Dutorohá zvěř je v České republice zastoupena pouze třemi druhy, které jsou zároveň druhy nepůvodními s výjimkou kamzíka horského, který by se nemusel považovat za nepůvodní druh, protože na území dnešních Čech žil přibližně před 15 až 20 000 lety (nález z roku 1959 - fragmenty skeletu kamzíka z pleistocénu - wurm, Srbsko, okr. Beroun - Paleontologické odd. Národního muzea v Praze). Původní populace kamzíků, která obývala území Čech nevyhynula, ale byla vyhubena. Proto by se snaha navrácení kamzíků na naše území, nemusela klasifikovat jako introdukce nepůvodního druhu, ale jako reintrodukce druhu, který v Čechách v minulosti žil, obdobně jako to je třeba u rysa nebo vlka.
Prezentace loveckých trofejí jako určitého dokladu o kvalitě chovaných populací zvěře je nejenom zájmem myslivců, ale také jejich povinností představit úroveň své práce širší veřejnosti. Proto se každoročně pořádají přehlídky chovu a lovu zvěře, a jednou za pět let i národní myslivecké výstavy, kde je expozice loveckých trofejí nedílnou součástí.
Výstava v roce 2021 byla s ohledem na pandemii pořádána po šesti letech od poslední výstavy. Je realitou, že za tento prodloužený interval se ulovilo několik medailových trofejí kamzíků a možná i několik trofejí kozy bezoárové, které sice nedosáhly bodovou hodnotou na bronzovou medaili, ale byly by vítanou prezentací. Vystavení trofejí kozy bezoárové
nemělo být garantem výstavy podmíněno hodnotou bodů s minimem pro získání některé z medailí. O to je smutnější, že se na tak významnou příležitost, jakou je národní myslivecká výstava, nepodařilo získat třeba jen několik trofejí kamzíků a koz bezoárových.
Právem se návštěvníci výstavy ptali s určitou dávkou ironie: to už jsou kamzíci opět v Čechách vyhubeni a chov kozy bezoárové je také zrušen?
Vyhodnocení chovu muflona
Muflon (
Ovis musimon Pallas, 1811) je nepůvodní druh zvěře podle některých zoologů, mediteránního původu (Sardinie a Korsika), nebo druhem z přední Asie. Mufloni se s římskými vojsky dostali pravděpodobně do severní části Afriky a později do Středomoří.
Jedinci podobající se našim muflonům, ovšem menších tělesných rozměrů, je možné spatřit na Sardinii i Korsice. Tam je standardním jevem, že se mufloni kříží s domácími ovcemi, které sdílí velmi často shodné pastviny. Tamní mufloni jsou menšího vzrůstu a toulce mají maximálně od 50 do 70 cm délky, první obvody mají většinou 18 až 21 cm a rozloha na zadní kulise nepřesahuje hranici 35 až 40 cm.
Podobným druhem našemu muflonu je v Turecku muflon anatolský (syn. Muflon Konya –
Ovis gmelinii anatolica). Má podobné toulce jako náš muflon, ale nemá sedlo ani rouno a jeho srst je světle písčité barvy. Obývá horské pásmo mezi Konya - Bozdağ, Ankara – Nallihan, Karaman – Karadağ a Aksary – Ekecik.
Prof. Komárek v kapitole o nepůvodní zvěři popisuje muflona: „
Muflon, zvěř budoucnosti (1945); muflon je druhem, který v historických dobách obýval velký prostor Evropy a dnes jsou jeho předkové už jen v Malé Asii, Zakavkazí a Persii“.
Chov muflonů v českých zemích byl poprvé zaveden v roce 1878. Několik muflonek se třemi muflony bylo vysazeno do Staré obory v Hluboké nad Vltavou. Zakládající kmen mufloní zvěře pocházel z rakouské císařské obory Lainz v blízkosti Vídně.
