Zatímco publikace Program péče o vlka, vydaná Ministerstvem životního prostředí (2020) stanovuje pravidla silně prominující ve prospěch vlků a nastavuje zcela nereálné až fantasmagorické a neobjektivní cíle v životě vlčí populace na území ČR (mě osobně skutečně rozzlobila mapka „Vhodnost habitatu pro vlka obecného“), drobná knížka vydaná bez pompy a velkolepých úvodů (jak tomu u falešné propagace bývá) věcně popisuje kromě biologie vlka také způsoby, jak útoky omezit a co hospodářská zvířata skutečně chrání nebo nechrání.
Fakta doprovázející nástup vlků k nám jsou jednoduchá. Bez jakékoliv přípravy či osvěty k chovatelské veřejnosti se vlk stal nedotknutelným. Škody jím způsobené hradíme a budeme hradit my všichni, a to v době hlubokého propadu státního rozpočtu. Ani historii nebylo povoleno jasně ukázat na škody a nebezpečí rozšíření vlků. Rovněž ignorujeme velmi negativní zkušenosti z evropských zemí.
V půvabných a vtipných povídkách pro starší děti o vikingu Vikovi z kraje, kde vlk odedávna žil a bezpochyby působil velké problémy, je stanovisko jednoznačné – ale Runer Jonsson, švédský prozaik a básník, vyjadřuje kus historické pravdy, byť zařazené do vydařené povídkové licence. Ostatně, vlk je silně a jednoznačně zápornou postavou i našeho folklóru – proč asi?
Kromě naší historie a vyhubení vlků koncem 19. a počátkem 20. století jsou k dispozici informace věcného vývoje škod a závažných problémů ve řadě evropských států z posledních desetiletí.
Před těmito fakty a zkušenostmi amatérská pseudoochranářská hnutí a profesionální agentury pevně zavírají oči. Takové máme na pozicích dobře placených státních úředníků názory, že s vlky lze žít v míru a podstata tohoto soužití spočívá v administrativně složitém proplácení části škod způsobených chovatelům i nefunkčních doporučeních k ochraně zvířat. Úhrada se ale týká jen ztrát jednotlivých kusů. Veterinární péče o poraněné i následky stresu, individuální chovná hodnota jednotlivých kusů, podstatné zhoršení plemenářské práce, snížení reprodukce i užitkovosti a narušení přirozeného cyklu pastvy jsou ale další podstatnou stránkou škod, které už ale nesou jedině chovatelé. Následují náklady na oplocení včetně vysekávání pod elektrickým ohradníkem, pastevecké psy, střežení stáda, provoz vozidel.
Jedním z paradoxů, v duchu úsloví „tohle hlava nebere“, je skutečnost, že chovatelská zařízení určená k udržení ovcí, popř. skotu či koní na pastvině před příchodem vlků svůj účel zcela plnila. Najednou je všechno špatně a úředníci jako podmínku proplácení škod zjišťují, zda ploty a další zařízení jsou provedeny podle předepsaných vzorů, čímž by měly účinně bránit vlkům v přístupu k pasoucím se zvířatům. Ale nebrání. Náklady na úpravu nebo budování oplocení podstatně převyšují jednotlivé škody a chovateli tak vzniká nejen bludný, ale také likvidační ekonomický kruh.
Dejme tomu, že se úředníci proberou a prosadí už dříve slíbené, ale zatím nerealizované proplácení požadovaných, částečně „vlkoodolných“ plotů, jejichž účinnost je ale velmi nejistá. Ovšem ze státního rozpočtu, což bude nedobrovolný dar nás všech, v době pro takové nesmyslné plýtvání penězi skutečně nevhodné. Takže konstatování Ing. Milka v úvodním mottu je zcela na místě. Dovolím si pana inženýra doplnit: Přispějte, vlkofilové, amatérští i profesionální, na budování plotů a náhradu škod, ze svého osobního rozpočtu, neboť chovatelé takto přispívají, a to od samého počátku výskytu vlků u nás. Příspěvek by měl pocházet také z rozpočtů a grantů Hnutí Duha i rozpočtu AOPK. Tím by snad aktivisté a úředníci prokázali, že své nadšení pro velké masožravce myslí vážně v alespoň částečně seriózním přístupu.
