Někteří myslivci se dříve podivovali, že zvěř v oblastech se zjevně špatnou přírodní úživností dosahovala vyšší živé hmotnosti a lepší reprodukce než ve velmi dobrých podmínkách a s péčí o přikrmování. V horských, hůře dostupných oblastech či enklávách, byl totiž tím důvodem klid, minimum rušení zvěře i méně loveckých aktivit.
Klidové destinace s chudšími přírodními porosty tak mohou být pro zvěř zemí zaslíbenou, pokud je doprovází základní péče o doplnění minerálních látek, nejlépe o něco víc než jen krmnou sůl.
Varianta A: Půdy hluboké a bohaté živinami. Připomeňme si věcně a stručně, že nížiny, údolní nivy a rovinaté krajinné útvary – a to i rozlehlé plochy typu Haná nebo Polabí, mají hluboké půdy s dostatkem živin a humusu. Ne náhodou to byly oblasti tradiční prosperity obyvatelstva svázaného se zemědělstvím. V současné době se z nich až na výjimky (chov koní) louky a pastviny vytratily, zalesněných enkláv je minimum. A zvěř v polních honitbách nemá ustláno na růžích, ale na řepce a kukuřici. K tomu mnoho rozrůstajících se měst, městeček, satelitních sídlišť a jiných staveb. Hustá silniční síť a přemnoho pracovních i odpočinkových aktivit obyvatel. A klid zvěře? Neexistuje!
Varianta B: Ne že by tohle v podhůří, na horách či vysočinách vůbec nebylo, tak alespoň v menší míře a jen část roku. K tomu louky, pastviny, lesy. Také oblasti klidu, chráněné oblasti, národní parky. Ale zase chudší půdy s nižším nebo velmi nízkým (mělkým) profilem a pestřejší přírodní porosty. Více ekologických hospodářství a menší plochy honů, pestřejší struktura plodin, zčásti zachovaný tradiční osevní postup se zastoupením krmných plodin. Pro volně žijící zvěř určitě lepší podmínky. Přibylo ovšem nedávno negativum s temnou perspektivou - vlčí predace.
Podstata přikrmování rychle a stručně
Každý druh zvěře vyžaduje jiné objemné i koncentrované příkrmy, nároky zvěře i možnosti ke zlepšení její kondice (a následně hmotnosti, reprodukce i trofeje) se liší během roku, musíme přihlížet k místním podmínkám i obecnému vývoji klimatu.
Neřešme v principu, zda přikrmovat, či ne. Od doby, kdy přirozená úživnost prostředí postačovala a zároveň byla selekčním kritériem, se stav prostředí zvěře zásadně a nevratně vzdálil. Příkrmy jsou cestou ke zdravé a mohutné zvěři. Každá kvalitně krmená generace je realizací kvalitního genotypu a možností selekce nevyhovujících jedinců či linií.
Věda nebo praxe a zkušenosti?
Všechny zásahy do života zvěře musíme přizpůsobit jejímu prostředí a fyziologickým nárokům. Koncepce krmení i jednotlivé příkrmy musí plně respektovat druh zvěře, věkovou skupinu i reprodukční stádium. Platí to o době podávání příkrmů, volbě objem nebo koncentráty či kombinaci obojího, v minerálních doplňcích máme volbu mezi lizem nebo aplikací minerálních látek do doplňkových směsí.
Jednotlivá krmiva musí odpovídat živinovým i zdravotním parametrům potřeb zvěře. Typickým a stále nikoliv vzácným prohřeškem je podávání méněcenných krmiv, často ve stádiu, kdy už krmivy rozhodně nejsou. Příkladem je nahnilá nebo zablácená řepa, siláže pocházející z odpadu, obiloviny z čističek, zaplísněné seno nebo naplesnivělé (zatuchlé) obilí.
Také seno skladované druhým nebo třetím rokem se už do krmelců opravdu nehodí.
Zbytky z výroby potravin, znehodnocené pečivo atd., to všechno představuje přinejmenším víc omezení v případném způsobu podávání než kladů z úspory finančních prostředků za kvalitní krmné doplňky. Rizikem je i přístup zvěře ke špatně odhadnutému podávanému množství, přebytky rychle podléhají zkáze.