Z hlubocké obory bylo v roce 1898 několik muflonů převezeno do obory Žinkovy, poté i do obory v Orlíku nad Vltavou a následně i do dalších obor v Čechách. V archivních materiálech se zprávy o chovu „blíže neurčených divokých ovcí“ z různých míst Čech (Ovenecká obora v Praze, Netolická obora, Křivoklátsko, Vodňansko, Pardubicko) objevují již od dob Rudolfa II. Nikde se z této doby nedochovaly trofeje těchto ovcí, aby se provedla expertíza, jaké divoké ovce, se v této době v Čechách chovaly, nebo zda to byli mufloni jako předvoj budoucích introdukcí(?)
Zhodnocení chovu
Prvotní zkušenosti s populacemi mufloní zvěře ve volnosti, byly velice pozitivní. Proto se uvažovalo s rozšířením chovu tohoto perspektivního druhu zvěře. Tento program se začal realizovat v letech 1984 a dalších. Hlavním motivem rozšiřování areálu bylo vypustit muflony tam, kde byl výrazný úbytek drobné zvěře.
Aklimatizace muflonů na nové prostředí byla úspěšná, ale kromě dobrých výsledků se dostavily i první stížnosti na působené škody v lesním hospodářství a zemědělství. Myslivci tyto informace často podceňovali a místo přiměřené redukce, která mohla zabránit imigraci do dalších lokalit, často ekologicky nevhodných pro chov muflona, se těšili na nový druh, který bude obývat jejich honitby.
V tabulce lovu zvěře je vidět, jak zavádění muflonů do nových lokalit navyšuje od roku 1983 počty ulovených jedinců celkem a kolik z toho bylo muflonů.
Nahrazování úbytku drobné zvěře zvěří daňčí a mufloní nepřineslo jenom pozitiva, ale také nové zkušenosti, které se nevyužily ve prospěch vyváženého chovu všech druhů zvěře v honitbách.
Vypouštění mufloní zvěře probíhalo pod velkým časovým tlakem, na který nebyly zajištěny dostatečné stavy geneticky kvalitní zvěře. Často se vypouštěla mufloní zvěř bez přísných kvalitativních nároků na genetickou hodnotu. Proto máme pouze v několika oblastech vysoce kvalitní zvěř, ale v mnoha dalších je zvěř podprůměrná, která dosáhne ve věku 6 let třeba jenom bronzové medaile, zatímco v dobrých populacích je téměř standardem, že 205 b. CIC dosáhnou mufloni již v třetím roce života.
Při pohledu na tabulku, zejména na rok 2020, je vidět, že lov stoupá strmě nahoru, ale tento trend odpovídá počtu reprodukčně schopných muflonek, v kterých se v praxi nedělá tak důsledná početní regulace. Částečně je to záměrné zašetřování muflonek, ale roli hraje i malá obliba lovu samičí zvěře a v neposlední řadě i obtížný odbyt zvěřiny ulovené mufloní zvěře (nízká výkupní cena; malá obliba mufloní zvěřiny). Proto v lovu převažuje zájem o lov muflonů, kde je hlavní motivací trofej.
Když se porovná v tabulce poměr ulovených muflonů k celkovému počtu ulovené mufloní zvěře, tak se zdá, že to je správné rozložení, ale všichni víme, že realita je poněkud jiná než statistika.
Že kvalita populací mufloní zvěře je na mnoha místech nízká, potvrzuje i další tabulka č. 2. Na výstavu bylo předloženo za období šesti let pouze 69 trofejí ohodnocených na zlatou medaili. Je pravda, že v pokynech vystavovatele bylo omezení předkládat pouze trofeje aspirující na zlatou medaili.
Když se podíváme do statistiky, kde je za šest let uloveno 14 095 muflonů, tak to je poněkud alarmující výsledek v porovnání k předloženým trofejím. Je pravda, že všech 14 tisíc muflonů nemůže mít toulce s hodnotou aspirujících na zlatou medaili, ale podle kvalifikovaného odhadu mohlo být asi 2 tisíce zlatých trofejí (4095 bez medaile, 5000 bronzová medaile, 3000 stříbrná medaile, 2000 – zlatá medaile; tento procentický poměr byl převzat z třech katalogů okresních přehlídek, kam se předkládají všechny trofeje bez rozdílu bodové hodnoty).
