Časopis Myslivost

Postavme se k vlku čelem

Myslivost 5/2021, str. 32  David Sommer, Jiří Janota
Vlk znovu začal plnit svou odvěkou úlohu v přírodě a sklízí za to silnou kritiku. V případě chovatelů hospodářských zvířat je tato kritika vcelku pochopitelná – vlk jim působí výrazné škody, nejen materiální, ale i psychické.
 
Původním smyslem lovu zvěře bylo kromě jiného i nahrazení přirozených predátorů a redukce stavů býložravců na míru únosnou. Myslivec měl svým způsobem nahradit vyhubené přirozené predátory a plnit jejich funkci v přírodě. To však již značná část dnešních držitelů loveckých lístků zřejmě pozapomněla nebo si to nepřipouští. Proč by jinak v případě návratu přirozených predátorů do naší přírody vyvolávala tato skutečnost ze strany myslivců takové vášně a odpor?
 
Vlk znovu začal plnit svou odvěkou úlohu v přírodě a sklízí za to silnou kritiku. V případě chovatelů hospodářských zvířat je tato kritika vcelku pochopitelná – vlk jim působí výrazné škody, nejen materiální, ale i psychické. Stát kompenzuje alespoň ty materiální – pomiňme nyní v jaké výši a jak optimálně, jelikož to není předmětem tohoto článku. V případě myslivců je kritický až nenávistný postoj vůči vlkovi však spíše zarážející.
Místo pomocníka v redukci stavů zvěře je vlk vnímán jako nežádoucí konkurent. Jsou tedy naše deklarace o snaze snížení početních stavů zvěře pouze prázdná slova?
Staly se pro nás, myslivce, jediným smyslem chovu a lovu zvěře plné mrazáky a nejsilnější trofeje?
Nebo se snad obáváme, že by nás vlk mohl nahradit?
 
