Časopis Myslivost

 
Byli jste oceněni titulem Lesní honitba roku 2019, ale pokud dobře chápu, tak asi nebudeme mluvit o jedné honitbě…
 
Nemluvíme o jedné honitbě, navíc ne o tradiční společenstevní honitbě. V rámci Městských lesů Hradec Králové máme dvě honitby lesní, kde jsem lesním i mysliveckým hospodářem, třetí honitba je pronajatá mysliveckému sdružení. Je to příměstský les u velkého města, takže jsou tu i specifické podmínky. Je tu ztížený lov, obzvláště v letošním roce je tlak návštěvníků na přírodu veliký. Lidé si stěžují, že zvěř nevidí, my návštěvníkům vysvětlujeme, že zvěře je tu hodně, naučila se s lidmi žít, ale lidé ji uvidí jen, když budou potichu a respektovat, že se člověk musí v přírodě náležitě chovat. Takže naše práce je nejen lesnická a myslivecká, ale také práce s lidmi.
Když jsem nastoupil jako ředitel, byly honitby pronajaté a těžko se ovlivňovalo myslivecké hospodaření a co se vůbec obecně v honitbě děje. Proto jsme před deseti lety honitby převzali zpět a začali hospodařit na uceleném majetku dohromady. Teď ty honitby mají dohromady rozlohu asi čtyři tisíce hektarů.
Navíc musím zmínit část asi 270 ha směrem na Běleč, kde jsme se bohužel v roce 2002 nepřihlásili o svá práva, máme tam sice většinu, ale zatím se situace nevyřešila, ale to opravdu nechci teď podrobně rozebírat.
 
Takže se bavíme o třech honitbách…
 
Ano, ty jsou naše, dvě jsou typické lesní, máme v nich asi 120 ha polí, jsou v nich i lesní rybníky. Na rybnících instalujeme budky pro kachny a také na nich lovíme kachny na tahu, na rybníky je ale nevypouštíme. Budky se nám osvědčily, kachny se přirozeně množí, přikrmujeme je, funguje to v podstatě bez problémů.
Co se týká zmíněných polí, snažíme se komunikovat se zemědělci, ale bohužel je to mnohdy spíše o nedomluvě, jsou to zemědělci, kteří dodávají do bioplynek, sekají porosty čtyřikrát ročně a holí vše až těsně k zemi, pak je těžká domluva, aby dávali biopásy a nebo aplikovali jiná opatření pro přírodu. Těžko se totiž bojuje proti argumentu, že na jiné dotace dostanou více. Není s nimi dohoda, naopak poukazují na škody, ale když dávají kukuřici až těsně k lesu…
 
