Naše myslivecké hospodaření je na první pohled téměř dokonalé v tom, jak důkladně vše každoročně sčítáme, plánujeme a následně také ulovíme potřebný počet kusů. Úředníci na pověřených obcích tak mohou s uspokojením ukládat měsíční hlášení i výkazy o ročním hospodaření do archivů, uživatelům honiteb schvalovat jejich plány a tvářit se, že vše je tak, jak má být.
Občas sice někdo tyto poklidné vody rozčeří pomyslným kamenem například v podobě stížnosti na stav lesa, případně zničenou úrodu na polích, ale vesměs se jedná jen o drobnou epizodu a nic zvláštního se neděje. Tedy vlastně nedělo do chvíle, kdy naše území začal ohrožovat africký mor prasat a rizika s ním spojená přiměla státní správu k aktivitě směrem k myslivcům.
Tady se ovšem ukázalo, že papírově sice máme vše dokonalé, ale zajistit nějakou reálnou změnu je téměř nemožné. Hlavním a prakticky jediným nástrojem se tak staly peníze.
Uživatelé honiteb v rámci mimořádných veterinárních opatření sice dostali možnost využívat některé, za normálního režimu zakázané, způsoby lovu, prasata je nařízeno intenzivně lovit bez ohledu na věk, pohlaví a roční dobu, ale to vše je na nic, pokud chybí motivace k lovu. Ta proto byla podpořena vyplácením finančních odměn a my jsme se pokusili odhadnout, jaký to mělo celkový dopad.
Peníze jsou lovcům a uživatelům honiteb vypláceny podle jednoduchého předpokladu, že čím více kusů bude uloveno, tím méně jich v krajině bude. Určitou logiku to samozřejmě má, ale pokud se podíváme na úlovky divočáků, tak zjistíme, že se jich poslední desítky let loví víc a víc a jejich stavy pořád rostou.
Statistická analýza dlouhodobých časových řad úlovků prasat tak ukazuje paradoxní závěr, že čím více prasat se loví, tím více jich bude následující rok. Trochu zvláštní závěr, ale vlastně logický – lov u nás dosud probíhal udržitelně, tedy lovil se jen přírůstek a ještě se něco nechávalo na zvýšení jarního stavu. Další rok byl přírůstek zase o něco větší a tak pořád dokola.
Nelze ale konstatovat, že lov je zbytečný. To jen jeho současný způsob a intenzita nestačí ani na udržení stávají početnosti. Pokud tedy má lov zajistit i stabilizaci populací, případně je redukovat, musely by se jeho intenzita a struktura změnit.
V lovu tak máme nástroj, který prasata může zredukovat či zcela eradikovat, ale současně hrozí, že i přes vysoký počet ulovených kusů nemusí populační růst skončit. Klíčovým ukazatelem je to, zda došlo i k redukci kmenového stavu samičí zvěře a ne jen odlovení přírůstku. Veškerá nařízení, případně finanční odměny, by toto měly reflektovat.
Používání finančních odměn asi není ideální, ale je to vyzkoušený nástroj, který v mnoha případech přinesl větší pokrok než moudré rady odborníků či apely na svědomí a čest od morálních elit.
S vyplácením peněz za každý ulovený kus, případně přinesený markant, jsou ovšem spojena mnohá rizika, která mohou celou akci znehodnotit. Výsledkem tak v lepším případě může být nezměněný stav druhu, který má být zredukován či vyhuben a v tom horším i zvýšení jeho početnosti, a to vše při současném vyčerpání státní kasy.
Jeden takový příklad, který vstoupil do dějin, se odehrál za dob britské nadvlády nad Indií. Koloniální úřady znepokojovalo velké množství kober v ulicích Dillí, a tak je napadlo tento problém vyřešit tak, že nabídli lidem finanční odměnu za každou přinesenou kobru.
Toto opatření mělo obrovský ohlas. Lidé začali kobry intenzivně pronásledovat a jejich počet v ulicích skutečně klesl. Úředníci se tak mohli brzy pochválit za to, jak to dobře vymysleli a pomalu vyhlíželi konec eradikační kampaně. Ten se ale jaksi nedostavoval a počet přinášených kober se naopak začal zvyšovat.
Bylo to způsobené tím, že jak klesl počet kober venku, tak se jejich chytání přestalo vyplácet a nabízené odměny byly tak velké, že si lidé zařídili domácí kobří farmy a přebytečné odchovy nosili na úřad vyměňovat za peníze. Nějakou dobu to fungovalo, ale úřady samozřejmě zjistily, jak se věci mají a vyplácení odměn zrušily.
Reakce chovatelů byla adekvátní takovému „podrazu“ a kober se zbavili tak, že je vypustili do ulic a jejich počet tak byl ještě vyšší než před zahájením eradikačního programu.
Od té doby se pro neúčelné vynakládání veřejných peněz na dobře míněná opatření, která ovšem nic nepřinesou, ale spíše problém zhorší, používá termín „kobra efekt“.
Tento příklad není zdaleka ojedinělý a podle stejného modelu to v různých obměnách probíhá všude ve světě a nedá se upřít, že finanční motivace velmi aktivuje vynalézavost lidí, jak si přilepšit.
Úsměvný případ pochází z doby francouzské koloniální vlády ve Vietnamu, která pro změnu chtěla vyřešit problém s přemnoženými krysami. Úřady proto začaly vyplácet odměnu za každou zabitou krysu, tedy přesněji řečeno za každý předložený krysí ocas. Výsledkem tohoto rozhodnutí nebyl pokles početnosti krys v Hanoji, ale to, že většina z nich měla useknutý ocas.
V podobném duchu bychom mohli dlouho pokračovat, ale raději se podívejme, co z toho vyplývá pro státní správu a uživatele honiteb v současné době? Rozhodně to, že finanční motivace funguje, ale jen pokud je správně nastavena. Pokud podmínky vyplácení odměn umožní nějakým způsobem podvádět či uhýbat od cíle, tak nemusí přinést vůbec nic, tedy krom finančního přilepšení příjemců dotací.
Pokud je tedy cílem všech dnes přijímaných opatření snížit početnost prasat na co nejmenší úroveň, tzn. až někam k pěti kusům na tisíc ha, tak by v ideálním případě byla podpora nastavená tak, že na ni dosáhnou ti, kdo se na tuto hodnotu dostanou a budou ji udržovat. To ale naráží na nemožnost přesně stanovit, jaký stav prasat v dané honitbě je.
Zkusme se tedy společně zamyslet nad tím, jak by případná podpora měla být nastavená, aby se podpořili skutečně ti, kdo se zaslouží o snížení rizika šíření AMP. Částečně můžeme využít dosavadní zkušenosti s výsledky vyplácení podpor za ulovená prasata a také znalosti o jejich reprodukčním potenciálu.
Co je potřeba ke snížení počtu prasat
Náš tradiční a desítkami let úspěšného zvyšování početnosti prasat osvědčený myslivecký přístup k prasatům je založen na tom, že se odloví prakticky celý tohoroční přírůstek selat. Z těch, co přežijí se většina kňourků uloví ve druhém roce života, zatímco bachyňky zůstávají v tlupách u svých matek a částečně přežívají a mají vlastní potomky. Dospělá zvěř, zejména bachyně se loví až na posledním místě.
Takový přístup vede k neustálému zvyšování jak počtu ulovených kusů, tak i početnosti.
Cesta ven z tohoto kruhu je jediná – zvýšit podíl bachyní v úlovku, při současném odlovení všech selat.
Pokud tedy vyjdeme z dlouhodobých dat za honitbu, nebo lépe větší ucelenou oblast, tak můžeme na základě zpětných propočtů odhadnout jarní stav a naplánovat lov potřebného počtu dospělých kusů. Plánovat lov selat je na jaře obtížné, protože nevíme, jaká bude daný rok mortalita. Ale ani to není potřeba. Prostě stačí, když selata ulovíme všechna do konce jejich prvního roku života. Kontrola správnosti lovu pak bude jednoduchá: na jaře musí být ulovený potřebný počet kusů dospělých bachyň a na fotopastech nebudou v tlupách žádná selata.
Velmi zjednodušeně se dá počítat s přírůstkem 2,5 až 3 selata na jeden kus jarního stavu prasat bez rozlišení věku a pohlaví. Pokud se tedy v minulosti lovilo třeba 100 prasat (přírůstek), tak tomu odpovídá 33 až 40 ks na jaře, které je potřeba zredukovat na potřebný počet.
