Aktuálně se opět rozbíhají intenzivní diskuse o zákonu o myslivosti, jako by pro hospodaření se zvěří v honitbách a každého z nás neexistovalo nic důležitějšího.
Ze zkušeností posledních desetiletí přitom vyplývá, že pravděpodobnost nějaké zásadní změny systému na jakoukoliv stranu, je blízká nule a výsledkem veškerých vyhrocených diskusí bude nakonec zachování současného stavu.
Je tedy otázka, kolik pozornosti a času tomuto věnovat. Bohužel platí, že najít shodu v některých zásadních otázkách myslivosti je ve více lidech prakticky nemožné. Zároveň je to téma, které je zajímavé jen pro malou část populace, takže priority poslanců jsou někde jinde. Není se tedy co divit, že se stejně nakonec dojde k tomu, že přijatelný kompromis mezi zcela rozdílnými představami hlavních názorových proudů už vlastně máme a s tímto konstatováním budou zachovány i zcela nefungující věci.
Při takovém promíchávání nesmísitelného ovšem hrozí i to, že se snadno ztratí původní dobré myšlenky, a naopak zašmodrchají jasná pravidla a případné změny mohou být i k horšímu. Z tohoto důvodu mě různé extrémní požadavky a nekompromisní postoje nechávají chladným a považuji je spíše za dělostřeleckou přípravu a vzkazy druhé straně k případnému jednání.
Přesto ale myslím, že představitelé mysliveckých organizací a všichni ostatní, kdo se nějak angažují v nové myslivecké legislativě, by měli mít jasno v tom, koho vlastně zastupují a jaká stanoviska mají hájit. V tomto ohledu dost zaostáváme za jinými zájmovými skupinami, jako jsou vlastníci pozemků či ochranářské organizace, jejichž názory jsou mnohem jasnější a konzistentní.
Ono to na první pohled může být jasné – myslivci chtějí zachovat stávající honitby, udržet minimální výměru 500 ha, omezovat práva vlastníků pozemků a chránit dosavadní uživatele honiteb před všemi jinak smýšlejícími osobami.
To je ale značně zjednodušený pohled. Když se na celou věc podíváme podrobněji, tak zjistíme, že je u nás značný podíl myslivců, kteří jsou zároveň vlastníky pozemků, zabývají se i ochranou přírody, mají na hospodaření v honitbách rozdílné názory od ostatních a rádi by honitbu rozdělili a dělali si to po svém, případně se jako začínající myslivci marně snaží uplatnit v nějaké honitbě. Pokoušet se bez jakýchkoliv informací předjímat preference mnoha lidí je značně odvážné, a pokud by to někdo chtěl vzít vážně, tak by musel definovat zásadní body a k nim získat stanovisko členské základny, nebo jejich zástupců. Jinak to bude více o osobních přáních než o tom, že někoho zastupuji.
Určitě bych proto přivítal, kdyby bylo zřetelnější, jak představy mají různé subjekty a na čem se kdo s kým dokáže shodnout.
Při sledování diskusí kolem zákona si ale už delší dobu uvědomuji, že se všichni soustřeďují na zákon a stranou zůstávají jiné a možná i významnější výzvy naší myslivosti. Zejména to je stav zemědělské krajiny s ní spojené populace drobné zvěře, dosažení rovnováhy mezi stavy býložravé zvěře a jejími dopady na obnovu lesů a samozřejmě i populace divočáků, kteří jsou dnes hlavní zvěří a reálně hrozí kolaps hospodaření s tímto druhem.
K zákonu se mnozí upírají zejména proto, že rozhodne, kdo bude v honitbách hospodařit, zda zůstanou zachovány jejich hranice a budou prodlužovány nájemní smlouvy dosavadním nájemců.
Z druhé strany pak vlastníci pozemků vzhlížejí k tomu, zda se konečně dočkají toho, že i ti menší budou mít na chod honiteb vliv.
Je podle mě škoda, že se všichni snaží nějakým způsobem přesvědčovat politiky o potřebě změny či nezměny zákona, který bude platit pro všechny a stranou zůstává fakt, že myslivost je na velké části honební plochy vykonávaná na státních pozemcích a závisí tedy na aktuální politické reprezentaci, jaká pravidla zde nastaví.
Připomeňme, že různé státní instituce se k tomuto staví různě. Národní parky si lov ponechaly pro sebe a vše zajišťují personálem, který je placený z peněz daňových poplatníků určených na ochranu přírody. No, dokážu si představit lepší možnosti, jak investovat finance určené na zlepšení životního prostředí, ale systém byl takto nastaven.
VLS mají honitby rovněž ve své režii, ale umožňují lov menšímu počtu povolenkářů, LČR většinu svých honiteb pronajímají v soutěžích, kde je zásadním kritériem nabídnutá cena.
Problémy s obnovou lesa v důsledku vysokých stavů spárkaté zvěře vedou k požadavkům na změnu dosavadní strategie a i do jednoho z návrhů zákona se dostal nápad na zákaz pronájmu státních honiteb. Mě osobně se to moc nelíbí, protože o zákonech si myslím, že by měly být nadčasové a jakékoliv striktní opatření může přinášet více škody než užitku. U státních honiteb se přitom na nový zákon čekat nemusí – hospodaření se přece řídí aktuálními pravidly vedení příslušných organizací.
Saský model: hrozba či naděje naší myslivosti
Velkou inspirací pro nás může být způsob mysliveckého hospodaření ve státních lesích Saska. O tom se občas někdo zmíní, ale převažují spíše negativní poznámky, bez snahy o objektivní posouzení všech skutečností.
