat...