Časopis Myslivost

Osteologická preparace – včera, dnes a snad i zítra

Jiří Synek, Oto Nakládal, Vlastimil Hart
Tento článek přinášíme jako reakci na omezení, které si na nás vymysleli úředníci Evropské Unie. Doufáme, že po přečtení celého článku uklidníme vášně a přispějeme k tomu, aby se trofeje zvěře preparovaly i nadále ve vysoké kvalitě a aby přečkaly více než pouze pár let.

Lebky zvěře jsou cenou a krásnou trofejí a pokud jsou vypreparovány správně, může na ně být každý myslivec hrdý po celý život a často jej i přežijí. Ale jak takovou lebku správně vypreparovat?

 

Překvapivě to není nic složitého, jen je třeba vybrat správnou metodu a dodržet některá pravidla při postupu a pak lze lebku vypreparovat i doma v kuchyni. V literatuře nebo na internetových stránkách najdete velké množství postupů, kdy některé můžeme považovat za nevhodné až nesmyslné a některé jsou vhodné pouze pro určité skupiny obratlovců nebo typy kostí. Ale zjednodušeně řečeno, nic není nemožné a lze udělat osteologické preparáty paryb, kytovců nebo naopak zrestaurovat a vybělit mastné lebky nebo zcela zčernalé kosti z rozkládajících se úhynů.

Na úvod ještě zmíníme, že metodou preparace zde budeme označovat pouze proces očištění lebky, nikoli bělení a odmaštění, tomu se budeme věnovat samostatně na konci článku.

Za nesmyslné metody se dá považovat uložení kostí a lebek do mraveniště nebo zakopání zvířete na zahradě. V prvním případě se mravenci opravdu primárně neživí tkáněmi obratlovců a lebku maximálně poleptají kyselinou mravenčí (a pravděpodobně, pokud nemáte mraveniště na zahradě, tak vám trofej zcizí první kolemjdoucí). V druhém případě budete mít na zahradě archeologický výkop, kdy budete prosévat hlínu a hledat chybějící zuby. A když všechny naleznete, takto zpracované kosti již nikdy dokonale nevybělíte, nebo to alespoň bude hodně pracné a nákladné.

Přestože například osteolog Lee Post tyto metody v několika modifikacích (čištění mravenci rodu Solenopsis, respektive podzemní a nadzemní hnití a také kompostování) uvádí ve své literatuře, tak je rozhodně nelze doporučit. V současné době známe mnohem efektivnější a méně nákladné metody, snad kromě kompostování opravdu velkých obratlovců, jako jsou například kytovci, kdy zakompostování minimálně v řádech let, je vlastně jedinou možnou metodou.

Za nevhodnou metodu pro větší obratlovce (kteří jsou nejčastější loveckou trofejí) můžeme považovat také chemické čištění, převážně za použití NH4 a H2O2 (chemikálie známe jako amoniak a peroxid). Tato metoda není pro větší lebky vyšších obratlovců moc účinná a je zde obrovská spotřeba chemikálií, které navíc mohou poškozovat zobáky, rohovinu nebo paroží. Na druhou stranu, pro drobné obratlovce (především obojživelníky, ryby a plazy o hmotnosti řádově desítky gramů) je tato metoda velmi vhodná a celkově může mít lepší výsledky než metoda následující, tedy čištění larvami brouků.

 1.JPG

Obr.č. 1: Chemicky očištěný chameleon jemenský

Za již použitelnou metodu pro lebky zvěře se dá označit čištění larvami hmyzu, kdy se prakticky bez výjimky používají brouci z čeledi kožojedovití (čeleď Dermestidae, rody Dermestes nebo Anthrenus). I když by se zdálo že by se mohlo jednat o ideální metodu (vložením hlavy k „broukům“ za mě mou práci udělají larvy zdarma), je zde několik faktorů, které hovoří proti.

Larvy potemníků jsou sice schopny očistit prakticky jakkoli velké zvíře, ale například pro vyčistění jelení lebky budete potřebovat kolonii čítající minimálně tisíce jedinců, kteří potřebují vytápění a potravu ať již zrovna pracujete na preparátu nebo ne.

Pokud se broukům podaří uniknout z jejich ubikace, pustí se prakticky do všech organických materiálů v domě, od potravin po kožené boty. Což také znamená že při preparaci jsou brouci schopni sežrat opravdu vše kromě kostí, tedy i zobáky, nehty a rohy.