Českomoravská myslivecká jednota (dále jen ČMMJ) ústy svého předsedy prohlásila, že vlk myslivosti prakticky nijak neškodí. ČMMJ ani nemůže zaujmout jiný postoj než tento, protože jinak by se veřejně pouštěla na tenký led. Řadoví členové však mohou a někteří tak často horlivě činí. Velká část členů názor svojí stavovské organizace nesdílí. Stačí si přečíst internetové diskuse či vyslechnout debaty kolegů na společných lovech.
Vedlejším produktem tohoto postoje proti vlku je stupňování negativního vnímání myslivosti v očích veřejnosti a její nastavení proti našim aktivitám. Jestliže se chceme prezentovat jako rozumně a moderně smýšlející skupina, která je odborně kompetentním partnerem k jednání ve věcech hospodaření v krajině a ochrany přírody, tyto postoje nám k tomu nepomohou, ba právě naopak.
Proč tedy tak vehementně lobujeme za lov vlka, když na druhou stranu naše největší stavovská organizace veřejně prohlašuje, že nám nijak neškodí? Po zběžném prolistování mysliveckých periodik i naprostý laik zjistí, že myslivci mají výrazné a dlouhodobé problémy s početními stavy spárkaté zvěře. Některým „chovatelům zvěře“ se jejich chov vymknul z ruky a zvěř každoročně působí milionové škody jak v zemědělství, tak v lesním hospodářství. Za přemnožené stavy spárkaté zvěře údajně nemůžeme. Většinou jsou námi za viníky tohoto stavu označeni právě zemědělci či lesníci, sebekritikou česká myslivost (bohužel) neoplývá. Přesto, že veřejně deklarujeme maximální snahu o snížení stavů spárkaté zvěře, v případě návratu vlků je náš postoj nápadně nelogický.
Snažíme se, abychom za škody zvěří nenesli žádnou odpovědnost a nemuseli zemědělcům či lesníkům platit náhrady. A hned vzápětí se spojíme s těmi samými zemědělci v boji proti šelmě, která nám údajně nijak neškodí. Chceme si tímto postojem vykoupit možnost neomezeného chovu spárkaté zvěře a zavděčit se zemědělcům pomocí v boji proti „zlému“ vlku?
Myslíme si, že nám zemědělci na oplátku pomohou, až bude jednou myslivosti „nejhůř“, tedy až se například projeví tlaky na její výrazné omezení či úplný zákaz?
Nebo se opravdu bojíme, že nás vlk může nahradit v roli lovce?
V době, kdy po nás stát žádá výrazné snížení stavů spárkaté zvěře, je volání po redukci jejích predátorů opravdu absurdní. Lesy jsou v těžké krizi a každý, alespoň trochu znalý této problematiky chápe, že jejich uzdravení nebude jednoduchým úkolem. Kromě ekonomické krize celého lesnického sektoru, absence pracovních sil a nepříznivých klimatických podmínek, bude velice silným negativním faktorem právě přemnožená zvěř. Lesníci nám škody dříve často tolerovali, přehlíželi je a snažili se o oboustranné kompromisní dohody. V současné situaci však již nemají jinou možnost, než škody tvrdě vymáhat a tlačit na stát, aby zajistil redukci neúnosných stavů zvěře. Ostatně se to ukázalo i ve znění plánované novely lesního zákona. Dokažme všem, že jsme schopni vykonávat svůj koníček zodpovědně a snižme stavy přemnožené zvěře!
Zvykli jsme si, že „zvěř je naše“ a činíme si na ni neopodstatněný nárok. Ze zákona je zvěř věcí ničí (res nullius) a nárok lovci na ni vzniká až po jejím ulovení. Co když je tímto lovcem přirozený predátor? Opravdu se někdo může domnívat, že na ulovenou zvěř jaksi „nemá nárok“? Jaký nárok na ni máme my?
Vlk jako masožravec bez masité potravy, kterou představuje především spárkatá zvěř, nemůže přežít. Myslivci dnes nakupují v supermarketech a lov je pro ně pouze volnočasová aktivita. Pro vlka nikoliv.
Oblíbený argument, že naši předci věděli, proč vlka vyhubit, je většinovou společností považován za anachronismus. To, že by naši předci věděli a dělali vše nejlépe, a proto vlky vyhubili, je opravdu zcestná myšlenka. Stačí se podívat na současnou situaci ve zmíněném lesnictví. Odkaz předků v podobě smrkových monokultur se nám dnes hrubě nevyplácí. Nemůžeme se na ně zlobit – žili v jiné době a měli jiné poznatky. Navíc, dlouho to vycházelo…
Ano, v případě našich předků je pochopitelné, že vlka pronásledovali a vedli s ním boj na život a na smrt. A to doslova, jelikož v době před dvěma sty lety mohla opravdu ztráta chovaného stáda znamenat smrt. Ale v dnešní době?
Žijeme ve zcela odlišné společnosti a v naprostém nadbytku, který často bohužel bereme jako samozřejmost nebo dokonce chceme ještě víc. Je zřejmé, že rozdělování náhrad škod není optimálně nastaveno a je byrokraticky nesmyslně náročné, ale náhradu může chovatel požadovat a velice pravděpodobně ji i dostane. I kdyby ji nedostal, těžko si lze představit, že jeho děti budou trpět hlady. Chovatelé také svoje stáda nechrání jako dříve, protože to po více jak sto let nepotřebovali. Naši předci pásli a chovali dobytek zcela jiným způsobem, například na noc zaháněli zvířata do stájí nebo menších ohrad, měli ovčácké psy atd.
V jednom příspěvku na facebookové stránce ČMMJ si můžete přečíst reakci oficiálního správce téže stránky, ve které píše: „…copak vlci chodí do práce, živí rodiny, nebo o svou kořist pečují? Ne, vlci jen žerou, spí a množí se (s nadsázkou).“ I když to autor píše s nadsázkou, vkrádá se myšlenka, zda je opravdu tak mdlého rozumu, že si neuvědomuje zcela očividnou paralelu se životem člověka. Nedochází oficiálnímu zástupci ČMMJ, že vlk místo do práce chodí na lov, právě proto, aby uživil svou rodinu, tedy smečku? Zřejmě si také neuvědomuje, že podstatnou část svého vlastního života pravděpodobně „žere, spí a množí se“ – nebo znáte někoho, kdo by s výjimkou poslední aktivity přežil více než pár dní?
Zástupci ČMMJ podobnými příspěvky pouze údajně „poukazují na cílené podsouvání veřejnosti, že vlk je spasitelem lesa a významně pomáhá k likvidaci zvěře“. Bohužel to mnohdy rozhodně nedělají vhodným způsobem. Argumentace je často tendenční, emocionálně zabarvená a zavádějící. Mimochodem přesně toto jednání vyčítáme organizacím, které návrat vlků podporují.
Velmi často například zástupci ČMMJ zmiňují škody, které vlk působí chovatelům hospodářských zvířat – mimochodem, jak tato fakta souvisejí s myslivostí? Taktně přitom zamlčují, jaké škody působí spárkatá zvěř v zemědělství a lesním hospodářství.
ČMMJ se na svých facebookových stránkách chlubí tím, že my myslivci ulovíme ročně 411 000 kusů spárkaté zvěře. Tento fakt podle názoru zástupců ČMMJ výrazně kontrastuje s úlovky vlka, které jsou podle jejich výpočtů následující: „Jeden vlk sežere 0,14 kopytníka denně. Vlků je v Česku asi 86. Celkem tedy spotřebují 4395 kopytníků za rok. Jenže v tom je i 615 zabitých hospodářských zvířat. Celkový účet vlků tak je necelé čtyři tisíce (3780) kusů zvěře.“ Na základě tohoto argumentu zpochybňují významnost vlivu vlka na snížení populace spárkaté zvěře v ČR. Evidentně záměrně je zde ovšem opomenut počet držitelů loveckých lístků, kteří za lov zodpovídají. Těch je v současné době přes 95 000. Každý absolvent základní školy si tedy dokáže spočítat, že jeden vlk odloví minimálně 10x více zvěře než průměrný myslivec. Je tedy vliv vlka významný nebo ne?
 