Tak pojďme raději zpátky do lesa…
 
V lese máme škálu až třiceti dřevin, snažíme se o druhovou pestrost porostů. Duby a buky nám každé dva roky plodí a je tu hodně úživné prostředí. Co ale dříve chybělo, byla prosvětlená místa. Les byl hodně zapojený, stromy blízko u sebe. Ale my tu nemáme klasický produkční les, a když se dávalo do rekreace a pro pohodu lidí třeba i čtyři miliony ročně, tak jsem si řekl, když můžeme dávat tolik investic pro lidi, tak proč bychom nemohli dávat taky investice do zvěře. Není fér postavit lidi nad zvěř, která je tu přirozeně.
Nechceme se chovat jak ti zemědělci, kterým každé zvíře v krajině škodí, vždy je pro ně nepřítel. Není stanoveno žádné množství plodin, které zvěř může sežrat, aniž by to bylo považováno za škody. Zvěř tedy v zemědělské krajině nemá „právo“ se najíst. Není fér se vůči zvířatům chovat tak, že je to jenom škůdce, to se mi vůbec nelíbí.
Však si to vezměte třeba na příkladu divočáků. Dobrá, vnímám škody v kulturní krajině, ale nám v lese neškodí, vybírají píďalky a všechny další tvory v zemi. Když jsou jednou za čtyři roky gradace škůdců lesa, divočáci mají plné bachory jejich larev. A nikdo nespočítal, kolik se tak ušetří peněz a chemie, která se dřív dávala do lesa. Není proto fér vůči divočákům říkat, že je to jen škůdce.
Momentálně je pro nás ale největší škůdce ze zvířat zajíc v lese. On jde, okusuje stromky, dokáže za noc obejít celou novou výsadbu, ploty na něj neplatí. V lese jich máme čím dál víc, v zemědělské krajině ne, ale v lese ano.
Takže my jsme tu postavili náš přístup na základu, že zvěř není škůdce a jedná se jen o množství, které v lese je. A čím více uděláme honitbu úživnější, tím méně škod bude zvěř dělat. Ve smrkových monokulturách majitelé křičí, že zvěř loupe a okusuje, škodí ale proto, protože nemá co žrát, tak žere stromky. A když mám na hektaru z deseti tisíc jeden dva stromky skousnuté, tak pro mě zvěř přece není škůdce, ale někteří hospodáři to podávají tak, že zvěř udělala škodu a nárokují na jakýkoliv stromek. Pak i normované stavy podle výše škod jsou nesmysl.


 
Chápu dobře, že jste začali les prosvětlovat a druhově více zpestřovat?
 
Již před delší dobou jsme se rozhodli, že volné plošky do deseti arů nebudeme zalesňovat, nevykazujeme to jako holiny, ale nechávám tato místa zarůstat trávou a přirozeně nalétnout, třeba břízou, která slouží jako přípravná dřevina. Tak vznikají světliny, které slouží zvěři jako zdroj potravy, aniž by působili škody. Ukazatelem pro mě bylo, že jsme břízu vyžínali v oplocenkách a venku mimo oplocenku ji přirozeně vyžrala zvěř. V oplocenkách jsem měl náklady na vysekání, venku mně to zvěř dělala zadarmo. Teď už i tu břízu nestíhá zvěř sežrat i mimo oplocenky, což je pro mě ukazatel, zvěře střílíme víc, ale přitom škody jsou menší a menší. Vše je jen o úživnosti.
Máme tak nyní v lese taková travnatá oka, jsou v lese naprosto přirozená, slouží zvěři a prosvětlují les.
V lese jsme ale udělali i zvěřní políčka, i přes to, že jsem od některých myslivců slyšel výhrady, že to je přežitek. Ale není, děláme je a budeme je dělat i nadále, zvěř je v lese potřebuje a my na ně sázíme plodonosné dřeviny. Četl jsem článek od KRNAPu, jak sází plodonosné stromy v kulturní krajině mimo les, ale já si myslím, že plodonosné stromy patří přirozeně i do lesa a je to navíc v lese estetické.


 
Na vašich webových stránkách jsem se dočetl, že zřizujete v lese i obory. Kolik jich máte?
 