Dalším problémem je, že kam se broukům nepodaří dostat (zubní lůžka, nosní skořepy – conchy šelem etc.), tam organická hmota zůstane a brouci navíc lebku neodmastí. Výsledkem jsou tedy lebky, které mohou obsahovat organické zbytky, jsou velmi mastné a často například v dutině nosní uvíznou zbytky trusu nebo svleček larev.

Na druhou stranu je metoda velmi vhodná pro preparaci celých koster nižších obratlovců (ryby, obojživelníci a plazi) kteří mohou být očištění během několika dnů až týdnů a metoda se dá považovat za přírodní substituci k chemickému čištění.

 2.JPG

3-1.jpg
Obr. Č. 2 a 3: Neodmaštěná a odmaštěná lebka laně ponořením v acetonu, obě zpreparovány kožojedy

 

Předposlední metodou, kterou si zde zmíníme, je vodní macerace, neboli hnití. Jedná se vlastně o ponoření jedince (hlavy) do vody a o zbytek se postarají hnilobné bakterie. Celý proces, kdy pouze měníme část vody, vyndáváme odpadnuté větší organické kusy a kontrolujeme, jestli je kostra stále celá ponořená, může sice zabrat i několik týdnů až měsíců, ale pro některé typy kostí nemá tato metoda ekvivalent.

Největším problémem této metody je tedy zápach, který může být opravdu silný a slabší povahy se k maceračním nádobám nepřiblíží na vzdálenost několika metrů. Takže pokud zrovna nevlastníte velkou laboratorní digestoř, budete pravděpodobně muset macerovat venku. A tím nám vlastně vzniká problém s teplotou, macerace by měla ideálně probíhat při teplotách mezi 25 až 35 °C (s teplotou trvale pod 20 °C bude macerace velmi pomalá a kosti se spíše znehodnotí) a toho lze venku dosáhnout pouze během léta.

Nádoby sice můžeme vyhřívat, ale vzhledem k tomu, že objem maceračních nádob by měl být řádově větší než objem preparátu, je toto vyhřívání nákladné.

Unikátnost této metody spočívá v tom, že bakterie jsou schopny bez jakéhokoli poškození vyčistit i ty nejjemnější kosti a například pro nosní skořepy šelem je to jediná metoda, která je zanechá dokonale a nepoškozeně vypreparované.

Macerace je také až neuvěřitelně šetrná k patologickým úkazům, jako je například rakovina kostí nebo slabě osifikovaným juvenilním jedincům, i tyto kosti totiž zanechává macerace dokonale čisté, nepoškozené, a dokonce částečně odmaštěné. Nedotčené také zůstávají rohy, zuby nebo drápy, pouze paroží nesmí být při maceraci ponořeno.

Metoda je tedy použitelná pro kosti všech typů a velikostí a jediné co ji můžeme vytknout, je silný zápach a časová náročnost celého procesu.

 4-1.jpg

5-1.jpg

Obr.č. 4 a 5: Zmacerovaná lebka juvenilního prasete domácího včetně poškození po ráně sekyrou a zmacerovaná lebka jezevce lesního s kompletně zachovalými a čistými nosními skořepami

 

Poslední metodou, kterou zde zmíníme, je indukční zahřívání vody, tedy vaření. Jedná se o zlatou střední cestu, kterou využívá většina myslivců k preparaci trofejí. Metoda je celkem snadná, rychlá a nenáročná a dá se použít na relativně široké spektrum osteologických preparátů, především pro preparaci lebek savců a ptáků. Za nevhodnou ji můžeme označit snad jen pro velmi drobné obratlovce (především ryby, obojživelníky a plazy) a velmi mladá zvířata.

Pro opravdu velká zvířata je metoda obtížná, protože jen přivést k varu 200 litrů vody na 5kW vařiči trvá několik hodin.

Tuto metodu si dále detailně popíšeme, aby mohla sloužit jako návod pro začínající osteology, nebo aby pomohla vyvarovat se chybám pro osteology pokročilejší. Pro naši demonstrační preparaci, byly vybrány tři hlavy srnce obecného (Capreolus capreolus), který je nejčastější trofejní zvěří v ČR.

Všechny tři lebky byly zpreparovány metodou varu. Jedna lebka byla bělena 48 hodin ve 4% roztoku peroxidu, druhá 24 hodin ve 12% roztoku a třetí byla třikrát posprejována 30% roztokem peroxidu vodíku (H2O2). Zvolené koncentrace byly zvoleny z důvodu demonstrace, že není nutné používat silné roztoky peroxidu vodíku.