Početnost vlka v naší kulturní krajině zákonitě nemůže přesáhnout určitou míru a je velmi pravděpodobné, že bude muset výhledově docházet k redukci jeho populace. Především z hospodářských důvodů. Toto si uvědomují všichni rozumní myslivci, hospodáři v krajině i ochránci přírody. Vlk ovšem může přispět k redukci, a tím snížení škod, které působí spárkatá zvěř. Možná ne absolutními počty ulovených kusů, ale třeba změnou chování zvěře a s ní spojeným snížením úspěšnosti jejího rozmnožování. I kdyby nikoliv, úlovek 3780 kusů by měl být dostatečnou pomocí ve snižování stavů zvěře – v tomto případě pro ni nemusíme ani hnout prstem. V opačném úhlu pohledu, pokud je úlovek vlka v počtu 3780 kusů spárkaté zvěře tak bezvýznamný a marginální, proč na něj ČMMJ vůbec poukazuje?!
 
V životě je vždy něco za něco a nelze hrát na dvě strany. Buď veřejně přiznejme, že si na lov zvěře činíme výsostné právo nebo začněme svým chováním a jednáním prezentovat, že vlk nám nijak neškodí či naopak pomáhá se snížením vysokých stavů spárkaté zvěře. Že vlka budeme nejen tolerovat, ale i respektovat v našich honitbách. A přestaňme se pod různými záminkami snažit o jeho očerňování.
Chceme-li vést odbornou debatu o vlivu vlka na naši krajinu a informovat veřejnost o našem úhlu pohledu na problematiku, dělejme to profesionálně, věcně, na základě podložených argumentů a pokud možno co nejobjektivněji a bez emocí. Jestliže podložená vědecká fakta nepodporují naše domněnky, zamysleme se, zda je náš názor racionální a je možné ho v odborné debatě obhájit. V opačném případě zvažme, zda není na čase náš názor přehodnotit. Přemýšlejme, jak široká veřejnost vnímá naše aktivity a postoje. Možná je jednou budeme muset před veřejností obhájit a kdo ví, na čem všem bude záležet to, zda uspějeme.
 