Český chov mufloní zvěře má ve světě velké uznání počínaje výstavou v Berlíně (1937), kdy jsme poprvé vystoupili na první místo na světě trofejí muflona s hodnotou 235,7 b. CIC z honitby (obory) Újezd u sv. Kříže. Od tohoto úspěchu jsme dodnes udrželi na všech výstavách prvenství. Bude tomu i tak v budoucnu, když nejlepší populace mufloní zvěře z honitby Machov (okres Náchod) produkující trofeje v hodnotách 240 až 250 b. CIC, byla vlivem návratu vlků do této oblasti téměř vyhubena?
Největší počet (12) zlatých trofejí z volnosti bylo předloženo z okresu Praha - západ a na druhém místě je s počtem deseti zlatých trofejí okres Náchod. Z oborních chovů se na prvním místě umístil s třemi zlatými trofejemi okres Brno – venkov.
V tabulce č. 3 je pořadí okresů podle nejsilnější trofeje. Na prvním místě z volných chovů se umístila trofej muflona z okresu Domažlice (honitba Otov) s hodnotou 251,15 b. CIC.
Z oborních chovů se na prvním místě umístila trofej muflona z okresu Brno – venkov (obora Termanec) s hodnotou 246,05 b. CIC. K této oboře je nutné dodat, že v květnu 2021 byla v Židlochovicích ohodnocena trofej muflona mezinárodní komisí také z obory Termanec na hodnotu 261,10 b. CIC. Tato trofej byla na výstavě Natura Viva 2021 ve stánku LČR jako dermoplastický preparát s kopií toulců.
V tabulce č. 4 je pořadí trofejí podle bodů CIC, které byly na výstavě Natura Viva vystaveny. Na prvním místě se umístila již zmíněná trofej z volné honitby Otov, okres Domažlice s bodovou hodnotou 251,15 b. CIC. Tato trofej nezůstala pouze nejsilnější trofejí výstavy, ale zařadila se na první místo v České republice a následně i na celém světě. Trofej byla ohodnocena mezinárodní komisí v Budapešti 11. 10. 2021. Šťastným lovcem je pan Petr Hatlman a právem získal zlatou medaili CIC.
Na prvním místě z oborních chovů se umístila trofej z obory Termanec, okres Brno - venkov s bodovou hodnotou 246,05 b. CIC. Tato trofej nepochází z uloveného muflona, ale uhynulého. Podle směrnice CIC je umožněno, aby se význačné trofeje i uhynulé zvěře mohly ohodnotit.
V tabulce č. 5 je celosvětový a národní přehled trofejí muflonů podle bodové hodnoty.
Na prvním místě v České republice se umístila opět již citovaná trofej z volné honitby Otov, okres Domažlice s bodovou hodnotou 251,15 b. CIC. Na druhé místo se zařadila trofej z honitby Machov, okres Náchod s bodovou hodnotou 250,30 b. CIC, která byla až do roku 2021 nejsilnější trofejí v České republice a následně i na celém světě.
Na prvním místě v celosvětovém, ale také v národním, pořadí trofejí z oborních chovů se umístila trofej z obory Termanec, okres Brno - venkov s bodovou hodnotou 261,10 b. CIC.
V tabulce č. 6 a. je seřazeno šestnáct trofejí z českých volných chovů pouze podle počtu bodů, bez ohledu na rok ulovení muflona. Mezi historicky nejstarší patří trofej (druhý řádek tabulky) z uloveného berana v honitbě Chvalov (1957).
