Časopis Myslivost

Zbloudění dravců, radiotelemetrie a telemetrie GPS (I. část)

Myslivost 1/2021, str. 32  Luboš Kousal
„Zlým snem“ každého sokolníka je situace, kdy jeho dravec při lovu zvěře nebo výcviku, například „útoků na vábítko“, zbloudí (tzv. ulétne). Tuto nezáviděníhodnou situaci sokolníci nemají rádi už od středověku. I když se situace za celá staletí sokolnictví mnohokráte změnila, skutečnost, že sokolník přijde o svého loveckého dravce je jeho obávanou „noční můrou“, která přetrvává od počátku sokolnictví.
A tak není divu, že se neustále každý sokolník zabývá otázkou, jak takové situaci předejít, a pokud nastane, jak ji dokázat úspěšně řešit. Jinými slovy by se to také dalo říci „co rychle udělat, aby byl dravec co nejdříve zpět na sokolníkově pěsti a následně na posedu.“
Z historie sokolnictví známe několik případů, kdy ztráta vycvičeného a panovníkem oblíbeného sokola byla pro sokolníka natolik závažná, že ho dokonce mohla stát i život. Důkazem toho je legenda o svatém Trifonovi Patrikejevovi, sokolníkovi ruského cara Ivana Hrozného, který vládl v letech 1530 až 1584.
Sokolníku Trifonovi, kterému nedaleko osady Naprudnyj (dnešní část Moskvy) uletěl nejlepší a oblíbený carův bílý sokol. Rozzlobený car mu pod hrozbou trestu smrti přikázal, aby sokola našel a chytil. Pokud se mu to nepovede do tří dnů… Zdrcený Trifon od rána do večera po celé tři dny prohledával les, ale nalézt bílého sokola se mu bohužel nedařilo.
Třetí den, hladový a zcela vysílený hledáním, v lese usnul. Ve snu se mu zjevil jeho patron na koni s bílým sokolem na ruce a řekl mu, na kterém místě najde ztraceného sokola sedět. Trifon se ihned vzbudil, a protože věděl, kde se „ono místo“ v lese nachází, neprodleně se tím směrem vydal. Na vrcholku stromu tam skutečně seděl carův nejoblíbenější sokol a po krátkém váhání se nechal přivolat na sokolníkovu pěst (na ruku).
Těsně před vypršením stanovené lhůty předal bílého sokola carovi a zachránil si tak život. Jako vděčnost za pomoc nechal sokolník vystavět z bílého kamene svatému Trifonovi malý chrám, který se přes veškerá úskalí dějin zachoval dodnes.

StTrifon300-DPI.jpg

Druhou velmi známou je legenda o flanderském sokolníku Bavonu, kterému uletěl vzácný lovecký bílý sokol a Bavon byl nařknut z jeho krádeže a následně odsouzen k trestu smrti oběšením. Když již stál na popravišti, snesl se náhle z výše ztracený sokol a posadil se na břevno šibenice. Tím byla prokázána Bavonova nevina a sokolník obdržel svobodu. Po této události byl v brabantském Valkenswaardu postaven kostel, který byl následně zasvěcen sv. Bavonu.
 
Zbloudění a následně možná ztráta dravce byla v minulosti přece jen o něco méně bolestivá, protože sokolník měl možnost opatřit si z přírody dravce nového. To je při současné legislativě možné jen ve Spojených státech amerických a Kanadě, v ČR jen na výjimku, ale spíše to nepřipadá v úvahu. Proto, současní sokolníci pořizují své dravce z umělých odchovů a pokud sokolník o dravce přijde, musí v převážné většině případů počkat do jara na novou snůšku.