 
6-1.jpg

7-1.jpg

Obr. Č. 6 a 7: Čerstvé hlavy zvěře připravené k preparaci, u hlav, kde jsou takto obnažené části lebky hrozí oxidace železa a zahnědnutí kostí

 

Každá preparace začíná surovým kusem zvěře, či zvířete, nejčastěji pouze hlavou, která by měla ideálně být v co nejčerstvějším stavu. Nejdůležitější je, aby nebyly části lebky odhalené, protože když by došlo k oschnutí, barva na kostech začíná oxidovat a zbarvuje je do hněda. Toto zahnědnutí sice lze odstranit, ale často je to velmi obtížné.

Čerstvě oddělenou hlavu je tedy vhodné zabalit do igelitu (pokud je určena pouze pro osteologickou preparaci, nikoli zároveň pro dermoplastiku) a co nejrychleji dopravit do mrazáku, kde vydrží prakticky věčně a preparátor, nebo vy sami, se může pustit do zpracování ve vhodnou chvíli.

Pokud trofej musíme rozmrazovat, doporučujeme v teplé vodě, je to velmi rychlé a hlava nebude osychat. Hlavu stáhneme z kůže a pokusíme se ořezat také co nejvíce masa, oddělíme dolní čelist, vyjmeme lízák, světla a mozek (tyto tučné tkáně by při vaření zbytečně zamastily lebku). Postačí jakýkoliv nůž, ale osvědčeným nástrojem je skalpel č. 4 s vyměnitelnými čepelkami. Vyndání mozku je velmi jednoduché, pokud se míšním otvorem vsune hadička do lebky a mozek se vytlačí vodou ven.

Takto zpracovanou hlavu vykrvíme ve studené vodě, buďto v tekoucí, nebo několikrát vyměníme vodu v nádobě, dokud není pouze lehce narůžovělá.

 8-1.jpg

9-1.jpg

Obr. Č. 8 a 9: Zpracovaná hlava srny před a po vykrvení

 

Teď je hlava připravena na vaření, které může probíhat v kohoutkové vodě, ale lepší je použít vodu destilovanou. Pro srnčí hlavy je vhodné začít zhruba dvou až tříhodinovým varem, kdy by se voda neměla vařit klokotem, ale pouze lehce probublávat.

Po dovaření lebky ji vyjmeme a mělo by již jít obrat minimálně 90 % masa, na kostech však stále budou držet nervy, šlachy a chrupavky, proto lebku znovu vložíme do čisté vody a dáme vařit na další zhruba dvě hodiny.

Pokud pracujete na více kusech najednou, nebo se jedná o jedince, kde odpadnou nosní kosti nebo zuby, je osvědčenou metodou vložit jednotlivé preparované kusy do monofilových pytlíků. Odolají varu, peroxidu i acetonu a z jemné síťoviny nepropadnou ani ty nejmenší zuby nebo kosti, takže je velmi jednoduché držet části z jednotlivých jedinců odděleně, a přitom na nich pracovat naráz.

Během čištění by nám neměly lebky osychat, takže pokud pracujete na více jedincích, nechávejte je vždy ponořené ve vodě.

Po dalších dvou hodinách, by již voda měla zůstat průhledná a pouze na hladině by měla plavat mastnota (pokud je jí hodně, průběžně ji odebíráme).

Lebky po celkem pěti hodinách varu jsou již prakticky čisté a zbytky tkání by měly jít opláchnout pod tekoucí vodou. Vhodné je lebky dočistit zubním kartáčkem, především části kolem zubů, vnitřek lebky nebo slzné kanálky. Také případně pinzetou vyjmout zbytek chrupavčité nosní přepážky a tkáně z nosní dutiny.

Pokud na lebce stále drží tkáně, pokračujeme ve vaření, dokud se nedočistí. Doba vaření se hodně odvíjí od věku jedince, čím starší, tím musíme vařit déle.

Pokud se jedná o malé kousky, nebo například o zbytky chrupavek na kloubních ploškách, kde dosedá první krční obratel, lebku již nevaříme, ale na 2 až 3 hodiny ji vložíme do horké vody a teplotu udržujeme kolem 90 °C. Lebka se zde již kompletně dočistí a také ještě odmastí.

Teď je možné do vody přidat detergent (například jar), ale pozor, nedoporučujeme ho přidávat u trofejí, které mají paroží. Var v otevřené nádobě sice paroží nepoškodí, ale detergent z lebky nikdy zcela nevymyjete a při ponoření do peroxidu vám probublávající kyslík bude tvořit pěnu kolem růží a vybělí vám je také.

