Časopis Myslivost

Díky tomu, že se na předběžné zkoušky barvářů, kterým se budu věnovat, mohou přihlásit i vůdci se psy jiných plemen, nějakou tu zkušenost jsem nabyla (a za přípravu na „předběžky“ děkuji kolegům s barváři).
 
Takže – zkušební řád pro barváře definuje dvě zkoušky, předběžné zkoušky barvářů, které se tolik neliší například od barvářských zkoušek honičů (odlišné jsou ale náročností, která je veliká) a individuální zkoušky, které jsou již reálnou prací na postřelené spárkaté zvěři. Těch se mohou účastnit již jen plemena barvářů, na předběžné zkoušky se může přihlásit třeba i kokršpaněl. A právě toho svého jsem na těchto zkouškách na OMS Litoměřice loni vedla.
„Na startu“ se sešlo pět barvářů a jeden kokr, na vyhlášení jsme zbyli dva – kolega s bavorským barvářem ve třetí ceně a já se všestranným kokršpanělem, Edmondem Elliotem Blatov Junior, v ceně druhé.
Rozhodně to ale neznamená, že by kokr byl lepším barvářem, než plemena k této práci šlechtěná. Nejspíš to ale znamená, že náš tým nepodcenil přípravu, na rozdíl od kolegů, kteří patrně příliš spoléhali na to, že na druhém konci barvářského řemene mají specialistu, který tak nějak vše zvládne sám a s přehledem.
 
Jaké jsou disciplíny předběžných zkoušek barvářů
a jak na ně psa připravit?
 
Základem zkoušek je samozřejmě práce na umělé stopě, která se zakládá spárky z jelení, daňčí nebo mufloní zvěře a musí být minimálně 500–550 kroků dlouhá se dvěma lomy. Z mých zkušeností bývá spíše ještě delší.
Stará musí být minimálně 12 hodin, většinou se ale blíží spíš 24 hodinám.
Na konci stopy leží kus, ze kterého pocházejí spárky, kterými se šlapalo (ať už za použití dřeváků, hole, kolečka apod.). Zvěř musí být vyvrhnutá a dobře zašitá (zašitý musí být i výstřel větší rány).
 
Náročná stopa
 
Stopu musí pes sledovat s jistotou, zalehlý v řemeni, s nízkým nosem. Může se sám opravovat, ukázat stopy živé zvěře, které stopu kříží, ale pak opět pokračovat.
Vůdce se samozřejmě nesmí ohlížet po rozhodčím, zde za ním jde jen jeden a druhý čeká v úkrytu u kusu.
Pokud pes sejde více než 25 kroků, je to chyba a snížení známky. Na stopu je možné znovu psa nasadit maximálně třikrát.
Jak na tuto část zkoušek? Tady je jediná rada, psa vychodit. Zakládat mu různě dlouhé stopy různého stáří a na různých terénech, na zakládání si obstarat pomocníka a chodit a chodit a sledovat svého psa, jak se na stopě chová, abych poznala, kdy sejde.
Vyplatí se mít všechny cvičné stopy pečlivě vyznačené, abych si byla jista, kdy pes jde dobře, a kdy ho naopak mám korigovat, abych ho nestahovala ze stopy.
Se zmíněným kokrem jsem před zkouškami absolvovala asi deset stop (ale již v té době měl BZ, LZ a BZH, na které jsme trénovali barvu či stopu také), stáří vždy minimálně 20, maximálně 30 hodin a délek až po 1 km. Svého psa umím číst, vím, jak pohybuje prutem, když je na stopě a jak se chová, když neví, kudy dál.
 
Musí dojít ke kusu
 
Zhruba po 500 metrech je vyznačeno lože, od kterého se pes vypouští k dalším disciplínám, kterými jsou vyhledávání zvěře, práce oznamovače nebo hlasiče a chování u kusu.
Vyhledávání zvěře je disciplína, která navazuje na práci na stopě. Zkouší se na úseku stopní dráhy od lože k místu položení kusu spárkaté zvěře. Vůdce na loži psa na pokyn rozhodčího vypustí a pes musí dojít zbývající 100 kroků dlouhý úsek ke zvěři sám. Vypouštění rozhodčí oznámí například zatroubením, pes musí do limitu pěti minut dojít ke kusu, což oznámí druhý rozhodčí. Pes má jít bez zaváhání, s nízkým nosem, nulu dostane pes, který ke kusu vůbec nedojde.
Jak cvičit? Vypouštění jsem cvičila stejně jako u BZH zpočátku na kratších vzdálenostech, abych si byla jistá, že pes sleduje stopní dráhu s jistotou a postupně vzdálenost prodlužovala. Na zkouškách většinou na konec stopy nevidíte, myslete i na to.
 