Nejmladší úlovek muflona s nejvyšší bodovou hodnotou trofeje, která patří mezi nejsilnější trofeje jak v Čechách, tak v celém světě, je uveden na šestnáctém řádku. Do roku 1964, kde se český chov mufloní zvěře poprvé prezentoval na výstavě ve Florencii nejsilnější trofejí na světě z volných chovů, není v databázi výstavních katalogů žádná trofej muflona. Jsou tam pouze trofeje z oborních chovů.
V tabulce č. 6 b. je seřazeno osm trofejí muflonů z volných chovů podle gradace bodové hodnoty. Jak bylo už výše uvedeno, řadu začíná trofej uloveného muflona v roce 1957. Za 17 let byla tato trofej překonána silnější trofejí ze Zaječin.
Tato trofej byla za 13 let na prvním místě na světě zastoupena trofejí z Radonína.
Po devíti letech byla trofej z Radonína posunuta na druhé místo trofejí muflona z honitby Diváky.
Další výměna na prvním místě světového pořadí obsadila po 13 letech trofej muflona z Machova.
Za rok si opět první místo získala další trofej z Machova a za další tři roky opět z téže honitby, která přesáhla magickou hranici 250 b. CIC.
Podle gradace stoupání bodové hodnoty trofejí z Machova bylo očekáváním, že bude zvyšování hodnot tradicí. To však s definitivní platností zastavila predace vlků v dané oblasti.
Po pauze sedmi let se na první místo dostává trofej uloveného muflona v honitbě Otov u Domažlic s bodovou hodnotou 251,15 b. CIC. Pro většinu chovatelů mufloní zvěře je tato trofej překvapením, protože trofeje z této honitby nebyly v minulosti nikde prezentovány. Když se seřadí interval posouvání nejsilnějších trofejí na prvních místech (17, 13, 9, 13, 3, 1, 7 let), je možné stanovit prognózu, jak bude vzestup bodové hodnoty pokračovat?
V tabulce 6 c. je celosvětová prezentace nejsilnějších trofejí muflonů podle bodové hodnoty. Z tabulky je patrná dominance trofejí z České republiky završená nejsilnější trofejí muflonů z oborních chovů s hodnotou 261,10 b. CIC. Obora Termanec, kde byl tento muflon uloven v roce 2021, se už devětkrát umístila na prvním místě. Toto prioritní místo devětkrát obhájené ve světových chovech mufloní zvěře nebude lehké překonat jiným oborním chovem.
V tabulce 6. d. je znázorněna gradace hodnoty trofejí v celosvětovém měřítku. Od roku 1992 se drží Česká republika na prvním místě a perspektiva oborních chovů v Čechách určitě nevyčerpala všechny chovatelské schopnosti a péči o mufloní zvěř oborního personálu.
Vyhodnocení chovu kamzíka horského
Kamzík horský (
Rupicapra rupicapra Linnaeus, 1758) je druhem, kterého část zoologů považuje za nepůvodní druh v Českých zemích. V tomto příspěvku není dostatek prostoru věnovat se historii rozšíření kamzíka horského. Je ale doloženo, že přibližně před 15 tisíci lety na území Čech kamzíci žili. Potvrzují to paleontologické nálezy z Berounska a Jižní Moravy. Kamzík na našem území ale nevyhynul proto, že by životní podmínky pro stabilitu populací nebyly přijatelné, pravděpodobné je, že příčinou zániku jeho populací bylo vyhubení. Návrat kamzíka do české přírody v začátku 20. století je proto určitou skupinou odborníků nazýván introdukcí, druhými pouze reintrodukcí.
Většina myslivců, ale i veřejnosti si váží, že vysazení kamzíci se v Čechách rychle přizpůsobili životnímu prostředí a vytvořili dvě stabilní populace. Ty v osmdesátých letech minulého století vykazovaly 1500 kusů kamzičí zvěře. Současné početní stavy jsou výrazně nižší.