09-Vysilac-na-stojaku-dravce-1.jpg
 
Zatímco v historii měli sokolníci jako jediného „pomocníka“ rolničky, které se ostatně připevňují na stojáky dravce dodnes, v současnosti nám k nalezení dravce slouží moderní technologie. Zprvu radiometrie a v nyní i telemetrie GPS. Rolničky se však používají stále a slouží pro orientaci sokolníka, kde se jeho dravec v průběhu lovu nebo při úspěšném ulovení nachází.
V okamžiku, kdy dravec uloví například bažanta, bývá od sokolníka vzdálen desítky i stovky metrů. Pokud dravec váže kořist již v takto značné vzdálenosti a „zapadne“ s bažantem do vysoké trávy na okraji lesa, bez zvuku rolniček by jeho nalezení bylo velmi obtížné. Přece jen sokolníkovi nějakou tu dobu trvá, než k dravci doběhne a pokud ho ztratil z dohledu, právě cinkot rolniček mu napoví, kde dravce hledat.
I když se názory sokolníků na používání radiotelemetrických zařízení liší, většina těch, kteří létají s jestřáby, sokoly, rarohy nebo orly, bez telemetrie létat nechtějí.
Telemetrická souprava se skládá z několika zařízení, mezi něž patří vysílač, přijímací aparát (přijímač) a anténa. Takováto sestava musí splňovat několik důležitých bodů současně. V první řadě musí být příprava celého zařízení rychlá, v druhé řadě snadná na obsluhu (hlavně možnost ovládání jednou rukou), lehká na přenášení a v neposlední řadě spolehlivá. V každém případě si sokolník musí uvědomit, že ať zvolí kterýkoli z nabízených systémů, zcela jistě nebude zrovna levnou záležitostí a nejmodernější GPS systémy mohou převyšovat i cenu dravce.

Výrobci nabízí různé velikosti vysílačů a také různé uchycení vysílače podle velikosti dravce nebo požadavku sokolníka. V současnosti se používají tři způsoby.
Prvním je uchycení vysílače na stoják dravce, druhým způsobem je přichycení pomocí speciálního držáku na jedno ocasní pero (na rýdovák) a v poslední době hlavně u sokolovitých tzv. batůžek, který má dravec umístěn mezi křídly. Každé z uchycení má své výhody a je na sokolníkovi, které zvolí.


A jak takové telemetrické zařízení vlastně funguje?
Velmi zjednodušeně to lze popsat asi takto. Po zapnutí začne vysílač podle výrobcem nastavené frekvence vydávat radiový signál, který je zachycen pomocí antény a přiveden do přijímače (bývá součástí jednoho zařízení), který jej převádí na zvukový signál v podobě pípání. Podle intenzity signálu se odvíjí hlasitost pípání.
Ve skutečnosti to vypadá tak, že čím je signál slabší, tím jsou zvukové signály (pípání) méně slyšitelné a naopak, čím je signál silnější, tím je zvukový signál hlasitější. Některé přijímače mají přepínač, kterým podle vzdálenosti regulujeme intenzitu zvuku. Stejně tak lze na přijímači nastavit předpokládanou vzdálenost ve třech polohách: 1) blízko, 2) středně, 3) daleko.
Další možností vybavení přijímače je potenciometr, který ukazuje sílu signálu společně s akustickým. Současná nabídka na trhu zahrnuje i novější digitální verzi, kdy přijímač přeměňuje elektromagnetický signál z vysílače na akustický (shodně s předchozím typem) a digitální signál, jehož pomocí lze snadněji identifikovat směr, kde se dravec s vysílačem nachází. Signál z vysílače se po přijetí promění v akustický (pípání prostřednictvím reproduktoru) a vizuálně na displeji přijímače, který je podsvícený a zlepšuje tak viditelnost údajů i za šera.
Současně má digitální přijímač i automatickou kalibraci, což znamená, že automaticky kalibruje vysílače, identifikuje i malou odchylku ve frekvenci a dokáže zvýšit výkon. Na displeji lze najít i ikonu signalizace stavu baterií, takže při nízké úrovni má sokolník dostatek času na výměnu baterií.
Další výhodou je podpora vysílačů různých výrobců za předpokladu, že vysílají v požadovaném frekvenčním rozsahu. Neopomenutelnou výhodou je integrovaná anténa s maximální citlivostí a vysokou přesností. Přijímač má kapacitu paměti až na 100 vysílačů (dravců), je tedy použitelný i pro větší chovné stanice i pro ukázky s vysokým počtem dravců.
 