Opakem těchto chyb musí být snaha vytvořit optimální podmínky pro mikroflóru předžaludků.
Vraťme se ale k základnímu předpokladu dobrých životních podmínek zvěře – klidné prostředí s sebou nese největší počet pastevních cyklů. Nejde jen o to, kolik krmiva zvěř za den přijme, byť je to samo o sobě skutečně důležité včetně jeho kvality.
Dlouhé intervaly mezi pastevními cykly znamenají snižování koncentrace živin v bachoru v době od jednoho nakrmení k druhému. V mezičase mikroflóra fyzicky i metabolicky hladoví, a to má za následek pokles její aktivity při vytváření fermentačních produktů i růstu hmoty mikrobiální bílkoviny.
Přirozené načasování pastevních cyklů jednotlivých druhů zvěře odpovídá plnému využití fermentační schopnosti bachoru. Víme, že srnec má relativně nejmenší kapacitu trávicího traktu včetně utváření, které bychom mohli nazvat jemným či subtilním. Na druhém pólu stojí muflon, s mohutnou, až „hrubou“ trávicí soustavou. Ostatně, pojmy okusovač (kousnu si sem tam a jen toho nejlepšího) a spásač (na co přijdu, to spasu, když mám hlad, bude to i kůra) jsou dostatečně výstižné.
Daněk a jelen, ti si poradí se vším, jsou to potravní oportunisté. To slovo znamená využít příležitost, a příležitost někdy znamená pilného devastátora.
V první části článku v minulém čísle Myslivosti byly zhruba a zjednodušeně popsány základní pochody v předžaludcích a zmíněno přežvykování jako homogenizace krmiva z hlediska velikosti částic i rovnoměrného obsahu živin.
Čepec je rozhodující orgán, který formuje žvanec podle velikosti a typu částic a je na počátku mechanizmu jeho vyvrhnutí do ústní dutiny k přežvýkání. Jeho funkce zůstává zachována i po základním přežvýkání potravy po klidovém stádiu.
Pokud je krmivo příliš hrubé s vysokým obsahem silně vyzrálé (lignifikované) vlákniny – což je pro zvěř typické v zimním období – vrací se z bachoru k přežvykování část tráveniny několikrát. Tím se také prodlužuje doba zpracování před samotnou fermentací a snižuje počet pastevních cyklů.
I samotná fermentace hrubého obsahu s vysokým podílem stařiny, slámy, větviček, kůry a podobně je pomalá a pro malou dostupnost jednoduchých cukrů v silně lignifikované vláknině málo účinná a neproduktivní. V zimě celá ta fabrika jede s bídou na půl výkonu. Tak se raději zmenší a propouští zaměstnance (mikroflóru).
Tím si můžeme vysvětlit podstatu nevhodnosti sena pro srnčí zvěř, kdy jen věcně konstatujeme, že seno pro srnce, lépe řečeno pro jeho subtilní bachor, nehodí. Víme, že srnčí přijímá jen seno sečené v raných fenofázích nebo otavy s co nejmenším podílem stonků, nebo sena jetelovin s maximem lístečků.
Muflon zase u krmelce se senem bere vše a na pastvě nezaváhá ani u přestárlých porostů, v době nouze okusuje kořenové náběhy i kůru a my tomu říkáme škody na porostech. Ovšem doba nouze pro muflona může znamenat i nadměrné rušení – ať je to civilizačnímu ruchy nebo neetickým lovem, kdy se ohrožená zvěř drží v tlupách a obává se vyjít na otevřené plochy. Pase se kryta v hustých porostech s následkem jejich silného poškození.
Jako příklad je rozdíl mezi srnčí a mufloní zvěří výstižný, platí ovšem i pro střední potravní skupinu, potravní oportunisty (
oportunizmus = přizpůsobení se okolnostem) reprezentované daňčí a jelení zvěří.
Doba nouze – smyšlenka, přehánění, nebo smutná realita?
Nic není univerzálně platné ani absolutní a už vůbec ne v přírodě. Liší se polní honitby, honitby s vyšším podílem zalesnění, honitby v nížinách a v horských podmínkách.