Kritika zoologů, že byl pro vysazení do Čech použit kamzík z Alp, je sice oprávněná, ale pokud byl zájem, kamzíky znovu vrátit do české přírody, tak se musela hledat populace, která je geneticky blízká. Tou byla populace alpská. Alpská populace kamzíků byla také vysazena v 19. století i na jižní ostrov Nového Zélandu.
Protože naši myslivci a lovci loví mnohem častěji kamzíky v zahraničí, bude prospěšné představit některé poddruhy kamzíka horského a upozornit i na rozdíly pro stanovení hladin bodů CIC pro přidělení medailí. Zvláště u kamzíků ze Španělska a Kavkazu, kde jsou trofeje kamzíků menší.
Kamzík alpský (
Rupicapra rupicapra rupicapra Linnaeus, 1758)
Vyskytuje se na území Německa, Švýcarska, Lichtenštejnska, Rakouska, severovýchodu Francie, Itálie, Slovinska, severozápadu Chorvatska. Kamzík alpský byl vysazen do Čech (Lužické hory, Jeseníky) a na Slovensku (Malá a Velká Fatra).
První pokusy Ferdinanda Tyrolského (16. století) o návrat kamzíků na Křivoklátské panství byly neúspěšné.
Na Děčínsko byli z iniciativy hraběte K. Kinského kamzíci alpského původu (Bavorské Alpy, Tyrolsko, Dolní Rakousy, Švýcarsko) přivezeni poprvé v letech 1907 až 1908. Zpočátku byli chováni v oboře jetřichovického revíru (mezi tzv. Rudolfovým pramenem a Tokání), k vypuštění do volnosti došlo v roce 1911.
Během dalších dvou desetiletí bylo příležitostně dovezeno několik dalších kamzíků z Alp. Populace v Hrubém Jeseníku vznikla přibližně ve stejném období. Prvních 10 kamzíků bylo do aklimatizační obory na dnešním polesí Hubertov přivezeno v letech 1913 až 1918. Do volnosti byli vypuštěni v roce 1924. Druhá aklimatizační obůrka byla zřízena v letech 1929 až 1939 na polesí Vidly. V obou případech se jednalo rovněž o zvěř alpského původu.
V minulosti byli kamzíci opět neúspěšně vysazováni na Křivoklátsku (60. léta 18. století, 1752 až 1755), ale i v Jizerských horách se v 50. letech 20. stol. vypustili tři kamzíci na horu Ořešník, kde byli naposledy pozorováni v květnu 1959.
Kamzík tatranský (
Rupicapra rupicapra tatrica Blahout, 1971)
Vyhubením kamzíků v nižších polohách pahorkatin na většině území areálu rozšíření zůstaly jen populace ve vysokohorských polohách, jako byly například Vysoké Tatry. Tady se za několik tisíciletí stal kamzík žijící v malé uzavřené populaci endemitem. Jedinou odlišností od alpských populací jsou epigenetické odlišnosti na lebce kamzíka (fontanely).
Malá populace čítající 1095 jedinců (inventarizace 2021) je celoročně chráněna a není lovecky obhospodařovaná.
V rámci zájmu zachránit populaci tatranského kamzíka pro případ epidemie nebo jiných faktorů ohrožujících jeho existenci byla v letech 1969 až 1976 provedena introdukce do Nízkých Tater. Z vypuštěných 30 jedinců tatranského kamzíka vznikla oddělená populace 100 jedinců (inventarizace 2021).
Kamzík turecký (
Rupicapra rupicapra asiatica Lidekker, 1910)
Populace kamzíků obývá horské polohy na severovýchodě a východě Turecka. Tělesná velikost kamzíků je menší a trofeje nedosahují velikosti alpských populací. Lov je povolen.
Kamzík balkánský (
Rupicapra rupicapra balcanica Bolkay, 1925)
Areál rozšíření zasahuje do Chorvatska, Bosny, Hercegoviny, Srbska, Černé Hory, Albánie, Kosova, Makedonie, Bulharska a Řecka. Lov je povolen od října do konce ledna.
