Ing. Kateřina Benediktová, Ph.D.
Má cesta na Katedru myslivosti a lesnické zoologie rozhodně nebyla přímočará. Téměř se dá říci, že byla plná ostrých zatáček a nečekaných zastavení.
Od malička mě lákala zvířata, nosila jsem domů kdejakou havěť a vytrvale loudila o psa. Vysněného psa jsem nakonec získala v šesté třídě za vysvědčení. Za několik let jsem o něj, vinou zlého člověka, opět přišla. Byla z toho rodinná tragédie, které vedla ke koupi mého prvního papírového jezevčíka, drsnosrstého trpasličího Valentina od Vévody Huberta, a touha stát se veterinářkou.
Bohužel mě osud zavál na technickou školu – stavební průmyslovku, ale svou lásku ke zvířatům jsem si naplňovala aspoň seznamováním s mysliveckou kynologií. Valentin byl rozený lovec a často jsem měla pocit, že mu to spíš kazím. Při zkouškách mě velkoryse toleroval a snažil se napravovat moje chyby. Byl to i vynikající učitel a hlavní příčina toho, proč jsem u myslivecké kynologie zůstala nadobro a postupně se vypracovala až k vlastní chovatelské stanici, na Valentinovu počest pojmenovaná Valentinka, a poměrně pracovně i exteriérově úspěšnému chovu miniaturních drsnosrstých jezevčíků.
I po maturitě jsem stále zůstávala na hony vzdálena čemukoliv spojenému se zvířaty, a tak to trvalo dlouhých patnáct let. Práce v rodinné firmě byla poměrně flexibilní a zbývalo i trochu času na postupné pronikávání do tajů kynologie, ale zároveň to byla práce psychicky náročná a vyčerpávající. Zdálo se, že syndrom vyhoření již postává za dveřmi. A přesně v tu chvíli přišla kamarádka s myšlenkou, že když už chováme ty psy, tak proč se o nich nedozvědět ještě více a nestudovat je rovnou na vysoké škole?
Na Fakultě agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů České zemědělské univerzity v Praze otevírali nový obor Kynologie. Příprava na přijímačky byla sice po patnácti letech mimo vzdělávací systém náročná, ale povedlo se.
Ovšem to nejhorší přišlo až se samotným studiem. Mozek stávkoval, nechtěl se učit, málem to skončilo kapitulací, ale nakonec se podvolil a začal spolupracovat. Výsledkem bylo nejen absolvování bakalářského oboru Kynologie, ale následně i magisterského oboru Zájmové chovy zvířat, se zaměřením na kynologii. A pokud se říká, že nejlepší léta života jsou ta vysokoškolská, tak to mohu s klidným svědomím potvrdit.
Náhoda tomu chtěla, že jsem se při hledání tématu bakalářské práce potkala s doc. Vlastimilem Hartem z Fakulty lesnické a dřevařské ČZU a zapojila se do jejich výzkumu zaměřeného na magnetorecepci zvířat. Naše spolupráce pokračovala i v magisterském studiu a už tehdy jsme přemýšleli, jak to ti naši lovečtí psi mají při práci v lese nastavené. V té době jsem za sebou měla se svými jezevčíky desítky složených pracovních zkoušek a soutěží, psi vyhrávali, vozili tituly, pracovali na honech i naháňkách a jako jedni z prvních v republice byli při tom všem vybaveni GPS obojky.
O tom, že mají skvělé orientační schopnosti, jsme nikdy nepochybovali, ale teprve detailní seznámení s průběhem jejich pohybu ukázalo, jak sofistikovaně se dokážou orientovat v prostoru. Co jim v tom pomáhá, když na rozdíl od člověka nemohou z kapsy vytáhnout kompas, mapu ani GPSku?