Jak už bylo mnohokrát konstatováno a jako by to bylo zdánlivě zbytečné stále opakovat, potravní zdroje v polních honitbách končí sklizní obilovin. V širším slova smyslu mezi ně patří i kukuřice, to ovšem není nic pro srnčí zvěř. Zato je skutečným rájem pro černou zvěř, porost je úkryt i zdroj kvalitní potravy až do sklizně brzo (siláž) nebo pozdě (zrno) na podzim.
Cukrovka se vrací do osevních postupů, chrást má mizerné dietetické vlastnosti a špatné zdravotní působení – vysoký obsah bílkovin a minimum vlákniny, k tomu obsahuje šťavelany, dusičnany a dusitany. Dospělá zvěř je schopna svými enzymy vazbu dusitanů na červené krvinky zrušit, mláďata do jednoho roku nikoliv.
Řepka se seje koncem léta, i tato pastva znamená mnohem víc záporných faktorů než potravní přínos.
Vyšší polohy, kam se přesunul chov skotu, poskytují plochy luk a pastvin sice po sklizni, ale vždy částečně obrůstají. Jeteloviny v podzimní době rovněž obsahují zvýšené množství dusičnanů i dusitanů. Tráva a různé bylinné porosty na neobhospodařovaných plochách postupně stárnou, snižuje se obsah bílkovin i jejich využitelnost, totéž platí pro uvolnění metabolicky využitelných cukrů ze silně lignifikované vlákniny. Podzimní vlhkost vytváří podmínky pro rozvoj plísní (houbových chorob) a tedy i pravděpodobnost mykotoxinů.
Všechny tyto záporné vlivy, dietetická i zdravotní rizika musí nutně ovlivnit nejen mikroflóru předžaludků, ale i řadu funkcí látkové výměny organizmu. Dochází k vysoké zátěži jater i ledvin, značné nároky jsou na orgány krvetvorby, celý (vlastní) enzymatický systém organizmu.
Tenké střevo má také imunitní funkci. Nerovnováha v předžaludcích v lepším případě a poruchy v předžaludcích v případě horším snižují resorpci všech živin včetně minerálních a vytváří podmínky pro rozvoj patogenů i celkové snížení obranyschopnosti.
Pokud by tedy zvěř do tohoto období přicházela – zvlášť důrazně to platí pro honitby v oblastech s intenzivní rostlinnou výrobou – oslabena cizopasníky či nedostačenou výživou z předchozí doby, nemá šanci přečkat bez podstatných ztrát. Paradoxně, ale zákonitě, se přitom budou zdravotní komplikace, oslabení a úhyny týkat geneticky nejcennějších jedinců. Argumentem je chovatelská zásada: „Výkonný jedinec do výkonného prostředí“ – tu si v takovém případě doplníme bohužel mnohokrát osvědčenou zkušeností, že v nevýkonném prostředí nemá geneticky výkonný jedinec šanci svůj genom ani realizovat (třeba v podobě silné trofeje) a ani předat dalším generacím (třeba v podobě konstitučně silných potomků).
Toto vše výše popsané jsou záporné vlivy působené prostředím, které samy o sobě znamenají řadu nepříznivých změn v populaci volně žijících živočichů, tedy i zvěře. Jejich výsledkem nemusí být, a nejspíš také nebude, významně hynoucí populace zvěře v tomto typu krajiny. Lze ale očekávat, že se budou rodit slabí jedinci, s nízkou přirozenou imunitou, kteří budou svůj tělesný rámec i reprodukční schopnosti dále snižovat. Půjdou proti proudu odvěké chovatelské snahy, aby každá generace byla zdatnější a mohutnější a zároveň selektovala co nejlepší genotyp. Zdá se, že se s trochou nadsázky naplní citát Jonathana Swifta ze známého díla Gulliverovy cesty, druhá část, Cesta do Brobdingnagu: „…
příroda se v těchto pozdních úpadkových stoletích světa zvrhla a plodí už proti dávným dobám jen drobné nepodařené zmetky.“ V půvabné a vtipné parodii společnosti viktoriánské Anglie pan Swift nemohl předpokládat úpadky století budoucích.