Obory jsme začali budovat jako ukázku pro lidi, protože málo platné, na laika návštěvníka přírody nejvíce platí zvířátko. Úplně jinak se změnilo vnímání lidí a obory přitáhly i ty, kteří by třeba do přírody vůbec nevyrazili. A my máme možnost s lidmi diskutovat, ukázat jim zvěř, v tu chvíli nejsme jako myslivci ti špatní, kteří jen střílejí zvěř. Je to forma, jak pro nás přinést pozitivní body.
V provozu máme letos už čtvrtou oboru. Začali jsme s divočáky, protože kolegovi při velké bouřce skončil na hájovně malý opuštěný divočák. Byla to bachyňka, vychoval jí, přemýšleli jsme, co s ní. A tak jsme vybudovali malou obůrku, zaregistrovanou jí máme jako farmový chov. Bachyňce jsem od kamaráda sehnal kňourka, dneska je to skoro třistakilový pořádný kňour, každý rok okolo osmi selat. Ta prolézají plotem, lidi to mají jako atrakci, selata se nebojí, je to oblíbené místo našich návštěvníků.
Druhou jeden a půl hektarovou oboru máme s daňčí a mufloní zvěří. Aby měli návštěvníci představu, tak jsem tam pořídil daňky klasické, černé i bílé, ještě mi chybí sehnat skvrnité daňky s obráceným zbarvením. Samozřejmostí jsou u obory vysvětlující tabule, kde se dospělí dozvědí potřebné informace a děti mohou plnit i nějaké zajímavé úkoly a kvízy.
Třetí obůrku máme s Dybowáky a poslední jsme vybudovali nedávno, ta je pro jelení zvěř. Zatím je tam jelen dovezený z Rumunska, je stále tak trochu překvapený z nového prostředí. K němu máme několik laní a pro zpestření jsme do obůrky umístili také divoké krocany, klasické měděné zbarvení. Obůrku pro jeleny chceme rozšířit až na patnáct hektarů, daňčí obůrku chceme také rozšířit až k nedalekému vodnímu toku.
 
Přijel jsem ale kvůli ocenění Honitba roku. Pojďme k opatřením, která pro zvěř a přírodu děláte.
 
Jsme tu v terénech na písku, a dříve se cesty opravovaly ze zemníků u cest. Časem zemníky zarostly a některé začaly sloužit jako napajedla. A tak jsme zemníky začali opravovat, v podstatě jsme je jen vyčistili, vyřezali od náletu, a postupně jsme vytvořili síť napajedel. Většinou mají rozlohu asi jeden ar. V některých případech jsme zemníky napojili na přirozené vodoteče nebo přímo ve vodotečích po konzultaci s ochranou přírody vytvořili tůně a prohlubně, které i v těch největších vedrech drží vodu a slouží nejen zvěři, ale žije tam i spousta drobných živočichů, obojživelníků a hmyzu. Spokojeni jsou jak ochránci, tak my myslivci.
Celkem takto máme v honitbách asi čtyřicet napajedel, zvěř nechodí tak daleko za vodou. Přitom úprava není nijak složitá, nestaví se žádné vodohospodářské zařízení, jen se bagrem vyhloubí, případně se protáhnou přítokové kanály, krásně se tam stáhne voda po deštích a nebo jarním tání.
Když jsem zmínil ty zajíce, tak máme takovou zkušenost, že pro zajíce je horší letní horko a nedostatek vody než tuhá zima.


 
A políčka pro zvěř? Jak je vytváříte a jak se o ně staráte?
 
Políčka pro zvěř vytváříme na vhodných místech v lese, buď sejeme travní směsi nebo obilí. Kraje políček jsou většinou osázeny jabloněmi nebo hrušněmi, jsou to dřeviny, kterým nekoušou hryzci kořeny, staré odrůdy a vysokokmeny. Dřeviny plní estetickou funkci, lidé si mohou jablka vzít a házet je zvířatům v oborách, samozřejmě hlavní účel je potrava pro zvěř v podobě spadaných plodů. Každoročně vysázíme asi dvě či tři stovky plodonosných dřevin, a celkem jsme už vysázeli asi tisíc pět set stromů. Dříve bylo dané, že lesní strom se rovná produkční dřevina, dnes to není jen o produkci, ale i o úživnosti.
Začali jsme před dvanácti lety s planými třešněmi, dnes jsou po lese všude aleje třešní, krásně kvetou, jsou nádherné, z estetických důvodů je dávám je hlavně k lesním cestám.
Jinak samozřejmě kromě výsadby přikrmujeme v období nouze, krmíme krmnou řepou, asi třicet nebo čtyřicet tun ročně. Z velkých sadů nedaleko Hradce také bereme jablka.
 
Jak financujete všechny aktivity pro přírodu a zvěř? Využíváte dotace a nebo čerpáte z vlastních zdrojů?
 