Teď bychom měli mít zcela očištěnou a z větší části odmaštěnou lebku a metoda preparace varem je dokončena.

 10-1.jpg

11-1.jpg

Obr č. 10 a 11: Srnčí lebky s ovařenými tkáněmi po třech a pěti hodinách varu

 

Lebku je v naprosté většině případů nutné dobělit a odmastit a oba tyto kroky jsou použitelné pro všechny výše uvedené metody preparace.

Pro bělení lebek vždy používáme peroxid vodíku, nikoliv savo, bělidla, hydroxid draselný a podobné přípravky. A vždy bělíme v plastových nádobách, aby nedošlo k rezavění nádoby a znehodnocení trofeje.

Peroxid nám také bohužel může vybělit i zuby, což není vždy žádané. Tomu se vyhneme tím, že zuby obalíme voskem (například včelím), který je v pevném skupenství při teplotách 20 až 30 °C a po vybělení lebky vosk stačí podchladit a ze zubů sloupnout.

V současné době se peroxid vodíku prodává v maximálních koncentracích 30 %, resp. 35 % a podle nařízení EU č. 2019/1148 ve volném prodeji pouze v maximální koncentraci 12 %.

Spousta lidí používá na bělení lebek silné koncentráty (30 a více procent), kterými zpreparovanou lebku postříká rozprašovačem a „hotovo“. Tento postup není moc vhodný, protože silné koncentráty narušují strukturu kosti (prasklinky se mohou objevit i až po několika týdnech), bělení není rovnoměrné a peroxid se nedostává na některá místa vůbec.

Mnohem vhodnější je lebku ponořit na několik hodin až dnů do slabého roztoku (5 až 10 objemových dílů roztoku ku objemu lebky).

Pučnice a části lebky, které nelze ponořit kvůli nebezpečí vybělení růží, obalíme ubrouskem namočeným v roztoku peroxidu. Standardně používáme 3 až 4% roztok, kdy pro silnější bělení (například úhynů) můžeme zvýšit koncentraci až na 8 % a případně zvýšit teplotu roztoku na zhruba 35 až 40 °C, ale zde musíme lebku pravidelně kontrolovat, protože k narušení kostí dojede velmi snadno.

Lebku ve 4% roztoku ponecháme zhruba 48 hodin, ale je vhodné lebku zhruba dvakrát denně kontrolovat, aby nedošlo k narušení nebo rozpuštění některých kostí.

U kostí drobných živočichů, především nižších obratlovců, je nutná velká opatrnost, protože někdy i ve 4 % roztoku je možné kosti rozpustit v řádech desítek minut.

Vybělenou lebku opláchneme kohoutkovou vodou a necháme oschnout, protože finální odstín bělosti je viditelný až na plně oschlé lebce. Lebku je také vhodné zafixovat například truhlářskými svorkami nebo samovázací páskou, aby nedošlo k rozklížení kostí.

Pokud nejsme s výsledkem bělosti spokojeni, je možné proces bělení zopakovat, dokud nejsme s výsledkem spokojeni.

Pokud je lebka vybělena, ale stále zůstává mastná, tak místa, kde prosakuje, tuk otřeme ubrouskem namočeným v acetonu. V extrémních případech lebku ponoříme na 24 hodin do čistého acetonu (opět 5 až 10 objemových dílů acetonu ku objemu lebky), který lebku doodmastí a po vyndání lebky z acetonu a jeho vyprchání ji zanechá krásně čistou.

Pro přilepení a zafixování kostí používáme transparentní, vodou ředitelná a vodou rozpustná lepidla. Velmi vhodná jsou lepidla Herkules a Tapóza. Je vhodné použít malé množství lepidla a pro přesnou aplikaci použít injekční stříkačku a pro zafixování kosti (dokud nezaschne lepidlo) použít malířskou pásku, která jde snadno odstranit bez poškození.

Po zaschnutí lepidla a odstranění pásky bychom měli mít perfektně očištěnou, vybělenou a odmaštěnou trofej, která bude chloubou každého lovce a myslivce.

 

Ing. Jiří SYNEK, Ph.D.

garant praktické výuky Osteologické preparace pro studenty FLD ČZU v Praze,

doc. Ing. Oto NAKLÁDAL, Ph.D. a doc. Ing. Vlastimil HART, Ph.D.

garanti studijních programů, kde se studenti učí mimo jiné i osteologické preparaci

Zpracování dat...