Obecný příklad následku změny krmiva
Každé nové či změněné krmivo vyvolá v bachoru vždy změny v procesu fermentace. I doplňková krmné směs, která bude sestavena specialistou na výživu přesně podle potřeb zvěře, nutně naruší poměry v populaci mikroflóry. Bude různě dlouhou dobu trvat, než se kapacita prostředí předžaludků opět změní k plnému využití nového krmiva.
Pokud je změna významná, vždy také odumírá významná část mikroflóry a minimálně je zhoršeno využití krmiv, s důsledkem zhoršeného energetického i bílkovinného zásobení a více či méně snížena produkce vitaminů skupiny B.
Vrátím se k modelu krávy: I výkonná dojnice v souvislosti s chybně provedenou změnou krmné dávky okamžitě snižuje nádoj a zhoršuje základní parametry mléka – obsah tuku i bílkovin. U vykrmovaného skotu taková změna ujde pozornosti chovatele a u zvěře ve volnosti ji nikdo nezaznamená.
Samotné pohyby bachoru i dalších orgánů, včetně součinnosti jícnu, hltanu a slinných žláz je vedeno k co nejlepší homogenitě tráveniny. I mechanické zpracování, žvýkání, se podílí na tendenci k velikostní homogenitě částic (jednou vyvrženou dávku o hmotnosti 90 až 120 g kráva zpracovává 40 až 60 žvýkacími pohyby! Nevím, zda existuje podobné číslo týkající se třeba laně.). Tím je také dáno, že jakákoliv „škodlivina“ je rovněž v krátké době rovnoměrně rozptýlena v trávenině.
Malý příklad: Nějaký trouba pravidelně sype do krmelce šrotovanou obilovinu. Lákavé aroma a příjemná chuť vede nejsilnější jedince k rychlé a vydatné konzumaci. Velký povrch obiloviny znamená velké množství volného škrobu, jehož fermentace probíhá mnohem rychleji než fermentace zásadního a hlavního energetického zdroje, celulózy. Nadbytek škrobu snižuje stravitelnost celulózy i vlákniny obecně i jejích dalších složek krmiva poklesem pH při rychlé fermentaci škrobu a produkci kyselin s významným podílem kyseliny mléčné. Dochází k pomnožení druhů škrob rozkládajících bakterií (amylolytických) na úkor bakterií rozkládajících celulózu (celulolytických) a při této převaze se kyselost v bachoru opět zvyšuje.
Trochu matoucí je skutečnost, že čím vyšší kyselost, tím nižší číslo pH.
V dalším vývoji záleží na typu přísunu škrobu i jiných cukrů a kvalitě objemného krmiva.
Pokud bude přísun škrobu trvat a zároveň budou zdroje kvalitní vlákniny omezené, což je typická situace počátku zimy, pak pastva na ozimech a řepce situaci v bachoru ještě zhorší a dojde k dlouhodobé, a nikoliv slabé, acidóze.
Zdrojem škrobu i jednoduchých cukrů je například úroda žaludů, nadbytečně podávané ovoce, mrkev, cukrovka.
Celulolytických bakterií bude postupně či spíše rychle ubývat, hynout budou i symbiotičtí nálevníci. Následně klesá celkový počet bakterií i prvoků v bachorovém obsahu, dochází k poruchám motoriky předžaludku, průjmům a nechutenstvím.
V praxi pak nacházíme nebo střílíme nápadně vyhublé jedince, na zádi potřísněné typickými průjmovými výměty, často identifikovatelné i nejistými pohyby.
Jiné příklady nekvalitních krmiv a následků pro zvěř
I tak obvyklé krmivo jako je seno, může při špatném uskladnění i manipulaci být skutečně závadné až nebezpečné. Typickými chybami je uskladnění před úplným dosušením, skladování v místech s vysokou vlhkostí a zastíněním spojeným s minimální či žádnou cirkulací vzduchu. Seník vybudovaný pod vysokým porostem a v blízkosti potoka nebo jezírka – aby zvěř měla všechno pohromadě, je skutečně „vynikající“ řešení. I dobře usušené seno může ve špatných podmínkách druhotně navlhnout a při špatně postřehnutelných smyslových příznacích v něm vegetují plísně.
