Změnou patrnou na první pohled je kovová skříňka přístroje zhotovená přesným tlakovým litím z hořčíkové slitiny. Možná je to trochu až „staromilský,“ konzervativní názor, ale z našeho pohledu udělal Pulsar touto inovací několik mílových kroků směrem ke špičkové či prémiové třídě optoelektroniky. V dnešní době je to skutečně spíš názor.
Jsou to už asi čtyři roky, kdy německý Steiner vybavil novou generaci svého Nighthuntera, který u tohoto výrobce představuje špičku lovecké pozorovací optiky, makrolonovou, tedy plastovou skříňkou. A to je klasická optika vyžadující stabilitu celé sestavy od objektivu až k okuláru.
U optoelektroniky se jedná primárně především o tuhost „přední“ sestavy objektiv - detektor, plus u zaměřovače ještě o spojení této sestavy s upevňovacími prvky. Pro nás „konzervy“ je ale kovová skříňka minimálně pohlazením po duši. A podle mého osobního názoru je obdobně konzervativní i značná část myslivecké veřejnosti, zvláště té, která má „ekonomický potenciál“ stát se uživatelem termovizního zaměřovače.
Další drobné dojmy vyvolané novou kovovou skříňkou jsou, že je mírně hlasitější, resp. více slyšitelné cvaknutí clonky při kalibraci. Poplašnou reakci zvěře jsme nezaznamenali, ale slyšet je „to“ skutečně víc než skrz plast.
Pak nám ještě přijde, že se dá dlaní ruky o chlup lépe ohřát sestava okuláru, když se za chladné a vlahé noci začne okulárová čočka mlžit, neboť hořčík vede teplo lépe než polykarbonát. Okulár si sice sám „topí“ (pokud je zapnutý), ale při teplotách kolem nuly a vysoké vlhkosti vzduchu je to už málo. Při delším pozorování nebo i míření se nějaký kondenzát na okuláru objeví – obdobně jako u naprosté většiny jiných zaměřovačů.
Dalším pohlazením po duši nočního lovce černé zvěře je integrovaný dálkoměr. Je to taková další ruka nebo další oko, které pomáhá udělat si přesnější představu o vzdálenostech na pozorované scéně, a tím i o velikosti kusů černé zvěře, které se na „scéně“ vyskytnou.
Dálkoměr je za jasného počasí komfortně funkční do vzdálenosti asi 300 metrů, s přesností pro loveckou střelbu více než vyhovující. Pro větší vzdálenosti, řekněme 350 až 400 m – podle okamžitých podmínek - se dá měřit na větší či více odrazivé cíle (stromy, domy atd.).
Jak už jsme psali v článku věnovaném Pulsaru Axion LRF XQ 38, přijde nám trochu „nedotažený“ zejména firmware, tedy obslužný program dálkoměru, který neobsahuje ani jinak celkem běžné filtry pro déšť, mlhu, ignorování odrazu ze vzdálenosti menší než XY metrů (pro měření skrz větve apod.). Díky tomu jsou situace, kdy se ničeho užitečného nedoměříte, trochu četnější než u kvalitních dálkoměrů renomovaných výrobců. Ale zase měříte v termovizí „absolutně pasivně“ zobrazené scéně, což vám za velmi tmavé noci žádný jiný typ optiky ani optoelektroniky neumožní.
Vyšším stupněm systémového využití dat dálkoměru je samozřejmě automatické uplatnění oprav pro aktuálně zjištěnou vzdálenost střelby. Prostě dálkoměr spojený s elektronickým sklonoměrem, případně i teploměrem a dalšími čidly ukáže 292 m „True Ballistic Range“ – vodorovnou vzdálenost střelby a přístroj automaticky opraví polohu záměrné značky tak, aby za daných atmosférických podmínek kompenzoval pokles střely v této vzdálenosti. To Pulsary zatím neumí, ale firemní tamtamy už nějakou dobu signalizují, že i tímto směrem se nějaká vývojová kapacita firmy vydala.
Náš Pulsar Trail 2 LRF XP50 používal mikrobolometr s rozlišením 640x480 obrazových bodů novější generace s citlivostí NETD menší než 40 miliKelvinů s katodkami o rozměru 17 µm.
Zobrazovací displej typu AMOLED disponoval rozlišením 1024x768 bodů a přístroj pracuje s fixní frekvencí digitalizace signálu mikrobolometru 50 Hz.