Efekt dosavadního vyplácení zástřelného
Finančně nejmasivnější podpora lovu prasat přišla na konci roku 2017, kdy se vyplácela tisícovka za každý ulovený kus a odevzdané vzorky. Tato podpora byla spojena i s přikládáním pírek, aby se omezilo zneužívání a proplácení vícenásobné odměny za jeden ulovený kus. To se projevilo v intenzivním lovu všech věkových tříd, včetně bachyní.
Oproti později vyplácenému zástřelnému v rámci příspěvků na vybrané myslivecké činnosti se tato odměna vyplácela přímo lovci. Motivace „přilepšit si“ tak závisela na konkrétním myslivci a míře jeho aktivního zapojení. Mnoho aktivních lovců si v té době přišlo na nemalé peníze, kterými si vykompenzovali investice do nočních vidění a termovizí, které si díky AMP začali masivně pořizovat, příp. si obohatili rodinné rozpočty.
Na konci roku 2017 tak došlo jak ke snížení počtu prasat, tak i podílu dospělých bachyň, a opatření zafungovalo. Tím ovšem dobré zprávy končí.
V následujícím roce 2018 už lovecký tlak nepokračoval, a naopak došlo k poklesu celkového počtu ulovených prasat, i v podílu ulovených bachyní. Bachyně (včetně lončaček) do té doby tvořily kolem 20 % celostátního úlovku, nicméně v roce 2018 jsme se dostali na pouhých 15 % a lovci si šetřili nositelky přírůstku pro další dotace.
Za rok 2019 se již začalo vyplácet zástřelné v podobě příspěvků na vybrané myslivecké činnosti, konkrétně ulovení prasat divokých nad tříletý průměr. Tento příspěvek již nebyl příjmem lovce, nýbrž uživatele honitby. Motivační účinek v podobě osobního prospěchu tak pominul. I tak si na něj mnoho uživatelů honiteb sáhlo a v celé republice jsme ulovili ještě více prasat, než v morovém roce 2017 (kdy se vyplácelo zástřelné lovcům). Tady se projevil vyšší stav prasat po předchozím zabrždění lovu, ovšem lovci již získali zkušenosti a na lovu bachyní se to již nijak neprojevilo a jejich podíl se stále pohyboval kolem 14 %.
Rok 2020 nebyl nikterak výjimečný. Početně jsme se odstřelem dostali do let před morovým rokem 2017 a podíl ulovených bachyní setrval na úrovni 15 %. Na dotace si sáhlo jen málo honiteb.
Pro lepší představu o pravdivosti výše uvedeného uvádíme v grafu výsledky mysliveckého hospodaření za honitby v rámci ORP Šumperk.
Do roku 2017 podíl ulovených bachyní osciloval kolem 21 %.
V morovém roce 2017 s vyplácením zástřelného lovcům se ulovilo 25 % bachyní.
Od roku 2018 jejich podíl klesl opět na 21 % a méně.
V roce 2019 si na příspěvek za ulovená prasata nad tříletý průměr sáhlo 66 % uživatelů honiteb, kteří si mezi sebe rozdělili 1,25 mil. Kč (průměrně kolem 26 tis. Kč na honitbu, několik se jich přiblížilo k 100 tis. Kč).
Za rok 2020 se o příspěvky za lov prasat navýšil rozpočet pouhých 15 % uživatelů honiteb (s průměrem kolem 7 tis. Kč na honitbu a rekordmanem, který si přišel na 266 tis. Kč).
Z grafu zcela jednoznačně vyplývá, že vliv na nositelky přírůstku mělo pouze vyplácení zástřelného lovcům, zatímco příspěvky pro uživatele honiteb představovaly navýšení celkového úlovku, ale v bachyních se to nikterak nepromítlo.
Pro snížení populační hustoty prasat je tedy klíčové nastavit vyplácení zástřelného tak, aby motivační stimul působil přímo na lovce a nikoliv na uživatele honiteb. Řešení se také nabízí v přímém ocenění lovu bachyní, které by mohlo být podmíněno kontrolou ze strany orgánu státní správy a vyplácením přímo lovci. Jen tak lze dosáhnout dlouhodobého efektu, který zmírní bolesti spojené s výskytem AMP v populacích divokých prasat na našem území.
prof. Ing. Jiří Kamler, Ph.D.
Ing. Jakub Drimaj, Ph.D.
Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně
Ing. Petr Božovský
Městský úřad Šumperk