Také nevhodné je zkrmování nevyzrálého sena okamžitě po sklizni, což ale nebývá v naší praxi přikrmování zvěře časté, to je chyba spíše drobných chovatelů.
Pokud je i kvalitní seno dlouhodobě ponecháno v krmelci, nastává nejhorší možná situace – postupné navlhnutí, kontaminace parazity i bakteriemi z trusu hlodavců, rychlý rozklad beta-karotenu, podstatné snížení využitelnosti živin. O špatné péči o krmelce psal podrobně a velmi realisticky již několikrát kolega Pavel Scherer.
Na okraji rizik jsou toxické rostliny, které zvěř spontánně nepřijímá, ale jejich příměs v senu nebo senáži může být problematická. Za nejnebezpečnější v tomto smyslu považujeme všechny druhy starčků, jejichž toxicita neklesá sušením ani senážováním. Na horských loukách se setkám s omějemi nebo náprstníky.
Bachorová mikroflóra hraje důležitou roli při odstraňování nebezpečných toxických látek, které byly absorbovány krmnými plodinami při aplikaci herbicidů a pesticidů. Většina těchto toxinů se v rostlinách nachází v oxidované formě a po vstupu do silně redukčního prostředí (
redox potenciál) bachoru jsou v převážné většině redukovány na neškodné formy.
U objemných krmiv pro hospodářská zvířata, kde se vždy dbá na ochranné lhůty i vhodnost látek chemické ochrany rostlin aplikovaných na krmné plodiny hrozí nanejvýš nízké riziko spíše neškodných reziduí. Zvěř se dostává do styku s pesticidy krátce po aplikaci nebo jí může být přímo zasažena, pase se na porostech ihned po aplikaci.
A můžeme porovnat objem a výkonnost bachoru srnce a jelena. Malý objem předžaludku 2 až 5,8 litrů uvádí u srnce VACH (1993), stejně i KOMÁREK a KOČIŠ (1991). Naproti tomu objem bachoru jelena uvádějí 23 až 24 l. Objem bachoru mufloní zvěře je u muflona asi 10 l, všech předžaludků 14 l, u muflonek je celkový objem předžaludků 12 l. Z toho plyne, že srnčí zvěř má nižší schopnost detoxikace látek chemické ochrany rostlin.
Redoxní potenciál bachoru ale obvykle není účinný vůči častým skupinám mykotoxinů. V našem povědomí jsou produkty – mykotoxiny
aflatoxin B1 a ochratoxin A – skladištních plísní rodu
Aspergillus, Penicillium vegetujících na špatně uložených krmivech (seno, obiloviny), narušených objemných krmivech (siláže odstraněné jako povrchový podíl nebo zbytků po manipulaci, namrzlé řepy atd). Ale obsah mykotoxinů nemusí být přímo úměrný úrovni zaplísnění krmiva.
Dále našimi smysly nezjistitelné plísně, správněji houbové choroby, žijící na vegetačních stádiích zelených rostlin. Účinky mykotoxinů poškozují řadu metabolických funkcí. Například aflatoxiny přecházejí do mateřského mléka, a tak poškozují i sající mládě, zearalenon snižuje zabřeznutí a poškozuje embryo.
Podrobnější popis obvyklých a z praxe výživy známých mykotoxinů by byl tématem na nejméně jeden obsáhlý, nudný a neužitečný příspěvek.
Zjištění mykotoxinů – opakuji, našimi smysly nepostihnutelné, je výhradně věcí rozboru v certifikovaných laboratoří SVÚ nebo velkých krmivářských firem.