Kromě toho, pastva i pastevní hospodářství je nejen kulturním dědictvím, ale významným krajinotvorným prvkem v evropských i našich podmínkách. Tudíž důvod k jejich ochraně. Je to také podstatný faktor ekonomiky a osídlení venkova.
Organizace COPA COGENECA (Výbor profesionálních zemědělských organizací):
„Škody, spojené s výskytem velkých šelem dosáhly pro chovatele hospodářských zvířat takového rozsahu, který již nelze tolerovat.“
C. C. dále konstatuje nepraktičnost současně navrhovaných opatření. Náklady na ploty dosahují astronomických sum a jsou nevhodné do volné krajiny, kromě toho se je vlci vždy naučí překonávat. Použití psů je vysokou nákladovou položkou a vytváří rizika napadení člověka.
Dále požaduje kompenzaci přímých i nepřímých nákladů souvisejících se škodami a jejich jednoduché, spravedlivé a rychlé proplácení.
C. C. konstatuje zcela ve shodě s našimi zkušenostmi, že pastevní chov má zásadní roli v zachování biologické rozmanitosti a ochraně druhů. My starší si vzpomínáme na zákazy pastvy, jednoho z prvních počinů ekofanatických nedouků po roce 1989 v řadě podhorských a horských oblastí a následnou devastaci porostů i ztráty cenných lokalit. Pracovní nasazení dobrovolníků – ruční kosení – bylo po stránce záchrany narušených lokalit, s prominutím, na houby.
V alpských regionech je horské zemědělství uznáno protokolem Alpské úmluvy, nicméně tlak velkých šelem vede k ukončení pastevní a chovatelské činnosti.
Specifickým a velmi nebezpečným problémem je možnost potenciálního křížení vlků se psy. Tím se dostává do přírody hybrid bez přirozeného strachu z člověka a s netypickými vzory chování, zvyšující ohrožení zvířat, lidí i chovatelských činností.
LARGE CARNIVORE INITIATIVE FOR EUROPE (LCIE, Evropská iniciativa pro velké masožravce):
„…konflikty lze překonat nebo alespoň minimalizovat a velké šelmy lze znovu úspěšně začlenit do evropské krajiny. Musíme jim umožnit, aby se znovu rozšířily a znovu usídlily ve svých dřívějších stanovištích. To znamená, že je znovu integrujeme do krajiny, kde žijeme, pracujeme a v níž se rekreujeme.“
No, výborně. Určitě pošlu děti do letního tábora, třeba na Broumovsku, kolem kterého brousí vlčí smečky. A co převáží při výběru rekreační destinace v Česku - možnost vidět vlka nebo obavy ze setkání? Vlci jsou jistě veliká podpora turistiky, že?!
Evropská komise vytvořila „Platformu EU o soužití lidí a velkých šelem.“ Naivně se domníváme, že objektivní? K smíchu. Vliv LCIE podstatně převažuje. Není nutné probírat dalšími organizacemi a jejich platformami a protokoly, protože v zásadě je situace dosud stále nakloněna šíření vlků na další území a omezuje změny dosud platných zákonů.
Přístup nechovatelské nebo spíše „městské“ veřejnosti je velmi opatrný. Lidé už dlouho brání jakékoliv formě týrání zvířat. I u nás jsou nejen zákony na ochranu proti týrání, ale i řada postihů v této věci. Jedná se však vždy o normu i stíhání ve věci týrání zvířat člověkem. Utrpení hospodářských i volně žijících zvířat způsobených šelmami stíhat nelze, byť v mnoha případech není člověk bez nepřímé, popř. obtížně prokazatelné viny. Také nelze publikovat jakékoliv zobrazení zvířat či zvěře zraněné nebo zabité vlky.
Rozumný člověk řekne, že predátor a býložravec je přirozený přírodní vztah a má pravdu. Je to souvislost, která patří k udržení života na Zemi. Jenže lov je pro vlka nejen opatřováním potravy, ale také zábava, je to prostě takové hravé zvíře. Obětí vlčí hry byla na jaře 2019 například jedinečná machovská populace muflonů.