Hledání odpovědi na tuto otázku se stalo náplní mého doktorského studia. Po téměř dvaceti letech jsem opustila rodinnou firmu a přešla naplno do vědeckého světa. Svět zcela neznámý a plný překvapení. Úplně jiný styl života, kdy se práce stane vaším koníčkem a zábavou. Okořeněno skutečností, že moji jezevčíci mě do tohoto světa doprovodili a stali se věrnými společníky a pomocníky při výzkumu.
V současné době působím na Katedře myslivosti a lesnické zoologie ČZU v Praze jako odborný asistent a spolu s kolegy a našimi studenty se dále věnujeme orientačním schopnostem loveckých psů, jejich chování, smyslové biologii i využití psů v myslivecké praxi.
Pedagogická činnost
Již v průběhu doktorského studia jsem vedla cvičení v několika předmětech a spolupodílela se na vzniku nového předmětu Formulace odborného textu, ve kterém se studenti seznamují se základními aspekty psaní odborného textu, s jeho obsahovými a formálními náležitostmi – se zásadami členění, čtení a psaní odborného textu, citováním, elektronickými informačními zdroji a jak výsledky svého úsilí úspěšně prezentovat a obhájit.
V novém bakalářském oboru Myslivost a péče o životní prostředí zvěře jsme na základě předchozích zkušeností předmět inovovali tak, aby lépe vyhovoval potřebám studentů. Předmět je nově dvousemestrový a měl by studentům sloužit jako průvodce psaním a obhajobou bakalářské práce. Zároveň jsem se stala garantem tohoto předmětu.
Podílím se i na výuce předmětu Myslivecká kynologie a od příštího akademického roku mě čeká i podíl na výuce předmětů Etologie I a II, které studentům představí základní poznatky o chování zvířat. Rovněž vedu bakalářské a diplomové práce.
Témata prací se snažím nabízet taková, aby studenti nepsali závěrečné práce tzv. „do šuplíku“, ale aby měli možnost se zapojit do skutečného výzkumu a pracovali s vědomím, že jejich práce bude součástí našich vědeckých projektů.
Vědecká činnost
Nadále pokračuji s výzkumem, který jsem započala v rámci doktorského studia, tj. s prostorovou orientací loveckých psů se zaměřením na magnetorecepci. Sledujeme, jaké všechny faktory ovlivňují schopnost zvířat orientovat se v prostoru a jak je do navigačních mechanismů zapojena magnetorecepce, tj. schopnost zvířat vnímat magnetické pole Země a využívat ho pro orientaci a navigaci. Dále se zaměřujeme na vliv magnetického pole na behaviorální a fyziologické reakce zvířat.
K tomuto účelu nám slouží dvě magnetické cívky, ve kterých můžeme s magnetickým polem cíleně manipulovat, simulovat magnetické bouře apod. V cívce o velikosti 4x4 m můžeme pracovat s většími zvířaty, jako např. se psy, druhá menší je určena pro studium malých obratlovců a bezobratlých.
Náš magnetorecepční tým úzce spolupracuje i s kolegy z jiných týmů, s telemetrickým týmem např. vyhodnocujeme data o chování psů během společných lovů, s akustickým týmem připravujeme projekt zaměřený na komunikaci loveckých psů.
Při všech našich výzkumech využíváme moderní sledovací a záznamové zařízení, jako jsou GPS obojky, malé kamery umístěné přímo na psech nebo biologgery zaznamenávající pohybové charakteristiky sledovaného zvířete.
Do všech těchto projektů zapojujeme i naše studenty, ať už formou závěrečných prací, či z pozic mladých vědeckých pracovníků. Studenti tak mají možnost si na vlastní kůži vyzkoušet, co obnáší práce v terénu i v laboratoři, naučit se pracovat s moderní sledovací technologií a měřícími přístroji.
I psi mají svá tajemství
Lovečtí psi jsou známi svou skvělou orientací v terénu. Přesto leckterému majiteli zatrne, když jeho pes zmizí v hloubi lesa. Není však proč se bát, psi jsou skuteční mistři navigace.