Kamzík kavkazský (
Rupicapra rupicapra caucasica Lidekker, 1910)
Obývá severní část Kavkazu v Rusku, Gruzii a Ázerbájdžánu. Trofeje nedosahují bodových hodnot alpských kamzíků. Lov je povolen.
Kamzík francouzský (
Rupicapra rupicapra cartusiana Bolkay, 1925)
Populace obývá východ Francie a západní okraj Francouzských Alp. Lov je povolen v listopadu a prosinci.
Kamzík karpatský (
Rupicapra rupicapra carpatica Couturier, 1938)
Areálem rozšíření je Karpatské pohoří v Rumunsku. Růžky kamzíků této populace dosahují nejvyšších hodnot a jsou právem na prvních místech světového pořadí. Lov je v listopadu a prosinci.
Kamzík apeninský (
Rupicapra ornata Neumann, 1899)
Kamzík apeninský – abruský, obývá nepříliš rozsáhlé území centrální části Apenin - Abruzzi. Nepříliš početná populace je oddělena větší vzdálenosti od alpských populací, a proto má statut endemitního poddruhu. Zoologové hledají příčinu, proč je habitus, zbarvení krční partie apeninských kamzíků shodný s kamzíky ze Španělska, když jsou tyto populace od sebe vzdáleny 1675 km vzdušnou čarou, kde je největší překážkou Středozemní moře.
Lov je celoročně zakázán, a proto nejsou ani stanoveny hladiny pro přidělení medailí.
Kamzík španělský (Rupicapra parva Cabrera, 1911)
Kamzík španělský obývá Cantabrijské pohoří v severozápadní Španělsko. Růžky má nejmenší ze všech poddruhů kamzíků. Lov je povolen.
Kamzík pyrenejský (
Rupicapra pyrenaica pyrenaica Bonaparte, 1845)
Obývá největší území ve španělských vysokohorských polohách Pyrenejí, jihu Francie, Andorry a severovýchodu Španělska. I tento kamzík má menší růžky.
Zhodnocení chovu
Myslivecký význam kamzičí zvěře je ve všech destinacích ceněn nejenom pro kamzičí trofej, kterou má kamzík i kamzice, ale hlavně pro náročnost lovu ve vysokohorských podmínkách.
Je velkou škodou, že na myslivecké výstavy v Čechách se v minulosti předložilo vždy několik trofejí kamzíků a na výstavu Natura Viva 2021 nebyla předložena žádná trofej kamzíka. Přitom populace kamzíků, zejména z Lužických hor, má predispozici pro produkci silných trofejí. Dokazuje to několik silných trofejí z minulých let (Paleček J. ulovil kamzíka s trofejí ohodnocenou na 122,13 b. CIC, která je národní nejsilnější trofejí kamzíka ČR).
Příčinou absence silných trofejí na výstavách je obecný problém, že se věku 4 roky a více dožije minimum kamzíků. Stále se loví roční a dvouletí kamzíci v domnění, že to je z hlediska „průběrného odstřelu“ správný chovatelský postup.
Vyhodnocení chovu kozy bezoárové
Koza bezoárová (
Capra aegagrus Erxleben, 1777) patří mezi nepůvodní druh zvěře, který se v Čechách začal chovat až v první polovině padesátých let (1953).
Koza bezoárová je podle „
Červeného seznamu,
druhem zranitelným“, kam patří všechny druhy živočichů čelící velkému nebezpečí vyhynutí ve střednědobém období, pokud se podmínky pro stabilitu daných populací v oblastech původního rozšíření nezmění.
Základem chovu byly kozy z pražské zoologické zahrady a v roce 1966 a 1967 se do chovu doplnilo několik jedinců z brněnské zoologické zahrady. Pro chov byla vybrána obora na Pálavě v Pavlovických vrších, kde byla chována mufloní zvěř. Prostředí obory odpovídalo terénem a teplým klimatem ekologickým nárokům koz. Prostředí, kde byla původní obora s mufloní zvěří, bylo od nepaměti spásáno domácími kozami z okolních vesnic. Intenzivní pastva byla příčinou proměny vegetačních poměrů spíše na polostepní až stepní typ. To kozám bezoárovým velice vyhovovalo.