Hlasič nebo oznamovač?
 
Další disciplínou, která navazuje na vypouštění, je oznamování nebo hlášení.
Dopředu musíte rozhodčím nahlásit, jak pes bude pracovat.
Oznamovač dojde ke kusu, ověří jej, a vrací se k vůdci, kterému jej nahlášeným způsobem (výskokem na vůdce, prací s brinxlem nebo třeba taháním za oděv) oznámí. Vůdce pak s rozhodčím postupuje za psem, během toho si může několikrát znovu ověřit, zda pes oznamuje – zastaví vůdce, nechá psa dojít znovu ke kusu a vrátit se a oznámit. Vrátit se od kusu musí pes do deseti minut.
Hlasič pak dojde ke kusu a hlášením k němu volá vůdce. Ten s rozhodčím pak postupují za hlasem psa a zastaví se, když pes nehlásí. Hlásit by pes měl aspoň 15 minut.
Ne vždy nahlásí, nebo popíše vůdce správně způsob oznamování, nebo pes někdy může pracovat jako oznamovač, jindy hlasič.
Pokud takový případ nastane, rozhodčí ohodnotí skutečně předvedený výkon psa, bez ohledu na nahlášení vůdce.
Pokud pes při oznamování nebo hlášení selže, lze disciplínu dojít se sníženými body jako vodič, tedy na řemeni až ke kusu. 
 
Chování u kusu a jak na to?
 
Poslední praktickou částí je disciplína chování u zastřelené zvěře. Rozhodčí, který je u kusu, hodnotí, jak se pes u kusu chová.
Pes by se neměl bát a neměl by kus načnout. Chybou je i zapírání zvěře, případně hrobaření. Náruživější psi často zvěř škubou, zde je na rozhodčím posoudit, zda pes již načíná nebo jen projevuje loveckou vášeň.
Zde jsem opět pečlivě cvičila – vedla jsem jako oznamovače, protože můj pes nemá bohužel volný hlas. Ke kusu (nebo třeba jen hlavě z vysoké) jsem psa zpočátku vypouštěla na pár metrů na viděnou a „hecovala“ psa k většímu zájmu – a také k tomu, aby ke mně přibíhal s povelem „ukaž srnečka“ (ano, na konci srnec nebude, ale tento povel již pes znal z minulých zkoušek).
Pes tedy vyrazil ke kusu, ověřil a hnal se ke mně, nechala jsem ho na sebe vyskočit jako oznámení a povzbuzovala ho k tomu, aby běhal mezi kusem a mnou. A postupně jsem vzdálenost zvětšovala až na kýžených 100 kroků (a více) s tím, že postupně jsem konec dávala na místo, kam jsem na psa neviděla.
 
Odložení a vodění
 
Další disciplíny jsou už ryze výcvikové a podobné, jako na jiných zkouškách.
Jedná se o vodění psa s tou změnou, že u vodění na řemeni se na začátku disciplíny pes vypouští na volno a přivolává, aby se prokázala poslušnost.
Dále je tu odložení, které na tomto typu zkoušek trvá 20 minut, po 15 minutách se střílí. Pes se odkládá na rozvinutém barvářském řemeni nebo na volno, kdy u něj může vůdce odložit předmět, třeba kabát, nebo psa připoutá na řemen, který volně položí vedle psa. Pes by neměl popocházet, ani se hlasitě projevovat.
Zde opět cvičíme postupně – začneme s kratším odložením, kdy na psa vidíme, aby netropil nepřístojnosti a korigujeme ho, a postupně se propracováváme k delším časům a přidáváme výstřel. 
 
Slovo závěrem
 
Musím říct, že ačkoliv běžně vodím barvářské zkoušky nebo barvářské zkoušky honičů, obtížnost stopy na předběžných zkouškách barvářů mě – navzdory tréninkům – překvapila, stejně jako přísnost hodnocení, kdy s trojkami pes spadne do druhé ceny.
Náš případ ale ukazuje, že na tyto zkoušky jde připravit i nebarváře, pokud tréninku věnujete dost času.
Barváři samozřejmě mají nosy mnohem lepší než naši psi, i tak ale musejí nějakou tu cvičnou stopu před zkouškami absolvovat, aby se pak nestalo, že na zkouškách vůdce zjistí, že pes, kterého již třeba měl na ostrých dosledech, na uměle zakládanou stopu nereaguje anebo že po vypuštění zmizí kdesi v lese a kus ho nezajímá.
Klub chovatelů barvářů navíc pořádá pravidelné výcvikové dny, které všem vřele doporučuji.