Co za tím stojí? Mohl by to být tajemný smysl, který nedá vědcům spát již od 60. let minulého století, kdy byl poprvé popsán u červenky obecné? Magnetorecepce byla od té doby popsána u celé škály živočišných druhů.
Mnoho migrujících zvířat využívá magnetické pole Země k navigaci, otázkou ovšem zůstává, jaký biologický význam by mohlo mít pro nemigrující živočichy, jako například pro psy.
Pro člověka je pochopení a výzkum magnetorecepce o to složitější, že se jedná o smysl, který vědomě nevnímáme a nepoužíváme. Výzkumy posledních let sice ukazují, že část lidské populace vnímá změny v magnetickém poli, ale jen na podvědomé úrovni.
Desítky let zaměřovali vědci při výzkumu magnetorecepce svou pozornost především na ptáky, ryby, mořské želvy a bezobratlé živočichy, zatímco savci zůstávali poněkud stranou. Homingové a navigační schopnosti savců jsou však neméně působivé.
U psů byla schopnost magnetorecepce popsána teprve nedávno, později byla několika dalšími studiemi potvrzena, jak nezávislými, tak i studiemi, které v posledních letech publikoval náš magnetorecepční tým.
Je známo mnoho příběhů popisujících neuvěřitelné homingové schopnosti psů. Termín “homing“ lze chápat jako schopnost vrátit se, po přemístění, zpět do cílové lokality. Majitelé popisují, že jejich psi, kteří byli odvezeni mnoho desítek či stovek kilometrů pryč, se po týdnech nečekaně objevili zpátky na prahu svého původního domova.
Majitelé loveckých psů tyto situace, byť v menším měřítku, dobře znají. Pes chytne stopu zvěře, zaníceně ji sleduje stovky či tisíce metrů, velmi často v neznámém terénu, a přesto většinou nemá problém se k majiteli vrátit zpět. Přemýšleli jste někdy o tom, jaký navigační oříšek svým psům připravujeme, když je naložíme do auta, odvezeme na naháňku desítky kilometrů mimo domov, vypustíme je v neznámém terénu a s naprostou samozřejmostí očekáváme bezchybnou orientaci?
Zvířata (a samozřejmě i člověk) mohou spoléhat na celou řadu orientačních vodítek (vizuální, akustické, olfaktorické nebo vodítka vyplývající z jejich vlastního pohybu). Přesto nejsou vzácné situace, kdy tato vodítka nejsou k dispozici nebo jsou limitovaná. Člověk by jednoduše sáhl do kapsy a vyndal mapu a kompas, či rovnou GPS navigaci. Zvířata však nic takového nemají, a přesto si dokážou s navigačním úkolem poradit.
Rozhodli jsme se na celou problematiku podívat poněkud netradičním způsobem. Nedělali jsme nic jiného, než že jsme nechali psy i jejich majitele dělat to, co při lovu přirozeně dělají. Využili jsme totiž vrozeného chování loveckých psů, zvláště těch, kteří jsou využíváni jako honiči. Tato plemena jsou po generace šlechtěna k tomu, aby našla stopu zvěře, hlasitě ji sledovala a následně, po ukončení sledování, se spontánně vracela zpět ke svému majiteli. Psy jsme tak nenásilně dostali do situace, kterou jsme potřebovali. Ocitli se relativně daleko od majitele (často i několik kilometrů), často v neznámém terénu, kde nikdy předtím nebyli a v situaci, kdy využití běžných orientačních vodítek je velmi ztížené či přímo nemožné.
Psi přesto neměli problém, aniž by je majitel musel přivolával, ho v nepřehledném lesním terénu opět najít. Od majitelů loveckých psů i z vlastní zkušenosti víme, že se psi umí vracet „po vlastní stopě“, ale mnoho majitelů popisuje situace, kdy se psi prokazatelně po vlastní stopě nevraceli, ale přišli z úplně opačné strany, příp. se vrátili rovnou domů nebo čekali u auta. Jaké tajemství před námi naši psí kamarádi ještě skrývají?