Iniciátorem založení chovu koz bezoárových v Čechách byl doc. Kostroň z lesnické fakulty v Brně. Po aklimatizaci v oboře Bulhary byly kozy vypouštěny do obory na Pálavě v Pavlovských vrších.
Prosperující chov tohoto nepůvodního druhu se ale v roce zrušil a část koz byla převezena do obory Vřísek, kde se kozy postupně přizpůsobily novému prostředí. V současnosti tato oborní populace čítá 64 jedinců. Při tomto počtu je už tato populace stabilizovaná s dostatečnou reprodukcí, proto je možné uplatnit přiměřenou redukci, zejména starých kozlů.
Velikost trofejí koz bezoárových chovaných v této oboře nepatří mezi konkurenční v porovnání s trofejemi z Turecka, Moldávie, Gruzie, Ázerbájdžánu a Turkmenistánu. Ty pochází z populací žijících v optimálním životním prostředí poskytujícím všechny ekologické nároky tohoto druhu.
Od zavedení chovu kozy bezoárové hlavní iniciátor, doc. Kostroň předpokládal, že oborní chov koz bude mít hlavní cíl vytvořit reprodukční základnu pro reintrodukci kozy bezoárové do zemí, kde byla vyhubena nebo tam, kde jsou její populace kriticky ohroženy.
Tento cíl se nikdy nenaplnil, protože v době, kdy počet chovaných koz v pálavské oboře měl optimální reprodukci použitelnou pro reintrodukci do jiných destinací, přišel příkaz ke zrušení chovu na Pálavě.
Příčinou bylo přijetí nového zákona o ochraně přírody a krajiny v roce 1992, kdy byla plocha obory zařazena do 1. zóny Národní přírodní rezervace Děvín (součást biosférické rezervace UNESCO), a proto bylo rozhodnuto kozu bezoárovou jako nepůvodní druh z Pálavy vysídlit.
K faktickému ukončení třiačtyřicetileté historie přítomnosti koz bezoárových na Pálavě došlo 18. 1. 1996 odchycením a přemístěním posledních jedinců do obory Vřísek na Lesní správě Česká Lípa.
Zdůvodnění likvidace tohoto chovu nebyla pouze nová legislativní norma, ale také argumentace, že kozy ohrožují stepní flóru biosférické rezervace. Na negativní hodnocení vlivu kozy bezoárové na flóru nebyl jednotný názor. Kritika tohoto rozhodnutí se odvolávala na skutečnost, že díky mnohaleté intenzivní pastvě domácích koz vzniklo na Pálavě stepní společenstvo, které bylo následně uznáno biosférickou rezervací. Kozy bezoárové v této pastevní aktivitě pokračovaly v intencích pastvy domácích koz, čímž nepřímo vytvářely spásáním zejména dominantních travin optimální podmínky pro stabilitu stepní vegetace bez vedlejších nákladů na jejich eliminaci.
Po zrušení chovu kozy bezoárové na Pálavě bylo stepní společenstvo ohroženo agresivními rostlinnými druhy, výmladnou činností jasanu, akátu a dalších dřevin. Proto bylo nutné zachránit podstatu biosférické rezervace vyžínáním agresivních travin a likvidací výmladků dřevin křovinořezem To se ukázalo jako neúčinné, velice nákladné a v rozporu s biosférickou rezervací. Proto management rezervace upustil od této nákladné údržby a obnovil historicky ověřené a funkční pastevectví, tentokrát zaměřeným na chov ovcí.
Naskýtá se tedy otázka, zda byla likvidace prosperujícího chovu kozy bezoárové nezbytným řešením, zdůvodněným odbornou expertizou znalců daného oboru, nebo byla oporou pro likvidaci chovu pouze legislativa.