Ing. Bc. David SOMMER
Sušice
 
Stojíme vlku čelem
 
Kritika působení vlka v přírodě ze strany myslivců je úplně stejně pochopitelná jako kritika chovatelů hospodářských zvířat. Vždyť i myslivost je chov. Jeden z mála rozdílů je v tom, že zvěř žije ve volné přírodě, nikoli v ohradách. Myslivec – chovatel zvěře – má stejné právo kritizovat škody působené vlky jako zemědělec – chovatel hospodářských zvířat. Nemusí přitom skrývat emoce. Suchá fakta ještě nikomu podporu veřejnosti nezískala.
Stavy spárkaté zvěře jsou na některých místech v Česku zvýšené. Deklarace o snížení početních stavů zvěře tam, kde je to potřeba, jsou zcela na místě. Přitom nejsou v konfliktu s vnímáním vlka coby nežádoucího konkurenta a ne pomocníka v redukci stavů zvěře. Matematika je neúprosná.
Vlků je v Česku přibližně 90, každý spotřebuje průměrně 0,14 kopytníka denně. Odečteme-li 615 hospodářských zvířat, dostaneme se na necelé čtyři tisíce kopytníků za rok. Jelikož většina českých vlků přechází hranice, uloví ve skutečnosti i z těch čtyř tisíc v Česku jen část. Myslivci zvládnou přibližně 411 000 kusů ročně. Vlci se tedy na celkovém lovu podílejí výrazně méně než jedním procentem.
Význam vlků coby pomocníků při redukci stavů zvěře je tedy zanedbatelný. Naopak jejich koncentrace jen na malé části území znamená zásadní zásah do místních populací zvěře, čímž se stávají nežádoucím konkurentem. Myslivci z Machova by se jistě rádi i v budoucnu těšili ze „svých“ geneticky špičkových muflonů, ty jim ale sežrali vlci. Cenný chov je zničený, ale vliv na stavy zvěře je v širším měřítku pochopitelně takřka nulový. Vlk tak zůstal pouze konkurentem, o pomoci zde hovořit nelze. A to ani poukazem na skutečnost, že vlk je zhruba desetkrát výkonnější lovec než myslivec.
Populace vlka v hustě osídleném Česku nemůže nikdy vystoupat na počty, které by skutečně zvládly významně snižovat stavy spárkaté zvěře.
Ve stejném kontextu je třeba vnímat i oficiální vyjádření ČMMJ. Lokálním pohledem vlci samozřejmě škodí. Ve větším měřítku ta škoda není natolik významná, aby bylo třeba kazit myslivosti reputaci tím, že by ČMMJ agresivně proti vlkům vystupovala. Současně ale Jednota musí hájit zájmy svých členů, a tak prosazuje například kompenzace za škody způsobené vlky ve farmových chovech zvěře. Navrch musí ČMMJ být v problematice péče o vlka hlasem rozumu a odbornosti. A to dokonce i tehdy, kdy z druhé strany příliš odbornosti nezaznívá.
Myslivost je pod dlouhodobým tlakem řady jiných zájmových skupin, jejichž požadavky jsou bohužel často podepřeny velmi slabými argumenty. Existuje nějaký jiný důvod, proč by vlk v Česku měl žít než to, že zde kdysi žil? Je to skutečný důvod?
Postoj myslivců i ČMMJ k vlkům je formován tím, že podobně jednoduché argumenty nás neuspokojí. Chápeme celou šíři problému, který přítomnost vlka v české přírodě představuje. Ochranáři a část veřejnosti se radují z návratu vlka, ale většinu souvislostí buď nevnímají, anebo pohodlně ignorují. Téma návratu vlka se tím nápadně podobá celé řadě dalších témat v současné diskuzi o myslivosti.
ČMMJ ví, že v případě problémových jedinců či nežádoucího zvýšení stavů vlka to budou myslivci, kteří budou muset vlky lovit. ČMMJ zastupuje myslivce, na které se obracejí poškození zemědělci, vždyť vlk je zvěř. ČMMJ si je vědoma problémů, které může slepá a neomezená ochrana jednoho druhu přinést. Jako by případy kormorána, bobra či vydry nebyly české společnosti dostatečným ponaučením. Zároveň si ale ČMMJ uvědomuje, že hlasité výhrady proti přítomnosti vlků myslivosti na oblibě nepřidají. Už proto, že jiné vlivové organizace s emocemi pracují velmi dobře.
Ing. Jiří JANOTA
předseda ČMMJ
 
Je zvěř „naše“?
Podle nálezu Ústavního soudu číslo 49/2007 Sb. je zvěř res nullius, tedy věc nepatřící nikomu. Regulovat práva ke zvěři je oprávněn stát, coby suverén na svém území.
Zvěř, je přírodním bohatstvím, které si stát vytkl za cíl chránit. Myslivecká legislativa je ovšem vyvážena tak, že oprávnění přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, jakož i její vývojová stadia stát vnímá jako „odměnu státu“ myslivcům za péči o součást přírodního bohatství a povinnost kompenzovat škody, které zvěř svými životními projevy na pozemcích a porostech působí. Živá zvěř tedy není naše. Zároveň ale není neoprávněné očekávat, že jako odměna za myslivost po usmrcení naše bude.

Zpracování dat...