Vlčí problém je typickou nerovnováhou mezi názory městského obyvatelstva a lidmi žijícími na venkově, zejména ostrý je rozdíl v oblastech postižených zvýšeným nárůstem vlčích smeček. Je to problém celoevropský, protože lidé žijící v městech ztrácejí kontakt nejen s přírodou, ale se zemědělstvím jako zdrojem potravy i historickým vývojem člověka, který nejen musel umět žit v souladu s přírodními zákony, ale také tvrdě si bránit své živobytí. Profesionální ochránce přírody má pravidelnou, státem garantovanou výplatu, různá hnutí granty vyplývající ze štědré podpory vlka, údajně kriticky ohroženého vyhynutím. Chovatel má jen potrhané ovce a náklady na oplocení, které ve skutečnosti nepotřebuje a čerta starého mu pomohou. Provozovatel honitby přichází o trofej, která by mohla pomoci v úhradě nákladů na provoz honitby.
Zde je asi, jak praví úsloví, jádro pudla, či spíše vlka. Neboť za každou cenu chráněné velké šelmy (vlk, medvěd, rys) se vrací do krajiny, která se svým utvářením, četností i způsobem lidského osídlení, strukturou přirozených i kulturní porostů, zemědělstvím i průmyslovou činností zcela liší od krajiny, kde velké šelmy sice v minulosti způsobovaly lidem značné škody, ale zároveň měly oprávněné místo v přírodních procesech a potravní i druhové hierarchii. A žádné „amatérské“ hnutí, ani profesionální státní úřad či agentura, nedokáží zpětně vytvořit krajinu s návratem podmínek optimálních pro velké šelmy. Potvrzuje to i marxistické heslo, že „…kolo dějin nelze otočit zpět…“, nebo že by soudruh Marx pro vlky posmrtně vytvořil výjimku? Naštěstí je po smrti i jeho ideologie, díky čemuž můžeme svobodně cestovat a sbírat informace z celého světa i Evropy, pohleďme tedy na vývoj a situaci v některých evropských zemích.
Situace ve Francii
Kolem roku 1930 vlk ve Francii oficiálně neexistoval, ale postupně se navracel z italských Alp. Poprvé byl pozorován v letech 1992 až 1993. Díky až extrémně přísným pokutám i postihům za pytláctví stavy vlků rychle narůstaly. S touhou spojit nespojitelné vytvořila ministerstva zemědělství a životního prostředí Národní skupinu pro vlky s cílem schválit Národní strategii ochrany vlka spojenou s udržitelným pastevectvím.
Ochranu vlka se plnit dařilo, očekávanou ochranu chovatelů, resp. jejich ovcí nikoliv. Francouzští vlci byli velmi nedisciplinovaní: 85 % útoků se dělo u stád, jejichž chovatelé prováděli ochranná opatření doporučených státem. Jen v roce 1993 to francouzské daňové poplatníky stálo pro 1426 chovatelů na 10,4 milionu eur.
Chovatelé se spojili ve sdružení Chovatelé čelí vlku (v ČR máme sdružení Vlk trávu nežere) a situaci prohlašují za kritickou. Konstatují, že útoky vlků posouvají do pozadí všechna ostatní chovatelská témata a zcela brzdí rozvoj i dynamiku chovu ovcí. Požadují povolení ke střelbě na vlky bez jakéhokoliv omezení všem chovatelům, kteří žijí v oblasti vlčích útoků.
Nemohu pominout: už od počátku středověku monarchové, parlamenty a většina forem vlády vyjmuly prakticky ve všech evropských zemích aktivní obranu proti vlkům z pytláctví i zákazu lovu a umožnili lov vlků prostému lidu – jak to koresponduje s argumentem či spíše blábolem, že se s vlky žilo v míru? Hmm, moudří Vikingové z Flaku...
Důvodem požadovaného razantního postupu není jen prosté snížení stavů, ale plně a široce platná zkušenost, že predátor se z přímého ohrožení dokáže poučit. Kromě snížení počtu predátorů lze oprávněně předpokládat, že kde to část smečky na lovu schytá od dobrého střelce, tam se hned tak nevrátí.
Zatím je povolení ke střelbě (ve Francii) udělováno jen po opakovaných útocích. Ve Francii je v současné době zákonný limit odstřelu vlků mezi 90 až 100 kusy ročně.