V lednovém čísle Myslivosti mě zaujal rozbor doktora Ondrýska, který vlastníkům velmi nedoporučuje uvažovat o hospodaření ve vlastní režii. Hlavním argumentem jsou peníze. Jednak ztráta na možném nájemném, k tomu náklady na personál, jež se bude muset věnovat lovu, dále náklady na další provoz mysliveckého hospodaření a nakonec i nemožnost získat náhrady za škody zvěří.
Ano, souhlasím, že o tohle všechno držitel honitby přijde, když honitbu nepronajme, ale aby ta analýza byla úplná, je potřeba se podívat i na stinné stránky pronajmutí. Ty spočívají zejména v tom, že pronájem tak, jak je to u nás dosud praktikováno, přináší ztrátu možnosti ovlivnit hospodaření v honitbě. Obvyklým důsledkem toho pak jsou vysoké stavy zvěře a vysoké škody na lese a polích. Vlastník tak sice získá nějaké drobné za nájem, ale platí za to obrovskými náklady na obnovu porostů.
Můžete sice argumentovat, že škody dostane zaplacené, ale tady nejde rozhodně jen o škody. Zejména vlastník lesa si nemůže dovolit nechat les sežrat kompletně od zvěře a inkasovat škodu. To by se dostal do rozporu se svým svědomím i zákonem. A tak sází, oplocuje a natírá a natírá a oplocuje a znova sází a tohle mu nikdo nezaplatí.
Velkou ztrátou, kterou v podstatě nejde vyčíslit, je nemožnost využití přirozeného zmlazení a zlepšení rozmanitosti dřevin. Pokud bude v honitbě o velikosti 1000 ha nutné oplocovat všechny holiny, tak se za normálního stavu bez kalamit dostanete na nějakých pět kilometrů oplocení ročně. Jen náklady na tyto ploty budou takové, že by bylo lepší nechat honitbu zdarma tomu, kdo zabezpečí, že se oplocovat nebude muset. A to je jen nutná obnova.
Tam, kde je ale jelení zvěř, tak připočítejte hektary porostů zničených ohryzem a loupáním kůry, které tam sice ještě desítky let porostou, ale užitek z nich bude minimální. Pokud tedy pronájem honitby povede k velkému tlaku zvěře na les, tak je to i čistě ekonomicky velmi nerozumné řešení.
Tímto nechci říct, že pronájem musí vždy vést k tomu, že uživatel honitby bude devastovat svěřený majetek, ale bohužel to takto dopadá.
Asi by hodně pomohlo, kdyby v nájemních smlouvách byla klauzule o tom, že nájemce se zavazuje hradit veškeré náklady na ochranu a nastavené smluvní pokuty za to, že dojde ke škodám zvěří, které nahradí zastaralou vyhlášku.
Pokud by to takto bylo, tak by se asi začaly běžně vyskytovat příklady, kdy je v pronajaté honitbě soulad mezi zvěří a lesem, což je dnes velká výjimka. Dnes je ale pro každého vlastníka určitě ekonomicky mnohem výhodnější si honitbu nechat ve vlastní režii a docílit rovnováhy mezi zvěří a lesem. Samotný lov přitom nemusí probíhat výhradně vlastním zaměstnanci. Nakonec není přece důvod, aby státní honitby nesloužily k mysliveckému vyžití našich myslivců, takže se dá spojit příjemné (ušetření nákladů na personál) s užitečným (umožnění lovu hobby myslivcům) a právě o tomto je tzv. saský model.
Zdejší státní lesy reagovaly na vysoké škody zvěří a rozhodly se, že honitby nebudou dále pronajímat, ale ponechají si zde rozhodující slovo a myslivcům ze záliby umožní v nich lovit za mírný poplatek spolu s personálem. Systém je poměrně propracovaný v tom, že jsou podporovány společné lovy a kolektivy myslivců, včetně dodržování tradic. Zároveň je vše nastaveno tak, aby myslivci měli motivaci udržovat stav zvěře na cílové úrovni, kromě jiného tím, že personál dostává zástřelné a externím myslivcům se za každý ulovený kus vrací část ceny povolenky. Zrovna tak je finančně motivováno držení loveckých psů.
Tento systém rozhodně výrazně zvyšuje možnosti vlastníků pozemků a pro myslivce je přínosný v tom, že se myslivost stane výrazně dostupnější. To by určitě přispělo k tomu, že se podaří získat nové zapálené myslivce, kteří často zjistí, že nemají, kde svůj koníček provozovat, a tak se začnou věnovat něčemu jinému.
U nás se tento systém zatím neuplatnil, ale věřím, že alespoň na zkoušku by se zkusit mohl. Proč se mu brání i myslivecké organizace, jejichž členové by z toho mohli profitovat, to je zvláštní. Jediným, komu to vyhovovat určitě nebude, jsou stávající nájemci, ale to jsou pořád jen nájemci a pravidla nastavuje pronajímatel.
Myslím tedy, že se jedná o dobrý příklad skloubení zájmů vlastníka a myslivců, který stojí za vyzkoušení. Možnosti jsou vlastně na všech pozemcích státu, jak u LČR, tak ve větší míře i VLS mimo vojenské újezdy a rovněž národní parky by takto mohly ušetřit náklady a snáze dosáhnout plánované výše lovu.
Možná si hodně ze čtenářů myslí, že je to moc komplikované a mnohem jednodušší je přece honitbu pronajmout. Do určité míry máte pravdu. Ale ruku na srdce: představte si, že jste vlastníkem nějaké lesní honitby. Opravdu byste ji pronajali tomu, kdo dá nejvíc a nechali jej tam hospodařit podle svého?
Prof. Ing. Jiří KAMLER, Ph.D.
Lesnická a dřevařská fakulta,
Mendelova univerzita v Brně