Vstupní pupila objektivu s čočkami z germaniového skla a ohniskem 50 mm má průměr 42 mm. Objektiv je tedy velmi „světelný“ – odpovídá clonovému číslu 1,2. Zejména díky relativně rozměrnému mikrobolometru má zorné pole přístroje při základním dvojnásobném zvětšení ve vzdálenosti 100 m šířku téměř 22 m, přístroj je tedy výborně použitelný i pro rychlé pozorování či rychlé zamíření.
Velikost výstupní pupily 50 mm je tradičním kompromisem dnešní optoelektroniky. Obraz pozorovaný okulárem ale leží v jedné rovině AMOLED displeje, bez jakýchkoli negativních vlivů se proto na něj dá koukat i trochu zešikma či z větší vzdálenosti.
Nová sestava „šestičočkového“ okuláru si vůbec zaslouží pozornost. Konstrukčně patří mezi tzv. „wide angle“ (jako například u nového binokuláru Swarovski NL) a dojem z obrazu je tedy jaksi „hlubší, prostorovější“, a to při zachování zhruba stejné stavební délky sestavy monitorku s okulárem. Aby nedošlo k omylu – stále je to „televize“ v černém poli, ale ta „televize“ je pro naše oko o poznání větší než při pohledu klasickým okulárem.
Vždy se mi v téhle souvislosti vybaví situace v oblasti fotoaparátů – zrcadlovek (DSLR) po zavedení „moderního“ DX formátu čipů, kdy renomovaným výrobcům nestálo asi patnáct let za námahu rekonstruovat okuláry těchto přístrojů a nechali uživatele koukat na malou poštovní známku v tmavém poli. Manuální ostření bylo u DX zrcadlovek v ceně desítek tisíc korun skoro nemožné. Je proto chvályhodné, že konstruktéři Pulsaru přijali tuhle „širokoúhlou - okulárovou“ výzvu. Je to pravda o maličko snazší než u klasické optiky, protože tolik nezáleží na propustnosti – transmisi „mnohačočkové“ sestavy – AMOLED displej umí vytvořit velmi jasný obraz téměř vždy.
Klimatická odolnost zůstala na stupni IPX7. Hmotnost s montáží a akumulátorem IPS7 je 930 gramů. Akumulátor je dlouhodobě osvědčeného typu „B-pack“ s kapacitou 6,4 Ah, uživatelé Pulsarů vědí, že existuje i větší. Nám ten výše uvedený s občasným vypnutím obvykle vydržel tak na pět hodin provozu. Plné nabití akumulátoru ze sítě trvá asi čtyři hodiny.
Spojení Pulsaru se Stream Vision v iPhonu bylo celkem spolehlivé, včetně náhledu na pozorovanou scénu a aktualizace firmware. Nejsme ale asi pro toto hodnocení ti správní „šťourové“, kteří by odhalili, kde programátoři svou práci odbyli.
Novinkou je, že v základním balení absentuje montáž. Za Innomount pro Blasera si proto připlatíte kolem osmi tisíc korun, Weaver montáž přímo od Pulsaru je výrazně levnější.
Od Binoxu byl v balení jako vždy kvalitní návod v češtině.
Při vymýšlení profilu dráhy střely do přístroje se nám nechtělo rozehrávat zadávání ve zlomcích základního kroku nastavení, kde díky 17µm katodkám mikrobolometru tento základní dílek při dvojnásobném zvětšení činí 21 mm / 100 m. Je možné zadat i zlomky této hodnoty, ale musíte přitom měnit aktuálně použité zvětšení. Pomocí programu Quick Target Unlimited jsme si proto udělali řetěz vzdáleností, který odpovídal změně polohy záměrného bodu vždy o 42 mm výš. Pro osmimilimetrovou střelu RWS „H-Mantel“ s úsťovou rychlostí něco nad 900 m/s (8x68 S) profil tvořilo „základních“ 194 m a dále 255 m, 308 m, 355 m a 398 m. Uvedený postup se ukázal celkem praktický i pro změnu základního „nastřelení“, kdy úprava celého profilu představovala práci na necelé dvě minuty.
Velmi příjemným překvapením byla zkouška na 300 m, kdy dva ze tří zásahů byly v SOS sáčku na ohřívání rukou o velikosti asi 5x10 cm, což jsme pro loveckou střelbu vyhodnotili jako dostačující.