Snažíme se čerpat z ministerstva zemědělství dotace na políčka, napajedla, budky, podáme nyní i žádost o dotaci na druhý nový chlaďák na zvěřinu.
Na některá opatření se snažíme využít dotace z rezortu ministerstva životního prostředí a jako třetí zdroj využíváme dotační titul magistrátu města Hradec Králové.
Celkem takto do honiteb investujeme ročně asi 200 až 300 tisíc korun.
Občas získáme i podporu z jiných míst, například místní symfonický orchestr uspořádal koncert na podporu výsadby dřevin a krmení pro zvířátka, občas se objeví i nějaká občanská iniciativa v podobě sbírky.
Zbytek financujeme ze svých výnosů a z myslivosti. Například prodáváme lov trofejových daňků, je čím dál větší zájem o lov ve volné honitbě. Letos jsme měli patnáct zájemců, takže i když klesla cena zvěřiny, tak to lov trofejních daňků nahradil. U srnců to tolik neplatí, jsou více citliví na rušení, zvláště letos, a když k tomu připočtu volně pobíhající psy…Lidi nechodí s jedním psem, ale mají třeba i pět psů, běhají okolo a už nemá cenu se ani hádat, na to už skoro nemáme sílu. A to nemluvím o tom, že klidně v noci běhají nadšenci s čelovkami, my to ale tak jako třeba v Rakousku a nebo v Německu omezit nemůžeme, tam zavřou les, aby byl po osmé večer klid, to tady u nás v republice nejde.


 
Kolik vůbec přijde do vašich lesů ročně lidí?
 
Návštěvnost je tu asi milion ročně, dělaly se tu výzkumné projekty, máme sčítače. My s tímto vědomím musíme hospodařit a nechceme mít zbytečně stresy a střety. Vše se dá přece spojit dohromady, není to jen o myslivosti, jen o lesnictví a jen o rekreaci. Slovo myslivec vychází se slovesa myslet. Nejprve tu byl myslivec, jako osoba, která nad věcmi přemýšlí. Později se vyvinul v lesníka, který obsáhl i péči o les. Od počátku jdou ale tato povolání ruku v ruce.
Bohužel v současném pohledu je často lesník oddělený od myslivce. Já jsem přesvědčen, že honitba by měla být spojená s lesnickým úsekem. To je ta ochrana lesa v praxi, lesník musí být zároveň i myslivec, je celý den v lese a musí mít stále povědomí, co se kde děje. Pokud honitbu pronajmete, tak se lesařina s myslivostí rozdělí, a to je špatně. Asi se shodneme, že na řadě míst se z lesnictví stala produkce dřeva.
 
Můžete ve stručnosti popsat alespoň hlavní zásady výkonu práva myslivosti? Jak to máte s ulovenou zvěří? Prodáváte zvěřinu zájemcům nebo dáváte do výkupu?
 
V honitbách jsem zavedl systém, že jeden lesník má na starost zhruba 350 ha, kde má jednoho až dva lovecké hosty, každý se musí hlásit, když jde lovit. Každý z hostů platí 4000 Kč za povolenku, může si koupit zvěřinu, má ji se slevou. Na každý úsek jsou předepsané plány, hajný je motivovaný prémiemi, ale ne plusově, nýbrž mínusově, to funguje. U povolenkářů je to tisícovka slevy z povolenky na příští rok za každý střelený kus. Trofejovou zvěř si řeším já se svým zástupcem.
Kdysi tu byl Interlov, měli jsme dlouhodobé smlouvy. Čas se ale změnil, kde jsou ty doby, kdy jsem dostávali za srnčí 135 Kč za kg. Já podědil před deseti lety chlaďáky, zvěř jsme i vykupovali od jiných, vykoupili jsme až sedm tun zvěřiny ročně i z jiných než našich honiteb. My jsme akciovka, my musíme řádně hospodařit, takže současné výkupní ceny zvěřiny nejsou pro nás zajímavé.  Jsme evidováni veterinou, vše se zapisuje do knihy, máme tu proškolené lidi a pak teprve posíláme ulovenou zvěř dál. Přednostní právo odkupu má střelec, pokud neřeknu, že kus potřebuju nějak využít jinak, případně se ulovená zvěř nabídne k prodeji. Letos jsme nabídli prodej ulovené zvěře vcelku na sociálních sítích a už máme prodaných 250 kusů, máme pořadník do vánoc, nestíháme dodávat.
Bylo by ale velmi dobré, pokud by se podařilo prosadit i stažení a dělení zvěře přímo u nás, zatím to nejde, ale lidé by měli mnohem větší zájem o zvěřinu, pokud by si mohli koupit jen určitý díl již rozbourané zvěřiny.
 