Populace vlků dosáhla v roce 2019 počtu 530 kusů, v roce 2020 stavu 580 kusů. Vývoj měl být podřízen Národnímu akčnímu plánu pro vlka na roky 2018 až 2023. Zdá se ale, že vlci tento plán iniciativně překročili: pro rok 2023 bylo plánováno 500 kusů. V době jeho sestavování se populace pohybovala na stavu 360 ks.
Počty útoků vlků se ve Francii každoročně zvyšují stejně jako jejich počet: k první stovce kusů potřebovali vlci osm let, za dalších osm let svůj počet zdvojnásobili. K dalšímu zdvojnásobení potřebovali už jen pět let.
Skupina 34 vědců a odborníků vyjádřila v říjnu 2014 své znepokojení v manifestu na ochranu pastevectví a konstatovala, že některá území pastevci pod tlakem vlků opouštějí. Dochází k narušení přirozené pestrosti krajiny i snížení řady druhů živočichů vázaných na louky a pastviny. Vlci se přizpůsobují ochranným opatřením, neruší je ani psi, ani přítomnost člověka, útočí i v blízkosti silnic a domů.
Jiná skupina vědců zveřejnila v roce 2017 odborné stanovisko o budoucnosti populace vlků ve Francii. Stostránkový text byl zpracován na zadání ministerstva životního prostředí a dochází k závěru, že státem povolená střelba je příliš vysoká na to, aby se udržela stabilní nebo rostoucí populaci vlků. Škoda, že tito vědci, zjevně specialisté na plánování, neplánovali pětiletky v komunistické ČSSR. To bychom tehdy teprve žili lépe a radostněji.
Nicméně v červnu 2020 se v Lyonu sešla úplně jiná skupina, Národní skupina pro vlky. Na pozadí silných rozporů je jedním z cílů provést revizi statusu vlka ve Směrnici o stanovištích a v Bernské úmluvě. Tak, snad…
Situace v Německu
I Německo je důkazem obrovské schopnosti rozvoje a adaptability vlčí populace. Po staletích pronásledování na německém území byl vlk v polovině 19. století vyhuben a objevoval se jen sporadicky. Od počátku 21. století je přísně chráněn a díky tomu nastalo jeho intenzivní rozmnožování.
Ke konci roku 2019 žilo v Německu 105 smeček, 25 párů a 13 jednotlivých zvířat. Německá disciplína i důkladnost se projevila na sledování počtů i přísné ochraně (federální zákon). Německý vlk je pracovitý a zodpovědný, jeho útoky jsou čím dál častější a ničivější. Počet útoků na hospodářská i domácí zvířata roste každý rok o 30 až 35 % a škody stoupají o 50 až 90 % ročně.
Němci hodlali zacházet s vlkem jako s přísně chráněným druhem, v roce 2016 bylo zřízeno „Dokumentační a poradenské středisko spolkové vlády pro vlka,“ s finančními prostředky pro odbornou podporu při rozšiřování vlka a poradenství. Doporučuje prevenci a způsob řešení „nápadných vlků.“
Přelomovým dnem v německé vlčí podpoře byl útok na Stanici ochrany přírody v Sasku 9. října 2018, mimochodem, je to „jen“ 114 km od hraničního přechodu Breitenau/Petrovice. Vlci napadli stádo březích ovcí a koz za 110 cm vysokým elektrickým plotem doporučeným německými ochranáři. Na místě zabili 46 kusů, zbylé ovce prorazily plot a utekly. Ze stavu 151 zvířat přežilo 61 kusů, z nichž vlivem stresu mnoho zmetalo. Jediný útok měl na svědomí 100 kusů včetně nenarozených jehňat a kůzlat.
Těžko říct, zda ironie je či není na místě, ale tento objekt sloužil jako ukázka správné praxe soužití s vlky. Pro vlky rozhodně ano. Pojem „správná výrobní praxe“ je u nás v úřední řeči velmi častý a obvykle jej užívají úředníci, kteří netuší, co praxe ve výrobě vlastně je, ale zato ji umí velmi důležitě kontrolovat.
Vážně řečeno, vlci konečně hnuli žlučí i samotné Angele Merklové a pod jejím vlivem kabinet přijal změnu federálního zákona o ochraně přírody, Bundestag zákon schválil, pro hlasovalo 361 poslanců, proti 275. Zákon umožňuje lov vlků, pokud jsou podezřelí z napadání ovcí nebo jiných hospodářských zvířat, zakazuje krmení vlků a jasně deklaruje, že bezpečnost lidí je nejvyšší prioritou federální vlády.