Ani do bioplynky, zato zvěři…
Závažně poškozuje bachorovou mikroflóru zemina, stejně tak jakékoliv hnilobné procesy. I nepatogenní saprofytní mikroflóra (
saprofyt – organismus, který k svému životu využívá rozkládajících se částí jiného organismu) narušuje rovnováhu a zastoupení fyziologické mikroflóry. S rozloženými krmivy pronikají do trávicího traktu toxické látky i patogenní mikroflóra (
Clostridia, Listerie). Dochází k potlačení či spíše vyhynutí podstatné části její populace a narušení stálého prostředí, ve střevech změna prostředí umožňuje pomnožení patogenních organizmů. A opět - nemůžeme, ani nesmíme spoléhat na to, že se zvěř vyhne příjmu narušených nebo zahliněných krmiv, zatuchlého sena i obilí, přijme i nahnilou siláž či jiné rozkládající se hmoty.
Asi nejvýstižnějším příkladem tohoto typu je krmná řepa nebo cukrovka, podobně zbytky siláží od větších chovatelů skotu. Krecht je sice velmi jednoduchý typ uskladnění, ale udržení optimální teploty a vlhkosti už je složitější. Nezvládnuté mikroklima vede k plesnivění i hnilobným procesům uskladněných bulev. K uskladnění řepy patří i mechanické očištění a probírka poškozených bulev. Zbytková siláž patří na kompost. Kupodivu, nikdo ji neveze do bioplynky, protože její provozovatelé dobře ví, že i produkce bioplynů je fermentační proces se svými zákonitostmi, stejně jako bachor a zkažená siláž jej nutně naruší.
Všechno má své pořadí
Spuštění mechanizmů bachorových pohybů a navození fyziologických regulačních pochodů se děje na základě dráždění mechanoreceptorů objemnou složkou krmiva. Obilovina, šrotovaná, mačkaná ani celá k tomu nestačí. Pokud se dostane do předžaludků s nedostatečným mechanickým zaplněním, neboli zvěř přijme obilovinu hladová, nutně dojde k spontánnímu kvašení ve prospěch kyseliny mléčné a propionové, k silnému okyselení bachorového prostředí a přinejmenším chronické acidóze.
První prevencí je vždy dostatek kvalitního sena, pro srnčí zvěř letniny, jetelového sena nebo alespoň jemné otavy. Zdroje přirozené pastvy na stařině udržované i neudržované vegetace, ozimy, pupeny, větvičky a kůra rozpohybování motoriky předžaludků stačí.
Ale nemůžeme počítat s tím, že se zvěř ukázněně a zodpovědně nasytí objemem a teprve pak přejde ke žlabu krmného místa pro obilovinu nebo doplňkovou směs. Přikrmování se musí dít v souladu mezi objemovou a koncentrovanou složkou.
Druhou prevencí je sůl v lizech. Sodík je pro přežvýkavce základní prvek k tvorbě sody, která se už ve slinách promísí s krmivem a neutralizuje nadbytek kyseliny mléčné. Přijaté krmivo se prosliní při příjmu, a hlavně během přežvykování.
Dostatek a stálost krmné soli u krmných míst je proto celoroční podmínka zdraví zvěře, ale v zimě na něj musíme dbát s maximálním důrazem.
Silný předsudek
V zimním období zvěř ve volnosti při snížení příjmu objemných krmiv redukuje velikost bachoru a populace mikroflóry. Tím se sníží jeho povrch a také se přímo i nepřímo omezuje počet papil, které vytvářejí obrovský povrch bachoru – sídliště mikroflóry. Je to přirozený adaptační mechanizmus, kromě samotné změny velikosti a povrchu se mikroflóra přizpůsobí i vyššímu podílu silně lignifikované vlákniny (a menšímu podílu celulózy), také bílkovinná složka je hůře rozložitelná.
Menší přísun živin v zimním období je přirozený proces a zvěř potřebuje fyziologické množství energie, ve skutečnosti produkci těkavých mastných kyselin (viz první část v minulém čísle Myslivosti), hlavně pro pohybový a tepelný metabolizmu, ale může si brát i tuk z tělesných rezerv. Pokud má ovšem klid a nemusí rušena a plašena běhat z místa na místo. Tím se naruší klidový zimní metabolizmus a potřeba energie prudce stoupá.