V téhle souvislosti se nadá nezmínit, že Pulsar začal pro rektifikaci termovizních zaměřovačů produkovat sadu tvořenou papírovými terči s centimetrovými X / Y stupnicemi a kruhovým sáčkem ohřívaným oxidací jemného železného granulátu (obdoba výše uvedených SOS sáčků). Směs se začne ohřívat ihned po proniknutí vzdušné vlhkosti, reálně tak do jedné minuty od vyjmutí z neprodyšného obalu. Pulsar sáčky (viz připojený obrázek) mají zezadu samolepící vrstvu a perfektně pasují do kroužku ve středu terče. Velikost kruhového sáčku je zvolená vcelku dobře. Při vzdálenosti střelby asi na 100 m je i při použití základního zvětšení vidět, kdy tenký záměrný kříž rozdělí kroužek na čtvrtiny a zásah pak bývá přesný. I při nastřelování Thermionu XM30 na starém ZG47 se nám opakovaně dařilo sáček zasáhnout (aktivní uhlí s železným prachem a oxidační solí se nevysypou, sáček „svíti“ dál i prostřelený). Cena asi 600 Kč za deset terčů není nízká, ale práce je s nimi perfektní.
Na pšeničném strništi, které po letošních „vlhkých“ žních připomínalo spíš tankodrom, se mi pomocí Pulsaru Trail 2 LRF XP50 podařilo ulovit lončáka o hmotnosti 43 kg (vyvržený) na vzdálenost 330 m (měřeno na korunu stromu nad tlupou černé). Myslivecký kolega Václav, který celou akci zblízka sledoval, obřadně šlapal po klobouku. Asi aby mi udělal radost.
Střílel jsem vleže z vyšší dvojnožky, se zamířením v módu „obraz v obraze“ (kdy vložené okénko mělo osminásobné zvětšení a zbytek zorného pole základní dvojnásobné). Díky tomu jsem v zorném poli i ve vysokém strništi zahlédl pohyby běhů odkazujícího kusu.
Václav sledoval střelbu pomocí Thermionu XM30 a odkazování neviděl. Prostě byl jsem rád za dobrou, mírně nižší komoru, ale jinak se mi znovu potvrdilo, že střelba v noci na tuto vzdálenost by měla zůstat výjimkou, když už to opravdu jinak nejde. Faktorů, které negativně ovlivňují nejen střelbu ale celý noční lov včetně nalezení nástřelu atd. je mnoho, jedno z loveckých umění proto je i schopnost takovou „dlouhou noční ránu“ důkladně zvážit, případně si jí „odpustit“.
Zajímavou zkušenost jsme s přístrojem Pulsar Trail 2 LRF XP50 udělali v zahraničí, a to sice v Bulharsku, kam jsme jeli lovit kamzíka nebo kamzici. Kamzík se tam loví až v době od 1. prosince do 15. ledna, kdežto kamzice už od 15. září. A nám přišel konec září pro pobyt v téhle balkánské zemi přitažlivější než prosinec. Problém ale je, že v září ještě poskytují zarostlé skalnaté převážně vápencové svahy západních Rodop kamzíkům nejen dostatek pastvy, ale i bohatě krytu. Objevit tlupu kamzičí zvěře se proto stává zásadní otázkou úspěšného lovu. A protože ty plochy skalnatých strání jsou skutečně rozsáhlé, projevily se zde naplno výhody termovize jako „průzkumného prostředku“.
Keřový pokryv skal a svahů, zhruba typu „středomořské makie“ už místy žloutnul a stával se jen skutečně maličko průhlednějším, takže „inspekce“ termovizí byla výrazně efektivnější než prostým okem či dalekohledem. Bylo to takové praktické ověření trendu probíhajícího nově v armádních kruzích, kdy mimo aktuálně pozastaveného „dvaadvacetimiliardového“ tendru US Army a Microsoftu pro „Integrated Visual Augmentation Systems“ – čili systémů pro jakési „mnohorozměrné rozšíření vizuálního vnímání“ bojovníka – sledujeme nový pohled armád na uplatnění
Long Wave InfraRed (LWIR) – čili termovize na malorážových zbraních jednotlivce, kde dosud neohroženě kralovaly mikrokanálkové zesilovače zbytkového světla. Například britská armáda zcela nedávno v rámci „Sniper In-Line Low Light System“ (SILLS) programu objednala první dodávku termovizních předsádek určených k upevnění na MIL STD lištu od řecké společnosti Theon Sensors (systém „Thermis CS“, celý tendr má hodnotu 11,5 milionu US dolarů).