Spolková ministryně zemědělství se vyjádřila: …
návrh je první krok správným směrem… s ohledem na rychle rostoucí populaci vlků a následně rostoucí počet útoků na hospodářská zvířata, … byl naléhavě nutný kvůli obtížné situaci ve venkovských oblastech… Nyní je možné odstranit jednotlivé vlky, i když není jasné, který vlk ze smečky způsobí škodu až do odstranění celé smečky.
Je to obdivuhodně jasné a nekompromisní vyjádření a vyniká vedle méně než polovičatého vyjádření „Programu péče o vlka“ splácnutého u nás. A je-li evropské právo skutečně kompatibilní, pak nechybí než odvaha k prvnímu kroku v ČR, ať se jedná o soudy či parlament.
Nutnost k takovému řešení musíme vidět i v prudkém vzestupu populace vlků. V roce 2000 byla v Německu jediná smečka, v roce 2005 dvě smečky a jeden pár, v roce 2015 žilo 47 smeček a dvacet jedna párů, v roce 2020 už 105 potvrzených smeček 25 párů a 13 jednotlivých zvířat. Francouzská zkušenost se zdvojnásobením populace napřed za osm, pak za pět let je překonána.
Stejně jako jinde, v českých oficiálních návrzích ovšem důsledně ignorována, platí v Německu nemilá zkušenost s neúčinností plotů a jiných opatření. Ploty jsou nyní navrhovány do výšky 140 cm a kombinovány s ochranou proti podhrabání. Z výsledků výzkumů také plyne, že vlčí srst má jisté izolační vlastnosti proti elektrickému proudu. A já jsem se divil, proč mi sousedův pes v klidu prochází pod ohradníkem, který mám kvůli srnčí zvěři na zahradě. Z celkového počtu v Německu napadených stád v letech 2018 až 2019 bylo napadeno navzdory ochranným opatřením 38 % stád.
Německo má i druhou vlčí tvář, asociaci ochrany přírody „Vlk se vrací domů!“ Argumentem je náprava staletých křivd pronásledování vlka. Sdružuje odborníky na vlky, odstraňuje obavy a předsudky, snaží se spolupracovat s chovateli. Nepochopení své činnosti přikládá chybě nikoliv ve vlku, ale člověku. Už zbývá jen implantovat do Německa výrok českých ochranářů: „Města jsou pro lidi, příroda pro vlka.“
Situace v dalších zemích
Norské úřady v září 2016 povolily odstřel 47 vlků z celkového počtu 68 kusů. Následovaly vlny protestů a z vlků se stalo politické téma, silně rozdělující venkov a města. I Norsko bylo nejméně sto let zemí bez vlků. Vláda určila prostor, kde jsou vlci tolerováni, na rozloze asi 5,5 % celé země.
Mezinárodní přehled můžeme uzavřít informací, že ve Švýcarsku, Slovinsku, Španělsku, Švédsku a Finsku se limitně nebo sezónně lov vlků povoluje. V Turecku je závažná situace v útocích na člověka zostřená výskytem vztekliny a v USA skončila federální ochrana vlka šedého.
Konflikt vlka v současné agrární krajině
Hlavní problém tvořící konflikt chovatelů a milovníků vlků je způsob pastvy ovcí a dále způsob chovu skotu, koz a koní. Do Myslivosti se nehodí detailní popis metodik pastvy a technologií chovu nyní chovaných masných plemen. Faktem je, že ovce mohou být na pastvě bez přítomnosti člověka nejen celý den, ale i delší časové období a jejich větší přesuny nejsou žádoucí. Ekonomika chovu ovcí tlačí na minimalizaci nákladů, rozhodně to není atraktivní a výnosný byznys, který unese vše, kromě jiného ne střežení stáda 24 hodin, vysoké ploty kombinované s elektrickým ohradníkem a ochranou proti podhrabání. Ovce nejen masných plemen špatně snášejí denní přesuny.