V praxi je postup používání telemetrického zařízení takový, že sokolník nejprve zvolí jeden z uvedených způsobů uchycení vysílače na dravce (stoják – rýdovák – batůžek), který před vypuštěním dravce zapne pomocí magnetického spínače.
V tom okamžiku začne vysílač po celou dobu od zapnutí vydávat radiový signál na výrobcem pevně nastavené frekvenci. Pokud dravec létá spolehlivě a ke zbloudění nedojde, po ukončení lovu nebo výcviku sokolník opět vysílač vypne, z dravce sejme a jde se domů.
V případě, že dravec v průběhu létání „zbloudí“ (vydá se na neplánovaný výlet), přichází na řadu druhá fáze, tj. zapnutí přijímače a montáž antény na přijímač (pokud je součástí přijímače - integrovaná tak rozložení jejích anténních prvků). Otáčením antény ve směru, kam dravec odlétl, nejlépe z nějakého vyvýšeného místa, případně hledat průsečík několika směrů (zejména u starších – klasických telemetrických zařízení) lze vyhledat polohu dravce. V lepším případě to může být jen několik stovek metrů – většinou u dravců nízkého letu (krahujec, jestřáb), horší to bývá u dravců vysokého letu (sokol, raroh), kde může být sledování takového „zbloudilce“ i otázkou několika desítek kilometrů a sledování i v řádech dnů. To obdobně platí i pro orly.
Lze předpokládat, že pro přečtení tohoto článku si čtenář řekne… „nevidím na tom nic složitého…“ pokud dravec zbloudí, zapnu přijímač, vydám se za nejsilnějším signálem a za chvíli ho musím mít zpět na pěsti a pak hurá domů.
Jak už to bývá, jedna věc je teorie a druhá je praxe. Telemetrie je pro současného sokolníka skutečně veliká pomoc při hledání zbloudilého dravce, není to však kouzelná hůlka, jejímž mávnutím budeme u dravce, abychom ho bez okolků mohli přivolat na pěst. Na kvalitu a přesnost signálu má totiž vliv mnoho faktorů mezi něž patří kopcovitá nebo rovinatá krajina, bytová zástavba – město, klimatické vlivy jako například mlha. Proto při pořizování vysílače je nutné zohlednit typ krajiny, kde budeme nejčastěji lovit a podle terénu je nutné volit i vysílač s odpovídající frekvencí.

sokolnictvi-1.jpg
 
Důvody pro „zbloudění“ dravce mohou být pochopitelně různé. Mezi častější patří situace, kdy sokol vytrvale pronásleduje vzdalující se kořist, kterou se mu nedaří ulovit a nechce jí opustit. K jejímu opuštění dojde až ve značné vzdálenosti od sokolníka a dravec nenalezne cestu zpět.
Další častou variantou je situace, kdy se dravci přeci jen podaří kořist dostihnout a stačí se na ní nasytit a již nereaguje na vzdálené volání sokolníka, případně na jeho točení vábítkem, tedy za předpokladu, že o něm sokolník ještě ví.
Vše je závislé na prostředí, kde sokolník s dravcem loví. Pokud se takový „dezertér“ nasytí a v krátké době pronásleduje další kořist, přičemž i tento lov je úspěšný, šance sokolníka na odchyt se postupně snižují.
Vyobrazené jsou telemetrie společností TINYLOC, MARSHALL, AYMA
Zdroj: Zdeněk Sternberg str. 12-13, Lee William Harris str. 67-70
Luboš KOUSAL
Klub sokolníků ČMMJ



Zpracování dat...