Pro ilustraci připojujeme snímky necelých 340 m vzdálené skály, na které jsme pomocí Pulsaru Trail 2 LRF XP50 objevili tlupu čtyř kamzíků (kamzík, kamzíče, vodící kamzice a stará osmiletá kamzice). Zvěř byla dlouho skrytá za vršky stromů a keřů, takže bylo velmi obtížné obeznat, o jaké kusy se jedná – k tomu už termovize bohužel moc nepomůže.
Na fotografii skály pořízené z nedostatku vhodné optiky skrz desetinásobně zvětšující binokulár je vidět vrcholky stromů, ve kterých byli kamzíci skryti. Termovizí jsme ale jejich přítomnost odhalili ihned.
K hledání uloveného kusu, což je další důležitá úloha termovizní techniky, už nebylo Trailu zapotřebí – byl jasný, byť mírně oblačný den. Po prvotním překvapení nad značením, kdy se kamzice jediným skokem doslova a do písmene po hlavě dolů vrhla z vysoké skály a průvodci na můj tázavý pohled odpověděli jen váhavým pokrčením ramen, byl kus nalezen v zarostlém suťovišti několik desítek metrů pod skálou.
Poslední věc, kterou je asi užitečné v souvislosti s recenzovanou technikou probrat, je použití jediného termovizního přístroje k pozorování i ke střelbě. Vzhledem k vysokým cenám provozuje tento způsob používání celkem významný počet tuzemských myslivců.
Se zaměřovačem na zbrani se ale krajina obeznává špatně a není to ani moc bezpečné! Základním požadavkem proto je montáž, která umožní komfortní sejmutí a opětovné upevnění přístroje na zbraň bez významné změny polohy záměrného bodu. Weaver či Blaser montáže jsou asi v tomhle směru na hraně komfortního použití. Zvěř, u které už během pozorování začala nějaká poplašná útěková reakce, vám prostě nezřídka zmizí dřív, než stihnete zaměřovač nasadit. U Blasera jsou Innomount montáže s klapkami možná o něco přívětivější než originální skládací páčky. Hodně záleží ale na tréninku postupu za tmy, užitečné je nacvičit, co mám pod kterým prstem pro správné usazení přístroje cítit, abych hned „trefil“ správnou polohu.
V nedávné době jsme s jedním kolegou usazovali Pulsar Thermion do rychloupínací montáže německého puškaře Dentlera (distribuované také pod značkou Browning Nomad), ta je téměř dokonalá. Musím ale říct, že chápu každého, kdo se v této souvislosti rozhodne obětovat finance na klapkovou či Suhlskou „
Einhakmontáž“, třeba v kontra uspořádání od Zieglera apod. Sám na klapkové montáže na kulovnicích zatím jen nostalgicky vzpomínám se slzou v oku.
V dnešní době, kdy zaměřovače obsahující elektroniku zastarávají v řádu několika let, je dobré vybrat nějaký osvědčený stavebnicový systém, nebo doufat, že „můj“ puškař a „montážník“ neukončí činnost předčasně, nebo že Pulsar nezmění přípojné rozhraní svých optoelektronických zaměřovačů atd.
Každopádně s kvalitní montáží je možno pravidelným tréninkem dosáhnout zručnosti, která umožní použití jednoho optoelektronického přístroje pro pozorování i pro střelbu. Že pro pozorování jsou vhodnější přístroje se širším zorným polem a vyšším rozlišením, je možná už zbytečné uvádět.
Závěrem bychom chtěli firmě Binox poděkovat za několikaměsíční zapůjčení Trailu II k testům i za laskavý souhlas s použitím v zahraničí.
Martin VALENTA
Sada „Pulsar“ tvořená papírovými terči s centimetrovými X, Y stupnicemi a kruhovými samolepícími sáčky ohřívanými oxidací jemného železného granulátu.
Pohled na čtyřčlennou tlupu kamzíků na skále vzdálené necelých 340 m. V dalekohledu nejprv nebyli vidět vůbec. Obeznání jednotlivých kusů bylo značně obtížné.
Můj průvodce Zein právě podal horolezecký výkon a ohledává nástřel na skále. Snímek byl pro nedostatek vhodné optiky pořízený skrz binokulár Leica 10x50. Zvětšení bylo upraveno, aby při stejné celkové velikosti snímku zhruba odpovídalo termogramu z Pulsaru Trail II.
Osmiletá "bronzová" kamzice, k jejímuž nalezení v bujném vegetačním pokryvu vápencových skal západních Rodop výrazně pomohla termovizní technika.