Pastviny i louky jsou porosty s dlouhodobým vývojem a nutností pravidelné profesionální péče, s podmínkou osobního citu pro porost i chování zvířat a potřebné kultivační zásahy. Optimální pastva a sečení jsou podmínkou jejich krajinotvorné funkce a zároveň jsou místem častého výskytu cenných, jedinečných i chráněných výskytů rostlin a živočichů.
Pastva vrací do půdy živiny a humus, eliminuje dřeviny a sešlapání není devastujícím tlakem na půdu, ale prospěšným agrotechnickým působením. To vše je podmíněno správnou metodikou pastvy. To ale umí chovatelé ovci, nikoliv do všeho zasahující státní orgány nebo amatérská hnutí.
V příspěvku v Myslivosti 11/2019 konstatuje předseda Petr Zíma a Jiří Scholz, myslivecký hospodáře Mysliveckého spolku Bor Machov na Broumovsku, že:
„Muflon je spásač a dostane se i tam, kde běžné pastevectví ovcí není možné. Muflon patří mezi zvěř, která pomáhá udržovat biodiverzitu prostředí…“ Tedy další otazník nad působením vlka v naší krajině.
Znalost způsobů chování i chovu hospodářských i volně žijících zvířat (dále pro zjednodušení jen ovcí) a predátorů by snad měla vytvářet možnosti snížení škod. Autoři sami uvádějí zkušenost, že je třeba kombinovat střežení stáda psy, lidmi, působení odrazujících hlukových a světelných prostředků atd. A to všechno působí někdy ne, někdy ano, někde ne, někde ano. Všechna opatření mají ale hlavní společnou a spolehlivou vlastnost - jsou velmi nákladná. Jediným efektem ale je, že vlk odchází, ale jen někdy a někde, lovit jinam. To pomůže, a v plné míře stejně neřeší, sice chovatelům, kteří takovou možnost mají, ale postihne ty, kteří takovou možnost nemají.
Chovatelé pečují o zvířata, louky i pastviny celý rok, jsou vázáni na plochy porostů, jsou závislí na užitkovosti stáda a výnosech zelené hmoty včetně klimatických extrémů. Práce se stádem s sebou nese nutnou veterinární prevenci, plemenářskou práci, péči o reprodukci, odchovy mláďat, ale vše je závislé na klidu k práci a pohodě zvířat. Do tohoto schématu vlk a jeho útoky na hospodářská zvířata i lesní zvěř skutečně nezapadá.
Naučit se s vlky žít je v pravém slova smyslu pro chovatele nemožné. Vždy půjde o kombinaci drahých, pracovně i organizačně náročných opatření s nejistým výsledkem, omezení efektivity chovu proti zvýšení nákladů, o riziku či realitě ztrát nemluvě.
Snad je problematika vlků a chovatelství pro mysliveckou tématiku více či méně odtažitá. Nelze ji ale vnímat zcela izolovaně. Milovníci a obdivovatelé vlků, potažmo Hnutí Duha, si našli další důvod šíření a podpory vlčí populace. Vlci budou regulovat stav lesní zvěře a zachrání tak porosty vysazované po kůrovcové kalamitě.
I kdyby snad vlci částečně omezili stavy lesní zvěře, neobejde se to bez současných vysokých škod na chovu hospodářských zvířat, konfliktech s lidmi a dalších problémech.
I myslivci se musí zapojit do tlaku na státní orgány, aby se oficiálně přehodnotil nesmyslný statut vlka jako kriticky ohroženého. To bude ale těžké, neboť právě za tímto statutem jdou nemalé finanční prostředky ve prospěch objevování objevovaného a řady zbytečných až nesmyslných akcí, ale pro organizátory příjemných či užitečných. Kam a na co jdou „vlčí granty,“ o tom se různá hnutí a úřady spolupracující s vlkofily jistě šířit nebudou.
Nejen v Česku, i v jiných evropských státech jsou nasbírány důkazy o nesmyslnosti teorie, že vlk loví výhradně slabé nebo „nemocné kusy“. Ztráty na chovatelsky cenné zvěři jsou vysoké a náhrada je nemožná. Situace s lokálně přemnoženou zvěří má své příčiny, které je třeba řešit, ale zcela jistě není jediným prostředkem ke snížení stavů spárkaté zvěře adorování funkce vlka v současné české krajině.
Ing. Martin MOHELSKÝ