Vím ale moc dobře, že jste také velmi aktivní v práci s veřejností. Popište na závěr, co všechno vlastně organizujete a děláte v této oblasti?
 
Toho je moc a bylo by to asi na dlouho. Hlavně se snažíme pracovat se školami, vykupujeme od nich kaštany a žaludy. Naší vizitkou je dlouhodobě pořádaná lesní pedagogika, to je tu už tradice více než patnáct let. Já jsem taky chodil s dětmi, nebyl jsem vždy ředitel. Víte, já tvrdím, že děti jsou takové pomyslné nasávací houbičky a to, co do nich my dostaneme, pak doma předají rodičům a sourozencům, tak se dá působit na veřejnost. Na tuto činnost máme specializovanou kolegyni, chodí sem mnoho škol a práce má celoročně dost, píše články, dělá PR a stará se obecně o propagaci a kontakt s veřejností. Vím, že možná v některé jiné firmě by to byl zbytný člověk, ale pro mě je to nezbytný člověk, my přece děláme propagaci i pro naše město.
Já mám totiž zadání jiné než klasické lesní podniky, musím dělat dobré jméno městu a rekreační lesy jsou něco jiného než je soukromý nebo církevní les. Já nehodnotím, jak to dělají ostatní, mě to ani nezajímá, já se odnaučil hodnotit lesnické hospodaření jiných. Já mám zadání od města a město je spokojené, když jsou spokojení voliči a obyvatelé města. My se snažíme, aby byli spokojení návštěvníci lesa, možná mnozí ani neví, proč chodí do lesa, nepoznají stromy ani zvěř, ale je jim tam dobře.
K návštěvníků lesa můžete přistupovat násilnou formou, neházej odpadky, nechoď tudy, ale to je systém zákazů. Jinou variantou je upravit zajímavá místa, kde návštěvníky zastavíte, poučíte a diskutujete s nimi nenásilnou formou, směřujete je citlivě tam, kam chcete. Vsadil jsem na to, že jsou lidé spíše líní a když jim něco nabídnete, tak za tím půjdou, a máte je tam, kde jste chtěli. Proto máme kryté altány, obory se zvěří, naučné a zábavné stezky, hřiště, lesní tělocvičnu, občerstvení, informační tabule, kde se lidé i něco dozví atd.
Začali jsme také pořádat Den lesní techniky, máme ukázky nejen lesních činností, ale i myslivecké ukázky, dravce, psy, vše kolem přírody, něco z výzkumu. Akce se rozrostla už do takové míry, že máme po lese třicet čtyřicet různých zastávek a naposledy v roce 2019 přišlo kolem osmi tisíc návštěvníků, letos bohužel plány zhatil koronavirus.
Jako novinka nám přibyla starost o rekreační areál Stříbrný rybník, zatím zvažujeme, co bychom mohli v tomto areálu pořádat, je to další místo s velkým potenciálem, jak oslovit veřejnost a jak nabídnout další možnost pohledu veřejnosti na práci lesníků a myslivců.