Více než tři roky jsme sledovali 27 loveckých psů vybavených GPS obojky a minikamerami při jejich návratech zpět k majiteli po předchozím útěku za zvěří.
Vyhodnocením 622 návratů jsme zjistili, že psi skutečně používali pro návrat k majiteli dva odlišné způsoby. Prvním byl výše zmíněný návrat po vlastní stopě (pojmenovaný „Tracking“), jako druhý způsob psi využívali návrat zcela jinou trasou, často terénem, kde nikdy předtím nebyli. I přes neznalost terénu si psi dokázali návrat usnadnit používáním zkratek a lesních cest. Tento typ návratu jsme pojmenovali „Scouting“. Většina psů využívala v různém poměru oba způsoby návratu.
Porovnání těchto dvou způsobů přineslo překvapivá a nečekaná zjištění. Zatímco během použití Trackingu psi nevykazovali žádné zvláštní chování, zcela opačná situace nastala při použití Scoutingu. U psů se projevilo dříve nepopsané chování, které jsme pojmenovali „kompasový běh“.
Konkrétně - psi vracející se Scoutingem začínali ve většině případů svůj návrat krátkým během podél severojižní magnetické osy, tedy jakýmsi „během podle kompasu“. Teprve po tomto kompasovém běhu se psi stáčeli směrem k majiteli.
Ukázalo se, že toto chování není samoúčelné, ale přináší psům i jisté výhody. Nejen, že psi byli schopni se při použití Scoutingu vracet k majiteli rychleji, nejspíše proto, že se nezdržovali sledováním své vlastní stopy, ale použití tohoto kompasového běhu výrazně zvyšovalo efektivitu návratu. Psi byli schopni se k majiteli vracet přímější, a tudíž kratší cestou, čímž šetřili čas a energii potřebnou k návratu. Rozdíl v efektivitě návratu činil zhruba 30 %.
Toto chování nebylo ovlivněno plemenem, pohlavím, ale ani velikostí psa, čímž lze vyloučit vizuální orientaci, které navíc bránila hustá lesní vegetace. Vliv neměla ani poloha slunce či směr větru, u kterého se dosud předpokládalo, že by mohl hrát hlavní roli při orientaci psů.
Provedení „kompasového běhu“ během iniciační fáze návratu by mohlo pomáhat se zarovnáním jejich vlastní mentální mapy prostředí podle magnetického kompasu a tím k nastavení správného směru k majiteli.
Je vysoce pravděpodobné, že psi dokážou během navigace efektivně a flexibilně využívat magnetické pole Země prostřednictvím svého magnetického smyslu, jehož existence byla u psů potvrzena teprve v nedávné době.
Zajímavý byl i způsob, jakým psi využívali lesní cesty. Chování rozhodně nešlo označit jako náhodné. Pokud pes na cestu narazil, pohyboval se po ní jen tak dlouho, dokud to bylo z hlediska jeho návratu užitečné. Používání lesních cest sice prodlužovalo délku návratové trajektorie, ale na druhou stranu výrazně zkracovalo čas návratu.
Může se zdát, že na tomto chování není na první pohled nic zajímavého. Ale pokud si uvědomíme, že se jednalo o orientaci jak ve známém, tak i v neznámém terénu, je jejich schopnost navigovat směrem k cíli obdivuhodná. Psi si dokážou tvořit a ukládat kognitivní mapy svého okolí velmi přesně, a flexibilně je využívat tak, aby optimalizovali své návratové strategie.
Povedlo se nám sice částečně poodhalit tajemství psí navigace, ale jak už to tak v základním výzkumu chodí, mnohem více otázek vyvstalo, než bylo zodpovězeno. Náš magnetorecepční tým se v nadcházejících letech rozhodně nudit nebude a věříme, že vás brzy budeme moci seznámit s dalšími novými poznatky o chování našich psích pomocníků.