Od roku 1994 je populace kozy bezoárové chována v oboře Vřísek s výsledky, které mají vzestupnou tendenci. Populace je po stránce veterinární a genetické pod stálým dohledem a je velkým úspěchem zjištění, že je populace koz bezoárových geneticky shodná se standardem koz chovaných například v Izraeli, Turecku apod.
Moudrým řešením managementu lesní správy a GŘ LČR byla preventivní ochrana populace před epidemií, nebo jinými negativními faktory stávajícího chovu, v podobě přesunu 15 jedinců kozy bezoárové do obory Moravský Krumlov (2019), další import v počtu 4 jedinců byl proveden v roce 2020.
I když jsou vytvořeny dostatečné podmínky pro stabilitu a reprodukční úspěšnost chovu kozy bezoárové, je nezbytné v dohledné době získat ze zahraničí nepříbuzné a geneticky čisté jedince, aby se zabránilo inbreedingu.
Závěr
Zhodnocení chovu dutorohé zvěře podle vystavených pouze zlatých trofejí muflonů na výstavě Natura Viva 2021 je reálné pouze za použití dat z okresních nebo oblastních přehlídek chovu a lovu zvěře, databáze loveckých trofejí z výstav a letité výzkumné a chovatelské práce.
Z vystavených zlatých trofejí muflonů lze sestavit strohý závěr - stále se naše myslivost může pyšnit chovem muflonů, který produkuje silné bezkonkurenční trofeje, ale zejména v oborních chovech.
Mnohem skromnější výsledky chovu jsou ve volných honitbách. Příčinou jsou populace muflonů, které nemají geneticky dobrý standard, ale myslivci se brání jejich likvidaci a náhradě za perspektivní jedince. Obávají se, že by tato výměna byla časově a finančně náročná.
Ten, kdo chce dosáhnout minimálně dobrého nebo nadstandardního chovatelského výsledku, musí začlenit do chovu nejúčinnější nástroje chovu, kterými jsou dokonalá selekce každoročně odchytané zvěře, kde se proměří růstové parametry jednotlivých muflonů. Do chovu se pak vrátí pouze ti jedinci, kteří splňují naději na cílové parametry, které jsou pro představu uvedeny v tabulce č. 6. e. Selekce musí být zaměřena i na muflonky a muflončata.
Populace, které byly právem elitní, jsou dnes bohužel ochuzeny o populaci machovských muflonů, která se po čtyřicetileté práci myslivců stala doma i ve světě pojmem a mohla i nadále být našim českým mysliveckým pokladem. Území, kde mufloni žili, osídlili vlci a legendární machovské trofeje muflonů jsou už jen vzpomínkou na minulost. O to více tuto hořkost zvýrazňuje uspokojení prezentované i na internetu jedním nejmenovaným zastáncem likvidace muflonů:
…vlci odvedli dobrou práci…
Absence trofejí kamzíků na výstavě neumožnila objektivní zhodnocení stávajícího chovu. Proto byla využita data minulých výstav a podkladů z databáze honiteb, kde se kamzíci chovají.
Stručná informace o chovu kozy bezoárové byla sestavena z podkladů poskytnutých lesní správou a oborníkem panem Masopustem.
Možná, že někdo namítne, proč se oběma druhům, které nebyly na výstavě zastoupeny, věnuje text a tabelární přehled. Odpověď je jednoduchá, pokud při příležitosti rozboru chovu spárkaté zvěře v českých zemích budou vynechány tyto druhy vzácné, někým možná nenáviděné zvěře, vznikne dojem, že tato zvěř už není středem zájmu myslivců.
Pravdou je ale pravý opak. Nebýt myslivosti, jako oboru, který se snaží udržet druhovou rozmanitost tradičně chovaných druhů, tak by například kamzičí zvěř už možná s „nálepkou nepůvodního druhu“ byla jen vzpomínkou na dobu minulou.
Miloslav Vach