Omezení kapacity předžaludků jen okrajově ovlivní zkrácený světelný den a nízké teploty. Ve skutečnosti je to vždy adaptace na snížené množství kvalitního krmiva. Argumentem jsou obory, kde se nešetří na kvalitní objemové krmné dávce. Pokud se zvěři od podzimu stále předkládá dostatek kvalitního objemu, k redukci bachoru nedochází. Je to ideální hlavně pro jelení zvěř, protože v našich klimatických podmínkách začíná parožit v době, kdy je v přírodě závodní stravování ještě před začátkem sezony.
Počátek parožení (jelenů) není dobou maxima kvalitních, dobře využitelných bílkovin a dostatku energie. V nejlepším případě jen start a několikatýdenní postupné navykání mikroflóry i kapacity předžaludků na počátek vegetace. Z pohledu chovatele se tak ztrácí nebo zbytečně opožďuje počátek vývoje trofeje a u výkonných jedinců vzniká v organizmu zbytečný metabolický dluh.
Zimní období nás změnou klimatu staví před částečnou změnu tradičního přikrmování. Nízké teploty a sníh přichází později, zimní podmínky jsou méně tvrdé. Jaro a počátek vegetace bývá časnější. To je pro zvěř příznivé, na druhé straně tu máme zápory současné rostlinné výroby.
Přikrmování musíme zlepšit po stránce kvality. Nezbývá než dbát o stálý přísun kvalitních objemných krmiv, aby si zvěř navykla na krmná místa a přijímala je místo rizikově působících ozimů.
Obiloviny bychom měli nahradit doplňkovými směsmi, do kterých lze zamíchat minerální látky, vitaminy, bílkovinný podíl i složky, které omezují záporné vlivy narušeného prostředí. Jsou to vyvazovače mykotoxinů, soda, krmné tuky.
Pravidelné příkrmy usnadní také metodicky správné podávání antiparazitik. Poslední vývoj ve výživě zvířat už nabízí i přípravky, které účinně omezují část patogenní mikroflóry i některé cizopasníky, přinejmenším kokcidie rodů
Cryptosporidium a Eimeria. Konkrétně je to oreganový olej nebo přípravky na bázi fytoncidů, přirozených rostlinných produktů s antibiotickým působením. Tyto přípravky jsou použitelné pro všechny druhy hospodářských zvířat a nemají ochranné lhůty. Nic nebrání jejich využití pro zvěř ve volném i oborním chovu.
Univerzální postup
V hospodářském chovu přežvýkavců platí základním pravidlo, že krmná dávka musí mít stabilizační podíl a ten musí v podstatné míře převládat nad jiným, měnícím se podílem. Za změnu nepovažujeme stárnoucí pastevní porost a pokud je kromě pastvy ještě zkrmována jiná složka denní krmné dávky, ta se musí měnit pomalu a kvalifikovaně.
U oborní zvěře připravujeme příkrmy doplňkovými směsmi na druhou polovinu gravidity a laktaci, odchov mláďat, dobu parožení, příkrmy po říji atd.
Doplňkové směsi podáváme tak, aby délka žlabů umožňovala současný příjem ideálně celé tlupě nebo alespoň podstatné většině. Tím se zabrání nadměrnému nakrmení silným, dominantním kusům. Teprve pak je možné změnu nebo přídavek dávkovat pomalu, se zvyšující tendencí.
I ve volnosti zvěř chodí ke krmným místům většinou v tlupách, při nedostatečné kapacitě krmného místa je zvýhodněno několik silných jedinců nebo jen samci. To ale může mít závažné dietetické až fatální zdravotní následky.
Jak bylo zmíněno, největší problémy až rizika mají krmiva s vysokým podílem škrobu (obiloviny), jednoduchých cukrů (cukrovka, mrkev a ovoce) a pak zelená hmota s vysokým obsahem bílkovin a nízkým podílem vlákniny (řepka, řepný chrást, mladá vojtěška a jetele, mladé jařiny i oziminy).
Ve volnosti neexistuje univerzální a plně bezpečná prevence. Stále ale zůstává jako nejlepší tradiční péče o krmelce, soliska a pravidelné, co nejčastější příkrmy kvalitním objemným krmivem a uvážlivé podávání obilovin nebo ještě lépe, doplňkových směsí.